LEDNOVÉ ŠPACÍRY

okolím Petřkovic, Lázů a Liptálu

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

OKOLÍM PETŘKOVIC

8. ledna 2021

Je to už jak za starých časů. Přes léto bylo plno práce, takže na vandrování zbyl čas až v zimě. V paměti dodnes zůstávají nezapomenutelné čundry do Hostýnek, na Vršatec, ale hlavně na Pulčínské skály. Dost často i s přespáním. Většinou někde pod skalním převisem a bez pořádného vybavení. Podmínkou přežití v krajině zasypané sněhem byl nepostradatelný oheň. Dnes se mnohé změnilo, ale zimní volno zůstalo. U nemnoha výjimek také neodolatelná touha prožít jej někde v přírodě.

V prvním týdnu prvního měsíce jednadvacátého roku vyrážím za humna. Konkrétně na konec Perné, kde odstavuji svůj krytý vůz. K nejbližšímu kopci pak pochoduji rozlehlou loukou s několika stopami od terénních čtyřkolek. Nemohu nevzpomenout na zdejšího rodáka Libora Podmola, který až do své předčasné smrti velice úspěšně reprezentoval republiku v motoristických soutěžích. Jeho syn jde v jeho šlépějích a poté, co dobyl titul freestylového mistra světa, vydal se na nejnáročnější offroadovou akci zvanou Rally Dakar. Právě teď sviští přes kamenité a písečné pláně Saudské Arábie s cílem uvidět po dvanácti přetěžkých dnech vytoužený cíl.

Můj cíl je poněkud skromnější. Dobýt bez cizí pomoci nedaleké návrší s názvem Petřkovská hůrka. Měří rovných 608 metrů a jak z názvu vyplývá, ční k nebi přímo nad obcí Petřkovice. Kromě zhruba dvou stovek smrtelníků se v nich nachází i kamenná socha Ježíšovy matky Marie stojící ve zdejších Lurdech přímo za dědinou. Tam ale z hřebene, na který jsem se právě vyhoupl, oko nedohlédne. Místo proslulé židovské dívky tak před sebou vidím jen známé Veřovické kopce a sympatickou okolní pahorkatinu s vesnicemi v jejich údolích.

Poměrně skoupý sníh se hned z kraje roku smiloval a milovníkům bílé barvy věnoval ve vyšších polohách malou, zato docela milou nadílku. Vrchol kopce i jeho protáhlé okolí vyhlíží krásně vánočně a jako vděčný bonus nabízí i parádní výhledy do kraje. Poté, co se toto poslední karpatské návrší zbavilo většiny neprůhledného lesního porostu, umožňuje všem zvědavým poutníkům pozorovat půvaby Moravské brány, jíž v těchto zeměpisných šířkách dominuje nepřehlédnutelný pahrbek se zříceninou někdejšího starojického hradu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

OKOLÍM LÁZÚ

10. ledna 2021

O pár dnů později vyrazím na přesně opačnou stranu. Zhruba ve stejné výšce jako Petřkovská hůrka leží miniaturní dědinka Lázy. Průměru se vymyká hned v několika ohledech. Pobývá tu pouhých osm desítek lidí a nemají tu žádný katolický kostel, natož nějaké Lurdy. Původní domorodci totiž náleží k odbojným evangelíkům. A ti se na okolní svět dívají pěkně spatra. Obec totiž leží přímo na hřebenovce mezi Valmezem a Hostýnem.

Poutní místo tentokrát nechávám stranou a k půldennímu špacíru využiji naprosto scestný hřeben. Míří k Loučce a díky kůrožravému broučkovi je teď skoro celý odlesněný. A jak už to v takovýchto případech chodí, přímo oplývá bezpočtem možností ke svobodnému rozhlédnutí. Na západě se v jemném oparu představuje městečko Františka a všech dobrých rodáků, Kelč, zatímco na dálném severu stoupá několik kouřových signálů ze smolné Babišovy Dezy. Mezi poli vystupují na scénu sebevědomé Police a hned dole pod kopcem se táhne svobodná obec Podolí.

