Řeči z cesty

KRÉTA

koncem léta

- část druhá -

Na největším z řeckých ostrovů pobýváme už týden a za tu dobu jsme poznali nejen spoustu zajímavých zákoutí, ale i pár sympatických lidiček. Hned vedle nás se například uvelebil náramně milý manželský pár z Havířova, který, podobně jako my brázdí hornatou Krétu vypůjčeným autem. Na věky také asi nezapomeneme na dvojici servírek, které se nadmíru ochotně starají o naše žaludky. Paní Katharina, které občas nepozorovaně podstrčíme nějaké to euro, by nám snad snesla modré s nebe. Každé nové setkání začínáme přáním dobrého dne či večera a otázkou jak se má. Samozřejmě, v její rodné mateřštině. Stejné je to s děkováním a vinšováním krásného dne či dobré noci. Pokud si chce někdo rychle získat domorodce na svou stranu, ať se našprtá pár řeckých slovíček.

Po ránu a po snídani opět osedláme mrštnou toyotu a vystartujeme obvyklým jihovýchodním směrem. Po bezmála osmdesáti kilometrech zastavíme až v letovisku Ferme, kde pobývala zmiňovaná dcera Ester na své loňské rodinné dovolené. Na její počest jdeme navštívit místní pláž. Tvoří ji poměrně široká, před větry chráněná zátoka. Roky své slávy má už patrně za sebou. Chátrající trosky nejrůznějších pobřežních stavení dávají tušit příčinu. Kohoutky štědré Evropské unie se v jisté době ucpaly a tím skončil i nebývale čilý budovatelský boom. Pro nás je však důležitější skutečnost, že na „fermežové „ písčině zaznamenáváme jen několik málo lidských individuí.

Východní část pláže máme takřka výhradně pro sebe. Nebe je modré a moře absolutně klidné. Panuje dokonalé bezvětří. Hrubozrnný písek se natolik rozžhavil, že šlápnutí bosou nohou hrozí popálením. Díky tomu jsme víc ve vodě než na mělčině. Slaný nálev je ale tak teplý, že o nějakém osvěžení nemůže být ani řeči. Po několika hodinách jsme vyjmenovanými slastmi poněkud znaveni a začínáme snít o větru a o vlnách.

Přesunujeme se o pár kilometrů západněji na vyzkoušenou Long Beach. Moře se začíná vlnit a otevřenější krajina je osvěžována jemným průvanem. Ještě si ani nestačíme užít ideálního stavu a už se začíná zvedat vítr a na hladině vykukují čím dál zřetelnější peřeje. Slunce zalézá za šedomodré mraky. Jak to tak vypadá, spad nebeské vláhy je nevyhnutelný. Sbalíme své saky paky a zavčas mizíme v útulném interiéru naší toyoty. Za hodinu a dvacet minut jsme opět v naší přechodné malijské domovině.

Další den si plánujeme prozkoumání poněkud přilehlejších oblastí. Za městečkem Neapoli opustíme hlavní tah a začneme se drápat na vysoko položenou Plošinu Lashiti. Opět si dosyta užíváme úzkých průtahů domorodými vesničkami, stejně jako báječně prázdných cest v bohapusté krajině. Není však ani zdaleka tak pustá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tady, ve výškách kolem osmi stovek metrů právě dozrávají fíky, jablka, hrušky i plody vinné révy. Nezbytné zavlažování ještě donedávna zajišťovala větrem poháněná čerpadla, jejichž pozůstatky dodnes zdobí tuto nevšední krajinu.

Zastavujeme se v centru městečka Agios Georgios a dopřáváme si malou procházku mezi původní starou zástavbou. Kamenné domky se schůdky mířícími k rovným střechám zdobí nejrůznější keramické nádoby s nádherně rozkvetlými květy, někde se k nebi vypínají hrozny obalené kmeny vinné révy a ve stinném zákoutí narazíme i na opravdovou řeckou stařenku, která by si strašně ráda popovídala, ale nějak se nám to díky rozdílnosti našich jazyků nedaří.

Plošina Lashiti, kde se měl dokonce v jeskyni narodit sám bájný Dios, je považována za jedno z nejúrodnějších míst na Krétě. Kromě zmíněného ovoce se tu pěstují také obilniny, brambory a všelijaká zelenina. A tak, jako všude na Krétě, i tady jsou k vidění stáda či stádečka nenáročných ovcí či chlupatých strakatých koz. A také pozůstatky větrných mlýnů, které se díky restaurátorům postupně vrací do své původní podoby.

