Velikonoční vandr

V OKOLÍ LAČNOVA

Tradice je tradice. Nejméně po pětatřicáté za sebou vyrážím na svátky Zmrtvýchvstání do nejkrásnější katedrály. Skoro prázdným ranním vlakem se posunu k Horní Lidči a odtud už po svých zamířím k Lačnovským rybníkům. Nevidím tu ryby ani rybáře, pouze dvě krásné bílé labutě.

Za svištícího studeného severáku začnu stoupat do protějších plání. Nad horizontem modrých kopců se začíná z mraků vyklubávat narůžovělé sluníčko. Střídavě nasvěcuje žluté jehnědy starých jív, někde i skromné trsy tmavě modrých fialek. Na krajinu mírných strání se promítají světla a stíny z oblačného nebe. Postupně mraků ubývá a na obloze začíná převládat nadějná barva azura.

Sucháčkovy paseky jsou první předzvěstí blízkého Lačnova. Jedná se o podmáčenou louku s výskytem vzácných šafránů. Přestože slunce stoupá stále výš, jejich modrofialové květu jsou zavřené. Teplota se totiž stále pohybuje jen něco málo nad nulou.

Popojdu o kilometr a dál a zastavuji u další doporučené lokality. V těsném sousedství zemědělských stavení tu z malých cibulek vyrašily tisíce barevných pozdravů. Díky severnímu proudění jsou i ony jenom lehounce pootevřené. Ale i tak se jedná o nevšední, náramně působivou podívanou.

Opustím svéráznou valašskou dědinu a divokým smíšeným lesem zamířím k Vařákovým pasekám. Míjím pokroucené habry, statné duby i štíhlé břízy, z loňského spadaného listí vidím vykukovat další kvetoucí posly jara vyvedené v hned několika odstínech. Dál už stoupám mezi vzrostlým jehličnany. Větvičky smrků i jedlí pocukroval včerejší sníh. Ve stinných místech zdobí i šedobéžové suché traviny a stále zelené lístky přízemních ostružin.

Přede mnou se konečně otevírá rozlehlá pláň. Kdysi tu stávalo několik dřevěných chalup. Zásluhou několika nešťastných okolností sem na samém sklonku války vtrhli Hitlerovi vygumovaní nadlidé a během chvíle lehla obydlená paseka popelem. Matky s dětmi byly odvlečeny do Valašské Polanky a čtyři lidé v Hošťálkové zastřeleni. Není bez zajímavosti, že z blízké Smoliny pocházel i Josef Valčík, jeden ze strůjců atentátu na říšského protektora Heydricha.

Je čas oběda a proto se uchyluji poněkud stranou vyšlapaných chodníků. Na malém ohni vařím osvědčený přeslazený kompot z loňských jablek. Místo vody použiji ve stínu ukryté zbytky čerstvého sněhu. U sálající vatry vydržím nejméně celou další pohodovou hodinku.

Právě ve chvíli, kdy dohořívají poslední větvičky, ozve se známé pípnutí z mobilního telefonu. Od dcery Ester přichází více než znepokojivá esemeska. Velmi vážný stav jejího manžela Dana, který už několik dní leží s covidem ve vsetínské nemocnici, se prudce zhoršil. Prosí všechny, kteří jsou toho schopni, o přímluvné modlitby. V tu chvíli mám po náladě. Přeposílám její zoufalé S.O.S. dalším aktivním modlitebníkům. Vařákovy paseky se stávají svědkem dalšího, tentokrát nepříjemně aktuálního dramatu. Z těch pár šafránů, které tu zbyly, je většina pomrzlých. Chapadlům bílé smrtky však některé odolaly. Naděje umírá poslední!

S neustávající přímluvou za kriticky ohroženého zetě se posunuji po modré značce k Lidečku. Atraktivní Lačnovské skály tentokrát přenechám jiným přítomným návštěvníkům a zastavím až u zakryté studánky pod vrchem, kterému se jednoduše přezdívá Kopec. Načepuji do flašky životadárnou tekutinu a šplhám do nejbližšího svahu. Jeho návrší poskytuje parádní výhledy k východu. Protáhlé temeno je vyzdobeno přesně takovými typy pískovců, které přímo zbožňuji. Jsou romanticky tvarované, plné různě velkých vyhloubených voštin a oplývají celou řadou nádherně tlumených zemitých odstínů.

Prožívám prazvláštní směsici pocitů. Na jedné straně šílené obavy o život jednoho z mých nejbližších příbuzných, na druhé až neskutečně fascinující přírodní divadlo. Přes neutuchající stres, automaticky se přelévající do intenzivních modliteb, stačím vnímat nevšední kamenné výtvory, ze kterých mi před oči vystupují nejen vyloženě abstraktní kreatury, ale i slušně rozeznatelné podoby zvířat, lidí a všelijakých strašidel. Stranou mé pozornosti neuniká ani souměrně vydlabaná barevná pec či obří náznak vyhloubeného velikonočního vajíčka.

V blízkosti jedné z méně atraktivních skal poprvé vztyčuji miniaturní stan, který jsem obdržel k posledním vánocům. Za velice citelného chladu rozkřesávám také zcela nezbytný oheň. Nad žhavými uhlíky za chvíli klokotá tradiční čundrácká bramboračka s cibulí, dochucená zcela neškodným glutamanem v podobě lahůdkového droždí. Podává se s dozlatova opečenými krajíčky chleba opepřenými rozetřeným ostrým česnekem. A samozřejmě se pokračuje v dotěrném vyhlížení pomoci Nejvyššího.