Neznačená cesta vytrvale pokračuje k západu. Jenom kousek od ní se najednou objeví nevelká, sympaticky vyčnívající skalka, kterou všechny turistické speciálky s přehledem ignorují. Už ze vzdálenosti několika desítek metrů jsou na ní k vidění dvě postavy. Možná se jedná o otisky soluňských bratří, kteří se podle pověstí měli kdysi tímto krajem pohybovat. Pokud by šlo doopravdy o Cyrila s Metodějem, pak by poněkud neseděl aktuální název. Pískovcový šutr se totiž jmenuje Čertův kámen.

Na obzoru se neustále přibližuje pár zřetelně vyčnívajících návrší. Kunovická hůrka měří 587 metrů a vedle stojící Hradiště ještě o osmnáct víc. Před nimi se rozprostírá nápadná náhorní plošina s názvem Polomsko. Podle řady důkazů zde bývalo pradávné sídlo lužického lidu popelnicových polí. Poté, co se lid i popelnicemi přesunul do měst, na místě zůstalo jen několik roztroušených pasekářských usedlostí. Podle všeho si vystačí bez popelnic, protože současným popelářům by se do takovýchto kotárů asi dvakrát nechtělo.

Zamávám starému dobrému Kelčskému Javorníku, který zdejšímu kraji s přehledem vévodí a stejnou cestou putuji zpátky k Lázům. Klesající slunce, které teď ovládlo modré nebe, nasvěcuje už důvěrně známé výhledy. Na hřebenu potkávám vracející se pěšáky a co čert nechtěl, kolem Čertova kamene se navzdory sněhu čertovskou rychlostí přežene jedna pestře oděná bicyklistická dvojice.

Na Lázech byl start a na Lázech bude i cíl. Poslední sluneční paprsky ještě ozáří zdejší staré i novější chalupy a pak už se ztrácí za hustým smrkovým porostem. Nevím jak pro koho, ale pro mne byl dnešní výlet nečekaným zážitkem. Přestože má rodná dědina leží hned za kopcem, na zmíněné trase k Loučce jsem se ocitl úplně poprvé. Určitě ji každému doporučím. Ale jen za předpokladu, že si zatraceně rychle pospíší. Oholené pláně co nevidět zarostou neprůsvitným lesem a s parádními výhledy bude na příštích sto roků konec.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

OKOLÍM LIPTÁLU

15. a 16. ledna 2021

Ještě před koncem zašlého roku jsem měl jasno. Coby nápadně vetšící kmet, jemuž táhne na osmdesátku, upustím od aktivního vandrování a pokud mi makovice ještě jakž takž slouží, střemhlav se vrhnu na sepisování pamětí. Jenže pak přišly prosincové čtyřiasedmdesátiny, ke kterým jsem od nejstaršího synátora dostal spacák. Všechno završily nešťastné vánoce. Má bělovlasá choť mi z lásky věnovala stan! Teď si lámu hlavu nad tím, jestli mi moji příbuzní chtějí život prodloužit nebo zkrátit. Tak jako tak je s vysněným poleháváním za pecí konec. Z úcty k dárcům budu muset chtě nechtě opět vyrazit na čerstvý vzduch.

První příležitost se objevuje už v polovině nejchladnějšího měsíce. Zmíněný syn Michal se mě táže, zda bych nechtěl onen spacák za čerstva otestovat. Za pár dní se prý chystá na zimní nocování. A zájem projevují i další odvážlivci. Ne, že bych zrovna skákal radostí, ale po zvážení všech pro a proti nakonec přikývnu. Rezonuje ve mně totiž jedno dokonale pravdivé úsloví: Zážitky nemusí být příjemné, hlavně, když jsou hluboké!

Patnáctého ledna tři hodiny po patnácté uháníme k Liptálu. Kromě Michala a mé maličkosti ještě Dalibor a překvapivě i Áda s nezletilou dcerou Evičkou. V sedle nad Všeminou pak uvítáme ještě zlínského reprezentanta Robina. Tak početná sešlost se nepotkala celé léto. Pradávná historie se opakuje. Když pořádný čundr, tak jedině v zimě!