Přímořskou dovolenou si pochopitelně bez koupání nejde dost dobře představit. Spouštíme se proto k severnímu pobřeží a míříme k doporučované pláži Sarantaris. Jsme však nemálo zklamáni. Což o to, prostředí skal a malých písčin vyhlíží romanticky, ale na rozdíl od jihu je tu takřka hlava na hlavě. Narvat se mezi ty davy, tak se tu udusíme či vzájemně pošlapeme.

Zamíříme proto dálnicí směrem k západu. V těsné blízkosti heraklionského letiště je situace nesrovnatelně příznivější. Za zvuků jemného vlnobití a startujících letadel si tady v poměrné pohodě odbýváme dnešní povinnou relaxační záležitost. Písčitá pláž u hlavního města není kupodivu vůbec přelidněná a navíc nabízí i spoustu příležitostí pro sběratele kamínků a jiných přírodních suvenýrů. Pro vyznavače šití či pletení, ke kterým náleží moje krásná žena Dáša, zase poskytuje možnost k nezbytné opravě maskované celty, která nás na podobných akcích už léta letoucí věrně doprovází.

Je nadmíru jasné, že pokud si opravdu míníme užít slunce a slané vody, musíme vždycky zamířit k jižním končinám. Vydáváme se tam cestou, kterou jsme předevčírem úspěšně objížděli pohoří Dikti. Ve městě Kastelli, kde samozřejmě není z naší strany žádné dopravní značení, přejíždíme jedinou správnou, byť úplně nenápadnou odbočku a ocitáme se na periférii. Nechce se nám vracet, což se později ukazuje jako naprosto kardinální chyba. Mapa nabízí náhradní variantu a my se jí dost naivně chápeme. Z vesničky Arhangelos tedy míříme na Evangelismos. Jakkoli se nacházíme v jasně biblickém prostředí, daří se nám sjet na scestí. Asfaltový povrch střídá prašná pista a ta se posléze mění v obyčejnou polňačku. Obligátní olivový sad posléze nahradí vykácená pláň. Navigace velí pokračovat přímým směrem. Vjezd na nedaleký můstek je sjízdný nanejvýš pro traktor a pokud by se nám přece jenom podařilo dostat na druhou stranu vyschlého koryta, dostali bychom se do společnosti akčních buldozerů, bagrů a obřích skrejprů odvážejících v mračnech prachu vytěženou zeminu. Nezbývá, než se mezi Evangelismem a Arhangelosem pokořit a poslušně se vrátit na jedinou správnou cestu. Až po chvíli si na displeji fotoaparátu všímám jednoho podstatného detailu. Dokumentační snímek nezachytil jen mračna prachu a černého kouře, ale i ladně se vznášející vlaštovku. Beru to jako znamení toho, že všecko dobře dopadne. A také toho, že se jistá Švitorka, která je už přes půl roku nezvěstná, co nevidět zase ohlásí. Budoucnost ukáže, že tomu tak do tří dnů opravdu bude.

Biblické dědiny necháváme za zády a přiblížíme se k městečku Alkalohori. Všecky čtyři mapy, které mám k dispozici, kupodivu poměrně shodně hlásají, že tu musíme narazit na strategickou severojižní spojnici velice slušné kvality. Narazíme však jen na hromady hlíny a pendlující zaprášené náklaďáky. A také na rozcestí s nejméně pěti ručně malovanými směrovkami. Samozřejmě vyvedené pouze v řecké abecedě. Dál už se pro jistotu řídíme výhradně podle slunce a vlastní intuice. Tato varianta se opět ukáže jako ta daleko nejspolehlivější.

Blouděním jsme už ztratili skoro dvě hodiny, ale za ty posbírané zážitky to určitě stálo. K jižnímu moři to nemáme naštěstí až tak daleko. Vyprahlou krajinou, která nám připomíná Kanárské ostrovy, začínáme stoupat na výrazný horský předěl. Asfaltka sice oplývá nadprůměrně hladkým povrchem, ale i nad těmi nejprudšími srázy jí chybí jakýkoliv náznak svodidla. Druhou stranu, kterou se později spouštíme k pobřeží, naštěstí stačili dokončit ještě za prosperity. Zábrany pádů do propastí jsou na svých místech. Blížíme se k cíli naší cesty, k miniaturnímu letovisku jménem Tsoutsouros.

