NA SHLEDANOU, DANE,

S BOHEM…

- malé ohlédnutí za velkým člověkem -

Ty dva pozdravy na rozloučenou se vůbec nemusí vylučovat. Pokud na své cestě životem s Bohem ovšem počítáme. Ti, kteří četli reportáž z velikonočního vandru, patrně tuší, o čem bude řeč. Manžel mé dcery Esterky, který byl hlavní postavou vyprávění, pátý den po největších svátcích všech křesťanů nečekaně umírá. Dvoumetrový zdravý chlap prohrává nerovný boj s neviditelným covidem. Jakkoli se jedná o nejsmutnější zprávu, jakou si lze představit, troufáme si věřit, že vytrvalé úsilí desítek modlitebníků všech možných odstínů nemohlo vyjít naprázdno. Existuje hned několik signálů, které naznačují další pokračování Danova příběhu. Jedním z nejpádnějších je loučení u jeho smrtelné postele. Poté, co jej má dcera s bratrancem Tomášem vloží na modlitbě do Boží milostivé náruče, rozhostí se v jejich srdcích nečekaný, přímo povznášející pokoj a mír. Pohladí umírajícího po vlasech a rozloučí se obvyklým a v této chvíli naprosto přesvědčivým pozdravem Na shledanou. S Bohem i s jeho nejbližšími…

První vzpomínky

Na první setkání s mým budoucím zetěm si vůbec nepamatuji. Probíhá s největší pravděpodobností v prodejně Dekora na meziříčské Křižné ulici. Pan Kubza, jak se mu v oné době říká, tam pravidelně obšťastňuje personál svými nabídkami zaručeně nejlepších nátěrových hmot. Coby osamělý mohykán se časem zahledí do podobně postižené prodavačky, a jak už to bývá, za nějaký čas dojde v nedalekých Karlovicích k poloutajené komorní svatbě. Respektovaný obchodník je najednou rodinným příslušníkem a do zmíněné prodejny už nemusí dojíždět, ale pouze sejít z druhého patra po schodech. Od oněch dob jej už nenazýváme váženým panem Kubzou, ale pouze a výhradně našim Danem.

Fatraběžky

Moje první významnější setkání s novým členem rodiny se paradoxně odehrává v zahraničí. V zimě roku 2009 ještě totiž pobývám v zatraceně problematické zlínské emigraci. Přepadne mě tu touha po zasněžených pláních Velké Fatry a v dosahu nenacházím žádného volného parťáka. Moje dcera, která je už v pokročilé fázi těhotenství, přemluví svého manžela, ať se laskavě obětuje a vyrazí na hory se mnou. Protože je, na rozdíl ode mne, zvyklý poslouchat, sbalí bez odmlouvání běžky i svého kamaráda a firemním přibližovadlem jednoho nepříliš krásného dne vyrážíme k východu. Zaparkujeme ve Vyšnej Revúci a odtud už společně, dlouho a těžce stoupáme k masívu Čierného Kameňa.

Malým problémem je ovšem skutečnost, že náhorní pláně pokrývá velká mlha. Zamýšlenou ubytovnu připomínající zemljanku proto za žádnou cenu nedokážeme vyhledat. Dan proto volá mobilem své nejmilejší, ať mu podle nějakého zdroje nejde patřičné souřadnice. Do zamlženého lesa zanedlouho doputuje nepostradatelná informace. Díky ní sejdeme o nějakou stovku metrů níž a jsme na místě. Oblíbená noclehárna všech vandráků je naštěstí prázdná. Během příštích dvou hodin olámeme veškeré suché větve v širém okolí, v kamnech rozkřesáme životodárný oheň a v nedaleké studánce načepujeme plný kotlík ledové vody. Miniaturní interiér za chvíli ovládne sálavé teplo a provoní v ešusu připravované porce patřičně ochuceného guláše. Venku je přes metr sněhu, kvílí tam meluzína, ale my si užíváme přímo nadstandardního komfortu.