Studený severák se úplně utišil a na bezmračné obloze zazářila tisícovka jasných hvězd. Ubývající půlměsíc skromně ozařuje romantické zátiší mezi vzrostlými jedlemi a oblými tvary pískovců. Nasoukám se do ultralehkého spacáku. Z několika stran slyším tlumené houkání nočních ptáků. Přestože jsem docela slušně utahaný, každou chvíli se znovu a znovu probouzím. Může za to nejen evidentně mínusová venkovní teplota, ale i neustále se vracející myšlenky na Esterčina manžela. Ke hvězdnatému nebi se proto znovu a znovu vznášejí naléhavé přímluvy za jeho uzdravení.

Nastávající ráno je snad ještě chladnější než včerejší večer. První věc, do níž se po opuštění stanu dávám, je rozfoukání žhavých uhlíků. Horký čaj a pár pálivých česnekových topinek se sýrem mě znovu staví na nohy. Nahodím na hřbet svůj movitý majetek a vydávám se na letmý průzkum okolí.

Sotva doklopýtám na vyšlapanou lesní cestu, všimnu si pádného důvodu nočního chladu. Všecky kaluže jsou, na rozdíl od včerejška, zamrzlé. Není od věci se sklonit trochu níž a všimnout si ledových detailů. Kouzelník mráz je totiž vždycky naprosto dokonale originální.

Popojdu dál a pomalu stoupám na sluncem ozářenou nejvyšší horu Lidečka. Jmenuje se Krajčice a měří rovných 730 metrů. Zastihne mě tu další signál z mého telefonu. Zpráva je tentokrát od mého milovaného nejstaršího vnoučete. Aby těch jobovek nebylo málo, Ivetka píše, že její tchán byl uveden do umělého spánku a je rovněž v ohrožení života. Za chvíli mi zvoní jedna z nejaktivnějších modlitebnic, Švitorka. Někdejší vášnivá vyznavačka trampského životního stylu má vážné starosti se svým nemocným synem. Mimo její aktuální, do telefonu zvěstovanou přímluvu za ohrožené členy mé rodiny mi doporučuje vědomé, vytrvalé vyvyšování zmrtvýchvstalého Ježíše. Zanedlouho už ve společnosti divokých skal nastavují tvář polednímu slunci a na kamarádčinu radu vzdávám čest hlavní postavě všech velikonoc. Nevím, zda jsem při smyslech či úplně mimo, ale při tomto aktu si nějakých dvacet metrů ode mne jakoby všimnu zuřivého obličeje s černými kudrnatými vlasy a nenávistnýma očima. Tak nějak si představuji démona. Snaží se útočit, ale nějaká neviditelná síla jej nepustí dál. Je vzteky bez sebe a najednou mizí. Celá scéna trvá tak jednu nebo dvě vteřiny. Vzpamatuji se z mírného šoku a snažím se najít nějaké racionální vysvětlení. Jinde než na pozadí křesťanské víry jej nenalézám. Mám tady další, samozřejmě ryze subjektivní důvod k přesvědčení, že mocnosti temna za Zmrtvýchvstalého nemají. A o Velikonocích už vůbec ne…

Sejdu na úpatí zmíněné hory a nestačím se divit svým očím. Ocitl jsem se v přírodním bohoslužebném areálu. Pravděpodobně se jedná o místo konání prázdninových táborů pro křesťanskou drobotinu. Svědčí o tom nejen několik vztyčených křížů nejrůznějších velikostí, ale i nápadná dřevostavba ve tvaru Noemovy archy. Po nedávno spatřeném vykouknutí reprezentanta podsvětí je to více než milé pohlazení na duši. S přímluvnými modlitbami za mé příbuzné pokračuji směrem k Lidečku.

Krajina se opět otevírá. Na jihu se za mírnými svahy objevuje vzdálené panoráma Bílých Karpat, jemuž předchází nápadná silueta lačnovského kostela. Na východě je k vidění poslední výspa Javorníků se zmíněným Lidečkem a na hoře ležícím Pulčínem. Někde mezi tím bude cíl mojí cesty, Horní Lideč a o kousek dál i mírně zastrčená obec jménem Študlov. Na místě dalekých výhledů mě zasahuje další Jobova zvěst. Hrůzný covid se nevzdává a s ještě větším nasazením drtí Danovo tělo. Nekompromisně napadá všecky důležité životní orgány. S pohledem na lidečkovský kostel, v jehož blízkosti odpočívá můj dlouholetý, dávno zesnulý spolupracovník Jan, se opět obracím na Nejvyšší podatelnu. A samozřejmě rozesílám esemesky. Posupně se mi vrací přísliby intenzivní účasti. Nevzdáváme to! Ať už situace dopadne jakkoli, věříme , že je vše v rukou Všemohoucího. Tak bojovné Velikonoce jsem ještě jaktěživ nezažil.

V Lidči nasedám do přistaveného rychlíku. V jeho kupé pak prostřednictvím mobilu naslouchám poslední dnešní přímluvě. Míjíme Vsetín a jeho nemocnici. Dan, který tu už několik dní leží v umělém spánku, o ničem neví. Troufáme si věřit v probuzení. Přinejmenším do nového, nikdy nekončícího velikonočního rána...

---------------------- amen, amen, amen -----------------------