STARCI NA JIZERKÁCH

 

Snad se kvůli výše uvedenému nadpisu nedostanu do průšvihu. Současná, na mládí, krásu a výkon zaměřená generace se všemu, co jen trochu zavání stářím, více či méně rafinovaně vyhýbá. Kalendář však neokecáš, a podle něj náš aktuální rodinný kvartet, mířící k severozápadu, splňuje veškerá kritéria reprezentantů předkremačního životního údobí.

 

Nejletitějším z nás je brácha mé bělovlasé choti, podobně postižený dlouhán Pepa. Reálný svět je mu víceméně ukradený. Zajímá jej pouze svět minulý, budoucí, virtuální, potažmo spirituální. Pepa tedy není světák, nýbrž světec. Zcela z jiného těsta je však jeho žena Eva. Výtvarně nadanou dámu s nezbytným chodítkem zajímá všechno, co se za okny uhánějícího auta zrovna míhá a s nemalým potěšením to velice často komentuje. Moji životní souputnici snad není třeba ani představovat, protože každý, kdo ji jen letmo zahlédl, celkem rychle nabyl pravdivého přesvědčení, že mou maličkost ve všem, výšku postavy nevyjímaje, zcela jednoznačně přesahuje.

 

 

 

 

Během nedělního dopoledne zdárně překonáme polovinu České kotliny a přibrzdíme u západního okraje Krakonošova vévodství. Už drahně let tu totiž pobývá dávná kamarádka mé choti, někdejší krajanka a vrstevnice Miluška. Za svého raného mládí oplývala pověstí nejslušnější panny Valašského Meziříčí i přilehlého okolí. Vědoma si svých nesporných kvalit, rozhodla se nezahazovat svoji budoucnost na zapadlém Dálném Východě, ale prozíravě zamířit k opačným teritoriím. Tady, v Rokytnici nad Jizerou si jí všiml jistý dobrák od kosti jménem Bohouš a od té doby spolu náramně spokojeně obývají prostornou haciendu pod lyžařským vlekem a víceméně zarostlou Lysou horou. Velikého vítání, jakož i vzpomínání prastarých zlatých časů je přítomna nejen jejich energická prvorozená dcera, ale i stejně vybavená, ladně tvarovaná vnučka. Přímo před chalupou stojí speciálně upravené terénní vozidlo, pravděpodobně určené ke svážení neukázněných návštěvníků Krkonošského národního parku do nějaké místní káznice. Příliš dlouho se však v Rokytnici vybavovat nemůžeme, protože kousek odtud, hned v sousedních Jizerkách, nás už netrpělivě vyhlíží výkonný manažer penzionu Ondrášek. Je synátorem naší staré známé, mladistvě vyhlížející majitelky Soni, která toto stavení po svém potomkovi také pojmenovala.

 

 

 

 

 

Do hodinky jsme tedy v Bedřichově. Jizerskou padesátkou proslulé zimní letovisko je tentokrát beze sněhu a tím i víceméně bez lidí. Zmíněná chata sice leží v samém centru bedřichovského dění, přesto však nabízí dostatek patřičného soukromí. Interiér je velice solidně vybavený, přímo vzorově čistý a celkový design napovídá, že jmenovaná majitelka v sobě nezapře dostatek citu pro prostou, nevtíravou krásu.

 

 

 

Jenom co se trochu zabydlíme, vyrážím na letmý průzkum nejbližšího okolí. Stromy i louky se obalily několika odstíny zelené, ze které vykukují mnohabarevné akcenty nejrůznějších květů. Mezi zdaleka nejnápadnější patří zahrádkáři milovaná a ekology nenáviděná lupina. Ať už si říká kdo chce co chce, tento nepůvodní druh, který vesele expanduje do okolí, zcela určitě oplývá přímo nevšední nádherou. Zvláště tady, kde se rozhodl vykvést v nejméně třech čtyřech barevných variantách.

