KRÉTA

koncem léta

- část první -

S výběrem pravidelné přímořské dovolené tentokrát nemáme nejmenší problém. Díky populárnímu covidu se z Ostravy létá pouze na Krétu. Než k tomu však dojde, musíme chtě nechtě podstoupit mírně otravné martyrium. Jedná se o vyplnění formuláře řecké vlády, na jehož základě by nám měl být v souvislosti s koronavirem přidělen tzv. QR kód. Za pomoci našeho nejmladšího synátora s tím zápasíme skoro celý večer a až do poslední chvíle nemáme jistotu, zda na největší z řeckých ostrovů vůbec odletíme. Zmíněný kód má totiž na našem počítači přistát až v samotný den odletu. O patřičné napětí je tedy postaráno ještě dříve než se vybatolíme z našeho aktuálního hnízdiště.

Všechno se kupodivu podaří, a tak devátého devátý můžeme směle odstartovat za devatero hor. Totálně vylidněné mošnovské letiště hostí pouze jediný vzdušný koráb, který se kolem poledne vznese k bílým oblakům, aby po nějakých sto šedesáti minutách přistál u modré hladiny Krétského moře. Dlužno podotknout, že na rozdíl od loňské podobné cesty na Korfu, kdy nás během plachtění obsluhoval lehce otrávený cizojazyčný personál, dnes nám na palubě s úsměvem slouží půvabné české letušky ve stejně půvabných slušivých stejnokrojích.

S napětím očekávané koronavirové testování se nám na heraklionském letišti naštěstí velkým obloukem vyhýbá. Stačí zamávat těžce nabytým QR kódem a vstup na výsostné řecké území máme otevřený. Mohutný luxusní autobus nás pak po nekonečném klikatění mezi nezajímavými ubytovacími resorty vyklopí v nejprofláklejším krétském turistickém centru, ve městě Malia. Všechny průvodce shodně varují před rušným nočním životem, který utichá až nad ránem, což naznačuje skutečnost, že pro bělovlasé penzisty milující božský klid a mír to nebude ta nejideálnější adresa. Tušenou výhodou je však umístění na samém konci nekonečného řetězu frekventovaných pláží a plážiček, za nimiž následuje pouze nehostinné skalnaté pobřeží bez lidí a všech myslitelných atrakcí.

Ubytování nacházíme na docela živé ulici jen kousek od centra zmiňovaných nočních radovánek. Městský hotel Triton by si žádný zazobanec asi nevybral, ale pro nás představuje přívětivý nadstandard s ještě přívětivějším personálem. Do pokojů s přívodem elektřiny i vody nefouká ani nezatéká, na přiměřeně měkkých postelích se dá bez problémů spát či polehávat a do toaletní mísy směle odkládat tělem propasírované zbytky ne zrovna levné potravy. A jak ukáže hned první noc, prakticky žádný pazvuk dunivých tamtamů sem takřka vůbec nedoléhá.

Jak je našim dobrým zvykem, proces poznávání zahajujeme na nejbližší obstojně se tvářící pláži. Písčiny s hustým lesem lehátek, slunečníků a více či méně znuděných rekreantů s přehledem ignorujeme, abychom se i se svým novým plátěným přístřeškem uvelebili co nejvíce stranou poměrně rušného provozu. Skalnaté pobřeží tu zdobí několik mohutných autentických amfor a nejbližší okolí bělostné květy přímořských lilií.

S vlastním koupáním to však už tak slavně nevypadá. Jako skoro všude na severu Kréty, ani tady si nemůžeme dovolit luxus ve formě rajsky nepokryteckého čvachtání. Což by až tak nevadilo, jako neměnná realita, že místy z písečného dna dost neomaleně vyčuhují pod hladinou ukrytá, docela ostrá skaliska. Moře, které dnes klidem zrovna neoplývá, navíc nějaké vzdálenější plavby neumožňuje, takže letošní pozdně letní slanovodní premiéra si žádá jen malý prostor a velkou obezřetnost.