Další den je to s počasím podobné, jenom o něco horší. Zamýšlený výlet na Križnou nepřipadá v úvahu. Podle intuice se začínáme drápat na placatý vrchol Ploské. Hustá mlha by se dala krájet. Danovi se při mírném sjezdu podaří nechtěně zahučet do neviditelné, dokonale ukryté dvoumetrové prolákliny. Že to dvoumetrové chlapisko i jeho lyže přečkávají bez úhony, připisujeme nevídané náhodě či spíše zázraku. Přestože vrcholové pláně bičuje studený blizard síly uragánu, známou chatu pod Borišovem nakonec jakýmsi nedopatřením přece jenom trefíme. Trochu se zahřejeme a abychom nevypadali jako rozmazlení peciválové, naordinujeme si odpolední okruh kolem Čierneho Kameňa. Nic, kromě bílé mlhy, tu sice nevidíme, ale zmíněné skalnaté návrší časem skutečně úspěšně obkroužíme.

Po další noci v útulné zemljance vyrážíme vzhůru na dolinu! Pokud vede cesta opravdu vzhůru, tak to i s plnými bágly docela jde. Sjezdy jsou už ale o hodně složitější. Častá přistání v navátém sněhu jsou zpočátku docela snesitelná, ale když bílé pokrývky postupně ubývá, komplikovaná jízda musí ustoupit nesrovnatelně bezpečnějšímu pěšímu přesunu. Do Revúce díky tomu dojdeme při životě a ve zdraví. Stejně jako do cílového Valmezu, kdy už na našeho Dana čeká velká Esterka i s malým, zatím bezejmenným Vojtíkem. Ten podle všech příznaků spatří světlo světa už s pomalu se hlásícím jarem, nejspíše aprílem.

S Vojtíkem ve Zlíně.

Zprávu o narození nejmladšího vnoučete dostávám o měsíc později při jarním trajdání po Svaté zemi. Konkrétně na věhlasné Masadě nad Mrtvým mořem. V polovině srpna už malý Vojtěch cestuje se svými rodiči do východomoravské metropole. V Baťově městě vysviští i se svými sourozenci do sedmého patra jednoho z místních paneláků a celý zbytek dne pak obšťastňuje zatoulaného dědka svým smíchem, pláčem i vůní čerstvě rozbalených pemprsek.

  Hvar

Další setkání s Danem a jeho familií se odehrává opět v cizině. Tentokrát v daleké Dalmácii, konkrétně na ostrově Hvar, kde šestičlenná rodina spolu se svými přáteli tráví letní dovolenou. Nejvýraznější postava celé pospolitosti se tu vyznamenává nejen špičkovým grilováním mořských ryb, ale i všeobecnými líbánkami, které v rámci jedné společenské hry zvládá přímo ukázkově!

 

Resvatba

Jenom málokomu se podaří absolvovat za jeden život tři svatby a z toho dvě s jednou a toutéž partnerkou. V mém případě k tomu dochází čtyřicet let po svatbě první. Na den přesně a se stejnými svědky. Není rovněž dvakrát obvyklé, aby si nevěsta s ženichem přibrali na sezdání i svoje vnoučata. Obřadu se pochopitelně účastní i nepřehlédnutelný zeťák Dan. Podle několika svědectví na něj jedna z reprodukovaných křesťanských písní zapůsobí natolik, že nestačí stírat stékající slzy. Za slupkou tvrďáka se skrývá citlivé, měkké srdce. Bůh, jehož existenci zatím nedokáže uchopit, na něj přesto nepozorovaně působí. Od tohoto přelomu už zůstávám ve Valmezu. Díky praktickému projevu nezasloužené milosti mé staronové manželky je mi velkoryse odpuštěno a napříště si tak mohu znovu užívat nedoceněné, ničím nenahraditelné rodinné pohody.

