RALLYE ADRA

aneb

šlapali blázni od lázně k lázni

V. ročník

Cheb – Vimperk

léto 1999

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

HISTORIE ADRY VALMEZ

část šestnáctá

Začíná první prázdninový týden. Už popáté za sebou v tuto dobu osedláváme horské bicykly, abychom pokračovali v objíždění republiky Letošní ADRA rallye startuje z Chebu, tedy z místa, kde končila ta loňská.

Po nočním putování napříč vlastí českou se sjíždíme u chebského nádraží a ihned se přesunujeme poněkud na západ. Na západě totiž leží Amerika. V tomto případě se jedná o klasický český rybník, ale s americkými cenami v kempech na jeho pobřeží. Proto raději zakládáme kemp vlastní, v borovém háji, hned u cesty mezi noblesní restaurací a placenou pláží. Dvacítka roztodivných lidiček v adráckých tričkách a vyklopený obsah tří automobilů rázem mění idylický hájek patřící k františkolázeňskému komplexu v něco, co až příliš připomíná uprchlický tábor kosovských běženců.

Po poledni, kdy teplota ve stínu šplhá ke třiatřiceti, startujeme do první etapy. Start se vskutku podařil – po několika kilometrech totiž zjišťujeme, že pádíme opačným směrem. Dnes to, naštěstí, nevadí, protože trať tvoří asi šedesátikilometrový okruh tajemným ašským výběžkem. Všecky cesty tedy vedou do Ameriky…

Poté, co opustíme pobřežní pěšiny, lemující zátočiny nedaleké přehrady Skalka, ocitáme se v mírně zvlněné lesnaté krajině s příznačným názvem Smrčiny. Cesta se tu klikatí jehličnatými porosty, kde z hebkých trav a mechů vykukují barevné kloboučky holubinek, klouzků a muchomůrek. Docela romanticky působí ukrytá lesní jezírka a později také skaliska obrostlá keříky s právě dozrálými borůvkami. Méně příjemná jsou ale mračna much, komárů a hlavně vytrvale dotírajících ovádů. A také tropické vedro a občasné bloudění ve značně členitém terénu.

Nakonec všichni zdárně dokodrcáme do nejzápadnějšího města kraje praotce Čecha, do Aše. Ocitáme se v suverénně nejvzdálenějším bodě celé rallye. Na nějaké dlouhé polehávání však díky pokročilému času není ani pomyšlení. V odpoledním žáru naskočíme na neodpočaté oře a východním směrem pádíme k Americe. Někdo nejkratší cestou, někdo, jako například moje maličkost, přes přísně chráněnou oblast bublajících jezírek. Branka v zadní části oploceného areálu Soos je kupodivu otevřená. V naprosté pohodě vklouznu i s bicyklem dovnitř a v dokonalém osamocení si užívám nevšední jízdy po dřevěných lávkách nad barevnými močály. S klidem Angličana se poté protáhnu úzkými dveřmi nějaké vrátnice. Až poté, co za mnou vyběhne nějaká udýchaná zřízeňkyně, zjistím, že jsem do střeženého prostoru vjel zakázaným zadním vchodem a trasu určenou výhradně pěšákům, znesvětil jízdou na kole, navíc v protisměru, po zavírací hodině a dokonce bez placení! Lehce obézní vrátná na mne sice zpovzdálí snáší hromy a blesky, ale to je všechno, co může v dané chvíli udělat. Zamávám jí na pozdrav a šeřící se krajinou uháním k Americe. Dojel jsem tu bez jediného žvance z města Aš a mám toho až až…

Takže jsme zase všichni v Americe. Polní kuchařky už mají nachystanou večeři a náčelnice pro ubytování, talentovaná teta Alenka, příslib noclehu na pláži v ceně jednoho adráckého trička. Zaléháme tedy svorně na nepříliš měkký travnatý břeh a za zvuků kvákajících žab a hvízdajících komárů upadáme do zaslouženého spánku spravedlivých.