Zatímco se rtuť teploměru pohybovala během dne kolem třicítky, večer je to jen o nějakých pět šest stupňů míň. Vyrážíme tedy na prohlídku historické části města. Jedinou rozumnou spojnicí je však bohatě prozářený hlavní bulvár připomínající nechvalně proslulé Las Vegas. Už po několika desítkách metrů bijí do uší absolutně debilní decibely, jejichž ďábelskou zvrácenost umocňují zuřivé světelné efekty netlumených barev. Do toho se vlamují spoře oděné noční pracovnice s rádoby lákavým pozýváním k neobsazeným stolům, jakož i odporně potetovaní holohlaví borci s vizáží náčelníků pekelného podsvětí.

Půlkilometrová ulice hrůzy končí u nasvíceného monastýru. Za ním už začíná svět ticha a zažloutlé historie. V úzkých uličkách se u staletých domů objeví jen sem tam nějaká kočka či pár klábosících domorodců. Přestože se ani tomuto koutu nevyhnulo veřejné osvětlení a několik projíždějících aut, stále je tu ještě možné ucítit vůni pradávno zašlých starých časů.

Dalšího dne si ještě dopřejeme reprízu na známém přímořském místě, ale ten příští už máme k dispozici malé a bystré přibližovadlo. Japonská Toyota Aygo, smontovaná v českém Kolíně nás bude po příštích deset dní seznamovat s nejrůznějšími pozoruhodnostmi nejjižnějšího řeckého ostrova. Vyrážíme tedy na východ, s cílem vyhledat nějakou opuštěnou romantickou plážičku, kam bychom se mohli v příštích dnech pravidelně vracet. Štěstí nám však v úvodu ale příliš nepřeje. U nedaleké vesničky Milatos sice něco pláži podobného nacházíme, hrubým štěrkem vyzdobené pobřeží se však nachází v těsné blízkosti obývaných domů. Další pokračování je sice romantické, ale vstup do vody se tady rovná sebevraždě. Nezbude tedy, než se posunout o nějaké to číslo dál.

Úzká silnička šplhá bezpočtem serpentin vzhůru a dává nahlédnout do autentického života krétských domorodců. Skalnatá krajina s řídkým porostem odolných keřů je dokonale liduprázdná. Během příštích patnácti kilometrů potkáme sotva dvě nebo tři auta. V dědinách se proplétáme úzkými ulicemi postavenými v době koňských potahů. Konečně vidíme nějaké domorodce. Jsou oděni v černém a co je na nich na první pohled patrné, nikam nespěchají. Dostáváme se na hlavní spojnici mezi východem a západem. Zavadíme o okraj města Agios Nikolaos a pak se už podél pobřeží posunujeme k jihu. Začínáme si osvojovat taje řeckého způsobu jízdy po silnici. Dvojitá prostřední čára tu má pro nás zatím absolutně utajený smysl. Dělí silnici skoro všude, ale vůbec nikdo ji nerespektuje. Stejně jako boční lajnu vymezující u nás odstavný pruh. Pomalejší vehikly se tlačí za ni, zatímco svižnější rakety je přes plnou střední vesele předjíždějí. Asi to tu funguje, protože jsme během celého pobytu, kdy na tachometru přibylo nějakých šestnáct stovek kilometrů, nezaznamenali jedinou dopravní kolizi.

Přestože někde nalevo tušíme moře, nezaznamenáváme jedinou možnost, jak se k němu přiblížit. Konečně je tady nenápadný ukazatel s nápisem Karavostasi Beach. Půlkilometrová zátoka nabízí nádherně čisté moře zakončené pláží z větších či menších oblázků, místy i balvanů. Na břehu je sotva deset smrtelníků. Přiměřené vlnobití tentokrát nabízí i možnost nedalekých plaveckých výprav. Samozřejmě toho i s mojí koupání chtivou chotí okamžitě využíváme. Někdo s decentním pokrytectvím a někdo bez něho. Co je neskonale příjemnější ví jen ten, kdo obě varianty otestoval. Zpravidla už zůstává jen u té jediné. Samozřejmě za předpokladu, že to okolnosti dovolí.