Vánoce

Od mého návratu ze zlínské emigrace slavíme vánoce s většinou naší familie v bytech našeho Dana a Esterky. Nejdříve ve Valmezu na Křižné, později v Kateřinicích. Rozdělení úkolů je předem dané. Naši hostitelé připraví kapra a rybí polévku, moje choť zase bramborový salát. Jejím největším potěšením je pak během štědrovečerní večeře pozorovat Dana, jak si na něm labužnicky pochutnává. Při rozbalování dárků se většinou uklidí trochu stranou. I přesto bývají jeho emoce, podobně jako u všech ostatních, lehce rozpoznatelné. Vánoce jsou jen jednou za rok, a v našem případě si je všichni přenáramně užíváme.

Ve trojici na Troják

Danovou zimní prioritou jsou sice sjezdovky, ale, jak už bylo naznačeno, když přijde na věc, nepohrdne ani běžkami. Považuji za poctu, že mě jedné mrazivé neděle spolu s Ester přibírají na lehký výšlap k nedalekému Trojáku. Zima je přímo ladovská, takže polehávání za pecí by dnes bylo těžko odpustitelným hříchem. V trojácké hospůdce si dopřejeme tradiční guláš a v jeho síle pak pádíme zpátky ke kateřinické Kozí ulici. Tentokrát už ne přes Lázy, ale z Poruby přímo k Zálesí a pak dolů do dědiny. Dan si asi dopřál menší obědovou porci než je u něho obvyklé, takže poslední kilometry už mele z posledního. Ale protože platí, že zážitky nemusí být příjemné, hlavně, když jsou hluboké, tak se i tato zimní krasojízda nepochybně zařadí k těm nadprůměrně vyvedeným. Také díky vyhřáté sauně, která je příjemnou podvečerní tečkou za vydařenou zimní nedělí.

Nový rok

První den po Silvestru se už několik let po sobě scházíme u nás ve Valmezu. Třípokojový byt za Zašovské musí pojmout kompletní třinácti, čtrnáctičlennou rodinu. Podávané menu je neměnné. Husa a dozlatova opečená kačena. K tomu neodmyslitelně patří červené zelí s knedlíkem. Jednou v roce se tak do obýváku stěhuje i dávno vyřazený rozkládací stůl a všecky vlastní, případně vypůjčené židle. Po zlikvidování osmahlých drůbežích stehen zpravidla přijdou na řadu televizní skoky na lyžích a prohlížení alb s rodinnými či cestovatelskými fotografiemi. Je to jedna z mála příležitostí, kdy je možno uvidět Dana přímo v kruhu rodiny. Nemá totiž jinou možnost, protože veškeré servisní práce výjimečně zajišťují jiná obsluhující individua.

Retrorallye

V červenci roku dvanáct se pořádá vzpomínková akce na populární cyklistické objíždění republiky nazývané Adrarallye. Dnešní retrojízda startuje od místa prvního startu a pozdějšího cíle, tedy od adventistického sboru na meziříčské Hřbitovní ulici. A protože jsou pozváni účastníci všech ročníků, nemůže mezi nimi chybět ani naše Ester. Přibírá, jak je jejím dobrým zvykem, i svého manžela Dana. Zatímco ona volí s Vojtou v sedle lehčí trasu, chrabrý Dan společně s námi absolvuje plnokrevnou horskou variantu. Ta nejdříve kopíruje tok Vsetínské Bečvy, aby se pak přes Jarcovou vyšplhala na hlavní hřeben mířící k Lázům. Tady se obě větve scházejí a všichni dorazivší borci či borkyně si dopřávají zasloužený oddych s menším občerstvením. Zatímco snadnější trasa pak klesá do Kateřinic, horské družstvo v čele s velkým Danem pokračuje hřebenem k Porubě a odtud po boční větvi směrem k Ratiboři. Kousek nad kateřinským Poborovem pak fáborky vyznačená trať klesne ke zmíněné dědině, odkud je to už jenom skok k číslu popisnému 212, v jehož blízkém okolí se pak až dlouho do noci promítají dávno pořízené snímky či videozáznamy z nejméně devíti ročníků slavné rally, která definitivně končí poblíž Devíti skal na Českomoravské vysočině.

