Blážovy tábory

slovenské

1968 -1971

- VANDRY Z ROKU RAZ DVA -

díl třetí

PÁRNICA 1968

Po nečekaně svěžím Pražském jaru tu máme poněkud žhavější léto. Na politické scéně poznenáhlu přihořívá. Během necelých dvou měsíců československé luhy a háje spálí mráz. Přijde z ruského Kremlu a pobude si tu rovných jednadvacet roků. Teď, v červenci, kdy pádíme na pátý Blážův tábor, o tom ještě nemáme nejmenšího tušení.

Protože jsme v minulých letech tábořili na Moravě i v Čechách, Náčelník se pro změnu obrací k východu. Časným ranním vlakem pádíme k Púchovu, abychom se dalšími dvěma spoji přiblížili k rozhraní Malé Fatry a Chočských vrchů. Cílovou stanicí se stává Párnica, rozlehlá dědina usazená na pravém břehu řeky Oravy.

Do cesty se nám staví menší problém. Konkrétně jmenovaná řeka Orava. Naše příští tábořiště totiž leží na protějším břehu a v dohledu se nenachází žádný most. Nezbude tedy než bystře proudící vodu přebrodit. Potíž je v tom, že stav hladiny je závislý na míře upouštění z výše položené Oravské přehrady. Onoho nedělního dopoledne nás potkává smůla. Voda, která běžně sahá trochu nad kolena, dnes vystoupila do výše stehen, místy i pasu. Nedá se nic dělat, pokud se chceme utábořit, nezbývá než se vrhnout do proudu. Na druhou stranu postupně putují nejen naše tělecné schránky, ale i stany, spacáky a vybavení kuchyně. Nečekaný křest částečným ponořením naštěstí dopadne beze ztrát na majetku i životech několika neplavců.

Dokonale izolovaní od okolního světa začínáme s budováním tábora. Nejdůležitějším objektem jsou pochopitelně latríny. Musí být dostatečně funkční a především neviditelné. Hned na druhém místě důležitosti se nachází polní kuchyně. Po dvou letech bude opět pod širým nebem. Dnešním táborníkům je to divné, ale tepelným zdrojem nebude elektřina ani plyn, ale v lese zbytky dřeva, tedy především suché větve a všelijaké roští.

Dlužno podotknout, že bájná osada Šípy prérie se už nadobro rozpadla. O Amazonkách ani nemluvě. Na scéně se sice neobjevuje příliš mnoho nových tváří, ale v některých případech stačilo dojít k podstatným změnám. Jako příklad použijme šestnáctiletou Mirku a o jeden rok mladší Dášu. Navzdory svému mládí jsou zamilované až po uši. Jedním ze strůjců jejich neštěstí je, nejen moje maličkost, ale i blonďatý fešák Laďa, zvaný Albín.

Výraznou osobností letošního pobytu se stává černovlasý sportovní elegán Petr, později nazývaný Bill. Pochází, stejně jako jeho sestra Dana, z Nového Jičína. Kromě jiných věcí si na svůj první tábor přibalil i horolezecké lano. Bere jej s sebou hned na premiérový společný výlet. Ten je směrován na nejbližší horu, výrazný vápencový vrchol jménem Šíp. Po dlouhém stoupání neprůhledným lesem konečně uvidíme skály. Vrháme se na ně jako diví. Samozřejmě tajně. Vápence slézáme vůbec poprvé. Na rozdíl od pískovců jsou o hodně drolivější. Posunujeme se stále výš a výš, když hluboko pod námi zazní Náčelníkův rozčilený hlas: „Kuci, okamžitě dolů! Co vás to napadá, plazit se po tak příkrých šutrech? A k tomu ještě s Hugou, který trpí epilepsií! S okamžitou platností nařizuji konec jakémukoliv dalšímu horolezení!“

Se vzpomínaným Hugou máme své vojenské jehlánky vztyčeny mimo úhledný půlkruh ostatních osadníků. Tvrdíme, že nesnášíme civilizaci a proto bydlíme „Na pasekách“. Bláža v tom tuší nějakou čertovinu, takže nás potají sleduje. Především po setmění. Jedenkrát po večerce začneme jen tak pro legraci na sebe kokrhat. Kohoutí fonetické projevy se na střídačku ozývají z obou stanů a postupně mění formu i intenzitu. Dávný skaut v tom tuší dorozumívací šifru. Snaží se jí přijít na kloub. Čeká totiž, že se pod rouškou tmy vypravíme k některým dívčím stanům. V pohotovostní poloze vyčkává dobré dvě hodiny. Po půlnoci kokrhání slábne, až utichne úplně. Ráno se nás Náčelník ptá, co měly ty drůbeží citoslovce znamenat. Sdělujeme, že vůbec, ale vůbec nic. A až poté nám prozradí, jak si naše neutuchající kokrhání včera večer vysvětloval. A hlavně, že jsme jej připravili o nervy a dobré dvě hodiny bezstarostného spaní.