Nadmíru pohodové chvíle ve vlnách vystřídá nečekaný stres. Za žádnou cenu nemohu najít klíče od auta. Máme ho první den a už takový průšvih! Prohledám veškeré kapsy i přihrádky přecpané ledvinky, prošmejdím skrytá zákoutí auta, ale zatracené klíče nikde. Představuji si nevábné scénáře, které nás padesát kilometrů od našeho útočiště nepochybně čekají. Začínám systematicky prohrabávat nános oblých balvanů, kde ležela celta s odloženými věcmi. Nikde nic. Naštěstí mám po boku moji statečnou souputnici. Nedá na to, že jsem ledvinku už asi pětkrát prohrabal a pouští se do šestého pokusu. Věřte nebo nevěřte, nevím, jak je to možné, ale klíče jsou na světě! Začínám si uvědomovat neoddiskutovatelnou skutečnost. Stupeň mé zchátralosti je už natolik varovný, že potřebuji dohled! Ještě, že budu mít moji strážkyni vždycky na dohled!

Startujeme toyotu a stáčíme se k východu. Brzy nato vjíždíme do velké vesnice jménem Istro. V pohodě začínám objíždět u krajnice zaparkovaného pick-upa. Ve chvíli, kdy jsem na jeho úrovni, se řidič bez ohlédnutí a vyhození blinkrů rozjede. Chtě nechtě mu musím uhnout do protisměru. Jím se však řítí rozjetý osobák. Toyota má naštěstí natolik dobré brzdy a protijedoucí řidič natolik bystré reakce, že k žádnému nevábnému políbení nedochází. Borec v rozjíždějícím se voze konečně zaznamená situaci, kterou vyvolal, vystrčenou levou rukou blahosklonně zasalutuje a v naprostém poklidu uhýbá ke svému okraji. Jak se zdá, místní účastníky silničního provozu jsem poněkud přechválil. A to ještě nemluvím o borci v bavoráku, který o něco později předjíždí nejen nás, ale i velký autobus. To vše v nepřehledné sérii zatáček a v poměrně slušné rychlosti.

Široká výpadovka se už před časem převtělila v klikatici, která se vyhoupla vysoko nad mořský břeh. Zastavujeme na malém odpočívadle. Před nám leží nádherně fotogenický Millampelos Gulf. Široký záliv je vyzdoben celou řadou zátočin a skalnatých ostrůvků. Modré moře na obzoru splývá se stejně zbarvenou oblohou. Netoužíme teď po ničem jiném, než po nějakém novém svlažení v jeho azurové hladině.

Chytré informace z všemoudrého internetu nás nasměrují k vyhlášené přírodní pláži Tholos Beach. Protože se v Řecku s nějakými ukazateli směru příliš neobtěžují, správnou odbočku z obce Kavousi nacházíme až napotřetí. Zátoka, která nás po nějakých pěti kilometrech přivítá, oplývá jemným pískem, malým bílým kostelíkem, nepříliš velkým návalem povalečů a nádherným okolím připomínajícím chorvatskou Dalmácii.

Včera jsme ochutnali sever, dneska pro změnu zamíříme k jihu. Důvěrně známou výpadovkou se podél Agios Nikolaos přesuneme až Ierapetře a jejím okrajem to stříhneme k Libyjskému moři. Už nějakých pět šest kilometrů za městem zaregistrujeme divoké parkovací plochy nad strmými srázy. Zběžný pohled shůry naznačuje, že by se mohlo jednat o skoro ideální působiště. Skalnatým chodníkem se spustíme dolů a s potěšením zjišťujeme, že kromě jednoho vzdáleného mořeplavce na nafukovacím lehátku jsme zde úplně sami. Zavání to tu správnou přímořskou divočinou. Svislé útesy oplývají převisy, dutinami a romantickými skalními okny. Konečně můžeme bez obav odhodit zcela nadbytečné textilie a svobodně si užívat nefalšované rajské atmosféry. Teplá voda, azurové nebe a dostatek soukromí k tomu nabízí ty nejlepší podmínky. Čvachtáme se ve slaném nálevu, sbíráme mušle a vůbec nic nám nechybí.