Narozeniny

Netušíme, zda je to Danovi dvakrát po chuti, ale když už se neprozřetelně přiženil do naší familie, musí se chtě nechtě účastnit i bezpočtu narozeninových oslav. Ty se konají na nejrůznějších místech. Nezbytná přání jubilantům pak střídá pojídání nejrůznějších vybraných pochutin, jakož i nasávání všelijakých, většinou nepříliš ostrých tekutých výtvorů. Mezi nezapomenutelné oslavy tohoto druhu se nepochybně řadí Danovy padesátiny. Slaví je spolu se svou o pět roků mladší chotí na venkovní terase jejich rodinného obydlí. A to i přesto, že je konec října, venku vládne sychravé počasí a plynový přímotop se dlouho nemíní patřičně rozehřát. Nakonec, podobně jako všechna ostatní narozeninová párty, i toto společné setkání proběhne v příjemném ovzduší a proteplené rodinné pohodě.

Mistr Gril

Pokud je náš Dan opravdu něčím typický, pak je to bezesporu obsluha grilu či jiných podobných zařízení. Jeho dlouholetá praxe v oboru je nedostižná. Ať už se jedná o steaky, ryby, lilky nebo žampiony, vždycky dovede pomocí patřičného žáru vykouzlit něco výjimečného. Totéž platí o jeho kotlíkovém guláši. Dokáže u něj při vytrvalém míchání prosedět celé hodiny. Kam se na jeho venkovní speciality hrabou všichni vyhlášení kuchaři!? Totéž platí o jeho nezapomenutelných salátech, které servíruje po skončené sauně či jiné relaxační příležitosti. Tušíme čím to asi bude. Když ho pozorujete při jakémkoliv kuchtění, nepřehlédnete, že to dělá s vášní a neskrývanou láskou.

V Rajci a okolí

O letních prázdninách roku sedmnáct mě část Danovy familie přibírá na několikadenní stanování pod slovenskými Slnečnými skalami. Kousek od Rajeckých Teplic se nachází veřejné tábořiště, kde si ještě v dnešní poblázněné době můžete svobodně postavit stan a rozdělat autentický oheň. A na něm pak připravovat nejrůznější, převážně výtečně chutnající pokrmy. Anebo vařit neopakovatelný čaj z bylin nasbíraných v přímém okolí plápolajícího ohýnku. O opékání dobrot pod hvězdnatým nebem ani nemluvě.

Výlety do blízkého okolí rovněž nepostrádají nejmenší chybu. Ať už si spolu s námi vyběhnete přímo nad Teplice, nebo se z Fačkovského sedla vydrápete na impozantní skalní zub jménem Kľak. Daleké výhledy, louky s bodláky, svěží doliny či nový betlém v Rajecké Lesné vám udělají zadarmo tolik radosti, že se vyplatí výlety do těchto míst pravidelně opakovat.

Pokud vás také přepadne horký letní den, není nad to ochutnat modrozelenou vodu v zatopeném lomu poblíž Kraľovan. Postaví vás na nohy i v tom největším žáru a za osvěžení průsvitnou tekutinou, v níž se prohánějí hejna ryb, nezaplatíte ani korunu. Tedy, v daném případě, ani euro.

A jestli se chcete domů, podobně jako my, vrátit jinou cestou, určitě také neprohloupíte. Kousek odtud jsou malebné Čičmany s rázovitými chalupami a těsně u moravských hranic zdaleka viditelná vápencová bradla Vršatce. Těch zastávek by v tomto kraji bylo bezpočet, my se však musíme ještě za světla navrátit do svých opuštěných valašských domovů. Takže, Dane, díky! Škoda, že už nedošlo na reprízu…

Číšník

Až při pátrání po Danově stopě v naší rodině si všímám jedné zvláštnosti. Pokud se sejdeme na jeho kačickém ranči, jen výjimečně se objevuje v kruhu nejbližších. Pořízené fotografie jasně dosvědčují, že když někde stranou zrovna negriluje, pak se výhradně točí kolem sklenic, skleniček, hrnců a talířů. Každou chvíli přiběhne mezi klábosící rodinnou družinu a nevtíravě vyrukuje se známou otázkou: „Kávu? Zákusek? Pivo? Brambůrky? Řízeček? Minerálku?“ V příští minutě se na stole objevuje objednaná věc, aby se za nějakých patnáct, dvacet minut zmíněná série dotazů znovu zopakovala.

