ÚSMĚV PRO UKRAJINSKÉ DĚTI

zima, jaro 1999

HISTORIE ADRY VALMEZ

část patnáctá

Píše se listopad Léta Páně 1998. V noci ze čtvrtého na pátého se nad někdejší Podkarpatskou Rusí snese shůry tolik vody, že to v povodí řeky Tisy a jejich přítoků zaplaví 118 vesnic, poškodí skoro 15 000 domů a nějakých 1 500 jich smete úplně. Katastrofa, která je po Černobylu druhou nejhorší na Ukrajině, si vyžádá i 14 lidských životů. Divoká voda navíc kontaminuje studny a vezme s sebou většinu uskladněné úrody. Na prahu zimy jsou desetitisíce lidí přímo odkázány na pomoc druhých.

Česká ADRA je samozřejmě na místě mezi prvními. Mercedes Rudy Reitze a liazka Jendy Lauterbacha to do konce roku otočí hned třikrát a na místo dopraví potraviny, hygienické potřeby i ošacení.

Někdy po Novém roce sedíme v kanceláři valašskomeziříčské Městské knihovny s její ředitelkou, paní Alenou Lukášovou a střádáme plány společných akcí na příští období. Ukrajinu dost dobře nejde vynechat. Neobvykle akční paní ředitelka srší nápady a zanedlouho už dává na stůl název akce i s vytištěným propagačním plakátkem. Jsou na něm všecky základní informace, tedy, co všechno se sbírá, do čeho se balí, a také doporučení, aby dárci, hlavně školáci, krabice pěkně pomalovali. Deset nejkrásnějších balíčků, stejně jako deset vylosovaných dárců, bude oceněno. „Úsměv pro ukrajinské děti“, jak se bude projekt nazývat, tak může směle odstartovat.

„Když je to pro děti, chtělo by to ještě nějakou dětskou kresbičku“, navrhuje paní Alena. Rozhodíme sítě a brzy máme před sebou hned několik pozoruhodných návrhů. Vítězí optimistické sluníčko v brýlích, které v hodinách výtvarky nakreslil meziříčský školák Adam Liebl. V Kompaktu nám vše výtvarně doladí a originální logo s nápisem „Pomáháme k úsměvu, pomáhejte s námi“ se tak na dlouhá příští léta stane věrným průvodcem valašských adráckých aktivit.

Díky vlivu paní ředitelky se do akce zapojí i knihovny v Rožnově a na Vsetíně. Budou pomáhat s propagací a zároveň sloužit jako sběrná místa. Zprávu o této chvályhodné aktivitě hned veškerá regionální média rozhlásí do okolí. S vedoucí rožnovské knihovny, paní Halamíčkovou, dokonce vyjde ve Valašských novinách krátký rozhovor. Čehož si pochopitelně nemůže nevšimnout Odbor vnitřních věcí na Okresním úřadě. Jedna tuze aktivní úřednice okamžitě všem zúčastněným knihovnám pohrozí zprávou, že pokud budou v takovéto zákonem nepovolené činnosti pokračovat, vystavují se riziku pokuty, jež může dosáhnout až 200 000 českých korun. Pražská ADRA nám proto obratem pošle kopii Ministerstvem povolené sbírky a my, coby zástupci zdejší pobočky, vše dovysvětlíme sdělením, že knihovny nejsou pořadatelem, ale pouze místem, kde se budou dary soustřeďovat. Pár lejster asi na úředního šimla zabere, takže od té doby už v kraji zavládne jenom líbezné ticho po pěšině.

Trefou do černého je také přizvání Jany Saidurové, blahé paměti Petrovičové. S razancí sobě vlastní se ujme koordinace na Rožnovsku, a aby toho neměla málo, zabrousí s propagací i do Frenštátu. Zmobilizuje místní společenství adventistů a také pár zdejších škol. V Rožnově naproti tomu nadchne agilní dámy, především paní učitelku Mokrošovou z rožnovské ZŠ 5. května a ta hned pomocí školního rozhlasu, letáků a dalších donucovacích prostředků masíruje nejen žáky, ale i jejich rodiče. Podobně akční je také osvědčená milovnice humanitárních akcí, paní Pavlicová z meziříčské „Fibišky“. Na Vsetíně se naopak do propagace vrhnou samy děti. V podobném duchu bychom museli pokračovat dlouho dál, protože jen ve vsetínském okrese se do projektu postupně zapojí hned třiatřicet škol.