V rámci přirozené snahy o nalezení životního partnera zamíří ze vzdálených Čech na Slovensko i sourozenecká trojice Novotných. Daleko nejvýraznější osobností je Marta, po právu nazývaná Čertica. Ničeho se nebojí, je jí všude plno, a tak není divu, že se kolem ní neustále rojí početná skupina valašských ogarů. Ve chvíli, kdy se Jonášovi s Kolodějem nedostává nějakého základního vybavení, zamíří pochopitelně k Čertici. Mají vážný zájem o zapůjčení nezbytné věci a tak na českou Martu spustí ve své rodné valašštině: „Čertico, poščaj nám to!“ „Nepůjčím!“, odpovídá Marta. „Poščáj!“, žadoní nadále ogaři. „Nepůjčím!“, nedá se Čertica. Koloděj s Jonášem to nevzdávají a s patetickým výrazem tváře prosí potřetí: „Poščaj nám to, poščáj!“ Marta se zahledí do jejich psích očí a s obměkčeným srdcem prohlásí ve vstřícné rádobyvalašštině: „Tak, já vám to teda poščím!“Věta se samozřejmě okamžitě zapíše mezi další nesmazatelné výroky slavných Blážových táborů.

Stěžejní výlet letošního táboření směřuje ke hřebenům Malé Fatry. Do Vrátné doliny, odkud startuje lanovka, je to nějakých pětadvacet kilometrů. Žádný vhodný autobusový spoj tam však nezajíždí. Náčelník si ví rady v jakékoliv situaci. V dědině najme traktoristu, kterému kromě traktoru nechybí ani plachtou zakrytý dvoukolový vlek. A tak se na jeho palubě jako sardinky vlečeme k cíli celé dvě příští hodiny. V příkrém stoupání od Zázrivé, může souprava soutěžit s místními hlemýždi. Strýc Vala občas vyskočí na silnici a běžným krokem dýmající traktor předhání. Důležitá je ovšem skutečnost, že se zemědělský stroj do známého turistického centra za Jánošíkovou Terchovou nakonec přece jenom v pořádku doplíží. Mezi naleštěnými autokary a pestrobarevnými výletníky vyhlíží náš hnojem navoněný dopravní prostředek opravdu poněkud kuriózně. Podobně, jako třicítka pasažérů, která z nevelikého přívěsu potom donekonečna vyskakuje.

Milosrdná lanovka nás za mírný peníz vynese až na hřeben. Od pověstné chaty „Pod Chlebom“ zamíříme k nejvyššímu bodu Malé Fatry, Veľkému Kriváni. Už při cestě na vrchol si všímáme temného nebe. Tmavě modrá se posunuje k šedočerným odstínům. Těmi občas projede výrazně viditelný blesk. Hřímání nabývá na intenzitě a evidentně se přibližuje k nám. Stále však existuje možnost, že se postupující bouřka nakonec vydá jiným směrem. V dobré víře, že nám nic nehrozí, zamíříme z Kriváně zpátky směrem ke Chlebu.

Blážovo početné vrcholové družstvo odhodlaně překoná zmíněnou horu a v sevřeném zástupu pokračuje dál. Kousek před bezlesým Stohem začíná peklo. Holé svahy ošlehne zběsilý uragán a v ostrém úhlu začíná bičovat zemi velikými kapkami. Proudy padající vody sílí a navíc postupně mění skupenství. Horské hřebeny jsou teď pro změnu bombardovány krupkovitým ledem. Mezi pochodujícími poutníky se tvoří čím dál větší rozestupy. Náčelník už nemá nejmenšího tušení, kde se kdo nachází. Možnost nechtěného odbočení ze značené cesty je teď více než pravděpodobná. Naprosto holá krajina neposkytuje nejmenší možnost jakéhokoliv úkrytu, takže jsou všichni vystaveni napospas rozvášněnému živlu. Záblesky se objevují každou druhou vteřinu a burácení hromů nezná přestávku. Všichni jsou už dávno mokří do niti, na kost promrzlí a beznadějně ztracení ve zběsile pádícím mlžném oparu. Blážovi, a nejen jemu, zbývá jediné. Krajně nepříznivou situaci svěřit do rukou Nejvyššího.

