S BALÍČKY DO MOSTARU

podzim 1995

 

- čtvrtstoletí Adry Valmez, část třetí -

 

1995 - 2020

Foto: Jura Kopáč, Roman Verner, Franta Tomanec




 

 

 

Za všechno může Bedřich. Současný redaktor televizního Křesťanského magazínu je v pětadevadesátem mladistvým pastýřem adventně postižených oveček a beranů. Většina stáda jej přímo žere. Jmenuje se totiž Jetelina. S oním Béďou jdu jednoho krásného zářijového dne po Mostní ulici. Nad řekou mezi Krásnem a Meziříčím mi oznamuje, že k nám pozval ředitele české Adry. Ruda Reitz, který žije takřka non-stop v kabině svého pendlujícího nákladního mercedesu, by měl na Valašsko přichvátat někdy v listopadu. Hlavou mi probleskne myšlenka. Chtělo by to lapit příležitost za pačesy a k tomuto datu nasměrovat nějakou dobročinnou aktivitu.
 

 

 

Netrvá dlouho a náčelník čím dál respektovanější české humanitárky sedí v boční místnosti meziříčského adventistického sboru. S ním ještě jeho sekretářka Mirka Žaludová, účetní Dáša Raková a čerstvá vedoucí zlínské pobočky Alena Rusová. Paradoxně se tu mineme i s nějakým Hynkem Donou, který v předstihu s ředitelem předjednává své budoucí působení na Zakarpatské Ukrajině. Dnes je na Valašsku řádně ordinovaným kazatelem.

 

Kromě zmiňovaného adráckého top kvarteta zasedají za stůl už vzpomínaný Bedřich Jetelina, Petrové Kimler a Chára, Jura Žwak a dost možná, že kromě mé maličkosti ještě i Laďa Smílek. Coby absolutní greenhorni se nesměle tážeme na možnosti nějaké smysluplné humanitární spolupráce. Ruda nám nabídne hned tři varianty. První je někdejší součást drolícího se Sovětského svazu, Abcházie. Kvůli blokádě svých sousedů tu obyvatelé živoří na hranici přežití. Další alternativou je bosenská Zenica. Do zdejší nemocnice, kde chybí skoro všechno, jsou svážení ranění ze širokého okolí. Poslední možností je Mostar. Starobylé město na řece Neretvě bylo donedávna místem střetu mezi Chorvaty, Srby i Muslimy a jeho centrum leží v troskách. Zároveň se bavíme o způsobu propagace. Někdo zmíní tehdejší valašské Rádio Apollo. Alena Rusová, jak je jejím zvykem, se nikoho na nic neptá a okamžitě vytáčí zmíněné medium. Díky její nedostižné výmluvnosti, a k překvapení nás všech, je spolupráce přislíbena.
 

 

Vrcholový management se odebere k západu a nám vrtá hlavou, na který s uvedených cílů se zaměřit. Petr Kimler udělá hloubkový průzkum všech tří variant, hodí to na papír a spontánně narozená parta prvních valašských adráků se na základě předložených faktů rozhoduje pro Mostar. Diskutuje se o cílové skupině a o tom, koho a jak u nás oslovit. Jednoznačně vítězí děti. Ty naše by mohly udělat za spolupráce s rodiči vánoční dárek, který by pak Adra dopravila jejich bosenským vrstevníkům. Až o dost později si uvědomujeme, že zničené město na Neretvě neleží ani tak v Bosně, jako spíš v Hercegovině, což je v daných zeměpisných šířkách poměrně dost citlivá záležitost.
 

 

Následně se vymýšlí strategie celé nastíněné akce. Chtělo by to odstartovat nějakou nepřeslechnutelnou bombou. Třeba benefičním megakoncertem. Bez dlouhých řečí pak Zdena Pimková přemluví své profesní kolegy z Kroměříže a na stole je příslib účasti slavného pěveckého sboru z Konzervatoře P. J.Vejvanovského. Petr Chára zajistí největší meziříčský sál, Jura Žwak autobus a některá z místních tiskáren plakáty a nezbytné pozvánky.

 

 

Čtvrtého listopadu je odstartováno! Naplněný sál Kulturního zařízení opakovaně tleská pětatřicetičlennému pěveckému ansámblu Viktoria Schola a žádá si další pokračování. Bedřich Jetelina spolu s Alenou Rusovou představují posluchačům nejen aktivity současné české Adry, ale i aktuální záměr čerstvě narozené valašské odnože. Hlavní host, Ruda Reitz, však chybí. Na cestě do Bosny se mu porouchal kamion a teď někde na Balkáně zajišťuje jeho opravu. Nálada je i tak dojemná a patřičně slavnostní. Za zvuků písní si však zatím nikdo neuvědomí, že jedna z vystupujících zpěvaček se o pár let později dočká nemilého konce svého života. Při vánočním pobytu u Indického oceánu ji smete nechvalně známá vlna tsunami…
 

 

 

 

 

 

 

 

Na pořadu dne je teď oslovení školáků, kteří by měli začít chystat zmíněné dárky. A také vymyšlení názvu celé podzimní akce. Vítězí návrh Balíček pro kamaráda. Ten, jak se později ukáže, bude inspirací pro celou řadu podobných aktivit napříč celou republikou. Jura Žwak pak vymyslí text propagačního letáku, jehož součástí je i slosovatelný kupón. Na něj se uvede jméno dárce a Rádio Apollo během svého vysílání každý den náhodně vytáhne jednoho výherce, který pak zdarma obdrží adrácké tričko. Předtím se ovšem musí zmíněné letáky vytisknout. Díky neopakovatelnému charismatu Petra Cháry se toho ujímá meziříčská Colora. Další propagační materiály vyrobí Reprotisk Vaňura a rožnovská tiskárna Dočkal-Loudín. Všecko dostáváme naprosto zdarma! V dnešní éře rozvinutého kapitalismu si to jednoduše neumíme představit!
 