Zdá se, že jsme objevili zatím nejlepší pláž, která ve všem odpovídá našim představám. Od zaparkovaného auta nás dělí sotva stovka metrů. Moře je dnes sice dost divoké, zato okolní krajina přímo úžasná. Na tmavém hrubém písku se v blízkém okolí nevyskytují skoro žádní povaleči. A pokud výjimečně ano, něčím tak trapným, jako je mokré obložení určitých částí lidských těl vůbec neoplývají. Opět si dosyta užíváme vln, slunce i absolutně pohodového nicnedělání.

Zpáteční osmdesátku kilometrů už absolvujeme v pohodě a bez jakéhokoliv zádrhele. Na doporučení našich havířovských sousedů se příštího dne vydáváme k jedné z nejproslulejších krétských pláží, do Mataly. Mapa napovídá, že nás nečekají žádné orientační problémy. U hlavního města odbočíme na jedné strategické křižovatce doleva a potom už není co řešit. Problém je v tom, že žádnou strategickou křižovatku u Heraklionu nezaznamenáváme a z dálnice sjíždíme až o jedno číslo dál. Pro jistotu si ve změti křižovatek zapínáme navigaci. Ta nás kupodivu nevede zpátky na správný výjezd, ale nějakými Kotěhulkami stále nahoru. Občas nám pak poradí prudké odbočení do levostranného údolí. Neježe se tam podle značek odbočit nesmí, ale spustit se po tak rozmlácených cestách ze srázu může jen kaskadér. Kodrcáme tedy po zvlněném hřebenu dál. Přitom víme, že nádherně rychlá silnice vede souběžně jen pár stovek metrů pod námi. Malou útěchu nám poskytují výhledy do okolí. Všecky vyprahlé kopce jsou osázeny zelenými olivami a jižní svahy ozdobují vzorně udržované vinice.

Bezproblémovou hlavní cestu k jihozápadu zastihujeme až po dvaceti prodrkotaných kilometrech. Sešlápneme plyn a co nevidět jsme na dosah cílové Mataly. Nějakých deset kilometrů před ní však narazíme na bohorovného domorodce s malým truckem. Jak je tady všeobecným zvykem, levou ruku má ledabyle zavěšenou na otevřeném okénku a hlemýždím tempem nějakých pětačtyřiceti kilometrů v hodině se řítí krajinou. To, že jej v zatáčkách nejde předjet a že evidentně zdržuje celou kolonu za svými zády, je mu evidentně úplně ukradené. Tento jev naprosto ležérní jízdy prostředkem silnice je zvláště na jihokrétských cestách velice rozšířený. Našinec by se při tom mohl zbláznit, ale Řekové to přijímají s pohodovým porozuměním.

Konečně jsme v Matale. Auto odstavujeme na okraji přeplněného městečka a začínáme se zakusovat do skalnatého návrší, které nás dělí od bájné Rudé pláže. Vysokohorská turistika, kterou tento přesun připomíná, sice není Dášiným šálkem kávy, ale veškeré nástrahy kamenitého terénu zvládá hrdinně a s přehledem. Proslavená Red Beach nás vítá rudozlatým pískem, zvlněným modrým mořem a strmými srázy nažloutlých skal.

Jak nápis před vstupem hlásá, jedná se o pláž naturistickou. Jakkoli je to pravda, vyznavači přirozeného koupání se tu v naprosté pohodě dělí o prostor s milovníky textilního přiodívání. Evidentně to tu nikdo nikomu nevadí a panuje zde vyloženě pohodová atmosféra. Někdo se čvachtá ve vlnách, někdo povaluje na písku, zatímco germánští sousedé vedle nás modelují figurky z nedaleko vykutané barevné hlíny. Našinec si tady klade otázku, který debilní filozof prohlásil nahotu za nemravnou. Zkušenosti ukazují, že zatímco člověk bez umělých příkras může působit absolutně cudně, od hlavy k patě zahalený puritán zase dokonale prostopášně. Drtivá většina naturistů proto považuje dvojsmyslné řeči za nesmyslné a všelijaké plátky typu a lá Playboy za přiblblé. A když vezmeme v potaz zdravotní stránku problému, každý normální lékař napoví, co je pro tělo nesrovnatelně prospěšnější. V mém konkrétním případě mi bylo například dost důrazně doporučeno, abych případné onemocnění jediné zbylé ledviny neriskoval pobýváním ve vlhkém odění, promáčené plavky z toho nevyjímaje.