Naneštěstí i v nebeském ráji se objevil zádrhel. Nejinak je tomu i v našem případě. Po dvou třech hodinách božského lenošení se postupně začínají objevovat nezvaní návštěvníci. Kupodivu mezi nimi chybí jakýkoliv náznak ženského pohlaví. Celkem brzy nám dochází, že nezvanými návštěvníky jsme právě my. Romantická zákoutí si tu už před časem vyhlídla komunita čtyřprocentních andílků. Dobrovolně vyklízíme pozice a vydáváme se hledat příhodnější útočiště.

Jenom o pár kilometrů východněji registrujeme nenápadnou odbočku na nějakou Long Beach. Brzy se přesvědčíme, že je natolik dlouhá, že si tu najde patřičné soukromí celá řada náročnějších návštěvníků. Koutsounari, jak se tato pláž také nazývá, nabízí příjemně jemný štěrk, bezproblémový vstup do vody a nádherné výhledy na nepříliš vzdálené pohoří. Vydržíme tu až do podvečerních hodin a začínáme přitakávat názorům, že jihokrétské pobřeží je v porovnání s tím severním o hodně příhodnější. Alespoň pro ty, kteří preferují svět přirozený před vyumělkovaným, byť jakkoli komfortním.

Máme tu další slunečný den. Rozhodujeme se letmo prozkoumat turisticky nepreferovaný kraj v nejbližším severovýchodním cípu ostrova. Našim cílem je malá pláž pod obcí Mironikitas, která, alespoň podle všech map, které máme k dispozici, naznačuje poklidné lenošení bez lehátek, slunečníků a s tím spojeného návalu textilu milovných davů. Vyrazíme tedy k východu a za dědinkou Nikithanos vyšplháme uzounkou silničkou k novému obzoru. Nepotkáváme tu žádné turisty. Jenom pár místních zemědělců se svými trucky a sem tam nějakou ovci či pasoucí se kozu. Cesta, která se vytrvale klikatí skalnatou krajinou, umožňuje bezpočet půvabných výhledů na blízké i vzdálenější okolí.

Samozřejmě se nemůžeme vyhnout hned několika rázovitým vesnicím. Zatímco mimo ně jedeme po více či méně slušné silnici, v obci se musíme opakovaně proplétat mezi starověkými domy, zaparkovanými auty a posedávajícími domorodci. Kastelli, Dories či Skinias, to jej jen malý výčet lidských sídel, které si žijí svým zaběhlým rytmem, ze kterého jej nevyruší žádná globalizace, natož nějaký občas projíždějící zvídavý autoturista.

Hornatým krajem se pomalu blížíme k moři. Na obzoru se náhle objevuje nezvyklé panoráma. Přijíždíme blíž. Jedná se o čerstvě zrekonstruované větrné mlýny. O jejich znovuzrození se postaral jistý rakouský baron se svojí manželkou. Je to jeden z důkazů, že i mezi zazobanými se najdou výjimečně ušlechtilá individua nemyslící jen na svůj osobní prospěch. Ve vlastech praotce Čecha jich však zatím příliš mnoho nenajdete.

Silničkami bez jakéhokoliv provozu přijedeme do obce Vrounas. Tady by se měla nacházet odbočka do zmíněného Mironikitas. Všechny dostupné mapy prozrazují, že tam vede silnice. Na to, že se na Krétě neobtěžují s nějakými směrovkami, jsme si už zvykli. Zkoušíme zabočit do některé z bočních uliček. První nás zavede do olivového háje, druhá na hřbitov. Žádnou další alternativu mířící po jakž takž sjízdné cestě k vytoužené dědině se zapadlou pláží však nenacházíme. Dokonce nám to nedokáže prozradit ani jinak funkční navigace v mobilním telefonu. Mironikitas tak pro nás zůstává neobjeveno.