Po klidné noci na americkém pobřeží nás vítá usměvavé slunce a nevraživý pohled majitele protější restaurace. Jakožto správný hospodský měří vztah k lidem výší jejich útraty. A my jsme u něj neutratili ani haléř…

Ameriku s atmosférou Divokého Východu necháváme co nejrychleji za zády, mimo jiné proto, že bychom tu mohli schytat tučnou pokutu za nedovolené táboření v úzkostlivě chráněném lázeňském areálu. Za chvíli už míjíme břehy přehrady Skalka, zrovna v místech, kde se v jedné prostorné vile po dlouhá léta nacházelo bydliště maminky dvou nepřehlédnutelných postav letošní rallye, rodných bratří Jindřicha a Ladislava. Naivní dívčina se tu před mnoha a mnoha léta nechala ulovit jejich pozdějším otcem Miroslavem, chcete-li Bobem, který ve zdejších kasárnách v kamizolce zelené po dva roky bránil milovanou socialistickou vlast před nájezdy nedalekých prohnilých imperialistů.

Po několika málo kilometrech už projíždíme historickým Chebem s jeho Špalíčkem a německými rychloturisty, vykukujícími z místních, tuze laciných hospůdek. Na pobývání v jejich přívětivém chládku nemáme čas, proto po letmé objížďce fotogenického náměstí zamíříme k periférii, která nás brzo nasměruje ke vzdálené Šumavě, konečnému cíli našeho letošního putování.

Leoš, další z výrazných postav cyklistické výpravy, si kromě nezbytných dioptrických brýlí tentokrát přibral také malou funkční kameru. A hned kousek za Chebem se mu podaří ulovit jeden z nedocenitelných záběrů. Jedná se o Jindřichův nedobrovolný výlet přes řídítka završený ladným přistáním na neladně zvrásnělé ploše poblíž hrbolaté lesní pěšiny. Škoda, že kamera není s to zareagovat také na podobnou neplánovanou událost o nějakých dvacet kilometrů dál. Rychlý David, řítící se střemhlav do údolí na svém takřka nebrzdícím stroji, ve snaze o vybrání mírné zatáčky přibírá také svého stájového kolegu Václava, aby pak celému, v závěsu se ženoucímu peletonu společně předvedli dramatickou sestavu několika atraktivních salt, končících ve značně bujném porostu vzrostlých kopřiv žahavek. Patří k milým překvapením letošní rallye, že napínavé představení má za následek pouze pár červených suvenýrů na tělech účinkujících a nepříliš podstatnou újmu na Davidově divokém kostitřasu. Málo fungující brzdy nebudou už od této chvíle fungovat vůbec…

Postupně se celá výprava sjíždí na domluveném místě s názvem Mýtina. Poté, co tu zásluhou polních kuchařek vymýtíme i poslední náznak hladu, šlapeme se znovuzrozeným českým Davidem, jakož i z šoku probraným Václavem Rusem podél nedávno oddrátované německé hranice dál. Strmě stoupající a zase klesající, dokonale přímá cesta, vybudovaná kdysi k ostraze tábora míru a socialismu, je obtížná a nudná jako socialismus sám. Zvláště úseky kolem vysoko čnící hory s názvem Dyleň, kde je jakékoliv zastavení k odpočinku předem vyloučeno. Pokud k tomu náhodou dojde, poloobnažené tělo se v tu ránu stává vítaným helioportem pro stovky kusů krvelačného létajícího hmyzu. Navíc, jak se později z regionálního tisku dovídáme, teploty tohoto dne sahají v Západních Čechách až k tropickým hodnotám mířícím ve stínu k bezmála pětatřiceti stupňům Celsia.

Jakkoliv se nám zdá, že jsme na západě, nacházíme se právě v samém středu naší milované Evropy. Alespoň tak to hlásá kamenný obelisk vztyčený přímo na čáře s Německem. Bloudit v samém centru starého kontinentu se sice jeví jako krajně nepravděpodobné, nám se to však při veškeré snaze o opak docela obstojně daří. Než najdeme v zalesněné divočině, obklopující evropský středobod, ten správný směr, uplyne nejméně jedna propocená a proláteřená hodina. Vůbec se zdá, že tu značkaři přímo hýřili snahou po připravení nejrůznějších překvapení, pro nás ovšem jednoznačně nemilých. Tolik bludných úseků, jako při dnešní cestě k Mariánkám, jsme při svých spanilých jízdách už dlouho předlouho nezažili.

O slušné nadílce smůly může uvažovat rovněž brýlatý Leoš, který do smluveného cíle poblíž jednoho mariánskolázeňského rybníka dochází už za stmívání a to výhradně po svých. Mohou zato chronické “duševní“ problémy jeho velocipedu. Dokonalá absence vzduchu v jedné z pneumatik mu jiný způsob posunu jednoduše nedovolila.