O pozdním odpoledni se nebe halí do mraků a Red Beach začíná ztrácet na své obvyklé barevnosti. Nabízí však úplně nové odstíny. A s nimi i reálnou hrozbu, že vydatná průtrž, která se už předvádí na západním obzoru, co nevidět dorazí i k nám. Běžná populace i drtivá většina naturistů teď sahá po více či méně ochranných textilních výtvorech a urychleně směřuje k zaparkovaným přibližovadlům. Dlužno podotknout, že překotná mobilizace je naprosto zbytečná. S napětím očekávaná bouřka klidně mění směr a vydává se zavlažit zcela jiné vyprahlé končiny.

V naprostém poklidu teď pochodujeme k vlastní matalské pláži. Hned nad ní se tyčí pověstná děravá skála, která byla v minulém století bydlištěm přívrženců populárního hnutí hippies. Místo hipíků se tu dnes promenádují seschlí i pupkatí rekreanti, zatímco jejich dámské protějšky rozhazují společné úspory za zbytečnosti v bezpočtu přilepených obchůdků.

Veškeré dostupné prorocké zdroje varují, že se na Krétu valí deštivá nepohoda. K částečnému naplnění dochází v noci, k dokonalému brzy po ránu. Jak už to tady chodí, když už konečně prší, tak pořádně. Liják naštěstí nestraší příliš dlouho, a tak se navzdory pozdějšímu mrholení rozhodujeme pro další krétskou vyjížďku. První zastavení si dopřáváme už v nedaleké soutěsce Selinari, kudy vede hlavní silnice k Agios Nikolaos. Kromě impozantních barevných skal, ve kterých prý dosud přežívá slavná divoká koza kri-kri a kde hnízdí vzácný sup bělohlavý, je hlavním tahákem poměrně velký mužský klášter Svatého Jiří. Ční tu k nebi v různých podobách už pěkných pár staletí a odjakživa prý sloužil procházejícím poutníkům a jejich zvířatům k odpočinku. Je pěkně udržovaný a stálou svěžest mu propůjčuje také pečlivá parková úprava s množstvím všelijakých kvetoucích bylin a keřů.

Díky podmračené obloze se přesouváme o dvacet kilometrů na východ. Konečně se ocitáme v několikrát skloňovaném Agios Nikolaos. Ráz desetitisícového města je dán jednoznačně turistickým ruchem a typickou Krétu zrovna nereprezentuje. Za drahý peníz zaparkujeme na prvním záchytném parkovišti, abychom se po dvou minutách dověděli, že to další je o mnoho levnější a pokud bychom zajeli o pár ulic dál, máme to úplně zadarmo. Ať už je to jakkoliv, jako první bereme útokem jachetní přístav zazobanců a hned poté přilehlou opravnu lodí a nejrůznějších kocábek. Jak je na první pohled patrné, jeden z přistavených korábů se asi dost divoce políbil se skalisky a je dost podivné, že se díky slušné prasklině neodporoučel ke dnu.

Mikulášovo město je typické svým sladkovodním jezerem Voulisméni, které leží v samotném centru. Obklopuje ho řetěz taveren, skály, vzrostlé pinie, keře granátových jablek, malý kostelík a několik vyhlídkových bodů k pozorování okolí. Ale především davy lufťáků, kteří se tu slétají ze všech možných i nemožných koutů Evropy.

Absenci Řecka jako takového si vynahrazujeme už po necelé půlhodince jízdy autem. Vesnice Kritsá leží na východním svahu plošiny Katharó a obývá ji asi 1 600 smrtelníků. Kromě pozoruhodného kostela ze 13. století nabízí bohatou spleť původních ulic a uliček mezi kamennými domky, které jsou dodnes obývány. Jedná se tedy o jakýsi živý skanzen, který dost věrně připomíná minulost, přestože se do něho neplatí žádné vstupné. Pokud je nám něco divné, tak je to skutečnost, že autentická část dědiny je takřka liduprázdná, zatímco přilehlý obchodní minibulvár turisty přímo nabitý.

V obci se dá koupit skoro všechno kromě benzinu. Nádrž toyoty signalizuje stav nouze, takže další pokračování k nejbližší pumpě bude docela napínavé. Vůbec totiž netušíme, kde se nachází. Riskneme to a zamíříme k poměrně velké vesnici Istró. Pokoušíme se věřit, že nám nádrž na příštích pětadvacet kilometrů v horském terénu přece jenom vydrží. Krajina, kterou se vydáváme nás mile překvapuje. Je porostlá nádherně zelenými piniovými lesy. V jednu chvíli se musíme modlit, ať nepotkáme protijedoucí auto. Kilometrový úsek dva a půl metru široké cesty je vytesán do skály a nenabízí jedinou možnost vyhnutí. Všechno nakonec dopadá na výbornou. Během čtyřicetiminutové cesty potkáme jen dva osobáky a tušené benzinové čerpadlo je přesně na očekávaném místě.