Stranou dění nezůstávají ani Hranice. Simona a Petr Kimlerovi za přímé pomoci maminky Boženky zapůsobí na hranický adventistický sbor tak důrazně, že jim dovolí církevní budovu využít jako sběrné místo. Před chalupou, hned u hlavní cesty, se objeví propagační stojan, v Hranických novinách výzva a na letáčcích v obchodech nejzákladnější informace. V modlitebně se mohla ještě objevit pokladnička na finanční dary, ale to už velectěný výbor z nějakého neznámého důvodu nepovolil. Což až tolik nevadí, protože někteří nadšenci posílají peníze prostřednictvím složenky. Dary a dárečky od lyží až po těstoviny se v Hranicích blýskne rovných pětačtyřicet ochotných lidí. A za vyřazené ošacení, tedy, hadry, dostane Simona s Petrem ještě dvaadvacet českých korun!

Velice vlivnou osobností je rovněž kamarád a spolupracovník Pepa Vogt. Už tři dny po operaci slepého střeva vytáčí telefonní čísla a koordinuje blížící se svoz nahromaděných věcí. Své si užívá i hlavní iniciátorka projektu, paní Alena Lukášová. Její úhledná kancelář se během několika dní promění ve velké skladiště. Břeťa, všeobecně známý sběratel, s velkým nadšením prohledává meziříčská zákoutí, popelnice nevyjímaje, a na malém dvoukoláku sběrné místo vytrvale zásobuje.

Kromě samotných darů se vrší i úsměvné příhody. Akcí posedlá paní ředitelka například přes okno vidí manželskou dvojici, jak se pachtí s obrovskou krabicí. Vyběhne ven a s poznámkou „To je na Ukrajinu, že?“, ji rve zmíněným nosičům z rukou. „Co blbnete, paní“, ozve se jeden z nich, „ vždyť to je právě koupená televize!“

Končí měsíc únor a nastává údobí velkého svážení. Tomáš Roupec, synátor Michal, Petr Chára a stále ještě marodící Pepa Vogt, podobně jako moje maličkost, sedají do svých přibližovadel a postupně objedou všecky štace v oblasti Meziříčska, Rožnovska i Frenštátska. Hranický transport pružně zajistí mladá a perspektivní Kimlerčata. Vše se děje za občasné asistence Valašské televize, která je jedním z oficiálních partnerů. Balíky nejrůznějšího obsahu i rozměrů postupně putují do meziříčské adventistické modlitebny, která bude na nezbytně dlouhou dobu sloužit jako potřebný mezisklad. Na Vsetíně vše zůstane v knihovně a bude posléze naloženo přímo na korbu kamionu.

Zhruba 40 kubíků všelijakých darů zavalí na Hřbitovní 1 nejen vstupní chodbu, ale i boční místnost a část modlitebny. Zatímco nádherně pomalované balíčky od dětí zůstanou netknuty, darované oblečení se dočká třídění. Pod vedením Ešlerové Květy a Pražanové Jarky se v pytlích a balících narazí nejen na roztodivné kousky z Břeťovy pouliční sbírky, ale v převážné většině i na velice slušné oblečení, mezi nímž například nechybí takřka nový kožich, ručně vyšívané haleny, nepoužité sportovní bundy či jiné, veskrze užitečné textilní záležitosti.