Po hodině klouzavé chůze konečně blizzard ustává. Liják a krupobití se mění ve snesitelnější zahradnický déšť. Drkotání zubů však stále ještě pokračuje. Cáry šedivých mraků sice nadále olizují horské svahy, ale viditelnost je čím dál příznivější. Postupně se scházíme u chaty pod Rozsutcem. Díky Bohu, úplně všichni! Střecha nad hlavou a troška tepla má v tuto chvíli cenu zlata.

Dobrák Bláža je radostí bez sebe a okamžitě pro nás zařizuje možnost osušení. Slabší kousky mohou dokonce v chatě přenocovat. Zbytek světa čeká náramně klouzavý sešup do údolí Bystrička a potom už víceméně pohodový návrat do tábora. Pokud ovšem mezi pohodu zařadíme i nezbytné brodění napříč řekou Oravou.

Stanové útočiště zastihujeme už za soumraku. Moc ho nepoznáváme. Plátěné pozice jsou docela spolehlivě vyplavené a naše mokré textilie, včetně spacáků, ozdobují nejen všecky natažené šňůry, ale i část okolního stromoví. Může za to Alenka, která ještě s některými dalšími dobrými dušemi zastávala během naší nepřítomnosti čestnou funkci neohroženého hlídače. Kromě toho nás vítá s plným kotlem nudlí posypaných perníkem.

V pátek se vrací zbytek výpravy a s ním i krásné slunečné počasí. Včerejší drama je minulostí, před námi už čeká jen odpočinková sobota s obvyklým duchovním programem. Poslední večer, stejně jak všecky předešlé, končí obřadným sundáváním vztyčené vlajky. Zpívá se přitom hymna tohoto tábora, která je známá v přibližně tomto znění: „ V šedivém závoji obzor se skrývá – Táborák taky už přestává hřát – Všecko už usíná, jen říčka zpívá – Stříbrné lucerny začaly plát – Stříbrné lucerny začaly plát – Nad námi tam - Bdí i náš Pán – Hvězd oceán - Řídí On sám - Když i nám rád – Pomoc chce dát – Můžeme snad – Klidně jít spát – - – Až jednou mládí nám uprchne v dáli - U srdce hřát bude vzpomínka snad – Na chvíle, kdy jsme si zpívali, hráli – Snad jen ty lucerny budou dál plát – Snad jen ty lucerny budou dál plát – Nad námi tam – Bdí i náš Pán – Hvězd oceán - Řídí On sám – Když i nám rád – Pomoc chce dát – Můžeme snad – Klidně jít spát – Klidně spát – Klidně spát – Klidně spát - - Good night…“

Po poslední noci přichází poslední ráno. Teď už zbývá jen sbalit stany, zlikvidovat latríny a patřičně zkulturnit prostor týdenního tábořiště. A se vším zase pěkně přebrodit na druhý břeh. Tam už čeká nažhavená limuzína značky Škoda Tudor a náš šedivý otec v roli nákladního taxikáře. Nastupujeme do vlaku a pádíme k západu. Abychom tam chvilku počkali na bratry z východu. Nepřijedou v limuzínách ani ve vlacích. K přesunu jim stačí obyčejné tanky. Ale to je už úplně jiná kapitola…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

HORNÁD 1970

V devětašedesátém se žádný klasický tábor nekoná. Bláža totiž odjíždí s rodinou a docela početnou skupinou přátel k Černému moři do Rumunska. Ale hned další rok populární seriál pokračuje. Mezi tím se toho docela hodně změnilo. Na pomyslný pražský trůn usedl soudruh Husák a v pokořeném Československu startuje nekompromisní normalizace. To znamená i systematické mýcení všeho, co jen trochu zavání náboženstvím. Pořádání křesťanských táborů se tak opět stává rizikovou záležitostí.

Po předloňských dobrých zkušenostech míříme opět na Slovensko. Už na vsetínském nádraží dochází k nečekanému zpestření. Antonín s Jurou, chcete-li Koloděj s Jonášem, nastupují do rychlíku v poněkud nezvyklém odění. Vyhrabali na půdách sváteční obleky po svých předcích, které vhodně doplnili elegantními klobouky a širokými kravatami. Tábornické vybavení mají nacpané do dřevěných kufrů. Umělecký dojem je dokonalý. Vedle pestrobarevné omladiny v tričkách a kraťasech vypadají jako vážení kmeti mířící na sraz spolužáků po sedmdesáti, osmdesáti letech.

Československé státní dráhy nás vyklopí ve spišské stanici Letanovce. K řece Hornádu, kde má stát letošní tábor, je to dobrá hodinka pěší chůze. Venku se docela slušně rozpršelo. A déšť sílí a sílí. Akceschopný Náčelník operativně mění plán. Na okraji dědiny pronajme stodolu, do níž nás nechá přesunout místní dopravou. Tedy, na traktorové vlečce.

