Javorník, Javorník

– silvestrovsko – novoroční potulování –

Javorník, Javorník, přes Javorník chodník...Lidová písnička sice říká pravdu, akorát se z ní nedovíme, o který z Javorníků se jedná. V našem případě půjde o dva z nich, tedy o ty, které ční k nebi jen kousek od mého meziříčského útočiště.

Poslední den roku se už zpravidla nemaká. Bohapusté polehávání v pelechu či netečné vysedávání u blikající bedny mě zatím příliš netankuje, takže po ránu navleču staré dobré maskáče a vyrážím do lesů. Tentokrát k nejvyššímu pahrbku Hostýnských vrchů, 865 vysokému Kelčskému Javorníku. Pod ním se převalují bílé mlhy a mínusová teplota vyzdobila kaluže na cestách originálními ledovými kreacemi.

Bezprostředně pod kopcem však už kraji vládne rozesmáté zimní sluníčko. Listnaté lesy na úbočí přizdobilo ostrými stíny a svými odlesky zdůraznilo potůčky klokotající přes kameny do údolí. Ignoruji vyšlapanou cestu a záměrně mířím do nedaleké divočiny. Voda tu během let vyhloubila hlubokou roklinu a nemilosrdný vítr poslal k zemi útlé i docela mohutné stromy. Přestože už máme konec prosince, na stojících i padlých kmenech některých listnáčů stále ještě rostou houby. Nejen šedobéžové hlívy či zlatožluté penízovky, ale i hnědofialové či úplně černé exempláře jakž takž jedlých rosolovitých či boltcovitých druhů. Všecky jsou zmrzlé na kost, což mi ale vůbec nebrání v tom, abych je postupně nenacpával do všech volných maskáčových kapes. Ty ovšem brzo na nečekanou úrodu nestačí, takže další várka nalézá skrýš za celkem prostornou vojenskou bundou. Na vrcholu Javorníku se díky tomu zařadím mezi vyspěle tvarovaná individua s výrazně vyvinutým břišním svalstvem.

I když ke svému obvyklému vzhledu mám tentokrát poněkud daleko, stačí mě tu mezi postávajícími davy silvestrovských lufťáků rozpoznat můj někdejší kolega z práce, neustále dobře naladěný Pepa. Nejvyhledávanější valašský malíř a natěrač, jakož i docela čerstvý děda se tu vydrápal se svou pohlednou blondýnkou Irenkou, aby tu končící rok oslavili několika loky horkého čaje z termosky. Protože je Pepa vyhlášený dobrák od kosti, velkého stakana voňavého životabudiče vnucuje i mé udýchané stařecké maličkosti. Což vůbec není od věci, protože studeným větrem ovívaná hůrka velikým teplem zrovna neoplývá.

Loučím se s perspektivní meziříčskou dvojicí a svoji vetchou kostru pomalu posunuji k vrcholu nedaleké rozhledny. Ta je na rozdíl od některých nejmenovaných konkurentek opravdu hodna svého jména, takže následné výhledy do všech možných světových stran jsou opravdovým zážitkem. Umělecký dojem patřičně umocňuje bílá mlžná peřina, která stále ještě vládne většině okolních, níže položených lokalit.

Zpáteční cesta do údolí i tentokrát vynechává vyšlapané chodníky. Spouštím se dolů protější stranou údolí a musím se celou dobu pekelně soustředit na to, abych si v tom klouzajícím svahu s listím zasypanými šutry a oslizlými haluzemi nezlomil některou ze svých zatím obstojně fungujících končetin. Také tentokrát tu a tam narazím na některou ze zmíněných zimních hub. Je zcela samozřejmé, že je tu nenechám shnít, což má za následek, že cestou k zaparkovanému přibližovadlu vyhlížím jako značně zanedbaná bezdomovkyně v osmém či devátém měsíci. Právě v takovémto stavu tu jako naschvál potkám velice dobrou kamarádku mé krásné dcery. Zasloužilá reprezentantka našeho zdravotnictví vypadá jako ze žurnálu, což jí ale na druhou stranu nezabránilo v tom, aby i se svojí družinou nezabloudila. Pěší túru přes Javorník k Tesáku, kde pro změnu parkuje zase ona, jí s blížícím se podvečerem ani trochu nezávidím. Patrně nakonec všecko zvládla, protože Černé kroniky žádnou zprávu a záhadném zmizení slušně oděné sestřičky v následujících dnech nezveřejnily.