 

 

 

 

Po dohodě s okresním náčelníkem školského odboru Mgr Slámou se deset tisíc letáků dostává prakticky do všech valašských škol. Akci provází i požehnáni tehdejší meziříčské radnice, konkrétně známého valašského hrnčíře Karla Hausera. Do propagační mašinérie se kromě Apolla začíná zapojovat i populární Obelisk manželů Irglových. Jejich dcera Markéta, která později obdrží v Los Angeles Oscara, je teprve nevinně vypadající školačkou. Zdá se více než pravděpodobné, že i ona bude co nevidět jednou z autorek zamýšlených dárkových balíčků.

 

 

 

 

Nečekaně velkou devízou se stává návštěva Vlastíka Marušáka, který v onu dobu místo vojny vykonává tak zvanou civilní službu. Neslouží nikde jinde než právě u Adry, se kterou se už stačil namočit do některé z balkánských misí. Pozdější zakladatel populární kapely Bezefšeho nejdříve poskytne rozsáhlé interview ve zmiňovaném rádiu, aby později objel hned několik valašských škol. Dětem pouští nedávno pořízené autentické video z cesty Adry do Čečenska a přidává vlastní zážitky posbírané při riskantních misích do Sarajeva a jiných oblastí. Školáci na něj civí jako na zjevení a neméně zaujatí jsou i jejich učitelé. „Už dávno jsem nic tak působivého neviděla“, svěřuje se jedna padagožka a její kolegyně k tomu přidává otázku: „Čím to, že i ti nejzlobivější poslouchají s otevřenou pusou?“ Vlastík, který dělá podobné besedy po celé České republice, na závěr překvapivě úspěšného turné prohlásí, že pokud by měl někde dělat učitele, tak jedině na Valašsku...

 

 

Sedmého listopadu, tedy v den, kdy Vladimír Iljič odstartoval v Rusku Velkou říjnovou, startují i pravidelné relace v rádiu Apollo. Moderátor Jindra Motýl čerpá z informací, které mu kromě víkendů každodenně donáší absolutně spolehlivý Petr Chára. Nemá to dvakrát lehké. Studio se nachází v horních patrech stejnojmenného meziříčského hotelu, kam sice jezdí výtah, ale který náš pošťák vědomě ignoruje, protože mu jednoduše nevěří. Výběh po schodech však působí jako prospěšná rozcvička, která se nepochybně pozitivně zapíše na Petrově zdraví i ladném zjevu.
 

 

 

Nápad s Apollem byl absolutně zásadní tah. Veřejnost se opakovaně dovídá, že balíček velikosti krabice od bot by mohl obsahovat například trvanlivé potraviny, hygienické potřeby či hračky. Ty by ale zcela určitě neměly být atrapami střelných zbraní. Kvůli stávajícím předpisům platí striktní zákaz pro alkohol, cigarety, dokonce i pro kávu. Vzápětí se hlásí první dárci. Zájem projevuje většina škol mezi Vsetínem a Rožnovem a prakticky veškeré školy vsetínské. Centrem akce se stává malá prodejna Dekora na Svěrákově ulici. Aranžérka Vlasta Vaculíková k tomuto účelu uzpůsobuje výlohu a firma Kompakt zdarma vyrábí přenosný reklamní poutač.
 

 

 

 

 

 

 

 

Nemalé starosti nám dělá představa, že vedle zajištění dárkových balíčků máme sehnat i peníze na dopravu a další režijní náležitosti. Vůbec prvním dárcem se stává paní Růžena Hosová, tehdejší vedoucí sdružení Člověk člověku, které působí při Městské knihovně. Darů sice přibývá, ale ještě čtrnáct dní před plánovaným odjezdem máme na kontě jen nepatrný zlomek potřebné částky. Na jednom modlitebním setkání svěřujeme tuto záležitost Nejvyšší podatelně. Vyšší moc asi chtěla, abych se vzápětí nato pracovně objevil v bytě manželů Odstrčilových. Paní Zdislavě, mimochodem, současné místostarostce, při řeči lehce nastiňuji náš problém. Ta si ho nenechává pro sebe a posílá jej dál. Během krátké doby se na účtu Adry objevuje rovných čtyřicet tisíc. Může za to její manžel, který zastává funkci personálního náměstka v respektované meziříčské firmě CS Cabot. Přidávají se další sponzoři. Termolux, Posad, Jelínek, Dekora, Gimex Zlín a další. Radost nám dělají i jednotliví dárci. Mezi první patří například katolicky laděná rodina Husákových, jejichž syn Honza patří v současné době k nejoblíbenějším přednášejícím v rámci aktivit Adraklubu zdraví. Darovat v této době rovné čtyři tisíce, určitě není zas až tak málo. Nebývalou snahu projevuje rovněž neúnavná aktivistka Žofie Kitzbergerová. V Rožnově rozjede finanční sbírku, jejímž výsledkem je nakonec úctyhodných čtyřiadvacet tisíc českých korun. Sečteno podtrženo, do konce akce se peněžité dary vyšplhají na 143 224 Kč! To jsme si ani ve snu nepředstavovali.

 

 

Ale zdaleka nejde jen o peníze. Pekárny Bečva slibují darovat trvanlivé pečivo, kunovická Fruta konzervy a meziříčská obchodní firma Global-Glóza několik palet vánočních kolekcí a čokoládových adventních kalendářů v hodnotě sto dvaceti tisíc korun. Mezi další dárce věcných darů se řadí ještě pár mimovalašských subjektů z Uherského Hradiště, Zlína či Jablunkova.
 