Ubytujeme se na seně a večer si krátíme jak kdo umí. Ústřední postavou stodolního pobytu je zbrusu nový účastník Pavel, který se nedávno ve vlaku zahleděl do Brdečkovy sestry Pavly. Zájem o jmenovanou blondýnu projevuje dost originálním způsobem. Mele ústy bez přestání a neustále komentuje právě probíhající dění. Jeho monolog končí se stmíváním. Potom už spí jako zabitý. Probuzený zpěvem kohoutů zničehonic do absolutního ticha zahuláká: „Přátelé, já jsem měl v noci zvláštní sen. Zdálo se mi, že spím na mlátičce!“ Od té chvíle mu nikdo neřekne jinak než Mlátička.

Po deštivé noci přichází nádherně slunečné ráno. Nahodíme na sebe pestrobarevné letní odění, zatímco Koloděj s Jonášem volí osvědčenou klasiku. S batohy či dřevěnými kufry pak společně vyrazíme k Hornádu. Sotva se mezi družstevními lány přehoupneme přes nenápadný horizont, zahlédneme v dáli poněkud netradiční osadu. Okamžitě k nám z ní startuje zvláštní uvítací družina. Už z dálky poznáváme, že vyniká nadprůměrně opálenou pletí. Dobrá třicítka děcek školního věku se okamžitě infiltruje mezi naši překvapenou pospolitost a bez přestání opakuje tři čtyři stejná slova: “ Pánkó, korůnků, cigaretků, pánkó, dájtě ...“ Během patetického monologu malá cikáňata strkají ruce do našich kapes a zkušeně prošacují veškeré ostatní záhyby. V nestřeženém okamžiku jeden malý borec vytáhne Šplhovi z pochvy jeho nádhernou dýku a než se kdokoliv stačí vzpamatovat, mizí s ní v jednom podivném stavení. Naše bdělost je přitom oslabena neustálým sledováním terénu, na který došlapují naše chodidla. Červeně značená turistická cesta, procházející romskou dědinou, je totiž vyšperkována okrově zbarvenými hromádkami, které obšťastňují okolí neopakovatelným ozónem.

Neobjednaný doprovod se nám pozorně věnuje po celý zbytek cesty k Hornádu. Za most, kde má stát naše tábořiště, se však už neodváží. Později zjistíme, že překročení této hranice bývá místními hajnými docela tvrdě trestáno. S jistou úlevou se pouštíme do budování budoucí základny. Tedy, až na vzpomínaného Šplha. Bez jakékoliv ochranky pádí zpátky do cikánské dědiny. Je rozhodnut za každou cenu dostat zpátky svůj velice vzácný nůž. V úspěch jeho mise věří jen málokdo. Když Bláža zjistí, kam okradený zmizel, málem se hrůzou skácí k zemi. Zázraky jsou ale k vidění i mezi Cikány. Během půlhodiny kamarád přikluše i se svou znovunabytou milovanou dýkou.

Náčelníkovy strasti tím ani zdaleka nekončí. Několikačlenná úderka v čele s Jonášem a Kolodějem se zničehonic vytrácí. Zrovna ve chvíli, kdy Bláža organizuje budování nejdůležitějšího objektu celého tábora. Samozřejmě se jedná o latríny. Budoucí stavitelé však postrádají obloukovou pilu. Někdo z davu pronese, že si ji odnesla vzpomínaná úderka a že šla proti proudu řeky stavět dřevěný vor. Náčelník nelení a střelhbitě vyráží nastíněným směrem. Konstruktéry plavidla zastihne v době, kdy už mají skoro hotovo. Jeho následující věta vejde do dějin: „ Ještě jednou mi to uděláte, tak vás tu v zubech roznesu!“ Ani po létech nám nejde na rozum jedna věc. Čím to je, že nás Bláža po těch problémech, které jsme mu neustále způsobovali, už dávno nehodil přes palubu? Asi nás měl doopravdy rád…

Nesnáze tu ale nepronásledují pouze Náčelníka, ale také vzpomínaného Mlátičku. V dobré víře, že dělá to nejlepší, přihazuje do svého báglu několik konzerv upravených sviňských tkání. A to přesto, že mu v žilách evidentně koluje trochu židovské krve. Když se doví, že společenství, do něhož neprozřetelně upadl, své stravovací návyky upravilo podle nejznámějšího nazaretského tesaře a jeho soukmenovců a jakýmkoliv prasárnám se tedy zdaleka vyhýbá, milý Mlátička jde bez odmlouvání ony problematické výrobky českého masného průmyslu obřadně zakopat. Nesrovnatelně větším zádrhelem je ovšem zcela jiná skutečnost. Blonďatá Pavlínka mu nejen nevychází v ústrety, ale velikým obloukem se mu bez přestání vyhýbá. Zneuznaný Don Juan je nucen projít nepříjemně zastíněným údolím. Objekt jeho touhy si díky tomu vysluhuje nové pojmenování. Mlátička jej od té doby nazývá Černým stínem.