Opět musíme ocenit neobyčejné schopnosti naší aktuální polní bytné Alenky, pro níž se už dávno vžila prestižní přezdívka Rusalka. S pomocí kouzelného adráckého trička a především neodolatelné výřečnosti dokázala srazit cenu za pobyt v kempu za osobu a noc z šedesáti pěti na pouhých dvanáct korun českých.

Za vlahého vánku a svitu hvězd uléháme do hebké trávy pod štíhlé borovice. Po nelehkých dvaašedesáti kilometrech spíme jako zabití. Ale jen do půl jedné v noci. Blýskání, sílící burácení a první kapky deště nemilosrdně přerušují slastnou nirvánu. Během chvilky proto následuje všeobecná mobilizace ledabyle roztroušených rozespalců s následným zrychleným přesunem pod pod jediný, narychlo rozprostřený igelit. Jsme sice od Tatar daleko, ale i tady se teď non stop blýská a hromy více než divo bijú...Přívaly deště buší do igelitu a v proláklinách mezi ustájenými těly tvoří studánky, rychle se měnící ve velkoplošná jezera. Stačí když se někdo jen trochu pohne a jezero přeteče! Povodeň tak mine málokoho. Vítr prudce sílí a kymácející se bory zlověstně šumí na podmáčených lučinách. Zkrátka a dobře, zemské peklo na pohled. Ale nejen napohled. Také naposlech, napocit a dokonce i napočich. Večerní čočku totiž vychutnáváme napodruhé. Tentokrát ovšem ve skupenství plynném. Potemnělému prostoru pod igelitem se tak začíná přezdívat Západočeské plynárny.

Asi po hodině dramatická bouřka odchází a ustává i prudký déšť. Následuje asi třicet minut ticha. Asi za padlé stožáry vysokého napětí, které se právě skácely někde u Plzně. Nato se hrůzovláda nebeských sil znovu opakuje. Tentokrát netrvá hodinu, ale vydrží až do bílého rána. Ať žije červenec, měsíc romantických nocí!!!

Noční supervýboje sice pročistily atmosféru, na druhé straně však pomátly některé nocležníky. Ada vyráží na trať, aniž by se zúčastnila obvyklé předstartovní rozpravy a strhává s sebou dobrou třetinu startovního pole. Smolař Leo, která se iniciativně vydává třetinu stíhat, si plete světové strany, a jak se později ukáže, nestíhá nejen odpadlou třetinu, ale ani kuchařkami nachystaný oběd. Kromě něj jsme nakonec u jídla všichni a tak se jenom v duchu modlíme, ať se vypařený samotář neocitne v neřešitelných nesnázích. Mobily, jak známo, v oné době totiž vlastní jen hrstka zazobanějších jedinců, mezi něž náš ztracenec prozatím nenáleží.

Z Mariánek až do 45 km vzdáleného Svojšína vede značka nádherným údolím Kosového potoka. Protíná louky, lesy a točí se kolem mechem obrostlých skal. O kus dál, když už kopírujeme sevřený tok řeky Mže, doháníme pěšky kráčejícího Dana. Má v duši smutek, protože z té bicyklové mu ušel veškerý vzduch. Náhradní nemá a na lepení zapomněl. S aktivní pomocí kamarádů duševní problémy elegantně zvládne, a tak se brzy může takřka celá osádka setkat ve vzpomínaném Svojšíně.

Leoše od rána nikdo nikde neviděl, takže začínají sílit oprávněné obavy. Rychlá pátrací akce v okolí je bezvýsledná. S jeho zavazadly a nezodpovězenými otázkami se posléze posunujeme dál. Doprovod v autech, zbytek světa na ekologicky bezproblémových bicyklech. Jestliže se dopolední etapa dá nazvat dlouhou, ale svým způsobem pohodovou, odpolední pokračování představuje dokonalý opak. Než se dostaneme na druhou stranu nedávno vybudované dálnice, musíme překonat vysokým plevelem a ještě vyššími bodláky zarostlé úseky, jimiž nevede ani náznak jakéhokoliv chodníku.

Následuje táhlé stoupání do oblého zalesněného kopce. Z protisměru se zlověstně přibližují modročerné mraky se stále atraktivnějšími záblesky a následnými zvukovými efekty. Potkáváme se na návrší. Proudy vody nás ženou pod co nejhuňatější stromy. Touha zůstat suchý je silnější než obava ze zasažení nějakým zbloudilým výbojem. Několik blesků sjíždí nedaleko, jeden z nich až výhrůžně blízko nás. I když postupně otestujeme několik přístřeší pod okolními smrky, po více než půlhodinové průtrži si můžeme o suchých nitkách nechat jen zdát.