Je kolem sedmé večerní a teploměr ukazuje mínus devět. Nad Liptálem je třicet čísel prašanu. A pod ním na kost zmrzlá zem. Což by až tak nevadilo, kdybychom nemuseli jít po cestě, jež za mokra sloužila čtyřkolkám a lesním traktorům. Mrazem ztuhlé hluboké koleje ještě někde zpestřují velké vyčnívající balvany. To vše mazaně zamaskované hebkou bílou peřinou. Klopýtáme zasněženým lesem až dojdeme na nádhernou paseku s dalekým výhledem. Před námi je údolí Dřevnice zakončené bílou září nad Zlínem s červeně blikajícím Majákem. Lepší místo k nocležení bychom nenašli!

Jak si kdo ustele, tak si i lehne, platí také v tomto případě. Áda se svou chrabrou ratolestí stavějí plátěný větrolam, zatímco neohrožená pánská trojka udusává sníh do takřka dokonalé roviny. Já si, coby jediný příslušník předkremační generace, buduji patřičně oddělený výminek. Příznačně připomíná hrobku, na níž bych si měl už přirozeně zvykat.

Není co dělat, a tak si dopřávám lehký večerní výlet do okolí. Jen kousek od našeho tábořiště stojí nepěstěný starší les. Oplývá dostatkem kvalitního topiva, dokonce tu narazím na krásně suché smrkové větvičky a hrdě postávající bílou břízu. Naprosto ideální kombinace k rozkřesání sálajícího táboráku. Díky březové kůře už po dvou žhářských pokusech blikají oranžové plamínky. Desetistupňový mráz se dává okamžitě na ústup. Postávám tu až do půlnoci a vůbec mi nic nechybí. Vandr bez ohně by pro mne byl jako polévka bez soli. Cosi hodně podstatného by mu zkrátka chybělo. Vůně modrého dýmu je prostě droga. Asi jsem cvok, nebo co…

Natahuji karimatku a mírně promočené boty odkládám do báglu. Poprvé zalézám do nového spacáku. Toto ultralehké zařízení neváží víc než obyčejná konzerva. Nechce se mi věřit, že by mou zimomřivou tělesnou schránku mělo ochránit před čím dál citelnějším chladem. Přehodím přes sebe starou celtu a zatáhnu zip. Venku začíná sněžit. Poznám to podle vloček, které tiše dopadají na natažené plátno. Začíná sílit severní vítr. A pak už nevím o ničem.

Blažené chvíle v horizontální poloze však příliš dlouho netrvají. Vzbudí mě citelně prochladlá chodidla. Cítím, že mé kvalitní ponožky nasály vlhkost. Na vině je sněhová závěj, která se utvořila přímo u mých nohou. Tam pomalu odtávala a čím dál více zvlhčovala dolní díl spacáku. Teď mi zbývá jediné. Zaměstnat nohy pohybem. Začínám třít jedno chodidlo o druhé dokud se trochu neprokrví. Potom asi zase usnu. Soudím tak podle fantasmagorických snů, které si však pamatuji nanejvýš několik příštích vteřin. Tření a snění se pravidelně střídají. Až konečně nastane toužebně očekávané svítání.

Jak se brzo dovídám, moji souputníci na tom nebyli o mnoho lépe. Spokojeným spánkem spravedlivých nebyl tentokrát obdařen ani jediný z nich. Nikdo však nefňuká. A dámská dvojka už vůbec ne. Jak se zdá, z Evičky roste čím dál vzácnější holka do nepohody. Ani náznakem nedává najevo, že by ji prožitá noc a mrznoucí končetiny ubíraly na dobré náladě.

Soukám se ze spacáku a vytahuji bagančata. Navlhlá kůže promrzla na kost. Naštěstí jsem tentokrát nezapomněl plynový vařič. Namodralý plamínek ohřívá včerejší čaj a zároveň rozmrazuje ztuhlé boty. Ty slouží jako prostírání pro budoucí snídani. Podává se chléb se sýrem a jako prémie ještě patřičně přeslazený kompot z loňských jablek.