 

 

 

 

 

Centrem zájmu jsou samozřejmě dětské balíčky. Svážíme je vlastními auty takřka ze všech škol vsetínského okresu, ke kterým se nakonec přidá ještě pár podobných vzdělávacích zařízení z Frenštátu, Hranic a Zlína. Nakonec je těch škol rovných pětapadesát. Nejen základní, ale i střední či učňovské. Kromě žáků a studentů dárky připravili i jednotlivci či církevní organizace, jako například vsetínský Horní sbor či meziříčská Apoštolská církev. Pestrobarevně vyzdobené krabice od zhruba dvou tisíc pěti set štědrých lidí soustřeďujeme v adventistické modlitebně na Hřbitovní. Boční místnost a část vstupní chodby jsou ve finále zcela zaplněny. Někdo prohlásí, že tak nádhernou výzdobu ještě tato budova nezažila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Už v průběhu akce o ní kromě Apolla informují nejrůznější media. Vedle místního Obelisku a okresních periodik například také celostátní deník Práce. Od autora článku se dovídáme překvapivou zprávu. Když o naší aktivitě informoval na tiskové konferenci, zahraniční novináři prý nevěřili, že je něco takového vůbec možné. Poněkud svérázně se však k věci staví Televize Nova. Na otázku Petra Cháry, zda by nechtěla natočit záběry ze slavnostního startu, odpoví tehdejší redaktor příznačně: „ Nepřijedeme! My máme zájem pouze o negativní zprávy !!“

 

 

 

 

 

 

Začíná se schylovat ke dnu „D“. 18. prosince by měl z meziříčského náměstí odstartovat plně naložený kamion i s vlekem. Slíbená souprava Jana Lauterbacha, která se někdy zjara dostala až do centra rozmláceného centra hlavního města Čečny, Grozného, je však stále ještě na značně komplikované cestě z Ingušska, kam dopravovala náklad potravin právě pro čečenské uprchlíky. V pátek patnáctého s akcí podle plánu končíme, ale zmíněný kamion teprve drkotá nevyzpytatelným ukrajinským územím. V neděli je jasné, že z nějakého zatím neznámého důvodu start nestihne. Trneme hrůzou, jak všechno nakonec dopadne. Ale hlavně se takřka nepřetržitě modlíme…

 

 

 

 

 

V hodině dvanácté do akce vstupuje samotný ředitel. Sotva se stačí vrátit ze zmíněné ingušské mise, sbalí svého dvacetiletého syna Patrika, naskočí do svého zapráskaného nákladního mercedesu a s připojeným vlekem peláší temnou nocí k Valmezu. Brzo ráno celou soupravu zdarma umyjí šikovní borci v dílnách ČSAD a pak už na plac nastupuje firma Kompakt, která v čele s majitelem, panem Šumberou, polepí všechny volné plochy logy zapojených sponzorů. Názvy zúčastněných škol se stěhují na stěny skříňového přívěsu a vydrží tam nejméně celý příští rok. S humanitárním nákladem se tak podívají se nejen na Balkán, ale třeba i pod Kavkaz či do zemětřesením poničeného Turecka.
 

 

 

 

 

 

 

Nablýskaný pestrobarevný kamion s vlekem poté zastavuje před modlitebnou na Hřbitovní ulici. Dětské balíčky se potupně stěhují do prostorné skříně na podvozku vlastního auta, věcné dary putují do přívěsu. Kromě zmíněných kolekcí, konzerv a trvanlivého pečiva je to například sušené sojové mléko, těstoviny a několik pytlů hrachu, čočky a fazolí. Poslední tři jmenované komodity jsou zakoupeny z valašských finančních darů, které zbyly po odečtení nákladů na dopravu. Ve Frýdku se později volný prostor zaplní asi šesti metry krychlovými přichystaného ošacení a dalšími věcnými dary. Do dalekého Mostaru tedy zamíří 14 tun humanitární pomoci, jehož primární součástí jsou především neustále skloňované vánoční balíčky. Jejich objem představuje asi 32 kubíků, což je až po strop naplněná paneláková místnost.
 

 

 

 

 

 

 

S nakládkou pomáhá každý, kdo má v onu chvíli volné ruce, mezi jinými i štáb ostravské televize Premiera, který předtím stačil natočit obrazové záběry a několik rozhovorů. Přítomen je rovněž redaktor Zlínských novin Roman Verner, který bude spolu s olomouckým fotoreportérem Jurou Kopáčem pevnou součástí zanedlouho startující balkánské výpravy. S mojí maličkostí pak budou okupovat interiér doprovodného mikrobusu značky Ford Tranzit, který už stačil vyzkoušet ledacos, mimo jiné i hloubku čečenských příkopů.

 

 

 

Se setměním se celá souprava přesouvá na vánočně vyzdobené meziříčské náměstí. Krátké slavnostní projevy zástupců Města, školství a Adry vystřídají naživo hrané koledy v podání populární folkové skupiny DDT, chcete-li, Dlouho Dřímajících Talentů. Kromě basisty Tondy Hájka ji tvoří tříčlenná rodina Krutílkových, se kterou se budeme v blízké i vzdálenější budoucnosti víceméně pravidelně potkávat. Především s hvězdou celého ansámblu, šťavnatou a svěží Jaroslavou. Svůj křest Adrou tu prožívá rovněž čerstvě narozená Televize Valach. Její nesmrtelná duše, Dáša Církvová, se tímto, aniž to ví, taktéž neodvolatelně upisuje budoucímu valašskému adrování.
 