 

 

 

 

 

 

Příštího dne si společně s mojí krásnou ženou dopřáváme pěší výlet ke staré přehradě na Černé Nise. Netuším, proč je zrovna černá, když její voda vyhlíží modře, nazrzle či mírně nazelenale. Každopádně si tady, na zelenými lesy obrostlých březích přímo nádherně odpočineme. Nerámusí tu auta, nevyjí motorové pily a oblačné nebe je díky koronaviru prosto veškerých podélných šmouhů od dopravních letadel.

 

 

Jestliže byl první den pobytu ve znamení božského klidu a míru, ten následující si to vybírá i s úroky. Jablonec, který společně navštívíme, není, pravda, žádný zapadákov, takže s patřičně zřetelnou zvukovou kulisou je třeba počítat. Zatímco si obě dámy plnými doušky užívají zdejšího sklářského muzea, já se jen tak poflakuji po zdejších bulvárech i zastrčených uličkách. Znovu musím uznat, že ti problematičtí Germáni, kteří se o vzhled města zasloužili, nebyli žádní břídilové. Málokteré srovnatelné lidské sídliště si může dopřát kus zachovalé historie, zalesněné okolí a dokonce dokonale funkční rekreační přehradu.

 

 

 

 

 

 

Třetí den pobytu se věnujeme pouze Bedřichovu a jeho bezprostřednímu okolí. Přímo u startu zmíněné Padesátky se nachází památník nechvalně známé Expedice Peru, lezecká stěna i visutá stezka pro napodobovatele šimpanzů. A pokud dorazí parné léto, což se zatím nekoná, může se návštěvník dokonale vyčvachat hned ve dvou přilehlých vodních plochách. Borci na bicyklech si mohou dopřát klikatý sjezd ve svahu plném zatáček a vyznavači bosé chůze nepochybně velice příjemnou procházku netradičně vydlážděným chodníkem. A to ještě nebyla řeč o spoustě možností pro vyžití malých i těch nejmenších dětí, kterými bedřichovská nabídka přímo přetéká.

 

 

 

 

 

 

 

Jelikož náležím mezi zanedbatelnou množinu podivných bláznů, kterým jsou uvedené atrakce víceméně ukradené, nořím se do temně zelených okolních lesů. Narazím tu na bezpočet zcela jiných zajímavostí, ze jejichž vznikem tentokrát není třeba hledat člověka. Rašeliniště, romantická zákoutí s mechem obrostlými balvany, drobné i větší květy a v zeleném mechu se klikatící narudlé potůčky, ze kterých se postupně narodí klokotající Bílá Nisa.

 

 

 

 

 

 

 

Nacházet se v Bedřichově a nevšimnout si zdejších upravených severočeských chalup jednoduše nejde. Kolem řady z nich kvetou růžově fialové rododendrony. V kombinaci se svěže zelenými trávníky a občasnými trsy žlutě bílých kopretin vytváří velice slušivou krajinnou kompozici. Z úctyhodného nadhledu na ně zírá štíhlý bílý kostel, který přidává celé rekreační vesnici na patřičném respektu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protože nám mediální prorokyně zvěstují zvrat počasí k horšímu, příští den se vypravíme na Jizerku. Přestože jsem tu snad už pošesté, ani tentokrát mě tento nevšední kout světa nepřestává fascinovat. Lubomíra Štrougala, který tu na své chalupě údajně přišel k železnému zdraví, sice nezahlédnu, zato železem zbarvená jizerská voda se tu klikatí bez přestání. Mezi tím kvetou žluté upolíny či modré zvonky, zatímco svěží zelenou trávu spásá stádo bílých oveček. Jizerka opět nezklamala, a jak se tak zdá, asi ani nikdy nezklame.

 

 

 

 

 

Pádíme dál kolem nikdy nevysušené přehrady Souše a navzdory uvedenému názvu je ve vzduchu cítit zřetelný nárůst vzdušné vlhkosti. Překlopíme se na odvrácenou stranu pohoří a zaparkujeme v Lázních Libverda. Libá vůně z přepychových vaflí, které si tu dopřáváme, sice za chvíli pomine, avšak naděje, že co nevidět začne padat avizovaná nebeská vláha, neustává. Její příval střeží čtyřčlenná smečka bílých lvů, nahánějících lázeňským hostům patřičnou hrůzu, zatímco mramorová trojice vnadných slečen, držící podnos s černým kohoutem, je vzápětí svádí na poněkud mírumilovnější myšlenky. Lázně, kde se údajně léčí skoro všecky myslitelné nemoci, působí přívětivě komorně, stejně jako přilehlý park, který je ze dvou stran obklopuje.