Jako první se vztyčuje Áda se svou nadějnou ratolestí. Neohrožené amazonky nahodí na záda své bágly a vyrazí k domovině. Hošťálková, kde se nachází jejich hnízdiště, neleží ani deset kilometrů odtud. Brodit tam sněhem i s movitým majetkem však může dát docela zabrat. Ale, jak už bylo řečeno, zážitky nemusí být příjemné, hlavně, když jsou hluboké...

Pokud bylo večer mínus devět, tak nad ránem muselo být mínus dvanáct. Soudím tak podle nedopitého zbytku čaje v ešusu. Během chvilky se proměnil v led. V led se pomalu proměňují i chodidla některých postávajících kamarádů. Dalibor s Robinem to řeší jednoduše. Vytasí nohy na mráz a třou je všudypřítomným prašanem. Tato drastická třecí metoda se nakonec ukáže účinnější než moje noční pokusy ve spacáku. Všecko ještě jistí horký jablkový kompot završený lokem přiměřeného množství tekutého penicilinu z valašských trnek. Během krátké doby tak můžeme nazout odloženou zimní obuv a vyrazit zpátky do sedla. 

Včerejší trasu skoro nepoznáváme. Je totiž čerstvě upravená pro běžkaře. Pečlivě se vyhýbáme dokonale rovnoběžným stopám a v zástupu pochodujeme k zaparkovaným autům. Ta nám v tuto chvíli poslouží jako skrýše pro bágly. Chceme si dnešní špacír nalehko prodloužit až někde k Syrákovu. Na čerstvě vyjeté dráze pak potkáváme čtyři lyžaře a dva lesní traktory. Ti i oni uhlazenou trasu více či méně likvidují. V prvním případě to jsou pády, ve druhém klády. Vyznavači bílé stopy teď mohou nanejvýš utřít nos.

Na jednom z turistických rozcestí si dopřáváme malou pauzu. Najednou se z lesa ozve hlas: „Ogaři, nemožu zhodiť strom, poďte mně zatlačiť!“ Dobré skutky se mají dělat nejen o vánocích, takže bez dalšího pobízení jdeme za zoufalým drvoštěpem. Kůrovcem napadený smrk se zprvu ani nehne, ale po drtivé mobilizaci čtyř chlapských sil poraženecky padá k zemi. Valašský sedlák, který obhospodařuje deset hektarů polností a poměrně velký les je spokojen a my vlastně také. Právě jsme se aktivně zapojili do likvidace kůrovcové kalamity.

Na Syrákově docházíme k názoru, že tři a půl kilometru k Vartovně bychom ještě mohli zvládnout. Zařadíme se proto k pestrobarevnému davu, který míří stejným směrem. Mezi značkovým oblečením oháklými lufťáky teď představuji exotický výkřik nezařaditelného módního stylu. Zdobí mě ruská ušanka, lampasácký baloňák z dob Československé lidové armády a strakaté maskáče od německého bundeswehru. K dokonalosti už chybí pouze kožené půllitry z časů Tatíčka Masaryka, které nahradily obyčejné pohorky. Spořádaní rodičové patrně tajně poučují své přítomné děti, že konečně mohly na vlastní oči spatřit nefalšovaného valašského partyzána, který právě opustil svou v lese ukrytou zemljanku.

Zatímco zemljanky jsou z principu schované, rozhledny musí být vidět zdaleka. Ta, která stojí od roku 2009 na Vartovně měří rovných 37 metrů. Kovovou konstrukci ve tvaru spirály vymyslel zlínský architekt Ivan Bergman a tak jej teď velebí nejen jeho Zlíňáci, ale i vděční Kloboučané, Vsetíňáci, jakož i ostatní domorodí obyvatelé širého Valašského království. Z vyhlídkové plošiny je opravdu vidět na všecky možné i nemožné světové strany. Ovšem za předpokladu, že není tma, mlha nebo absolutní zákaz vycházení. Ten zatím hlídací PES nenařídil, takže na kopci, kde za dávných časů plály vartovné ohně, je dnes plno maminek, tatínků, dětiček, dědečků, babiček, strýčků i tetiček. A samozřejmě i psů, přesněji řečeno, více či méně čistokrevných podvraťáků.