Zcela samostatnou kapitolu však tvoří dárky od dětí. Vybíráme ty nejzdařilejší a stavíme z nich velkou hradbu. Vzniká tak neobyčejně originální výstavní plocha, kterou nazveme jako Galerie Úsměv. Vybrat deset nejpěkněji vyzdobených balíčků bude zapeklitě složitý úkol. Vyplní jej za nás výtvarník Jan Bárta, který má zrovna v tuto dobu v meziříčské knihovně besedu. To ještě zdaleka netuší, že za pár roků se stane nejvyšším kormidelníkem českého adrování.

Docela zajímavá je následující sobota. Účastníci bohoslužby se dovnitř prodírají úzkým pestrobarevným koridorem. Také shromažďovací sál hýří optimistickými odstíny. Kupodivu nikdo z přítomných neprotestuje. Někdo dokonce prohlásí, že je to nejkrásněji vyzdobená katedrála na světě. Cosi na tom bude. Na věřící nepůsobí jenom barvy, ale z pomalovaných krabic prosakuje i vůně lásky, se kterou byly dětmi a jejich rodiči dárky sestavovány.

Nastává den nakládky a následujícího odjezdu. Na Hřbitovní ulici zaparkují dva nejslavnější adrácké kamiony, které mají za sebou statisíce dobrodružných kilometrů. Vezou už náklad potravin, hygienických potřeb a ošacení od dárců z Brna, Zlína a z Jižních Čech. Dříve než jej doplní valašský příspěvek, musí proběhnout tisková konference. Do akce je totiž svým způsobem zapojena také Alena Rusová, která si bez ní žádný humanitární projekt nedovede představit. A tak se přímo v modlitebně, jejíž průčelí v tomto případě zdobí nejvydařenější balíčky, shromažďují nejen hlavní aktéři, ale také nejrůznější reprezentanti sedmé velmoci. Díky tomu se zanedlouho v místní televizi, rádiu i novinách, mezi nimiž tentokrát nechybí ani kontroverzní Blesk, objevují zvěsti opěvující plody valašské štědrosti. Nutno přiznat, že je skutečně obdivuhodná. Do sbírky věcných darů se zapojilo asi jedenáct set dětí a pětistovka dospělých. Financemi na zajištění dopravy přispělo nejen zmiňované Město Valašské Meziříčí, ale i místní firmy jako například CS Cabot, Posad, nebo Kompakt pana Šumbery. Nedá se zapomenout ani na několik drobnějších provozoven či pracovních a jiných kolektivů. Za všechny jmenujme aspoň pracovnice meziříčského Kojeneckého ústavu, jež k penězům přidaly i několik balíků nepoužívaných dětských hraček. Dělat seznam drobných dárců je takřka nemožné. Řada z nich si jakékoliv zveřejnění totiž vysloveně nepřála.

K lítosti mnohých, kterým výzdoba modlitebny učarovala, se nahromaděné věci přesouvají do přistavených kamionů. Ty se ještě zastaví pro zbývajících deset kubíků dětských dárků ve vsetínské knihovně a po doplnění nákladu ve zlínských Malenovicích definitivně zamíří k dálnému východu.

O den později týmž směrem vyrazí i doprovodný Ford Tranzit řízený synem Jendy Lauterbacha, Martinem. V jeho interiéru se kromě řidiče usadila Jana Saidurová i se svou kamarádkou Petrou Bumbalíkovou, tým Valašské televize ve složení Aleš Církva a Stanislav Solanský, dále Laďa Smílek, Petr Kimler, Pepa Vogt a také moje maličkost. Noční jízda české družiny přes celé Slovensko proběhne v naprosté pohodě, takže dvě hodiny před svítáním jsme ve Vyšném Nemeckém. Vysoké ostnaté dráty kolem cesty dávají tušit, že jsme se ocitli na hranicích jiného světa. V přítmí si všímáme nejen našich vyčkávajících kamionů, ale také neobvykle obézních ženských, které se v dlouhých kožešinových kabátech protahují přes celnici. Zdá se nám, že si jich nikdo nevšímá. Pointu pochopíme, jenom co překročíme hraniční čáru. Při nekonečném čekání na odbavení náklaďáků nás zaujme zajímavé dění v jenom odlehlejším zákoutí. Skupina vážených dam ve spodním prádle si kolem těla ovazuje punčochy naplněné krabičkami cigaret. Poté, co se poměrně útlé ženy převtělí v bachraté báryšny, hodí přes sebe zmíněné utajovací kožichy. Všechno se odehrává v přímém sousedství obrovského kamenného rudoarmějce. Pašeračky poté opustí přípravný prostor a ztěžka se pomalým krokem opět protahují přes celnici. Při zpáteční cestě na Ukrajinu pochopitelně opět nepůjdou s prázdnou. Zajímavá varianta mezinárodního obchodu nás nesmí překvapit. Jak se později ukáže, bez všudypřítomné korupce by se země na východě do několika dnů zhroutila.