Hned za dědinou se nachází pláž Voulisma. Zdobí ji pohledný bílý kostelík a poskytuje pěkný výhled k Agios Nikolaos. A také možnost pohodové procházky po štěrkovém podloží. Nakonec nezůstává jen u procházky. Přestože dnes počasí ke koupání zrovna nevybízí, zdá se mi škoda jeden den vynechat. Vzdávám se přirozené váhavosti i veškerého odění a své chátrající stařecké tělo svěřuji rozhoupané vodní lázni. Nebi se to asi líbí, protože hned nato se rozjasní a s oblohy se začíná usmívat podvečerní sluníčko. Tato koupel se nakonec ukáže jako nejkratší, ale zároveň jako jedna z nejrozkošnějších.

V těsné blízkosti pláže se nacházejí také ohrazená soukromá políčka. Roste na nich všecko možné včetně melounů, mandlí, citronů či pomerančů. Úroda je však závislá na umělém zavlažování. Každý plantážník je napojen na centrální zdroj vody a díky zamontovanému vodoměru musí za blahodárnou tekutinu také zaplatit. Jak se zdá, asi ze mu to vyplatí…

S přicházejícím soumrakem se vracíme do hotelu. Triton zatím vykazuje samá superlativa, kromě jednoho. Tím jsou pravidelné pozdně noční návraty více či méně omámených klientů. To, že se hlasitě baví hned pod vašim oknem, se dá ještě jakž takž vydržet. Poněkud náročnější je to mezi třetí a čtvrtou v noci, když se nalitý borec celou hodinu boucháním marně dobývá do své uzamčené komnaty. Jedním z vrcholů nočních vystoupení je stupňující se hádka dvou chuligánů trvající bezmála dvě dlouhé hodiny. Je zajímavé, že při zmíněných excesech je slyšet buď polština nebo angličtina. Přítrž veškerému řádění udělá až jedna statečná recepční. Na dva potetované Slovany s postavou boxerů těžké váhy a vizáží naštvaných satanistů se pustí s takovou vervou, že oba ředitelé zeměkoule se nezmohou na adekvátní odpor a s nemalým vztekem poslušně zalezou do svých nor. Až do konce pobytu pak v Tritonu vládne přímo nebeský klid a mír.

Před námi je poslední den, kdy máme k dispozici auto. Chceme jej patřičně využít a tak míříme opět k jižním končinám. Tentokrát se už nenecháme omámit nedokonalou mapou ani chybující navigací a svižnou jízdou pádíme přes Kastelli a Marthu až k samotnému moři. Kousek nad vesnicí Kastri mě zastaví telefonát. Je to jasné. Na drátě je Švitorka, půl roku nedostupná iniciátorka populárních ekuvýšlapů. Silná předtucha, která se objevila při překvapivém zjevení vlaštovky u dědiny Evangelismos se stává skutečností. Takové věci se zkrátka tu a tam dějí. A ti, co mají důvod věřit na zázraky, se jim až tak moc nediví.

Kolem zmiňovaného Kastri zaznamenáváme také několik čvachtacích možností, žádná ale nedosahuje kvalit předvčerejšího Tsoutsourosu. Posuneme se proto o deset kilometrů na západ a zaparkujeme na důvěrně známém stanovišti. Na rozdíl od minula je písek snesitelně hřejivý a hladina jen minimálně zvlněná. Z Dáši se vyrojí informace, že právě za toto se ráno intenzivně modlila…

Tady ale není jenom o lenošení. Pokud si vyběhneme na nedaleký skalnatý předěl, uvidíme nejenom další opuštěnou pláž, ale i zajímavé vrstvy zeminy, z níž vykukují předpotopní zbytky rozličných mořských živočichů. U nás by to byla nebetyčná vzácnost, tady je to k vidění bezmála za každým druhým rohem.

Takřka všude na Krétě narazíme na vznešeně bělostné písečné lilie. Ale tolik, kolik jich roste na blízkém svahu, jsem ještě nikdy nikde neviděl. Nikdo je tu nenasadil, nikdo je nezalévá, rostou tu jenom tak samy od sebe. Kniha knih se mimo jiné zmiňuje o tom, že ani věhlasný král Šalomoun se nedopracoval k takové kráse, jako právě tento druh božské květeny.