Perspektivní vrcholová trojice v podobě Robina, Dalíka a Michala se po rychlé likvidaci lehké svačinky vrací nejpřímější cestou ke svým přibližovadlům. Moje stařecká maličkost si to pro změnu nasměruje přímo k Liptálu. Ve vzrostlém lese poté narazím nejen na další stoupající poutníky, ale také na otevřené dřevěné stavení sloužícímu k případnému odpočinku či úkrytu před nepřízní počasí. Mimo to zde ční upravená vývěska informující o tom, že mně podobná individua v těchto hvozdech během Druhé světové skutečně operovala. Nejdříve to byla mládežnická odbojová družina s názvem Comandos, která ukrývala uprchlé sovětské válečné zajatce a později i samotná První československá brigáda Jana Žižky. Nedaleko odtud také stála v oné době hájenka, v níž se schovávala mladá radistka, která se později stala manželkou kontroverzního velitele Murzina. Smutnou stránkou zdejší historie je však skutečnost, že nejméně tři odbojníci zaplatili za své dobře míněné partyzánské aktivity životem.

Zeleně značená cesta pokračuje dolů do údolí. Bývala tu kdysi obora, jejímiž posledními soukromými majiteli byli rodinní příslušníci vynálezce pověstné vzducholodě Zeppelin. Protože jim v žilách kolovala árijská krev, Benešovy dekrety je milé obory i všech příslušných nemovitostí zbavily. Po Germánech tak zůstal jen název dědiny. Liptál se údajně vyvinul z německého Lieben Tall, což by mělo znamenat něco jako Milé Údolí. Je docela milé dodneška, až na to, že poslední úsek údolní cesty mi nikdo neprošlapal. Navzdory čím dál vlhčímu sněhu se i tak konečně doplazím k dědině, v níž by mě měl co nevidět vyzvednout krytý vůz mého synátora Michala.

Bílá fordka je však v nedohlednu, a tak se jí vydávám naproti. V dědině, jíž právě procházím, se roku 1910 narodil věhlasný malíř a spisovatel Jan Kobzáň. Ve svém rodném nářečí napsal nejen jednu z nejkrásnějších valašských knih O zbojníkoch a o pokladoch, ale i další vysoce ceněné dílo U počátku vod. Kromě toho, že ilustroval knížky a maloval zbojníky, navrhl také logo světoznámé značky Baťa. Za války byl příslušníkem odbojové party s názvem Pro vlast, která sháněla partyzánům jídlo, ošacení a další potřebné věci. Zemřel na Soláni ve věku pouhých osmapadesáti let.

Liptál, ve kterém přebývá asi patnáct stovek usedlíků, byl donedávna známý především díky sídlu firmy Lipta, která měla své pobočky v celé řadě okolních obcí. Kromě zprivatizovaných zbytků zmíněné fabriky je tu k vidění také malý barokní zámek, jakož i dost udržovaných původních stavení. Mají tu rovněž dva kostely. Ten evangelický patří mezi nejprostornější stavby tohoto typu v celém širokém okolí. Dědina odjakživa hýřila aktivním životem, takže se může pyšnit prestižním titulem Vesnice roku 2006. Dalo by se o ní mluvit donekonečna, ale z nejbližší zatáčky se už řítí Michalův bílý ford. Usadím se jako lord a v této poloze vydržím až do třicet kilometrů vzdáleného Meziříčí. Čeká mě tu voňavý podvečerní oběd a napěněná teplá vana. Smyje špínu i odér včerejšího ohně, vzpomínky však žádná voda jen tak rychle nerozpustí. Vážou se k věcem, které nebyly dvakrát příjemné, zato docela hluboké...

(((-: ahoj :-)))