Po osmihodinovém martyriu jsou odbaveny i naše kamiony. Vjíždíme do kraje, který byl kdysi součástí naší republiky. Údobí sovětského impéria však vtisklo Podkarpatské Rusi poněkud jiný řád. Hlavní cesta mířící na Kijev je plná výtluků, takže si hned při prvních kilometrech připadáme jako slalomáři. Dopřáváme si proto první zastávku. Centrum Užhorodu je plné lidí a poloprázdných obchodů. Zato městské tržiště kypí životem. Dá se tu uvidět všecko možné i nemožné. Od chudých domorodců, nabízejících všelijaké haraburdí, až po výstavní slečny jakoby vystřižené z bulvárních žurnálů. Zákon kontrastu tu vládne úplně všude. Na jedné straně honosné vily několika zbohatlíků, na druhé až neuvěřitelná chudoba většiny.

Po širokých, ale neskutečně rozmlácených cestách se v pátek před večerem dostaneme do vesnice Bedevlja. Nadprůměrně aktivní pastor Ivan Filip tu spravuje místní adventistickou modlitebnu, jejíž část už od loňského listopadu slouží jako sklad humanitární pomoci. Poměrně brzo si uvědomujeme jednu zásadní věc. Pokud něco na Ukrajině opravdu funguje, pak to jsou křesťanské církve.

Dámy společně s osádkami kamionů zůstávají na noc v Bedevlji, pánská část se stěhuje do nedaleké Teresvy. Spolu s Laďou Smílkem a Petrem Kimlerem jsme ubytováni v nevelkém bytě jedné nepříliš bohaté rodiny. Už při slavnostní večeři, kdy na stole přistává spousta nejrůznějších dobrot, si všímáme jejich blonďatého dvacetiletého synka. Z jeho očí vyzařuje smutek a evidentní pocit beznaděje. Doktoři mu totiž diagnostikovali cukrovku. U nás by to nebyl žádný neřešitelný problém, ale tady, na Ukrajině, je to život ohrožující záležitost. Nezbytný inzulin si musí totiž každý pacient zaplatit. Je tak drahý, že si jej tato rodina nemůže dovolit. Nedávno se dověděli další jobovku. Stejná porucha se objevila i u chlapcovy sedmnáctileté sestry…

Sobota je pro většinu z naší výpravy dnem svátečním. Což mimo jiné znamená, že se zúčastníme pravidelné bohoslužby. Modlitebna je skoro plná. K našemu překvapení tu většinu netvoří členové církve, ale obyčejní lidé z okolí. Naše Jana spontánně zamíří do dětské školky a temperamentně se zapojuje do výuky. Pastor Ivan mezitím veřejně přivítá naši výpravu a předává mikrofon i výklad Božího slova našemu řidiči a řediteli v jedné osobě. Ruda Reitz má totiž teologické vzdělání i kazatelskou praxi. O překlad do zdejší verze ukrajinštiny se pokusí jistý Jožo Mika. Žije v Praze, má kořeny na Slovensku a kus srdce zároveň tady, na Podkarpatí. Už několik let organizuje všemožnou pomoc dětskému domovu v nepříliš vzdálených Vilšanech. Náš televizní štáb se tam za doprovodu Petry jede osobně podívat. Víceméně zbytečně. Personál jim filmování ani fotografování nepovolí. A tak si zpátky odváží poněkud rozpačité vzpomínky. Na vděčné děti s nataženýma ručičkama a neútulné prostředí, ve kterém musí žít. Dobrou zprávou však je, že se díky pomoci českých dobrovolníků situace pomalu posunuje k lepšímu. Zatímco naši kamarádi zkoumají taje Dětského domova, my věnujeme zbytek dne rozhovorům s místními věřícími. Setkáme se tu dokonce s pamětnicí předválečných časů, která měla tu čest studovat v naší zlaté Praze.