 

 

 

 

 

 

Za vlezlé zimy, slabého sněžení a přítomnosti ostravské, zlínské i valašské televize se plně naložená souprava i s doprovodným vozem, který kočíruje pohodový Franta Fojtík z Rosic u Brna, vydávají na dalekou cestu. Nezamíří však k jihovýchodu, jak by se dalo předpokládat, ale přímo na sever. Ve Frýdku ji totiž čeká nejen hromada krabic s darovaným šatstvem, o kterém už byla řeč, ale také dvě a půl tuny konzervované hlívy ústřičné. Hlavně ale patrně nejširší duše všech současných adráků, rozšafná teta Horáková s dohněda upečeným kuřetem.
 

Přibíráme zmiňovaného Juru Kopáče a s plnými žaludky a rozvernou náladou pádíme k první celnici. Staví se nám do cesty jen kousek odtud, na česko-slovenské hranici v jablunkovském průsmyku. Na naší straně mají humanitárky přednost, takže odbavení je rychlé a bezproblémové. Jiné je to ovšem u bratrů Slováků. Pozorní borci si všimnou, že konzervy z Fruty Kunovice mají prošlý certifikát. Od deváté večerní do druhé ranní probíhají složitá, naneštěstí bezvýsledná vyjednávání. Do akce se kolem půlnoci telefonicky zapojuje i nadprůměrně manipulativní Alena Rusová, která má konzervy na svědomí, a dokáže ukecat i mrtvého. Na uniformované Slováky však ani ona nestačí.

 

 

V zajetí nepříjemné situace a zasněžených beskydských kopců zalézáme do spacáků a na sedadlech či zaparkovaných krabicích čekáme ve fordu zrození nového dne. A také naděje, že se věci nějak pohnou dopředu. Dochází k tomu až kolem desáté dopolední. Aleně se podaří nemožné. Faxem přichází z Kunovic certifikát s neomezenou platností!
 

 

 

Jedeme tedy dál. Přepálíme Žilinu, Trenčín i Piešťany a zastavujeme až za Trnavou. Ale zdaleka ne dobrovolně. Defekt předního kola je neopravitelný. Po delším pátrání se nám v trnavském ČSAD podaří sehnat ojetou bezdušovku. Za tučný český úplatek ji slovenští bratří namontují, ale přílišnou ochotou zrovna neoplývají. Spíše poněkud nemístnými vtipy typu „To tam v těch konzervách vezete náboje, ať mají čím střílet, že?“

 

 

S nemalými obavami se blížíme k dalšímu hraničnímu přechodu. Maďaři jsou údajně velice šťouraví a odmítají komunikovat jinak než ve svém ugrofinském jazyce. Tentokrát jsme však svědky nečekaného zázraku. Tma a protivná zima je od delšího pobytu na čerstvém vzduchu patrně odrazují a bez dlouhého zdržování nám dávají zelenou.
 

Kolem jedenácté večerní už kopírujeme předlouhé pobřeží Balatonu. Sněhu je tu kupodivu daleko víc než u nás a všudypřítomná mlha by se dala krájet. V jedné otevřené hospůdce si dopřejeme skvělý perkelt se zelným salátem a v jeho síle dojedeme až k chorvatským hranicím. Naše fordka se přes čáru protáhne poměrně elegantně, ale v meziprostoru musí počkat na podstatně složitější odbavení kamionů. Oba přítomné novináře začínají svírat vnitřní tlaky. Snaží se proto vypátrat nejbližší koutek úlevy. Během nanejvýš naléhavé operace je však zadrží mladý celník a spustí na ně maďarsky. Zjevně si užívá jejich negramotnosti a bez přestání na ně dotírá ve své mateřštině. V sílícím náporu vnitřních procesů se mu čeští dobrodinci snaží všemi světovými jazyky naznačit, že neodkladně potřebují najít WC. Díky použití mimiky nakonec borec přece jenom pochopí. Zabaví ale pasy a dává jim minutu. Tak zbrklý vyprazdňovací proces asi ještě v životě nezažili.

Patrik Reitz teprve překročil dvacítku ale ve vyjednávání je už teď velmistrem. Podaří se mu ukecat maďarské celníky a ti nakonec dovolí, aby náš mercedes předjel dlouhatánskou kolonu čekajících kamionů. Co nám ušetřili Maďaři, i s úroky naopak vrací Chorvaté. Udělají náhodný průzkum několika balíčků a najdou pár krabiček sušeného mléka. Možná se jim jeví jako střelný prach, a tak se vehementně dožadují lékařského dobrozdání. Nezbývá než čekat na odborného fytopatologa. Je půlnoc, protivná zima a kolem hromady sněhu. Skoro čtyři hodiny poskakujeme kolem mikrobusu a nasloucháme bučení převážených krav ze sousedního kamionu.

Přivolaný doktor se nakonec smiluje a vzorek bílého prášku prohlásí za neškodný. Konečně můžeme opustit území neútulné celnice. O kousek dál si kvůli šoférům dopřáváme několikahodinovou pauzu. Z autorádia se mezi písničkami ozývá nad ránem nezvyklý telefonát. Nějaká mladá dáma přeje chorvatské armádě hodně štěstí a zmrzačeným vojákům, ať se dočkají blížících se svátků. Jsme na válečném území a naskakuje nám husí kůže.
 

 

Dálnicí se pak zadarmo přesouváme až k městu Karlovac. Sjíždíme na obousměrnou silnici. Okolní domy nesou stopy po kulkách a granátech. Podobně jsou na tom některé mosty. Vjíždíme na území tak zvané Srbské Krajiny, které je pro průjezd teprve čerstvě otevřené. V délce příštích padesáti kilometrů je v vidění víceméně stejný obraz. Vypálené, polorozbořené, v drtivé většině případů opuštěné domy. Míjíme celé zničené vesnice. Žádný náznak života. U domů vraky aut, postávající traktory a nesklizená kukuřičná pole. Nové nebo ještě nedostavěné domy, úřady či restaurace, všechno poničené, opuštěné. Je mlhavo, sníh a na cestě břečka. Atmosféra více než děsivá.
 