Pržáky

Prženské paseky se svými dvěma hospodami leží na jednom z nejbližších kopců. Není tedy divu, že jsou pro Danovu familii patrně vůbec nejnavštěvovanější destinací. Jestliže obecně platí, že všechny cesty vedou do Říma, potom kateřinská varianta tvrdí, že každá stezka končí na Pržákách. Nakonec tam končí i svoboda vyženěné dcery Ivety, která zde jednoho krásného zářijového dne uzavírá se svým věrným Zdecou právoplatné manželství. Ptáte se, kdo sem onu přepůvabnou nevěstu vyvezl? Nikdo jiný než patřičně hrdý elegán Dan se svým naleštěným bílým superbem.

Jedlík

Vedle toho, že je nepřehlédnutelný Dan skvělým číšníkem a nedostižným mistrem v grilování, stejně vášnivě nejrůznější dobroty také likviduje. Každý hned na první pohled pozná, že jídlo je pro něj jedním z největších potěšení. Slastnou odměnou všech kuchařek je pohled na jeho soustředěné zápolení s obsahem talířů, na nichž přistály jimi vytvořené labužnické kreatury. Pořekadlo, “jaký k jídlu, taký k dílu“ platí u nejnápadnějšího člena rodiny do nejposlednějšího písmene.

Zahrada, dům a pravnučka

Dan by mohl v mnoha ohledech soutěžit s nesmrtelným Leonardem. Na sáhne, to umí. Svědčí o tom nejen rozsáhlé úpravy na rodinném domě, ale i zahrada, která jej obklopuje. Kam se našinec zadívá, tam nepochybně narazí na jeho výraznou stopu. Vrcholem jeho budovatelského dovádění se nepochybně stává venkovní terasa s přilehlou relaxační zónou, jíž vévodí s přenádherný přírodní  bazén. V červenci Léta Páně dvacet  tu za vůně grilovaných ryb dochází ke slavnostnímu přivítání nejčerstvějšího rodinného přírůstku, roztomilé Anetky. Počet členů se tak vyšplhá k úctyhodné patnáctce. 

Prosinec roku dvacet

Předvánoční covidové uvolnění nám poskytuje šanci na dvě rodinná setkání. Oslava mých čtyřiasedmdesátin probíhá v bytě mého nejstaršího vnoučete. Bavíme se o covidu a spolu s Danem promítáme obrázky z Kréty. Na Štědrý večer se už tradičně scházíme u dcery Ester. „Dědo, pomodli se“, zazní obvyklá věta po zasednutí k prostřenému stolu. „ Děkujeme Ti, Pane Bože, že se po roce opět spolu scházíme u tohoto stolu. Vůbec to nepovažujeme za samozřejmost“, tak nějak začíná má štědrovečerní modlitba. Na řadu přichází rybí polévka a kapr s bramborovým salátem. Potom už jen rozdávání dárků a přirozená radost z jejich rozbalování. Z praskajícího krbu sálá příjemné teplo a nádherně přibarvuje slavnostní vánoční atmosféru.

......................................................................................................................................................................

Duben roku jednadvacet

Od vánoc jsme se díky covidu jako rodina nepotkali. Koncem března dostáváme zprávu, že démonický virus napadl i větší část Esterčiny familie. Všichni se z nákazy postupně vzpamatovávají, až na jednu výjimku. Desátého čtvrtý, půl hodiny před polednem nejrobustnější člen společenství, jedenapadesátiletý Dan, nečekaně umírá. Jeho dům, zahrada a celé okolí voní jarem. Dokonale modrá obloha září nadějí. Ze suché trávy vykukují fialky a sedmikrásky. Stvoly jeho loňských papriček však zůstávají suché...