Poněkud zklamaní se spouštíme k vesnici Plaka na východním pobřeží. Hluboko pod námi leží poloostrov Spinalonga i s ostrůvkem Kalidon. Ten je známý benátskou pevností ze šestnáctého století a přilehlou kolonií, kam se v letech 1903 až 1954 soustřeďovali lidé postižení nakažlivou leprou. Malomocné tu dnes vystřídali poněkud mocnější turisté, které tu skoro nepřetržitě svážejí pendlující osobní fregaty.

Pustiny, které nás ještě před chvílí obklopovaly, znenadání vystřídal nečekaně čilý ruch. Protahujeme se totiž městem Elounda, kde by měly být luxusní hotely pro horních deset tisíc. Hotely, natož jejich obyvatelé, jsou nám absolutně ukradení, takže nejvyšší možnou rychlostí, která se v daném případě rovná posunu abnormálně líného hlemýždě, míříme z dosahu sídla zazobaných do lidumilnějších končin na jihovýchod od nás.

Mapy slibují hned několik možností u obce Mohlos. Když se tam konečně dostaneme, zjistíme, že nás obklopuje dramaticky tvarovaná krajina s neméně divokým pobřežím. Po něčem, co by se dalo nazvat veřejnou pláží, tu ale není slechu ani dechu. Jenom pár soukromých deštníkových záležitostí přilepených k útesům nad modře zpěněným mořem. Venku je kolem třiceti ve stínu, na hodinkách třetí odpolední a my jsme zatím bez jediného spláchnutí. A to všechno s vodou na dohled…

Vydrápeme se zpátky na nejvyšší bod hlavní silnice. Přímo pod námi je povědomá pláž v písečné zátoce Tholos. Nic lepšího se kolkolem nenachází a tak volíme vyzkoušenou jistotu. Po dvou dnech jsme tedy opět na stejném místě. Moře je tentokrát o poznání houpavější. Pro závěrečnou koupel se mi už nechce navlékat do superprotivně mokrých plavek a tak se přesunuji k protější straně bez přítomnosti povalečů. Což jsem ale neměl dělat. Prost jakýchkoliv zatajovacích textilií se s nemalým odhodláním rozběhnu do rozběsněných vln. Najednou však nohou zavadím o ukrytý, neobyčejně ostrý skalní práh. Řítící se proud mě svalí a v několika kotrmelcích dopraví zpátky na břeh. Nečekaný zádrhel se neobejde bez krveprolití a naražená kost pobolívá ještě měsíc po návratu. I takové suvenýry si někdy člověk nedobrovolně přiváží…

Od naší hodné dcery, která se s rodinou v těchto končinách potulovala před rokem, dostáváme tip na krásnou divokou pláž Agriomandra, která by se měla vyskytovat právě v této oblasti. Startujeme proto o hodinu dřív než je u nás obvyklé, s cílem pokusit se ten přírodní zázrak vypátrat. Když si uvedený název zadáme do navigace, přístroj nás místo k moři žene někam do háje. Popojedeme o pět kiláků dál a zkoušíme to znovu, tentokrát u parádního monastýru přímo na pobřeží. Google Maps nás dovede k nejbližšímu přístavu v Pathia Ammos a pak už si neví rady. O něco později zmíněný server napoví, že se hledaná Agriomandra nachází jen kousek od místa, kde jsme se před půlhodinou čvachtali. Takže zpátky do dědiny Kavousi! Tady jsme z hlavní cesty vehnáni do šíleně prudkého klesání mezi starobylé kamenné domky. Uzounkými uličkami stavěnými nanejvýš pro dvoukolák se dostaneme do olivových hájů. Navigace nás vede doprava, doleva, prašnou cestu střídají vyjeté koleje se spoustou výmolů a něco jako mořský břeh je stále v nedohlednu. Všude jenom samé olivy. Otáčíme tedy nazpátek, abychom vůbec stihli dnešní večeři. Opět se naivně svěřujeme rádobymoudrým radám navigačního aparátu. Přestože máme Kavousi, jímž prochází hlavní dopravní tepna, takřka na dosah, šipka v mobilu velí pokračovat zcela opačným směrem. Vysvětlujeme si to tím, že nás vede nějakou mazanou zkratkou. Ale chyba lávky! Opět se noříme do olivových sadů a opět se polní komunikace mění v tankodrom. Údaj na displeji dokonce prozrazuje, že o pár kilometrů dál už nevede zhola nic. Bereme tedy orientaci do svých rukou. Do pěti minut jsme na hlavní silnici. A to i bez chytrých přístrojů!

