Koronavirové velikonoce

- na Bystřičce a v okolí -
 

 

 

 

 

Neviditelný virus nám přistřihl křidélka. Tradiční velikonoční vandr se však musí konat i kdyby trakaře padaly! Letos to nebude obligátní slovenská cizina, dokonce ani žádná z oblastí zemí Koruny české. Zůstaneme na výsostném území suverénního Valašského království, pouhých deset dvanáct kilometrů od domova.

 

 

Stejně jako v posledních letech, i tentokrát zachraňuji zhruba třicetiletou, ničím nepřerušenou tradici úplně sám. Což mi ani v nejmenším nevadí. Samoty, medvědů, natož nějakého trapného covida se nebojím, takže není co řešit. Nabalím bágl, zvrásnělý stařecký ksicht zamaskuji milosrdnou rouškou a dvacet roků starým autem vyrazím proti proudu. Zaparkuji pod vrchem Klenovem, jen kousek od hráze prastaré přehrady na Bystřičce.

 

 

První kroky vedou kolem vody. Posedávají tu rybáři, zatímco ryby si nerušeně krouží v blízkosti vzpomínané hráze. Na květech petrklíčů a plicníků přistávají medonosné včely, v klidnějších vodách randí žáby a z modré oblohy se zubí nedávno probuzené sluníčko. Po nezkrotném viru ani památky!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opouštím fotogeničtější závěrečnou část vodní nádrže a chvíli se potloukám po břehu potoka, který ji napájí. Objevují se první kvetoucí stromy, někde vykukují mírně zakrslé žluté pampelišky a úplně všude to voní jarem. A také absolutní pohodou, protože veškeré stánky a hospody mají ze zákona zaracha. Jelikož mi kavárensko-hospodský styl života vůbec nic neříká, bez jakéhokoliv poklesu nálady začínám stoupat do okolních, kůrovcem napadených lesů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu a líně posunuji svoji vetšící tělesnou schránku k vysoko položenému obzoru. Všímám si rozkvetlých trsů fialek a krásně pruhovaných kvítků zaječího zelí. Krajina se začíná otevírat. Odkvétající jívy střídají svěže zelené pupeny probouzejících se listnáčů. S pocitem dokonalého blaha mířím k nedaleké hradbě Svantovítových skal. Najednou za sebou uslyším kroky. Patrně nějaký, mně podobný tichý blázen, který šel covidovou paniku vydýchat na čerstvý vzduch. Ledabyle se ohlédnu. A nestačím se divit! Přímo ke mně si to vesele šmaruje divočák! Vyhlíží stejně nepravděpodobně jako celá nastalá situace. Nemá obvyklé kly ani klasickou černou barvu srsti. Spíš nějaký melír. Výkonný rypák, kterým tu a tam rozrývá okolní drny, připomíná křížence prasete domácího s buldokem. Zpovzdálí tu nečekanou přírodní kreaturu filmuji, ale poté, co začne lehkým klusem mířit přímo ke mně, zalezu pro jistotu za nejbližší strom. Na běžného válečníka, toužícího po lidské trofeji, však nevypadá. Ještě si párkrát zaryje v podmáčené hlíně a pak spokojeně odcupitá do blízkých smrkových houštin.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Polední aprílové slunce a mírný severní vánek velí k vypátrání nějakého nikým nerušeného zátiší. V závětří nízkých zelených smrčků natahuji karimatku, přes ni starou dobrou celtu a potom už pěkných pár hodin věnuji naprosto dokonalému lenošení. Čtení prastarých textů z Knihy knih střídá povalování na jednom či druhém boku a čas bdění občas přeruší poctivá seniorská dřímota. Dlouhou zimou pobledlé tkáně zadarmo nasávají nepostradatelný sluneční vitamín. Svátek zmrtvýchvstání proniká duchem, duší i tělem a na nějakou aktuální morovou ránu dává úplně, ale úplně zapomenout.

 

 

 

 

 

Po absolutním rozvlažení vyrážím k vysušené Sušce. Holé návrší, kterému donedávna vévodil osamělý chráněný strom, zdobí už jenom dožívající dřevěný pahýl. Opodál mu však vyrostl nečekaný konkurent. Nějaký nadaný kumštýř tu vysadil snad nejslavnějšího náčelníka Velké Moravy, knížete Svatopluka. Dřevěná socha věhlasného bojovníka sice bude připomínat zašlé časy moravské slávy, ale na Cyrila s Metodějem, kteří do jeho říše nepronikli s naostřeným mečem, ale s něčím nesrovnatelně mocnějším, stejně nemá, a jednoduše ani mít nemůže.