Být ve Slovenském ráji a neužít si zdejších rajských vycházek, by dost dobře nešlo. Začíná se pochopitelně tak zvaným Prielomem Hornádu. Uzoučká stezka věrně kopíruje sevřený tok horské řeky a nezřídka se stěhuje na uměle vybudované kovové můstky zapuštěné do svislých vápencových stěn. Když se vydáme proti proudu Suché Belé, pro změnu si dosyta užijeme kratších či delších, prudce stoupajících žebříků. Je pochopitelné, že během rajského špacírování nevynecháme ani Velký a Malý Sokol, jakož i další atraktivní kaňonovité doliny. Neprotahujeme se však jenom škvírami podél vodních toků, ale občas vystoupáme i do vyšších sfér. Nechybí mezi náhorní plošina Kláštorisko či turisty vyhledávaný Tomášovský výhľad. Tento pojem Blážovi nadosmrti nevymizí z paměti. Když se jej při příležitosti jeho pozdějšího životního jubilea tážeme, kdy mu v souvislosti s našimi tábory nejvíce zatrnulo, bez rozmýšlení vzpomene právě jmenovanou vyhlídku. „ Jdu takhle vysoko položeným klikatým chodníkem nad údolím Hornádu, kochám se rajskými výhledy do okolí, když na protější skále zahlédnu dva sebevrahy. Popojdu blíž a poznávám v nich Frantu s Dášou. Sedí na samotném okraji Tomášovského výhľadu a spokojeně houpají nohama nad kolmým vápencovým srázem. Krve by se mi v té chvíli nikdo nedořezal!“

V některém z příštích dnů se veškerá naše pospolitost přesouvá k nejvyššímu československému pohoří. Úzkorozchodnou tratí vystoupáme ke Štrbskému plesu. Ve Vysokých Tatrách jsem úplně poprvé. Takovou fascinaci horami jsem zatím nezažil. V tu chvíli mě přitahují málem víc než moje milovaná Dášenka. Což se mi málem nevyplatí. Cestou k Popradskému a Batizovskému plesu ji začne obletovat mazaný Mlátička. Jakkoli se borec snaží, jeho srdce nakonec nezaplesá. Na Hrebienku, kam nás později vyveze proslulá zubačka, se už vedle tmavovlasé štíhlé víly zubím výhradně jenom já.

Tak jako to bylo při stvoření, i tentokrát končí týden sobotou. A dříve než se překulíme k prvnímu dni příštího týdne, nemůžeme vynechat závěrečný táborák. Ten už tradičně oplývá písničkami, zábavnými soutěžemi a především oblíbenými oblíbenými kanadskými žertíky. Potrefený Jonáš usrkující z ešusu svůj večerní čaj na to reaguje překvapivě: „To sú, Blážo, ale blbé fóry!“ a s mohutným rozmáchnutím vymrští obsah nádoby za svá záda. „ Moje účty!“, zaburácí vzápětí značně vyděšený Náčelník. Sladká tekutina totiž nezasáhne strůjce žertíků, ale Blážovo přepečlivě vedené táborové účetnictví. Inkoust se okamžitě rozpije a dlužní úpis je tím pádem na věky věků vymazán.

Druhý slovenský tábor tedy končí happy endem. Samozřejmě, jak pro koho. Nějaké krejcárky sice do Blážovy prázdné kapsy vzápětí doputují, ale skutečný stav financí už nikdo nikdy nespočítá. Balcarovic rodině, která tím pádem mohla v blízké budoucnosti trpět nedostatkem, se tímto dodatečně ještě jednou převelice omlouváme!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

JAVORINA 1971

Už v úvodu je nutné předestřít, že vzpomínky na poslední Blážův tábor budou značně neúplné. Může za to především Československá lidová armáda, která mě v inkriminovanou dobu povolává na měsíční branné cvičení. To pochopitelně šidím jak se jenom dá, ale předčasný návrat do sladkého civilu tím ani náhodou neuspíším. Takže na finálním soustředění pobudu jenom pár závěrečných dní.