 

Ještě před půl rokem toto území obývala srbská menšina. Po masivním letním útoku chorvatské armády je území velikosti třetiny Moravy dokonale etnicky čisté. Potkáváme vojenská vozidla, mezi nimi i bílé tatrovky sloužící u víceméně zbytečných mezinárodních mírových sil UNPROFOR. V jednom místě zahlédneme i několik tanků. Policejní kontroly nás zastavují snad na každém desátém kilometru.

 

 

 

 

Blížíme se ke známým Plitvickým jezerům. Válka tu proběhla před třemi roky a její stopy už nejsou tak patrné. Mlha se vytrácí a nad hlavou se objevuje azurové nebe. Kolem jsou překrásné hory a hluboká romantická údolí. Silnici lemují metrové sněhové bariéry. Nechce se nám věřit, že tady, kde se kdysi točil populární Vinetou, probíhala regulérní bratrovražedná válka.
 

 

 

 

 

Poklidná jízda zimní idylou je přerušena vynucenou zastávkou. Před námi je nekonečná kolona kamionů i osobních automobilů. Z jednoho z nich vystupuje taková normální rodinka. Matka, děcka a urostlý tatík v maskáčích, kterému se u pasu houpe velká, nefalšovaná pistole. Znovu nám začíná být nějak divně od žaludku. Náladu vrací poněkud kostrbatá diskuse se dvěma vojáky UNPROFOR. Jeden je Kanaďan, druhý černoch s USA. Příčinu zdržení se dovídáme až po nekonečném tříhodinovém čekání. Daleko před námi se srazil vojenský džíp s osobákem, do kterého ještě narazilo další auto. Už na první pohled to muselo být více než vážné. Nálada je opět na bodu mrazu…
 

 

 

 

 

 

 

 

Blížíme se ke Kninu, pomyslnému hlavnímu městu Krajinských Srbů. Znovu se objevují požárem zčernalé domy a vůně spáleniny. Představujeme si nebohé domorodce, jak odsud prchají před postupující armádou. Jen s tím, co stačili pobrat, s dětmi v náručí. Teď se tísní pár stovek kilometrů odtud v uprchlických táborech. Nikdy bych nevěřil, že něco takového uvidím. V civilizované Evropě na sklonku dvacátého století.
 

 

 

 

 

Ve městě kupodivu svítí pouliční lampy a jsou tu i nějací lidé. Takřka všichni, dokonce i dívky, v maskáčích, což je asi aktuální módou chorvatských osvoboditelů. Ale jen co mineme poslední dům, nad krajem zavládne černočerná tma. Po chvíli obezřetného posunu krajem stínů narazíme na vesnici. Nesvítí tu absolutně žádné světlo. Reflektory aut osvětlují pouze poničené siluety domů, někde jen jejich trosky. A také kulkami provrtané dopravní značky. Mrtvolná tma se tu zdá černější než kdykoliv předtím. Tak tomu bude až do 40 km vzdáleného pobřežního Splitu.

 

 

Ostrými serpentinami se spustíme k osvětlenému historickému centru. Potom už opět víceméně potmě kličkujeme bočními ulicemi k domku na periférii. Před půlnocí nás vítá členka místního adventistického sboru Marie, pocházející z moravského Mikulova. Po celu dobu války tu nechává přespávat adráky mířící s pomocí do nedaleké Bosny a Hercegoviny. Vypráví nám, že v zálivu před jejich bydlištěm kotvilo třináct ozbrojených srbských lodí, okolní kopce byly obsazeny vojskem a nad hlavou kroužily stíhačky. Její dcera při každém zvuku sirény začala zvracet. Města ani její rodiny se však válka naštěstí příliš nedotkla.

 

 

Ráno se nám podaří úspěšně zaspat. Ztracený čas doháníme zběsilou jízdou po známé Jadranské magistrále. Ruda se představuje nejen jako úspěšný náčelník respektované humanitárky , ale i jako neméně skvělý řidič kamionu. S plně naloženým náklaďákem předjíždí všude, kde se to jen trochu dá. Vlevo skály, vpravo příkré srázy k moři a takřka všude samé zatáčky. Franta Fojtík za volantem modrého fordu jen kroutí hlavou a má nemalý problém divoce uhánějící soupravě stačit. Spěch je tentokrát zcela na místě. Na bosenských hranicích nás už čeká zástupce tamější Adry. Jmenuje se Radko a měl by nám pomoci se protáhnout nově otevřeným přechodem do další válkou poznamenané země. Veškeré bojové operace však mají dneškem skončit. Alespoň podle tzv. Daytonských dohod , které pod nátlakem Američanů uzavřely bojující strany v dalekých Spojených státech.
 

 

 

 

 

 

Opouštíme blaženou krajinu zelených borovic a dozrávajících pomerančů, abychom znovu šplhali k zasněženým kopcům. Úzkými cestami se proplétáme horami a klesáme do zatopených údolí. Díky čtrnáctidennímu dešti tu voda někde sahá až k vrcholu telegrafních sloupů. Obávaná hraniční čára je naštěstí na kopci, což dává naději, že ji co nevidět úspěšně překročíme.
 

