AKCE SULIO

aneb

Třetí dobrovolnická brigáda v Bosně

ČTRVRTSTOLETÍ ADRY VALMEZ

1995 – 2020

část čtrnáctá

Někdy zjara roku osmadevadesát dostáváme z pražské centrály Adry nabídku na další, tedy už třetí dovolenou v části někdejší Jugoslávie. Protože jsou osloveny ještě tři další podobné skupiny z České republiky, můžeme si vybrat jeden ze čtyř termínů. Vítězí ten úplně poslední, připadající na konec srpna. Už dvakrát jsme tam právě v tuto dobu směřovali a stejně tolikrát se nám podařilo ze zaminovaných oblastí Bosny v pořádku vrátit.

Zatímco se brigádnické skupiny z Čech zaměří na stavby miniaturních domků pro uprchlíky, naše úderka by měla zrealizovat opravu jedné poškozené novostavby. Od ředitelky Centra sociální pomoci v Tešanji dostáváme stručný popis situace. V žádosti o pomoc se píše: „Kruško Sulejman ze Šije, okres Tešanj (narozen 1936) je vzhledem ke svému věku neschopen práce. V roce 1993 mu po zásahu granátem zemřela jeho manželka a dcera Samira. Syn Samir později zemřel na otravu houbami. Kruško se sám stará o dcery, kterým nahrazuje mámu. Tato rodina patří do tzv. Kategorie civilních obětí války. Jsou odkázáni jen na pomoc Centra sociální pomoci a pomoci vaší organizace, která jim už vícekrát pomohla jídlem, oblečením, školními potřebami a nábytkem. Žijí v domku o rozměrech 7x6 metů, který má dvě místnosti a koupelnu. Není zde zavedena elektřina ani voda. Místnosti jsou neobyvatelné vlivem válečných událostí, kdy došlo k poškození základů, střechy, oken a dveří. Po rekonstrukci by tato rodina mohla žít alespoň v trochu lepších podmínkách. Agič Nedžáda, ředitelka Centra sociální pomoci.“

Od Patrika Reitze, náčelníka adráckých operací v tešjanské oblasti Bosny dostáváme soupis prací a materiálu, jakož i jeho typicky soucitné konstatování: „Hele, máte na to půl roku, koukněte se hejbnout, panáčkové, von vám na to stejně nikdo nic nevobstará!“ Na konci je cifra, která v přepočtu na koruny české dělá něco kolem sto padesáti tisícovek. Zádrhel je v tom, že se na Kruškův barák žádná dotace české vlády nevztahuje. Všecko teď závisí jej a jen na nás. Naštěstí, ne zas až tak úplně...

Přichází měsíc máj a s ním neodmyslitelný pochod z Hovězí do Držkové. Začátkem prázdnin je zase na pořadu dne cyklistická Adrarallye. Díky krušnému přejezdu Krušnohoří na Kruška úplně zapomínáme. Začátkem srpna, kdy do odjezdu zbývá nějakých čtrnáct dní, nemáme sehnanou ani jednu cihlu, obkládačku, dokonce ani žádnou korunu. Co však máme, to je devět k odjezdu připravených dobrodruhů. Patří mezi ně i čerstvě odmaturovaný zedník Milan Šamaj ze Starého Jičína, jediná záruka toho, že se dům po našem předpokládaném zásahu úplně nezhroutí. Plni zoufalství začínáme žhavit telefonní linky na všecky možné i nemožné strany. Nejvíce tu směrem k obloze. Mezi stovkou oslovených se nakonec přece jenom najde pár vstřícných firem, štědrých institucí či ochotných jednotlivců. Kromě Odborného učiliště stavebního, které uvolnilo zmíněného zedníka, je to prodejna Dekora a především velkoobchodní firma DAST. Zdarma od ní dostáváme veškerý vodoinstalční materiál. Finančním darem přispívá Město Valašské Meziříčí, stejně jako moji kolegové z práce, Pepa Vogt a Pavel Krutílek. Přidává se Univerzita Palackého z Olomouce, Církev bratrská z Hranic, MUDr Jana Rotterová a stejně titulovaná Marie Pospíšilová z Drahotuš. Mezi další štědré dárce patří také nám povědomý Pavel Pimek z Rožnova a Pepa Lipus z Havířova. Ke všemu ještě přihodíme nějakých třicet tisíc, které jsme, jako Adra, vyrýžovali při opravě povodní poškozených fasád v Domově důchodců v Podlesí. Součet však ani zdaleka nedosahuje k cifře, kterou končil vypracovaný rozpočet. Věříme však na zázraky a to se taky počítá!

Šestnáctého srpna brzy zrána vyrážíme. Náčelník adráckého meziskladu, legendární Jenda Lauterbach z Rajhradic u Brna zajistil potřebné stavební náležitosti a jako bonus pro nás brigádníky přihodil ještě pytel čerstvě vykopaných brambor z jeho latifundií. Bára s Adou se stěhují do kabiny nákladního mercedesu řízeného samotným ředitelem, zbytek světa do prostorné skříňové dodávky. Tu bude až do vzdáleného cíle štvát už vzpomínaný, poválečnými poměry otrkaný šofér Patrik.