Slovenské hory nejen Náčelníkovi značně učarovaly, takže se po roce většina natěšených účastníků setkává v těsné blízkosti tatranských štítů. V ostře sledované oblasti je dost těžké najít nějaký obstojně zašitý plácek, proto nezbývá než letošní táboření uskutečnit v oficiálním autokempu. Javorina, ležící pod oblíbenými Belankami, je tou nejlepší možnou variantou.

Když se už jede do Javoriny, tak by se v první řadě neměla vynechat přilehlá Javorová dolina, kterou protéká javory obrostlý potok Javorinka. Sevřené údolí v horní části rozevírá svoji náruč a nabízí nádherné výhledy na okolní zubaté vrcholy. Až tam by se asi málokdo vydrápal, proto Bláža volí snesitelnější variantu. Tak trochu tajně zavede svoji družinu k jednomu z Javorových ples. To neoplývá pouze typicky ledovou vodou, ale i přilehlou lákavou pláží. Lákavá je především pro pánskou část poutnické skupiny, protože je tvořena nádherně lepkavým černým blátíčkem. Léčivá bahnitá lázeň se v okamžení promění v místo nejroztodivnějších rozpustilých radovánek. Slastné bahnění by pokračovalo donekonečna, nebýt nekompromisního Náčelníkova povelu k opuštění černého stanoviště. Kumpanie je tady totiž načerno a hlasité projevy rozvášněných bahňáků hrozí prozrazením.

Hned poté, co spolu s Dášou připutujeme do tábora, zvedneme kotvy a linkovým autobusem se necháme vyvézt do nedalekého polského Zakopaného. Doprovod nám tvoří Šplh a Mirka s Nikotinem. Nejznámější horské středisko severních bratří dýchá zvláštní, náramně přívětivou atmosférou. Hlavní bulvár je přeplněn horaly i přivandrovalci, trhy a stánky nejrůznějším rukodělným zbožím, na každém druhem rohu vyčkává koňmi tažená bryčka nabízející za pár zlotých naprosto luxusní svezení. Výhodně proměněné zlaťáky utrácíme ve velkém, ale ani tak se nám naše nabité kapsy vyprázdnit nepodaří. S náručí suvenýrů, mezi nimiž nechybí velká vyřezávaná pupava pro Náčelníka, pak posledním zahraničním spojem zamíříme zpátky do Javoriny.

Příští den, který připadá na pátek, se v Blážových šlépějích vydáváme na závěrečný výšlap. Vede náramně fotogenickou Bielovodskou dolinou. Na doporučení Náčelníkových kamarádů časem odbočíme doprava a sotva znatelným chodníčkem vytrvale stoupáme nahoru. Během cesty je vyhlášen nejvyšší stupeň bobříka mlčení. Opět se pohybujeme v zapovězené zóně a v případě prozrazení nás čeká pořádná pokuta. V dokonalém utajení vystoupáme až k vysoko položeným Žabím plesům. Nevidíme tu ani kvákající obojživelníky ani číhající ramena zákona v podobě nekompromisních zachránců tatranské divočiny. Zato si naplno užíváme dechberoucích výhledů na ježaté žulové štíty, které se vypínají všude okolo. Pokud nemáme v tuto chvíli k něčemu chuť, tak je to brzký návrat dolů do údolí.

S přítomným Albínem, Hugou, Vánkem a Šplhem dostáváme geniální nápad. Když už jsme tak vysoko, narychlo si ještě vyběhneme na velice lákavý Žabí štít, tyčící se hned nad jezery. Vypadá to na vyloženou brnkačku. Blážovi po dívkách vzkážeme, že si jenom odskočíme k nedaleké polské hranici a pak někudy seběhneme do Bielovodské doliny. Sotva zdoláme nedlouhý úsek kamenitého terénu, představa o brnkačce se nám rozplývá jako letní sníh. Čtyři stovky výškových metrů po žulových balvanech nám zaberou necelé dvě hodiny. Sotva vylezeme na hraničními kameny vyzdobený hřeben, přepadá nás dokonalá euforie. Nalevo nejvyšší polská hora Rysy, pod námi nádherně azurová Mořská oka. V kapse navíc zbytek neutracených zlaťáků, které bychom mohli v přilehlé polské chatě proměnit v nějako vyhlášenou tatranskou lahůdku. Plán je tedy jasný. Spustíme se kamenitým svahem do Polska. Jakékoliv problémy si v tom opojení jednoduše nepřipouštíme.