 

 

 

Před improvizovanou celnicí v horských pustinách na nás čeká nemilé překvapení. Nekonečná fronta přetížených náklaďáků a zjištění, že tu „humanitárky“ žádnou přednost nemají. Podle rychlosti odbavování to vypadá, že se tu dočkáme Silvestra. O svátcích se tu prý totiž neúřaduje. Jeden z vyčkávajících řidičů kamionů, vezoucí do Sarajeva živou drůbež, nadává, že jej nechtějí přednostně odbavit, přestože mu slepice postupně chcípají. Mladý Patrik to však nevzdává. Navzdory tomu, že mu vzpomínaný, věci znalý Radko nevěští nejmenší naději na úspěch, startuje odhodlaně k celnici. Aby se, jak sám říká, pokusil celníkům „vykecat díru do hlavy“. My zatím odevzdaně občůráváme okolní vzrostlé jalovce nebo zkoušíme z auta vyfotografovat zaparkovanou vojenskou techniku. Daří se nám to přes natažený rukáv zimní bundy. Jakákoliv dokumentace je tady totiž velice přísně zakázána.

 

 

 

 

 

Pravděpodobně se za nás doma někdo nepřetržitě modlí, protože jinak to není jednoduše možné. Jakkoliv tomu nikdo z nás nevěří, stává se zázrak! Můžeme, jako jediní, předjet skoro dvoukilometrovou kolonu! Po dalších třech čtyřech hodinách jsme odbaveni. Nejobávanější ze všech přechodů se stává naprosto bezproblémovým. Asi nás má Pán Bůh rád, nebo co…

 

 

Jsme na území samozvané Herceg – Bosny, tedy oblasti ovládané Chorvaty. Uzoučkými komunikacemi se protahujeme k cílovému Mostaru. Znovu projíždíme krajem divokých skal a ostrých srázů. Míjíme bezpočet vraků havarovaných aut, které v této době samozřejmě nikdo neodklízí. Registrujeme první díry po granátech. Konečně jsme nad bájným městem! Máme jej pod sebou jako na dlani. Stejně jako před nedávnem Srbové, kteří jej odtud pohodlně ostřelovali. Spustíme se ostrými zatáčkami do údolí Neretvy a po ujetých čtrnácti stech kilometrech zastavujeme před skladem místní Adry. Díky Bohu, při životě a ve zdraví…
 

 

 

 

 

 

 

Po několika dnech posedávání a polehávání si můžeme konečně dopřát slušnou rozcvičku. Pytle s luštěninami, krabice s ošacením a palety s konzervami, hlívou, sušeným mlékem i „našimi“ vánočními kolekcemi a čokoládovými adventními kalendáři se postupně stěhují do zamřížovaných skladových prostor. Tyto věci najdou své adresáty ve zdejší nemocnici, v domovech důchodců a dalších sociálních ústavech. S vykládkou pomáhá jeden černovlasý málomluvný místní adrák. Od Rudy se dovídáme, že během války neúnavně pomáhal postiženým na všech válčících stranách. Byl za to po zásluze patřičně odměněn. Postupně jej za podezření ze špionáže věznili Srbové, Chorvati i Muslimové. Nadosmrti se pro mne stává nedostižnou životní inspirací.
 

 

 

 

 

 

 

Nacházíme se ve městě, které se, jak bylo právě naznačeno, ocitlo hned ve trojím ohni. Zuřivě se tu prali většinoví Chorvaté s Muslimy, a aby toho nebylo málo, s opevněných vrchů na ně posílali granáty vykutálení Srbové. Zasvé vzal i známý historický most přes řeku Neretvu. Starší muž se nám při práci svěří, že jeho matka i sestra v zasaženém domě uhořely. Mrtvé tu údajně zatím nikdo nespočítal, ale odhaduje se, že jich jenom v Mostaru mohlo být kolem čtyř tisíc. Mezi nimi i dost dětí…

 

 

 

Před stmíváním se s Patrikem a oběma novináři vydáváme do nedalekého centra. Znalci místních poměrů jsme důrazně upozorňováni, ať si odpustíme jakékoliv fotografování. Mohli bychom přijít přinejmenším o film. Za chvíli se o tom přesvědčujeme. Před policejní stanicí vlají fáborky ze zabavených videokazet a na zemi se válejí kazety od kinofilmů. Foťáky ukrýváme pod zimní bundy a pokračujeme dál. Začíná se nám otevírat brána do pekel. Hlavní bulvár, na který právě vstupujeme, byl během bojů frontovou linií. Připadáme si tu jako ve středu Berlína po skončení Druhé světové. Všecko rozmlácené, a to, co zůstalo stát, připomíná cedník. V ulicích se prohánějí jen vojenská a policejní vozidla. Jedinými chodci jsme tu pouze my. Na jednom rohu míjíme spoře ozdobený vánoční stromek. V dané situaci nám připadá jako obraz z jiného světa.

 

 

 

 

 

 

 

 

Prodíráme se mezi ruinami a pokoušíme se fotit naslepo z pootevřených bund. Najednou se k nám blíží policista. Rázem se převtělujeme v neškodné turisty. Patrik, který se v chorvatštině už jakž takž vyzná, jde uniformovanému borci vstříc a bezelstně se jej ptá, zda bychom si mohli něco vyfotit. Sympaticky vyhlížející policajt neřekne ano ani ne, jen jakoby bezradně pokrčí rameny. Popovídá nám něco o Mostaru, ale válce se z nějakého důvodu vyhýbá. Jsme o trochu smělejší, a tak směřujeme k muslimské čtvrti. Ta leží za řekou, nad kterou se donedávna klenul prastarý most. Teď jej nahrazuje pontonová konstrukce s lávkou pro pěší. Netuším, jak to ten Patrik dělá, ale do službu konajícího strážce přechodu mezi dvěma znesvářenými světy hučí tak dlouho, až nás pustí na druhou stranu. Přestože je to možné jen dokonale prověřeným osobám vlastnícím zvláštní povolení.