Bosenské přivítání přílišnou uctivostí zrovna neoplývá. Venku je šero, oblohu křižují blesky a nad siluetami nedávných zřícenin se ozývá zlověstné hromobití. Tak nějak to tady mohlo vypadat před třemi čtyřmi roky. Navzdory čím dál hustější temnotě nakonec nalezneme nejen známé městečko Tešanj, ale i stejný dům , ve kterém jsme tábořili před rokem. Turecké záchody ani časté výpadky vody nás už letos ani v nejmenším nepřekvapují.

Příštího dne už míříme na naše příští působiště. Po dvaceti kilometrech cesty z Tešanje odbočíme z údolí řeky Bosny na mírně roztřesenou polňačku, která nás dovede k nevelkému nedokončenému stavení. Vítáme se s majitelem Sulejmanem Kruškem. Sousedé mu neřeknou jinak než Sulio. Je málomluvný, rozpačitý, skoro až plachý. Ještě vyplašenější jsou však jeho dvě dcery, devítiletá Amra a o tři roky starší Samra. Teď se už prý trochu otrkaly, ale po tragické smrti starší sestry a čtyřicetileté matky nejméně půl roku vůbec nepromluvily. Ty, jak známo, zasáhl srbský dělostřelecký granát vypálený z protějších kopců právě ve chvíli, kdy před domem sázely na zahrádce zeleninu. Předem už také víme, že jejich starší brácha také není mezi živými. Měl hlad, šel do lesa a naneštěstí tam narazil na smrtelně jedovaté houby.

Jdeme dovnitř domu, abychom zmapovali situaci. Prakticky jediným obyvatelným prostorem je malá začouzená kuchyň se sporákem a stejně velká místnost bez topení. Do domu není zavedena voda a neproudí sem ani elektřina. Na WC se chodí za chalupu. Budoucí obývák a koupelna postrádají vnitřní omítky a podlahu tvoří pouze udusaná zemina. Kouřovod končí na půdě, kam díky značně děravé střeše při deštích zatéká. Některá okna jsou rozbitá, v lepším případě jen provrtaná od kulek. Obvodové zdivo z šedých tvárnic někde zdobí až třícentimetrové trhliny. Štíty nejsou dozděné, takže se podkrovím prohání neustálý průvan. Místo oken tu zejí jenom prázdné otvory.

Sulio je vzhledem ke svému značně podlomenému zdraví práce neschopen. Protože za bývalé Jugoslávie pracoval převážně v dnešním Chorvatsku a Slovinsku, nemá odtud nárok na jakýkoliv důchod. Žije ze sociální pomoci, která pro celou rodinu činí pouhých 35 německých marek na měsíc. K tomu, jak už bylo uvedeno, občas něco přihodí česká Adra. Důležitým zdrojem obživy je také jedna darovaná kráva. Nedávno k ní ještě přibyla dorůstající jalovice. Jsou ustájeny v provizorním chlévě z podélně přibitých uzoučkých kmenů. Střechu tvoří kukuřičné listí přehozené igelitem.

Jako základnu si vybíráme jediný jakž takž prázdný prostor a tím je už vzpomínané podkroví či spíše půda. Najednou si všimneme na zemi pohozené miniaturní knížečky. Otevřeme ji a nestačíme se divit. Je to „lična karta“, chcete-li občanský průkaz jejich mrtvé maminky. Snažíme se jej předat pozůstalým. Sulio ani žádná dcer o to kupodivu nestojí. Důvod si můžeme jenom domýšlet. Každá připomínka minulosti jim možná působí bolestné trauma. Občanka Ismety Kruško se tak stává našim nejcennějším suvenýrem.

Pouštíme se do práce. Díky dlouhé prodlužce vedené od poměrně vzdálených sousedů se rozjede míchačka a během příštích dnů se takřka nezastaví. Pod taktovkou jediného odborníka, Milana Šamaje zkoušíme nahazovat omítku. Zpočátku většina malty přistává na zemi či našich montérkách, ale později sem tam něco ulpí i na vlastních stěnách. Někteří novopečení mistři, mezi nimiž vynikají bratří Kimlerové s Jindrou, později zvládají také natahování stropů a finálové zahlazování speciálním filcem.

Útlocitnější dámy se věnují poněkud jemnějším záležitostem. Bára s Ádou působí jako asistentky všeho druhu, Simona se specializuje na malířské a později i natěračské práce. Mezi její nejoblíbenější činnosti bezesporu patří seškrabování značně přilnavé černé vrstvy v totálně zakouřené kuchyni.

Dost starostí nám dělá děravá střecha. Na nákup krytiny nezbyly peníze a tak musíme vymyslet nějaké náhradní řešení. Češi jsou mistři improvizace a umí si poradit v jakékoliv situaci. Nastříháme pásy pevné látky a pomocí husté syntetické barvy je přilepíme na poškozená místa. Po řádném uschnutí naneseme na celou plochu zvlněné eternitové krytiny několik vrstev různě poslévaných prošlých barev. Střecha pak září červenohnědým odstínem a z dálky vypadá jako nová!