První varování přichází už kousek pod hřebenem. Suneme se dolů čím dál sevřenějším komínem. Zničehonic se pode mnou uvolní obrovský, nejméně dvoutunový balvan. Střelhbitě s něj uskočím stranou a napjatě sleduji směr jeho nadskakování. Hrůza! Šutr se řítí přímo na Hugu! Bystrý chlapec naštěstí včas sílící rachot zaregistruje a v poslední vteřině uhýbá kousek do svahu. Valící se kámen nabírá na rychlosti a obrovskými skoky pádí do údolí. Zůstává po něm jen poválená kleč a zřetelná vůně střelného prachu.

Vůbec nám nedochází, že bychom i po tomto extempore mohli být středem pozornosti. V dobrém rozmaru doputujeme k hornímu plesu a díky neúprosně ubíhajícímu času pádíme turistickým chodníkem k rozlehlejšímu Mořskému oku. Mám asi stometrový náskok před svými soudruhy, když přede mne z kosodřeviny vyskočí samopalem ozbrojený voják. „Dokumenty!“, zařve rázně a s odjištěným kvérem sleduje každý můj pohyb. Vytasím z kapsy svoji červenou občanku, abych si v poslední chvíli všiml, že do rukou pohraničníka vkládám i Dášin průkaz totožnosti, který si u mne neprozřetelně schovala. Okamžitě nastává vyzvídání, kde že se nachází majitelka zmíněného dokladu. Když prohlásím, že je toho času v Československu, tak mi vůbec nevěří. Mezitím přibíhají nic netušící kamarádi. Ani je samozřejmě nemine nepříjemné dokazování totožnosti. Jako naschvál však žádný z nich nic podobného u sebe nemá. Z houštin se navíc vybatolí další polský militarista. Jsme tedy zatčeni a pod ozbrojeným doprovodem přinuceni pochodovat neznámo kam. Od našich průvodců se přitom dovídáme, že nás měli na mušce už od samotného překročení hranice. Tady už jen pohodlně čekali než jim přiběhneme v ústrety.

Dvacetiminutový nucený přesun mezi dvěma ozbrojenci je hotovou věčností. Kolem jezera konečně doklopýtáme k chatě. Naneštěstí je už po zavírací hodině. Ale protože jsme už svým způsobem také zavřeni, otevřený obchůdek by stejně nic nepomohl. Najednou si uvědomuji, že mám ve foťáku skoro celý naexponovaný film. Nerad bych o něj přišel a tak s výmluvnou gestikulací vojákům naznačuji, že pokud mě okamžitě neumožní odskočení na stranu, riskují tím docela velké neštěstí. Hlídači se smilují, a protože nás mají v šachu, smím jít na velkou i v doprovodu kamarádů. Narychlo udělám ještě jeden snímek. To abych pro každý případ zdokumentoval místo našeho posledního výskytu. Pak už následuje návštěva temné kosodřeviny a bleskurychlá výměna filmu. Do kamery putuje ještě nepolíbený svitek, zatímco ten zaplněný mazaně ukrývám v těsném sousedství mé reprodukční aparatury. Zvěčnění Albína, Vánka a Šplha s pozadím Mořského oka a tatranských štítů se tak stane jedním z nejcennějších fotografických exemplářů které kdy v životě pořídím.

Po půlhodině vyčkávání zabrzdí u chaty ruský džíp. Vyhrnou se z něj další polští pohraničníci a rozsadí nás do zadní části krytého vozu. Pádíme samozřejmě do kasáren. Nevelká, v lesích ukrytá vojenská budova nám otevře své prostory, abychom tu skoro tři příští hodiny odpovídali na bezpočet zvídavých otázek. Jistý problém nastává v tom, že otázky jsou kladeny v polštině a odpovědi předkládány v našem mateřském jazyce. Největší zádrhel nastává u Šplha, který nedokáže vyšetřovateli sdělit povolání svého otce. Když prohlásí, že je důchodcem, Poláci neví o čem je řeč. Přiběhneme na pomoc a zkoušíme vypátrat nějaký internacionálně srozumitelnější ekvivalent. Severním Slovanům nic neříká ani pojem penzista, ani další těžce vypocené výrazy. Až někdo ledabyle prohodí, že jeho tata prostě bere rentu. Poláci zajásají a zmíněný pojem okamžitě zaplňuje příslušný obdélník ve čtyřstránkovém formuláři.

Mezi tím nám docela pořádně vyhládlo. Posledním dnešním jídlem byla ranní snídaně v tábořišti. Probíhající mezinárodní výslech nás zdokonalil natolik, že už dokážeme srozumitelně požádat o nějaký ten žvanec. Bratrská pomoc soudruhů z Varšavské smlouvy přichází takřka okamžitě. Dostáváme obstarožní černý chleba namazaný ještě černějšími povidly. V dané situaci lahůdka nejvyššího možného stupně!