Liják se mění v déšť, atak opět pokračujeme dál. Obzvlášť zajímavý je svižný sjezd po sotva znatelné lesní cestě. Stříkající voda z čerstvě napojených výmolů a šlehající mokré větve, které nelze objet, působí jako velice svérázná západočeská lázeňská procedura. Opět, a hned několikrát, musíme řešit notoricky známý problém. Kudy vlastně vede značená cesta? Až příliš často místy, kam se snad kdysi dávno dostal jenom samotný značkař. Někdejší chodníky jsou zarostlé buď pálivými kopřivami nebo vysokou amokrou trávou Vodní chlazení je v takových případech naprosto dokonalé. Hlavně poté, co se převažující deštíky opět mění v lijavce.

Do krajně nepříjemného zápolení s počasím a aktuálním terénem nám prostřednictvím jednoho ze dvou výpravou vlastněných mobilů přichází nadmíru potěšující zvěst. Nezvěstný Leoš se našel! V Mariánkách totiž po vypátráni zelené značky neodbočil doprava, ale přesně naopak. Asi podle zásady „Leo jezdí vleo“. A tak místo k Tachovu dorazil do Sokolova! Až tady se mu vybavil název cíle dnešního putování, Borek u Tachova. Ve vyvěšeném jízdním řádu vlakového nádraží pohotově vyhledal vhodný spoj a prostřednictvím Českých drah se poté i se svým velocipedem přesunul na jmenované místo určení. Borec se na borecké stanici objevuje přesně ve chvíli, kdy se kolem protahuje náš motorizovaný doprovod. Zázraky se prostě dějí a toto je jeden z nich! Znovuzrozeného Leoše později dostihne i naše bicyklistická pospolitost. Na rozdíl od něj jsme totálně promočení a skoro na kost promrzlí. Včerejší pětatřicítky byly přece jen o něco snesitelnější...

Neobyčejně milé překvapení nám v Borku přichystala i naše nedostižná náčelnice pro ubytování. Čeká nás nocleh v rekreační chalupě, která oplývá prostornou půdou, do níž nefouká a neprší. Teplá večeře, suché odění a střecha nad hlavou dávají rychle zapomenout na všecky trampoty a veškeré dnešní prudké bouřky. Včetně té poslední, slovní, při níž prý značně vystresovaný doprovod odsoudil některé ze svých členů k okamžitému ukamenování.

I bez kamenování poté spí všichni utrmácení bojovníci jako andělská nemluvňata. Po ránu, snídaní a srdečném loučení s náramně ochotnými manželi Kinclovými, kteří k našemu údivu pochází až z Prahy, vyrážíme dál. Naše cesta míří do kraje Koziny a ostatních hrdinných Psohlavců.

Den se začíná vyvíjet docela pohodově. Kromě občasného kufrování se tentokrát nic výjimečného neděje. Polojasné počasí je příjemné a cesta chodskými hvozdy přívětivá. Později se ale bezproblémová komunikace mění v uzoučký chodníček stoupající či klesající hřebenem Pivoňských hor. Kupodivu tu neteče pivo ani nekvetou pivoňky. Místo toho se buď brodíme červenočerným rašelinovým bahnem nebo jak horské kozy přeskakujeme přes zaoblené žulové balvany. Rozjařený Laďa si tentokrát vyskakuje až přespříliš. Dojíždíme ho právě ve chvíli, kdy své mužné tělo zvedá z čerstvě vyleštěného kamenného podloží. Ztrácí tím kontakt s vůdčí dívčí trojicí a tím i motivaci ke slušnějšímu výkonu. Přerostlý capart proto do Capartic dodrkotá s velice významným zpožděním. Zdenkou a Květou ukuchtěný oběd už sice vychládl, nejvděčnějšího strávníka to však neodradí od toho, aby důkladně nevylízal i ten poslední odhozený talířek.