Cestou k domovině se ještě zastavím v blízkém okolí vesnice Police. Většinu blízkých i vzdálenějších polí tu už od rána zalévá převalující se mlha. Ta někoho deprimuje, zatímco jiné povznáší do nadpozemských výšin. Občas něco zahalí, aby to za chvíli v pozměněném podání zase odkryla. Tento grandiózní, nanejvýš ušlechtilý striptýz tu potrvá až do západu posledního letošního sluníčka. Což se tentokrát odehraje ještě před čtvrtou hodinou odpolední.

Převalí se neobvykle tichá silvestrovská půlnoc a máme tu další rok. V údolích všech dvou Bečev i po prvním letošním svítání stále polehává šedobílá mlžná peřina. Stačí se ale vyhoupnout o nějakou tu stovku metrů blíž k nebi a objeví se úplně jiný svět. Bude něco kolem desáté dopolední, ale parkoviště na Malé Lhotě je takřka plné. Drtivá většina pěšáků míří vyvětrat včerejší medovinu k nedaleké skalnaté Medůvce. Protože nemíním korzovat spolu s dvojicemi obklopenými rozjařenými ratolestmi a štěkajícími psovitými šelmami všech druhů a velikostí, zahledím se k loňskému Kelčskému Javorníku a po zvěčnění několika pohledů na Brňov a zamlžené Hostýnky, změním kurs a zamířím na opačnou stranu nejbližšího návrší.

Od katolické Lhoty se přehoupnu ke Lhotě protestantské. Protentokrát vynechám dřevěný toleranční kostelík, abych se z několika úhlů kochal luxusními výhledy k protáhlému temeni bájného Radhoště. Přestože dnes máme prvního ledna, většinu viditelných nadmořských výšek zatím nepokrývá žádná sněhová nadílka. V některých lhotských zahradách to dokonce vypadá jako někdy na konci října. Podobně jako vloni na Javorníku, i v tomto případě dává krajině nezaměnitelné kouzlo více než milosrdná inverze. Zůstávat v přízemních zamlžených dolinách by se nepochybně rovnalo nebetyčnému hříchu, který, jak známo, nenávratně poškozuje tělo, duši i ducha každého běžného smrtelníka.

Poslední novoroční zastávka se odehrává na rozhraní Vidče a Valašské Bystřice. Známá hřebenovka odhaluje jak severní, tak i jižní partie a spolehlivě dosvědčuje, že nejpůvabnějším koutem planety je bezesporu naše malebná kopcovitá otčina. Nedaleký rodák, strýc Matalík, který o ní zpíval ve všeobecně známé hymně, sice už spokojeně podřimuje dočasným spánkem, ale valašské hory si tu starou písničku v ozvěnách donekonečna opakují.

V sobotu si podle biblické Maří Magdalény a jejich nejbližších kamarádek podle přikázání odpočinu, abych na svátek Zmrtvýchvstání opět povstal k novému životu. Mířím tedy opět k Javorníku. Tentokrát ale na opačnou stranu než o Silvestru. Nevyrazím vzhůru z obvyklých nástupních míst, ale od někdejšího kravína v Bordovicích. Z táhnoucích se pastvin i pozdějších lesních průseků se mi otevírají zatím nepoznané výhledy k severním i západním obzorům.