Poté, co jsou do úředních protokolů zanesena jména rodičů, tetiček, švagrů, prostě všech prapředků do třetího kolena, včetně zdroje jejich obživy a postoj k socialistickému zřízení, nasedáme opět do nastartovaného gazíku. Vesele uháníme zalesněnou krajinou a k náramnému překvapení našich hlídačů si z poodkrytého plachtoví vesele prozpěvujeme. Když ke známým českým lidovkám přidáme i polskou“ Ja pod twojim okněm třy godiny mokněm“, máme kosmisně se tvářící militaristy v hrsti. Notují si s námi a v rozverné náladě potom společně přesvištíme státní hranici. Míříme samozřejmě k Javorině. Silnicí se k ní právě znaveně plouží naši důvěrně známí táborníci. Voláme na ně a zuřivě máváme na pozdrav. Jejich reakce jsou smíšené. Někteří na nás hledí hrozivě vytřeštěnýma očima, ti nejzvadlejší naopak srší závistí nad tím, že musí jít, na rozdíl od nás, pěšky. Jak se později dovídáme největším stresem pochopitelně trpí Náčelník Bláža. Coby zodpovědný vedoucí si uvědomuje, že si co nevidět nějaký gazík přijede i pro něj a bude se muset zodpovídat z nepovolené návštěvy Žabích ples, našeho ilegálního překročení čáry a v neposlední řadě také z nezvratné skutečnosti, že pořádá stranou a vládou zapovězené akce mládeže evidentně podrývající budování reálného socialismu.

Venku se stmívá a podle židovských zvyklostí přechází pátek v sobotu. Její táborové vítání je poněkud rozpačité. Nikdo netuší, kde se naše družina nachází a co s námi v nejbližší budoucnosti vlastně bude. Dost dobře to v tuto chvíli nevíme ani my sami. Coby jediný vlastník průkazu totožnosti jsem vyslán do tábora, abych se pokusil někde vylovit i občanky mých soudruhů. Když je konečně vypátrám, naskakuji opět do ostře střeženého auta. To s námi postupně objede několik služeben Sboru národní bezpečnosti, aby na třetí pokus zaparkovalo u stanice, jíž náleží hlídání úseku, kterým jsme do Polska ilegálně vpochodovali. Jednání se slovenskými policajty je absolutně pohodové. V sepisovaném protokolu, který je mnohem úspornější než onen zahraniční, se pochopitelně musí objevit, že naše překročení hranice cizího státu bylo nevědomé. V opačném případě by mohla být nezbytná pokuta až stonásobná. Milosrdní strážmistři jsou nám evidentně přátelsky nakloněni a jménem zákona ukládají povinnost zacálovat tu úplně nejnižší částku. Činí pouhých padesát korun československých na osobu, což je v oné době polovina denní mzdy běžného tuzemského pracujícího. Pokud bychom si na absolvovanou vzdálenost najali taxíka, zaplatíme nejméně dvojnásobek. A to nás čeká ještě úplně závěrečné putování z četnické stanice do Javoriny. Odehrává se ve služebním policejním autě a za více než rozverné nálady. Vstupujeme do tábořiště a okamžitě jsme za geroje. Dokonce i Bláža se začíná usmívat. Právě mu ze srdce spadl kámen, který byl o mnoho větší než ten, který jsme zkulili do oné polské doliny.

Ani poslední z Blážových táborů nemůže být završen jinak než pokojnou sobotou a o poznání nepokojnější následnou nocí. Sotva se nad krajinou posedlou tmou rozhostí absolutní ticho, nastoupí na scénu dokonale utajená noční šichta. Výzdobu stanů, stromů a celého přilehlého okolí odtajní až závěrečné ranní svítání. Tvoří ji ledabyle rozvěšené boty, barevné svršky i hliníkové ešusy. A aby bylo nad slunce jasné, kde bydlí nejvyšší Náčelník, vchod jeho velitelského stanoviště prozrazují veškeré v kempu nalezené popelnice.

Zmíněnou tečkou končí nejen letošní polotajné mládežnické soustředění, ale, jak budoucnost ukáže, i sedmidílná série Blážových táborů. Nehroutí se však zdaleka všechno, co fenomenální vedoucí vybudoval. Na jeho základech vyroste o dvacet roků později nová tradice. Každoroční sešlost jeho někdejších svěřenců, nazvaná příznačným slovem Chátra. Vzpomíná na zašlé mládí i na nesmrtelného Náčelníka. V neposlední řadě taká na jeho skvělou manželku a další pomocníky. A nepřestává děkovat Nejvyššímu, že zpovzdálí na svá zlobivá děcka vždycky láskyplně dohlížel...

--------------- (-: AHOJ :-) ---------------