 

 

 

 

 

Jsme tedy mezi Muslimany, jak si tady sami říkají. Pomalu se stmívá. Neosvětlenými úzkými uličkami stoupáme nahoru. Míjíme polorozbořenou mešitu a zničený obrněný transportér. A také několik nápisů „Pazi snajper!“, což je důrazné varování před ostřelovači. Děcka si tu hrají a petardami a hází nám je pod nohy. Někde nad městem se ozývá dávka ze samopalu. Hlavní třída však začíná pomalu ožívat. Mezi troskami budov je už otevřených pár improvizovaných kavárniček. Vstupujeme do spoře osvětleného obchůdku. „Češi?“, ptají se nás postávající chlápci v maskáčích. „Češi jsou dobří“, dodávají a vyptávají se nás, co v Mostaru, a ještě k tomu na jejich straně, pohledáváme.

 

Mezitím se úplně setmělo. Vracíme se přes řeku mezi Chorvaty a krajem duchů opatrně našlapujeme k našemu sklepnímu útočišti. Opět míjíme zabarikádovanou policejní stanici. Náhle z jejich útrob vybíhá policajt a rázným způsobem naznačuje, ať jej následujeme dovnitř. Spoře vybavená kancelář má zamřížovaná okna, do poloviny zavalená pytli s pískem. Hrozivě vyhlížející hromotluk nám sbalí pasy. Hrubým hlasem se vyptává, kde jsme se tu vzali, co tady potmě hledáme a kudy vedly naše kroky. Když bezelstně odpovíme, že i do muslimské části, jeho už tak drsná tvář začne připomínat zuřícího vlčáka. Donekonečna se nás ptá, zda jsme „něslikali linii i patrole“. Ukazujeme ven, že na focení bojové linie a projíždějících hlídkových patrol je příliš velká tma Aniž bychom si to v tuto chvíli uvědomovali, evidentně přestupujeme jedno z deseti přikázání a prášíme až se z nás kouří. Po očku přitom pomrkáváme po nic neříkajícím přítomném mírumilovném příslušníkovi, který nám před hodinou dokumetování přímo nezakázal. Z jeho mimiky je patrné, že nám fandí. Vstane od okna, přikročí k hromotlukovi a zády k nám mu do ucha zašeptá: „ Něslikali, što?“ Profesionální válečník stejně hlasitým šepotem odvětí, že ne, vrací nám zabavené pasy a loučení završí více než výmluvným varováním.
 

 

 

Mírně rozechvělí se vracíme na základnu. Řidič kamionu a ředitel české Adry se mezím stačil převtělit v kuchaře. Na plynovém vařiči už bublá hrachová polévka, ke které později přibudou špagety a další dobroty z našich přibalených zásob. Po třech a půl dnech konečně teplé jídlo! Lezeme do spacáků a zaléháme. Někdo do auta, někdo na stůl a někdo na krabice s vánoční čokoládou. Vzdálené štěkání střelných zbraní se v kratších či delších intervalech ozývá celou noc. Snažíme se věřit, že pochází za slepých nábojů. Dnešek, jak už bylo předesláno, by měl být na celém rozlehlém bojišti vůbec prvním mírovým dnem.

 

 

 

Je ráno 22. prosince a venku docela slušně prší. K zaparkovanému kamionu by měli přijet zástupci šesti mostarských škol pro balíčky z dalekého Valašska. Ti, z druhé strany řeky, se samozřejmě nedostaví. Až po návratu k nám přichází zpráva, že ani muslimské děti nepřišly zkrátka. Byla pro ně předem odložena poměrná část a jedné temné noci tajně dopravena na druhý břeh. Hádáte, kým? Samozřejmě, oním adrákem, který byl za svoji nestrannost už třikrát za mřížemi. A naposledy právě u Muslimů…

 

 

 

 

U zadní části pomalovaného mercedesu se začínají houfovat dodávky, osobáky i šéf sociálního úřadu, ale mohutné zadní dveře nejdou za žádnou cenu odemknout. Možná nastříkaná špína, spíš ale pokus o vloupání. Nakonec se musí rozšroubovat a vysadit z pantů. Každá škola dostává určitý počet balíčků daný adekvátním počtem žáků. Je to smutné, ale na všechny se stejně nedostane. Vlastní předávání jednotlivým dětem už necháme na učitelích.
 

 

 

 

 

 

Aniž bychom to předem někomu oznámili, do nejbližší školy se jedeme osobně podívat. Děcka jsou rozdělena do vánočně vyzdobených tříd a pro dárky si na vyzvání přichází k tabuli. Zdají se o poznání vystrašenější než ta naše, válkou nepoznamenaná. Učitelé jsou neobyčejně milí a nepřestávají nám děkovat. Dva dny před Štědrým dnem prožívají velký svátek. Během tří roků válčení nebylo na něco takového ani pomyšlení. Dostáváme tzv. „zahvalnici“, nebo-li děkovnou plaketu a vracíme se k vyprázdněnému autu. Ještě dlouho poté se kolem kamionu trousí usměvaví školáci i se svými balíčky. Přepadá nás zvláštní pocit blaha, na který asi jen tak lehce nezapomeneme.
 

 

 

 

 

 

 

 

Zbývá nám ještě nějaký čas, a tak přepadáváme úplně největší místní školu. Přítomni jsou v ní i školáci z budovy, která stála v bojové linii. Ze země ji smetly dělostřelecký granáty. Dnes tu chodí asi 1 300 dětí. Nejméně tři z nich přišly během války o život. Příjemná zástupkyně ředitele, která uprchla z obleženého Sarajeva, umí docela obstojně rusky. Říká, že i tato škola byla zasažena dvěma granáty, ale opravu už stačila zrealizovat Evropská unie. Navštívíme postupně několik tříd. Děcka jsou šťastná a vystrašená zároveň. Spoustě z nich chybí někdo z rodičů. Některým dokonce oba. Také tady jsme svědky nepřetržitého děkování a stejně jako na minulé škole, i tady od vedení přebíráme děkovnou plaketu, chcete-li „zahvalnici“. Paní zástupkyně nám klade na srdce, ať všem, kteří se na akci podíleli, předáme projev její hluboké úcty.