 

 

 

 

 

Oklikou se vracím k už vzpomínaným Svantovítovým skalám. Milosrdný kůrovec se postaral o jejich neplánované odhalení. Malá Bystřice je odtud jako na dlani a vzdálený hřbet Radhoště upomíná na dalšího pohanského rádobyboha. Jeho méně známý kolega Svantovít měl údajně na starosti hospodářské a válečnické záležitosti. Vrchol jeho kultu se odhaduje na 1. polovinu 12. století. Ať už je to s těmi modlami jakkoli, zdejší pískovce nabízejí kromě parádních výhledů také zajímavé horolezecké možnosti a v neposlední řadě i špetku nevšední dramatické krásy.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jen kousek od Svantovíta se tyčí nápadný vrch Zámčisko. Usuzuje se, že tu někdy ve 13. století stával templářský hrad. Podle archeologických nálezů tu však mohlo být před zlomem letopočtu i útočiště lidu lužické kultury a v 1. tisíciletí po Kristu zde zanechala stopy zase kultura púchovská. Dnes se však jedná o kulturu ryze turistickou. Koronavirové svátky a pěkné počasí sem přilákaly nejen doporučené dvojice, ale i vícehlavá seskupení s více či méně rozdováděnými ratolestmi, případně domácími ratlíky.

 

 

 

 

 

O něco níže už jde o úplně jiný svět. Skalnatý hřbet klesá prudce do údolí a nechává za sebou vyšší či docela přízemní kamenné výtvory. Většinu z nich obrůstají hebké mechy, které se teď, při nízkém slunci, nádherně zelenají. Volba je jasná. Tady někde si ustelu k nočnímu odpočinku. Bude to více než snadné. Nafoukané vrstvy suchého bukového listí zajistí naprosto bezproblémové horizontální poležení.

 

 

 

 

Teď už nezbývá než se vrátit k zaparkovanému autu a z něj sem přemístit nejen spací náležitosti, ale i přenosnou polní, vlastně, lesní kuchyni. Cestou k přehradě narazím na docela velký lom. Podle jistých údajů se tu měl kolem roku 1770 kutat vápenec a vylámané šutry následně proměňovat v peci na vápno. Dnes se tu stále ještě láme, ale už jen pískovec či všelijaké slepence. Mocnost vrstev sahá až ke 14 metrům a vytěžený materiál se používá ke stavebním účelům.
 

 

 

 

 

S plnou polní se pak nepozorovaně protáhnu mezi ostravskými chataři a údolím Bradného potoka pochoduji k vyhlédnutému nocležišti. Pod strážní věží zeleného bratrstva narazím na podařenou ceduli. Němá zvířátka všech možných druhů a velikostí na ní dojemně děkují za klid. Tak, tady to opravdu sedí!!! Pokud se zrovna nestřílí ve vedlejším lomu, tak tu po celé dny zlověstně vyjí motorové pily. A když se navečer konečně utiší, na posedech se uvelebí více či méně nadržení lidoví střelmistři. O pár hodin později se o tom mohu na vlastní uši přesvědčit.
 

 

 

 

 

 

Rudé slunce se mezi siluetami šedých buků pomalu schovává za načernalý obzor. Na bezpečném místě mezi skálami se rozhořívá malý oheň. Tři brambory, jedna cibule, špetka pohanky, olej, sůl a půl hrsti lahůdkového droždí se ve vroucí vodě za chvíli mění v naprosto bezkonkurenční polévku. Jak by ne, když jsem od bílého rána, kromě jednoho jablka, vlastně nic jiného nepozřel! Přímo nad hlavou bliká Velký vůz a kousek od něj září Večernice. Lehký vánek se úplně utišil a romantické krajině lesů a skal vládne přímo božský klid. Najednou, prásk!!! V jedenáct večer, na svátek zmrtvýchvstání tu někdo vraždí !!! Maximálně nějakých sto metrů ode mne!!! Naštěstí mě před novodobými partyzány chrání kamenná hradba. Zlostí jsem bez sebe!!! Ať si kdo chce říká co chce, zvrhlost velkopanského feudálního přežitku, ušlechtile nazývaného myslivost, mi nikdo nevymluví. Přestože mám mezi členy těchto lidových milicí řadu kamarádů či známých. Druh sportu, kdy se někdo baví bohapustým, byť regulovaným zabíjením volně žijících zvířat, považuji za zvěrstvo, které mělo být už dávno postaveno mimo zákon! A nutná regulace svěřena profesionálním, patřičně certifikovaným ochráncům přírody. Což se samozřejmě nepodaří. Zelená mafie u nás za jakéhokoliv režimu prorůstá až do nejvyšších politických pater. A ještě se přitom vydává za vášnivého milovníka všeho živého! Samozřejmě, pokud se to pak ocitne na pekáči! Aby toho nebylo málo, v půl dvanácté se koná střelecká repríza. Děkujeme za klid, zvěstovala roztomilá zvířátka na obrázku…
 

 

 

 