Přichází neděle a s ní i poněkud znepokojivá zpráva. Odpečetění nákladu kamionů, které mají zajistit celníci v okresním městě Tjačevu, se nekoná. Uniformovaní borci mají totiž přes víkend volno. A tak vymýšlíme náhradní program. Místní adrák jménem Voloďa nastartuje svůj terénní mikrobus značky UAZ, nahází do něj část už dříve dovezeného humanitárního nákladu a s částí naší osádky vyrazí do nejbližších kopců. Drápeme se do neskutečných krpálů a postupně navštěvujeme asi patnáct nejpotřebnějších rodin. Dlužno podotknout, že jsme přibyli do kraje, kde po rozpadu Sovětského svazu zkrachovaly snad všechny do té doby fungující firmy a tak místním živitelům rodin nezbývá než hledat obživu v zahraničí. Ti, kteří to z nějakého důvodu nezvládnou, mají smůlu. Při troše štěstí tu narazí pouze na práci, která jim však v přepočtu nevynese víc než nějakých sedmnáct stovek českých korun. Sociální dávky jsou zanedbatelné, či spíše žádné. Řada rodin živoří na hranici přežití.

Odpoledne navštěvujeme s nákladem základních potravin i jednu výjimečně znevýhodněnou rodinu. Hluchoněmí rodiče mají šest dětí. Žijí i s babičkou v jediné místnosti. Nemají žádný stálý příjem, takže jsou víceméně odkázáni na pomoc druhých. Voloďa je tady proto docela častým hostem.

V listopadu se díky vydatnému dešti také na mnoha místech pohnula země. Ve vesnici Ruská Mokrá například mohutný sesuv zavalil celý rodinný domek. O život přišli rodiče i dvě malé děti. V okolí Bedevlji by také mohli mnozí lidé vyprávět. Přežili, ale jejich domy už ne. A ty, které ještě stojí, že prý stále posouvají a hrozí zřícením. Místní adráci i tady uvažují o nějaké formě pomoci. Zatím těm provizorně ubytovaným nešťastníkům poskytneme aspoň nějaké oblečení a trochu nejzákladnějšího živobytí.

K večeru se zastavujeme ve Voloďově domku. První nás uvítá jeho pes. Ještě než auto dojede k baráku, přeskočí docela vysoký plot a žene se přímo k nám. Paní domu je pohledná Ruska a tak není divu, že za chvíli už na stole voní ten nejsprávnější boršč. Ozdobený hustou smetanou chutná tak výtečně, že se tento druh jídla od té doby stává v mém jídelníčku jedním z naprosto jasných favoritů.

Je tady pondělí a s ním i naděje na odpečetění kamionů. Hned po ránu zjišťujeme, že se na Rudově mercedesu někdo pokoušel o vloupání. Zloděje možná někdo vyrušil, stačil už ale odmontovat jedno z koncových světel. Našeho světem otrkaného náčelníka to však nemůže vyvést z míry. Na podobný druh humanitární samoobsluhy je dávno zvyklý.

Na tjačevské celnici se zadařilo, takže máme konečně přístup k našemu nákladu. Kolem aut, která parkují před modlitebnou, se srocují první lidé. Pod přímým dohledem pastora Ivana je jim postupně předávána část českých darů. Podle výrazu jejich tváří usuzujeme, že to vnímají jako velký svátek. Zahnat hlad a netrpět zimou tu není ještě ani zdaleka úplnou samozřejmostí.