Další slunečný den míníme pro změnu věnovat jižním břehům. V nejužším místě Kréty se překlopíme k Ierapetře. Protíná ji hlavní spojnice se západnějšími končinami. Takový průtah docela rozlehlým městem se ale jen tak nevidí! Směr jízdy odhadujeme výhradně podle toho, kudy proudí více aut. Tak, jako všude v Řecku, i tady stojí po obou stranách zaparkovaná auta, mezi nimiž se stěží protáhne osobák, natož něco objemnějšího. Nepříliš vábné obytné čtvrti se postupně mění v nekonečnou řadů různých skladovacích hal, které posléze přejdou v celé komplexy rozložitých foliovníků. Po dvaceti minutách komplikovaného posunu jsme konečně na periférii. Aut postupně ubývá a za chvíli jsme na silnici opět úplně sami. Nějakých patnáct kilometrů za Ierapetrou odbočíme do městečka Mirtos. Ale to už je úplně jiné kafe!

Pokud se míníme dostat na druhou stranu Mirtosu, nezbude než prokličkovat něčím, co by se dalo nazvat pěší zónou. Virus nevirus, turisté se tu mačkají jeden na druhého, mezitím se z obou směrů prodírají větší či menší auta, zkrátka a dobře, Balkán jako vyšitý! Má to tu však atmosféru a to se počítá! Hned za městem se navíc rozprostírá náramně sympatická pláž. Na rozdíl od přecpaných uliček je tu skoro liduprázdno. Na dostatečně odlehlém místě rozbijeme svůj přístřešek a potom se až do podvečera svěřujeme prohřáté azurové vodě a blahodárným slunečním paprskům. Tak jako na všech jižních písčinách, bez jakýchkoliv zábran i nadbytečného odění.

Vzdušnou čarou to do naší domovské Malie nebude víc než padesát kilometrů. V nejpřímější cestě nám ale brání úctyhodné pohoří Dikti, jehož vrcholy přesahují dva tisíce metrů. Na rozdíl od dopoledního přesunu jej tentokrát objedeme západní stranou. Jižní magistrála nejdřív vytrvale stoupá do skalnatých svahů a pak už kopíruje vrstevnice zmíněného horstva. Je plná zatáček, ale takřka prázdná od aut. A místy nabízí i krásně rozhoupané úseky. Milým zpestřením je uzoučký průtah přes Ano Viannos, kde se vyhýbáme nejen ledabyle zaparkovaným vehiklům, ale i klábosícím domorodcům usrkujícím své ouzo či retsinu přímo na městském průtahu. Později se stáčíme k severu a cestou po hladké uzoučké okresce si užíváme nádherných pohledů k impozantním vrcholům i olivami porostlým svahům či údolím. Mineme pohledné městečko Panagia a na rovné cestě před Kastelli se mírně vyděsíme. Z liduprázdné pustiny se najednou ozve hukot podobný hurikánu. Trneme hrůzou, kdy nás to smete ze silnice, než nám dojde, že za neprůhledným olivovým stromořadím je vojenské letiště. Svištící stíhačku, která startovala jenom kousíček od nás, stačíme ještě zahlédnout, a pak už se během vteřiny promění v malou, ztrácející se kouřící tečku.

 

(-: pokračování někdy příště :-)