Do bílého rána už zase vládne tichá, žádným vetřelcem nenarušovaná harmonie. Nový den mě vítá impozantně. Nízkým sluncem, které ostře nasvěcuje protější kopce, zpěvem ptáků a také krásně zeleným mechem, kterým obrostla většina okolních balvanů a kamenných věží. Tak jako vždycky a všude, i tady pečlivě zamaskuji jakékoliv stopy po mém nočním výskytu. Starý skautský návyk mi to jinak nedovolí. Když se o něco později posunuji kolem obrovských ohnišť, která tu v těsné blízkosti vyprahlých smrkových porostů zanechali flegmatičtí vypalovači klestí, jímá mě vztek znova. Kolik lesů už díky této donebevolající nedbalosti uhořelo!! A kolik jich ještě uhoří!? Ať se na mne panstvo v zelených kamizolkách nezlobí, ale tolik hrůzy, kolik v přírodě za sebou zanechají jejich poddaní, nemají turisté a vandráci šanci způsobit, ani kdyby se přemnožili více než aktuální kůrovec. Ten je, ostatně, jen přirozenou odplatou za nepřirozeně dobyvačný postoj ke světu, který bychom měli, jako koruna tvorstva, co nejpřirozeněji spravovat…
 

 

 

 

 

 

Nahromaděný vztek jdu vydýchat na bezejmenný kopec západně od Klenova. Absence listí na bukových porostech odtajnila zdaleka viditelný skalní útvar na vrcholu. O jeho existenci jsem zatím nevěděl, takže tam samozřejmě nesmím chybět. Coby stařec, který má našlápnuto k osmdesátce, volím pohodlnější variantu s docela velkou oklikou. Ani toto místo mě nezklamalo! Je tu správná divočina s pěknými výhledy a romanticky tvarovanými pískovci. Ale hlavně tu nepotkávám žádné narušitele z rodu Homo sapiens. Zato se mi podaří zahlédnout početnou rodinku nádherných muflonů.

 

 

 

 

 

 

Samospádem pak opět klesnu k přehradě. Byla postavena ještě za císaře pána, konkrétně v letech 1907 až 1912 a měla sloužit jako zdroj vody pro zamýšlený kanál Dunaj – Odra – Labe. Makali na něm dělníci z Rakouska, Německa, Itálie i Francie. Díky jejich snažení vyrostla přes 36 metrů vysoká a rovných 170 metrů dlouhá kamenná hráz, což bylo v oné době nevídané. Monarchie ale co nevidět padla, plánované propojení zmíněných řek šlo ke dnu, a tak už přes sto roků toto dílo využívají především rybáři a nejrůznější pobřežní povaleči.

 

 

 

 

 

 

 

Na povaleče si zahraji také, ale musím nejdříve vystoupat k méně frekventované lesní pasece. Pasu se tady nejen na zbytcích proviantu, ale především pohledem na protilehlou prudkou stráň. Rozkvetla tu celá řada trnek a málem mi to připomíná rajskou zahradu. Z bezpečných pozic chráněných malými smrčky a borovicemi pozoruji tu nádheru pěkných pár příštích hodin a samozřejmě ani tady si při tom neodpustím občasné spirituální ztišení, kombinované s ničím nerušeným krátkým šlofíkem.

 

 

 

 

 

 

Stíny se začínají prodlužovat, proto se ještě za tepla a světla jdu podívat do zmíněného trnkového ráje. Pokud nesežehne květy jarní mráz, je na švestková povidla a hlavně na pravou valašskou slivovici zaděláno! Do nejisté sklizně ještě zbývá pár dlouhých měsíců, proto si nejméně další hodinku užívám parádně teplého aprílového dne, vděčných výhledů ke Klenovu, bzukotu tisíce včel a jemných jarních vůní roznášených občasným jižním vánkem.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Být u přehrady a nezastavit se na Velké Lhotě, by byl bezesporu hřích. Zvlášť, když tu už skoro čtvrt tisíciletí stojí naprosto jedinečný toleranční kostelík. Postavili ho ze silných klád někdejší tajní evangelíci, kteří se před vydáním Tolerančního patentu scházeli k bohoslužbám v obyčejné stodole. Není bez zajímavosti, že tu v letech 1875 až 1895 jako farář sloužil autor slavných Broučků, Josef Karafiát. Unikátní historickou stavbu obepíná nevelký, ale neobyčejně milý hřbitov. Ti, kteří tu tráví čas odpočinutí, odtud sice nevidí svoji pěknou dědinku, ale pro řadu z nich bezesporu přežívá naděje nastíněná na většině pomníků. Naděje na vzkříšení, které si právě dnes, o Velikonoční neděli, nejen Velká Lhota tiše a důstojně připomíná.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěrečnou tečkou za koronavirovým vandrem je krátká zastávka „U javoru“. Jeden z nejznámějších valašských stromů si k životu vybral jeden z nejkrásnějších vyhlídkových bodů. A tak už jen zamávám známým kopcům kolem Bystřičky na jedné straně a památnému Radhošti s Veřovickým Javorníkem na straně druhé. Za západnější Javorník Kelčský právě zapadá žlutě oranžové slunce. Je jen málo těch, kteří nevěří v jeho zítřejší zmrtvýchvstání...
 

 

 

 

 

 

 

 

( : amen :-)