 

 

 

 

 

 

Sotva se trochu vzdálíme od centra vodoléčby, začíná voda padat přímo z černošedých oblaků. Středověký hrad, který je nad nedalekým Frýdlantem sklouben s renesančním zámkem už proto po obvodu obcházím pouze sám. Navzdory sílícímu dešti se jedná o náramně zajímavou podívanou. Kolem tohoto vůbec prvního hradního muzea v Evropě, otevřeného návštěvníkům už v roce 1801, se rovněž rozkládá parádní park přecházející ve své spodní části v zajímavě tvarovaná jezírka. V tuto chvíli ještě zdaleka netušíme, že se během noci nevinně vypadající říčka Smědá promění v rozbouřený veletok, který frýdlantský výběžek posune na nejpřednější místa všech mediálních zpráv.

 

 

 

 

Přestože se po návratu na základnu veškerý okolní kraj začne zahalovat do jemně průsvitné mlhy, vydávám se na jedno z okolních návrší pátrat po údajně největším jizerskohorském viklanu. Přestože se jedná už o druhý pokus o jeho nalezení, ani tentokrát žádný viklající se šutr nenalézám. Na každé z vyvěšených map se totiž nachází jinde a v mé turistické speciálce chybí úplně. I tak má potulování v mlžných lesích svůj nezaměnitelný půvab. I když můj návrat doprovází slušná kosa a neustále sílící déšť, právě tato vycházka se v šuplíku vzpomínek zařadí k těm úplně nejzdařilejším.

 

 

 

 

Celou příští noc prší, prší, jen se leje. Přestože tomu po ránu není jinak, objevitelská touha mě opět žene do lesů. Třetí pokus je už úspěšný a tajemně ukrytý viklan konečně zbaven svého mystéria. S promočeným oděním a pocitem vrcholné spokojenosti se vítězoslavně vracím k Ondráškovi. Během příštích čtyřiadvacet hodin už z něho nevystrčím ani nos. Dívat se na běsnící blizzard z jeho útulného interiéru je přece jenom o poznání příjemnější.


 

 

 

 

Hustý zahradnický déšť ustává až příštího odpoledne. Nevinný potůček se mezitím převtělil v halasně klokotající bystřinu. Byla by škoda nevyrazit proti jejímu hnědobílému zpěněnému proudu. A nepřidat si k tomu i malý obchvat přes zelený vrch Maliník. Červené maliny zatím nedozrály, kolem cesty však vyrašily růžovky a první oranžové křemenáče. O originální poslední večeři tak bude dneska postaráno.

 

 

 

 

 

 

Zatímco náš Josef i nadále setrvává v bezpečných ondrášovských pozicích, s mojí odpočatou chotí posléze vyrazíme k nedalekému Josefovu Dolu. Nahoru vede cesta k přehradě, dolů se v mohutných peřejích řítí proudy říčky Kamenice. Stojaté i proudící vody si užíváme pouze pohledem. Až příští zprávy prozradí, že tento vytrvalý déšť bude mít na svědomí hned několik ztracených životů.

 

 

 

 

Máme tu poslední ráno s velký úklidem a nezbytným balením. A také vydatnou snídani, která nás vybaví na dlouhou cestu k východu. K autu se přesunujeme ještě za deště po čvachtajícím trávníku, ale jen co opustíme Bedřichov, vytrvalý spad vláhy nadobro ustává. Mokré silnice uvidíme až na naší nejvýchodnější Moravě. A také rozvodněnou Bečvu, která se u Teplic málem vylívá z břehů. V předvečer jsme, díky Bohu, doma, takže je všechno v suchu! Soňo a Ondrášku, přenáramně děkujeme, bylo to prostě skvělé!!!

 

 

 

 

 

 

------------------- (-: ahoj :-) -------------------