 

 

 

 

 

 

Na tuto školu nás doprovází místní rodák, který se proti své vůli musel účastnit probíhajících bojů. Dali mu do ruky pušku a poslali jej stavět bunkry z pytlů s pískem. S hrůzou v očích přibližuje své setkání s nesmyslnou válkou. Plazil se po boku, za sebou tahal pytle a třicet metrů od něj byli po zuby ozbrojení protivníci. „Zvednout trochu hlavu, znamenalo zemřít, bylo to příšerné,“ říká rozechvěle a po tvářích mu stékají slzy. „Já jsem ale nikdy, opravdu nikdy nevystřelil,“ dodává tiše a tupě se zahledí do neznáma.

 

 

Jsme zpátky u skladu Adry. Budova zůstala během bojů jakoby zázrakem nepoškozena. Z vedle stojícího domu zůstaly jen trosky, které pohřbily jednu ženu. Setkáváme se tady s poslední várkou školáků, kteří s deštníky a našimi balíčky putují do svých domovů. Jura Kopáč je zkouší fotografovat. Jeden ze snímků se o pár dní později dostane do jednoho respektovaného celostátního deníku. Dokonce na jeho první stranu!
 

 

 

 

 

 

 

Je pátek, něco po poledni. Naskakujeme do prázdných aut a z míst, kde měla donedávna hlavní slovo smrt, startujeme k domovu. Kousek nad Mostarem míjíme u malé vesnice hřbitov, který musel být o polovinu rozšířen. Kolem něj se trousí děcka s taškami. Odnášejí si domů vánoční dárky od valašských kamarádů a čokoládové adventní kalendáře od Glózů. Teplo u srdce se mění v tichý proud díků směrovaný k šedivému nebi nad námi. Za těch pár slziček radosti, které dnes ukáply do slzavého údolí.
 

 

 

 

 

Pomalu se stmívá. Vyznavači šabatu právě vplouvají do sváteční atmosféry. Nás ale tmavnoucí nebe znovu vrhá do kraje, jímž se prohnala smršť lidské nenávisti. Dlouhé desítky kilometrů nevidíme žádné světlo ani jakýkoliv náznak života. Reflektory ozařují zase jen ty smutně ohořelé pozůstatky někdejších obydlí. Všude kolem jen tichá, mrtvolně tichá noc…
 

 

 

Za necelých čtyřiadvacet hodin už sedím v brněnské modlitebně na Olomoucké ulici a spolu s Romanem poslouchám písničky o narození Zachránce. Vnímám je na kulise čerstvých vzpomínek z krajiny zmaru. Zhasíná světlo a zpívá se „Tichá noc“. Ta dnešní je ale naprosto jiná než ona minulá. Blikají tu desítky svíček. Rozhořívají se plamínky naděje na zemi beze stínů…
 

 

 

 

 

 

 

 

Převalí se Vánoce, Silvestr i Nový rok, ale akce „Balíček“ není zdaleka u konce. V denním tisku se objevují kratší či delší články. Hanácké noviny otisknou kromě vlastního textu černobílé fotografie Jury Kopáče, Učitelské listy příspěvek Bedřicha Jeteliny, meziříčský Obelisk zveřejní přepis mého cestovního deníku a rozsáhlá reportáž Romana Vernera stačí na bezmála celou víkendovou přílohu ve Zlínských novinách. Bedřich, který za všechno může, dává s Milanem Kubičíkem dohromady videonahrávku, Jura Žwak děkovnou plaketu a Petr Chára zajišťuje ve Sklenářství Sezima její bezplatné zarámování. Obojí se později dostane ke všem, kteří se nějakou měrou na neobyčejně úspěšném podniku podíleli. (Na jednu takovou relikvii jsem narazil ještě koncem roku 2019. Visí na čestném místě u Jelínků.)
 

 

 

 

 

 

 

Koncertem vše začalo, koncertem vše také končí. 17. března se na prknech největšího meziříčského sálu opět objevují zástupci kroměřížské Konzervatoře P. J.Vejvanovského, kterým úspěšně sekundují jejich mladší kolegové z místní Lidové školy umění, mezi nimi i nám všem známá Jitka Škrlová. Slušně zaplněný sál rozezvučí také tóny kytar, basy a violoncella v podání rodinné trojice Krutílkových, jakož i dalších Dlouho Dřímajících Talentů, kteří před čtvrt rokem brnkali na předvánočním startu na promrzlém náměstí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Většina přítomných má možnost konečně naživo spatřit i nezapomenutelného moderátora Jindru Motýla z Rádia Apollo a ředitele české Adry Rudu Reitze. V předsálí jsou vystaveny fotografie a z televizní obrazovky probleskuje zmiňovaný videodokument z adrácké dílny Milana a Bedřicha. Samozřejmě se vybírá i vstupné. Jeho výtěžek je věnován Krizovému centru dětí a mládeže ve Valašském Meziříčí.
 

 

 

 

 

 

 

 

Premiéra čerstvě zrozené valašské Adry se tak stává minulostí. Nebyla to žádná One Man Show, ale dílo bezmála tří tisícovek dobrých lidí. A v první řadě onoho Neviditelného, který je dokázal sladit do jednoho harmonicky znějícího akordu lidské solidarity. „Správně vidíme jen srdcem“, tak znělo motto celé akce. Skutečnost ukázala, že je to pravda pravdoucí…

 

 

 

 

 

-----------------------------------------------------------