Loučení

O pět dní později je všechno jinak. Všechny síly temnoty se spikly, aby pozemské loučení s Danem co nejvíce znepříjemnily. V korunách sviští severák a bičuje krajinu přívaly sněhu a deště. U jezírka se vyjímá černobílá fotografie někdejšího budovatele. Kolem ní spousty květů. Ozvěnou se nese hudba a slova díků a vzpomínek. Jako rodiče mladé vdovy se loučíme slovy, která, podobně jako ostatní podobná vyznání, předčítá křesťanský pastor Tomáš:

„Milý Dane,

z Tebe by novináři moc radosti neměli! Těžko se totiž na Tobě hledá chyba! Od doby, kdy ses zamiloval do naší Esterky, obohacoval jsi náš rod samými klady. Jenom co jsi přesídlil sem, do Kateřinic, začala prostá usedlost ve tvaru rakety raketově stoupat na ceně. Kdyby mezi námi stál děda Tomanec, který vtiskl chalupě její původní podobu, musel by výskat nadšením. Suterén, kde kdysi stával stroj na výrobu špejlí, se proměnil v saunu, zapadlý kout zahrady v rekreační zónu pro zazobané. Někdejší hnojiště dostalo podobu skalky, kde v létě rozkvétá mateřídouška. Bývalá kůlna s chlívkem pro ovce se převtělila v otevřenou terasu provoněnou jemným dýmem a ničím nenahraditelnou rodinnou pohodou. Tvůj kotlíkový guláš a grilované speciality neměly široko daleko konkurenci. Když jsi den po Silvestru naopak přichvátal k nám do Valmezu, byla radost Tě pozorovat při živelné likvidaci tradiční husy či novoroční kačeny. Miloval jsi je stejně jako štědrovečerní bramborový salát podávaný u masivního stolu ve vaší kuchyni. Když se ke všemu ještě přidaly Tvoje originální, neobyčejně vtipné narážky, pak se duch našich společných setkání přiblížil atmosféře nebe. Veliké díky za milé osvěžení našeho stárnutí, okatého raracha Vojtíška. A to největší poděkování úplně na konec. Za to, že jsi na dlouhá léta udělal naši Esterku dokonale šťastnou!

Jen jedna věc se nám na Tobě ani trochu nelíbí. Že jsi nás na cestě domů tak nečekaně předběhl…

Tvoji Dáša a František Tomancovi:-)“

Samotný závěr venkovního rozloučení připomíná peklo. Vítr zesiluje a sníh s deštěm se převtěluje v husté krupobití. Do největší možné nepohody, jakou si lze v dubnu představit, však zaznívají slova slovenské písně, kterou ještě za života poslala Danovi jeho věřící kolegyně:

Život svoj Ti odovzdám, lebo vačšiu lásku nepoznám

Nikto nie je viac nez Ty, moj Pán, čo si za mňa život dal

S Tebou viem, že neprehram, lebo vačšiu silu mam

Každý hriech, čo trapi ma zmažieš krvou svojich ran

Spasenie v Tebe mám, nikto nemože mi vziať čo mi dávaš sám

Dnes už viem, že neprehram, v Tvojich rukach život mám

https://www.youtube.com/watch?v=zlpSROJ1suY

Danovi přátelé se po skončení obřadu pomalu rozcházejí. Obě rodiny, které se do té doby neznaly, zůstávají. Pojídají kyselici, popíjejí a navzdory zármutku mají pěkné společenství. To by se Danovi určitě líbilo. Škoda, že se za života takového setkání nedočkal...

                                                                                                                   

Pár dní dní po pohřbu se dcera Ester vlomí do Danova mobilu. Všímá si zprávy, která tam dorazila ještě před smrtí jejího manžela. Dvanáctiletý potomek píše svému otci dojemný vzkaz přibližně tohoto znění: „Milý tatínku, mám Tě moc rád! Budeš mi chybět. Těším se, že se opět uvidíme. Tvůj Vojta“

..................................................................................