Do mikrobusu nacpeme několik pytlů mouky a pádíme k tjačevské okresní nemocnici. Čeká nás tu samotný pan ředitel. Dovolí nám v jeho přítomnosti vstoupit do některých sálů a do pacienty přecpané Jednotky intenzivní péče. S těmi našimi se nemůže zdaleka srovnávat. Podle řeči nejvyššího šéfa, tento hospital trpí nedostatkem úplně všeho. I něčeho tak obyčejného, jako je bílá pšeničná mouka. Je naprosto zřejmé si v dané situaci českého daru nesmírně považují.

Abychom dnes všechny plánované úkoly se ctí splnili, musíme se rozdělit. Televizní štáb s Pepou, Petrem a náčelníkem Rudou pojedou do sto kilometrů vzdáleného Lopuchova. Protože tam většinu cest a mostů spláchla listopadová voda, musí se náklad z německého mercedesu přestěhovat na korbu značně omšelého ruského zilu. Ten cestu necestu vymletým údolím nepochybně zvládne, horší to bude s doprovodným Martinovým tranzitem.

Rovné tři hodiny kodrcání podél říčky Teresvy a zcela zničené úzkokolejky končí v už zmíněném Lopuchovu. Přestože je už málem konec března, tady je pořád ještě spousta sněhu. K autu se sbíhají rozjařené i vyplašené děti, sjíždějí koňské povozy a srocují davy nesmělých horalů. Ti patří mezi nejvíce postižené, protože většině z nich povodeň odnesla uskladněnou loňskou úrodu. Právě sem míří většina zahraniční dobročinné pomoci. Mohlo by jí prý být ještě víc. Nebýt některých mazaných mafiánů, kterým se údajně podařilo část zboží uzmout a potom draze prodávat někde na veřejném tržišti.

Zatímco naši soudruzi operují hluboko v karpatských horách, posádka kolem Jendova Modrého mezka, jak přezdívá své věrné liazce, pojede podél Tisy až do Rachovského okresu. První zastávkou je internátní zvláštní škola v Solotvinu. Na velkém nádvoří se shromáždí snad všichni ubytovaní caparti. Dost těžko se popisují pocity, když nádherné dárky valašských dětí předáváme jejich vykuleným či usměvavým, ale pokaždé velice vděčným ukrajinským vrstevníkům. Přítomné paní učitelky nám ochotně asistují a my si připadáme jako na nějaké velice významné manifestaci. Na všecko pozorně dohlíží náš patron Ivan a podle jeho sdělení se v tomto vzdělávacím zařízení rozdalo rovných 157 pomalovaných balíčků.

Posuneme se o něco dál proti proudu a zakotvíme ve Velkém Byčkově. Také tady se jedná o školu internátní, tentokrát určenou pro sociálně znevýhodněné školáky. Scénář je podobný jako před chvílí v Solotvinu. Děcka z neúplných či vyloženě chudých rodin hledí na otevřený kamion a s vykulenýma očima vyčkávají, která z pestrobarevných krabic přistane v jejich náruči. Toto jsou ty úplně nejkrásnější chvíle z celé humanitární činnosti. Být osobně při tom, když se to či ono dostane potřebným přímo do rukou. Byčkovská základka je o něco větší, takže tu končí bezmála 250 dárků od vzdálených českých školáků.

Poslední štací je víceméně normální škola ve Verchném Vodeném. Jenže teď, v podvečer posledního dne, jsou už caparti dávno ve svých domovech. Osobně tu obdarujeme pouze pár jedinců, sídlících v přímém sousedství školní budovy. Ta byla podle všech náznaků postavena ještě v době předválečného Československa. Zběžně nahlédneme do tříd, jídelny i toalet. A samozřejmě se neubráníme srovnávání. Přáli bychom českým dětem, aby to viděly. Asi by si své školy neskutečně víc vážily. Na korbě zbylo už posledních 730 dárečků. Postupně jimi zaplníme celý jeden kabinet. Zítra sem přijede jeden z místních adráků a v jeho přítomnosti budou balíčky rozdávány. Nejen zdejším školákům, ale i jejich kamarádům z malotřídek v okolních hlubokých údolích. Už za tmy se potom všichni sjíždíme před modlitebnou v Bedevlji. Rozloučíme se s Voloďou i Ivanem a o desáté večerní startujeme k západu. Následuje kolébavé drkotání necestou k hranicím, dlouhé vyčkávání před celnicí a pak už jen rychlé přesvištění celé Slovenské republiky. Doma jsme živí a zdraví příštího dne před polednem.