Prodírám se cestami, pěšinami i naprosto neupraveným terénem. Veřovický Javorník je o nějakých padesát metrů vyšší než jeho kelečský brácha a také jeho svahy svírají o něco ostřejší úhel. Postupně se na zemi objevuje čím dál zřetelnější sněhový poprašek, který stále nakloněněnjší rovinu proměňuje v docela slušně klouzající záležitost. V závěrečném finále se proto svěřuji vyšlapanému chodníku. Zastíněná severní strana jej však přetvořila ve zledovatělou, takřka neschůdnou pěšinu. Poutnické davy se proto uchylují do okolních křovin, jejichž větvoví slouží jako zábrana před všude hrozícím uklouznutím. Podobný povrch vévodí i prostoru kolem zabedněné vrcholové chaty. V době mého krátkého výskytu tu naštěstí nevidím jediný zásah Horské služby, ani žádný červeným křížem vyzdobený vrtulník.

Tak jako většina přeživších, i já se drápu na vrcholovou plošinu zdejší dřevěné rozhledny. Také ona mi nabízí ničím nerušený kruhový rozhled do okolí. Oparem lehce zatajené nejvyšší beskydské hory střídá poněkud výraznější Ondřejník s Frenštátem, zatímco západní straně vévodí nepřehlédnutelný vápencový Kotouč s vykukující Štramberskou trúbou. Konečně se z mraků prodírá i zatím ukryté sluníčko. Nasvítí blízké i vzdálenější kulisy a protilehlý památný Radhošť odhalí v celé jeho neopakovatelné nádheře.

Poučen značně uklouzaným výstupem využívám k návratu sluncem ozářené jižnější svahy. Ne, že by to bylo úplně bez ledu, ale s předchozí zkušeností se povrch nedá srovnávat. Tato varianta však není použitelná donekonečna. Mé auto totiž vězí na severozápadě. Takže opět nezbývá než se překlopit na opačnou stranu a nedobrovolně válčit s pekelně hladkým podložím. Klopýtám dolů přes šutry i ukryté vyčnívající kořeny a divoký posun fázuji do krátkých úseků od stromu ke stromu. Díky tomu se mi podaří kritickou vzdálenost překonat bez naštípnutí některého z hnátů, případně modřiny na nepříliš vyvinutém stařeckém pozadí.

Na dokonale bezpečném místě pod nejprudším svahem si dopřávám ničím nerušený oddech. Najednou zaslechnu jemné zašustění. Kočka! Nikoliv dvounohá, kterých se opodál trousí celé smečky, ale obyčejná domácí. Tedy, ani tak domácí, jako spíš mírně zdivočelá. Poměrně daleko od prvních chalup si tu vyrazila na svobodný lov. Mysliveckým lidovým milicím patrně nebude její volba po chuti, mě se to naopak docela zamlouvá. Svoboda je pro ni nekonečně cennější než trapné granule z Kaufladu. Docela jí rozumím. Akorát mi přijde líto, že si té volnosti moc neužije. Je otázkou času, kdy ji nějaký borovičkou nadopovaný desperát ve jménu zákona odsoudí k nevyhnutelnému trestu smrti zastřelením. Věřme, že při tom netrefí svého kolegu, loveckého psa, případně podobně zatoulanou kočku dvounohou.

Třetí den nového roku končí nečekaně. Veřovický Javorník se loučí stoupajícím bílým dýmem s kadidlem vonícím po jehličí. A jen nedaleko odtud také jemně fialovými lístky rozkvetlých podzimních ocúnů. Popravdě řečeno, jsem na rozpacích, zda se náhodou nejedná o předčasně vyrašené šafrány. Denního světla přibývá a naděje nového jara nabývá na síle. Přestože je pravá zima vlastně teprve před námi. Sním o tom, že definitivně zmrazí roztahujícího se covida a s ním i zbytečně pokleslou náladu věčně ufňukaných tuzemských smrtelníků.

(-: pf 2021 :-)