Sbírání vodou opracovaných šutrů patří odjakživa k mým přímořským aktivitám. Dnes se zaměřuji především na dva druhy. Pátrám po kamíncích ve tvaru srdíček a po oblázcích s nějakým stylizovaným křížkem. Na jednu stranu tím nápadně zatížím své zavazadlo, na druhou mám vždy po ruce nějaký ten minisuvenýr pro své nejlepší známé.

Sotva se nadáme, máme tu opět podvečer. S velkým poděkováním Nejvyššímu zamáváme jižním mořím a vydáváme na úplně poslední spanilou jízdu k hotelu. Pohladíme věrnou toyotu a odevzdáme klíče. Během deseti dnů, kdy jsme měli k ruce auto, přibylo na jeho tachometru něco kolem šestnácti stovek kilometrů.

Před námi je závěrečný den našeho krétského pobytu. Pěšky se vracíme k místům, kde jsme před dvěma týdny začínali. Jak se zdá, i tady, pouhou půlhodinku od hotelu, nabízí pobřeží bezpočet krás. Kromě nich také výjimečně pohodové koupání ve vlnách. Náš stánek jsme totiž posunuli k okraji úplně poslední malijské pláže Potamos. Jsou tu sice lidé, lehátka i slunečníky, ale nejedná se ani zdaleka o takový masakr, jakým se vyznačují věhlasné písčiny před hotely.

Nedá mi to, abych se nevydal na lehký špacír podél skalnatého břehu. Poměrně brzo narazím na oplocený prostor, který chrání jedno ze vzácných archeologických nalezišť. V daném případě se údajně jedná o kamenné zbytky nekropole z šerého dávnověku. Jen nedaleko odtud se nalézají trosky třetího největšího minojského paláce, jehož zrod sahá až k devatenácti stovkám let před Kristem.

Jednou z příčin dávného osídlení je určitě výskyt pramenité vody. Toho využil i nějaký současný stavitel, který si jen kousek od potůčku vybudoval svérázné sídlo. Má tu skoro všechno, co k životu potřebuje. Moře, pitnou vodu a malou plantáž opuncií jako zdroj obživy. A hlavně nebetyčnou svobodu, bez které je život jen jedním velkým utrpením.

Čirou náhodou po chvilce chůze narazím na docela sympatickou plážičku. Jsem tady úplně sám, a tak si dopřávám poslední svobodné smočení v Krétském moři. Je krátké, milé a nádherně osvěžující. Stejně jako celý letošní pobyt na nejjižnějším z řeckých ostrovů.

Pláž Potamos opouštíme jako jedni z posledních. Míjíme plantáže s banány a políčka s druhou úrodou brambor. Slunce se schovává za známé západní navrší a zvlněné moře rozehrává svůj valčík na rozloučenou. Trochu rádi a trochu smutní směřujeme k poslední večeři.

Tak jako pokaždé, i dnes nás obsluhuje nepřekonatelná Katharina. Neodkladné loučení je docela dojemné. Dostáváme od ní na památku hned dvě flašky. Jedna ukrývá typicky řecký vinný mok retsinu, druhá léčivý likér podobný fernetu. Obojí z jejich vlastních zdrojů. Takže, eucharistó, Katharina, kalinýchta! A třeba někdy zase na viděnou…

Pod blednoucí nebeskou klenbou se zářícím Orionem čekáme nad ránem na převoz k letišti. Kolem deváté už startujeme k severním končinám. Na tento let jen tak rychle nezapomeneme. Kdykoliv je to možné, mikrofonu se chápe sám kapitán letadla a vtipným, náramně přívětivým způsobem nás upozorňuje na to, kudy právě letíme a co se pod námi nachází zajímavého. Proti minulým obdobným letům, které byly víceméně o nudě, si dvě a půl hodiny v povětří náramně užíváme. Díky profesionálu s lidskou tváří, panu Ondračíkovi.

Na ostravském letišti nám však nabízí poněkud jiné kafe. Před vchodem do haly stojí bez jakéhokoliv náznaku úsměvu tři podmračení policajti a u zablokovaného transportéru září velkoplošná obrazovka. Během nekonečného čekání na kufry, které nějací brigádníci asi převáží z letadla na dvoukoláku, nás bez milosti kartáčuje připitomělá reklama na nějaké Kasino Kartáč. Od Letiště Leoše Janáčka by našinec čekal o něco ušlechtilejší kulturu.