Samozřejmě se hned po návratu neubráníme zvídavým dotazům novinářů. Regionálními médii se poté přežene poslední informační vlna přibližující život lidí na Podkarpatsku a výsledek právě skončené humanitární akce. Podle všech zúčastněných skončila podle očekávání. Úsměvem na tvářích ukrajinských dětí.

Na mediální zvěsti pohotově zareaguje Ústav pro mentálně postižené v Brankách. Na základě zpráv o stavu podobného zařízení ve vzpomínaných Vilšanech tady uspořádají sbírku nejrůznějších užitečných věcí, které zaplní polovinu zavazadlového prostoru naší žluté dodávky. My je pak předáme adráckým dopravcům v pevné víře, že je v pořádku posunou až na místo určení.

Za nějaký měsíc, konkrétně 29. dubna 1999, dostávají hlavní účastníci akce pozvání do epicentra veškerého dění, do meziříčské Městské knihovny. Děkuje se zástupcům škol a sponzorům, rozdávají se plakety od Jindry Oleše i pozornosti pro autory nejkrásnějších balíčků a společně se vzpomíná při prohlídce vystavených fotografií. Svoji premiéru si zde odbývá i dokumentární snímek Valašské televize, který se o pár dní později objevuje i na řadě obrazovek zdejšího regionu. Přívětivé vzpomínání vhodně dolaďuje hudební vystoupení žáků místní Lidové školy umění, které pod vedením nesmrtelné Růženy Děcké něžně konejší duše všech naslouchajících účastníků.

Pozadu zdaleka nezůstává ani rožnovská Jana Saidurová. Na druhého máje nachystá v Janíkově stodole Valašského muzea koncert duchovních písní, ve kterém osobně vystoupí po boku sólisty Státní opery Národního divadla, Ivo Hrachovce. Kulturní akci spojí s výstavou fotografií z Ukrajiny a nenásilnou propagací naší humanitární organizace. O čtyři dny později pak v kině Panorama, jako poděkování všem dětem a sponzorům, uspořádá vystoupení mladých rožnovských hudebníků doplněné o pásmo písniček v podání populárního Pavla Kantora. Také tady se rozdávají děkovné plakety a drobné pozornosti pro vybrané autory kreseb a vylosované výherce.

Mezi oběma rožnovskými akcemi se děkuje i na Vsetíně. Ředitelka Masarykovy veřejné knihovny Helena Gajdůšková i její zástupkyně Marie Pokorná sezvou na 3. května stěžejní aktéry ukrajinského projektu do zdejší čítárny a zinscenují tady důstojné poděkování. I tentokrát dojde na promítání čerstvého televizního dokumentu a ani tady nechybí beseda se štědrými sponzory a ochotnými dětskými dárci. Vsetínští školáci při té příležitosti veřejně odtajní pozoruhodnou větu, jíž se při chystání dárečků řídili: „Posíláme to, co by i nám udělalo radost, ne to, co nepotřebujeme...“

Život jde dál. Vody ve valašské Bečvě i podkarpatské Tise proudí vymletými koryty a obyvatelé jejich břehů si občas vzpomenou na pomalované balíčky. Mnohým vykouzlily úsměv na tváři, některé možná inspirovaly k dosažení pocitu vnitřní harmonie. Jako třeba prostý dětský nápis na jednom z nich: „ MNĚJME SE FŠICHNI RÁDI A POMÁHEJME SI V DOBRÉM I ZLÉM A BUDEME ŠŤASTNÍ“

-------------------------------------------------------------