K solidnímu vzhledu horní části stavby přispějí i dva vyzděné komíny. Totéž později čeká i oba nedokončené štíty. Robert a Petr Kimlerovi mohou díky tomu aspirovat na prestižní posty kvalifikovaných zedníků. Vodoinstalatérské, elektrikářské, stolařské, sklenářské a klempířské práce už přenecháváme místním řemeslníkům. Samozřejmě jim za to musíme patřičně zaplatit.

Je zcela samozřejmé, že zdaleka nežijeme jenom prací. O jediném volném dnu, který v našem případě vychází na sobotu, si dopřáváme procházku po Tešanji. Město s udržovaným hradem a romantickými uličkami dýchá zvláštním kouzlem. Hlavně když se ze štíhlých mešit ozývá nenapodobitelný hlas muezína. Nacházíme se v muslimském prostředí, kam se díky výbojným srbským „křesťanům“ stáhl nebývalý počet uprchlíků. V celé opčině, chcete-li malém okrese, jich žije kolem patnácti tisíc, což je menší polovina všech obyvatel. Když si člověk vzpomene, jaký povyk český člověk způsobil, když se o dvacet roků později dověděl, že by měl poskytnout azyl směšné hrstce migrantů, musí se hanbou propadat. Zvláště, když to slyší i od mudrlantů, kteří se odvažují prohlašovat za následovníky Ježíše z Nazareta...

Pokud by si někdo stěžoval na poněkud spartánské ubytování, měl by lehce nahlédnout do situace zdejších domorodců. Mezi starousedlíky panuje zhruba sedmdesátiprocentní nezaměstnanost, v případě válečných uprchlíků stoupá procento až k pětadevadesáti. Někteří lidé dokonce tvrdí, že po ekonomické stránce jsou na tom horší než za války. Tehdejší pomoc humanitárních organizací čím dál více polevuje a rozvojové projekty slíbené vyspělým Západem vyšuměly jak sklenice šampaňského. V porovnání s tím se naše průjmy, dřepění na tureckých záchodech, občas netekoucí voda a přespávání na matracích jeví jako absolutní vrchol blahobytu.

Vraťme se zpátky do práce. Zatímco se na začátku zdálo, že vše zvládneme levou zadní během jednoho týdne, teď, když nám do odjezdu zbývá pár dní, začíná jít do tuhého. Milan obkládá, dívky spárují, jiní malují ještě nevysušené stěny. Když konečně dojde na betonové potěry, musíme makat dlouho do noci. Dokonce i s účinným přispěním Velkého vezíra Patrika. Díky obrovské finálové ofenzívě se nakonec stihne osadit vana, položit dlažby a natřít veškerá okna i dveře.

Úplně poslední tečkou je položení koberců. Seběhnou se sousedé, uvaří přeslazená balkánská káva a může se slavit. Pozadu nezůstává ani vzpomínaný Náčelník. Pozývá nás na večerní piknik s grilováním. Tak skvělé hovězí steaky dokáže vykouzlit jen labužnický mistr Patrik!

Po desíti dnech práce už míchačka nadobro utichla. Pomalu balíme dovezené nářadí. To, co tu necháváme, je hodnota díla, která v přepočtu na koruny sahá ke sto padesáti tisícům. Šibalská Amra i o něco vážnější Samra, se kterými jsme se stačili skamarádit, nám podávají ruku na rozloučenou. Opodál stojí rozpačitý Sulio. Je už večer a na nebi svítí plno hvězd. Vypadá to, že se jedna z nich teď zrcadlí i v jeho orosených očích…

Přichází páteční ráno a s ním i Patrikovo poslední „Odjíždíme!!!“. Následuje krátké zastavení u několika rozestavěných domků pro uprchlíky, které mají na svědomí tři předchozí dobrovolnické turnusy. A pak ještě u budoucího pavilonu místní nemocnice, která rovněž roste k nebi v režii české Adry. A také u domu pro repatrianty, na kterém jsme makali v loňském roce. Šestimístný dodávkový mercedes poté osedláváme v počtu devíti duší a pod taktovkou řidiče, který neumí jet jinak než na plný plyn, uháníme přes nádherné hory a ještě krásnější doly k tyrkysovému Jadranu.

Kemp u městečka Senj zeje dokonalou prázdnotou. Takže tu táboříme úplně zadarmo. Sobotu pak věnujeme nejen procházkám po historickém centru, ale především odpočinku u nebývale zvlněného moře. Ať už se na bájném pobřeží věnujeme čemukoliv, myšlenky se stejně vrací do vzdáleného vnitrozemí. Amra, Samra a Sulio nám z paměti jen tak lehce nevymizí…

Zapadá slunce a my klikatou silnicí stoupáme vzhůru. Z reproduktorů nasloucháme spirituálně laděné úvaze Jiřího Beneše o zázračném rybolovu. Vysoko na nebi se postupně rozhořívají hvězdná světýlka. Z posvátných hlubin duše jako by přicházel Vzkříšený. Zdá se, že nám pokládá nečekanou otázku: „Tak, co, pojedete příště znovu?“ Je možné odpovědět, že ne?

--------------------------------------------------------------