Odpolední část, vedoucí převážně klesajícími cestami a silničkami, by se dala nazvat „Etapou šíleně rychlých sjezdů“. Některé úseky prosvištíme sedmdesátkou, takže v Nové Vsi, cílové stanici tohoto dne, jsme málem dřív než náš motorizovaný doprovod. Mimo jiné proto, že tlumačovská rodačka Alena si nemohla odpustit osobní návštěvu Tlumačova zdejšího. Mimo jiných zajímavých lidí, mezi něž například náleží bodrá chodská domorodkyně pádící na starém dámském kole ve zdejším kroji, tu potkává také spolurodačku z jejího Tlumačova moravského. Při tom všem stačí ještě zkontaktovat regionální plátek Klatovské listy, na jehož stránkách se díky tomu objeví senzační zpráva, že se krajem Koziny a Lomikara přehnala dobročinností posedlá družina české Adry, sedlající hned několik neposedných horských bicyklů.

Dalším husarským kouskem se naše nenahraditelná cimermajstrová blýskne i ve vzpomínané Nové Vsi. Díky svému talentu a neodolatelnému šarmu tu během pouhých desíti minut stačí zajistit nocleh v prostorné stodole nefalšovaného příslušníka Cizinecké policie. Stálesvobodný pan Černý, jemuž evidentně imponuje stejně postižená černá kuchařka Zdenka, nám připomíná všecko možné, jenom ne typického policajta Je družný a vtipný a za nocleh nic nechce. Zdenku mu tu ale nenecháme. Především proto, že naše plné žaludky jsou pro nás přednější než její případné štěstí v roli rozšafné chodské farmářky.

Prostorný dvůr, jemuž vévodí bílá kadibudka obrostená vysokými bylinami, léčivou marihuanu nevyjímaje, se až do pozdního večera stává dějištěm, kde se připravuje večeře, zušlechťují bicykly i nešlechetné tváře a klábosí o všem možném a především vyloženě nemožném.

Petr se svou pohlednou chotí Simonou lezou na seno jako první a pak je už následuje veškerá zdravě unavená pospolitost. Kvalitní noční odpočinek má za následek, že se příští ráno proměňuje v sérii nejrůznějších šaškáren. Jedná se především o nejrůznější fotografické kreace, z nichž by si mohl každý druhý nezasvěcený dělat více či méně podezřelé závěry. Ústředním figurantem je nejen pohledná, už jmenovaná novomanželka Simona, ale především komediantsky nadaná ubytovací náčelnice Rusalka. A to se ještě musí krotit před svým přítomným, nadmíru ukázněným synem Václavem, který ji při každém vybočení z řady vytrvale umravňuje.

Policejní zřízenec, pan Černý, který nás na svém ranči na černo ubytoval, tasí úhlednou bonboniéru a po rozdání rumového dopingu slavnostně vysílá seřazenou družinu do dalšího dobrodružství. Jak se zdá, před chvílí skončeným pobytem na suché slámě definitivně končí i krátké a nadmíru příjemné údobí sucha. Startujeme sice do mírného deště, ale už nad chalupou začíná lít. Kaluže se rychle plní vodou a prach proměňuje v bláto. Nebe čím dál více šedne, temné mraky si sedají na nedaleké šumavské kopce. Opět bloudíme. V mlze, dešti a promáčeném odění je to samozřejmě nadmíru zajímavá záležitost. Podobně jako nezbytné výměny brzdových špalíčků, jejich třecí plochy nám, na rozdíl od kilometrů, velice rychle ubývají.

Kratičké sjezdy střídají předlouhá stoupání. Postupně se šplháme do výšek přesahujících 1000 metrů. Prší tu stejně jako dole, mlhy jsou však častější a zima mnohem citelnější. Typická Šumava. S drkotajícími zuby dojíždíme k Černému jezeru. S přívětivostí pana Černého nemá nic společného. Kapky deště tu bičují zvlněnou hladinu, šedobílé chuchvalce mraků se honí na temném pozadí zalesněných strání. Přestože jsme v jednom z center šumavského dění, na obzoru nespatříme ani jediného zapomenutého živáčka.

Do nedaleké Železné Rudy už sjíždíme slušnou asfaltovou silničkou. Po utrmácených pětapadesáti kilometrech se tu setkáváme s první skupinou bicyklistů a o něco později i s doprovodem. Pod taktovkou neustále skloňované tetičky Alenky se tu už stačil zabydlet ve vytopené rekreační chalupě manželů Rutkových. Vidina sladkého posezení kolem rozehřátých kamen s převahou vítězí nad původně plánovaným odpoledním pokračováním. Celý zbytek, tedy nějakých sedmdesát, osmdesát kilometrů do cílového Vimperku, proto jednomyslně odkládáme na zítřek. Dnešní promáčená hutná porce nám nad hlavu stačí.

Znovu si vychutnáváme ten blažený pocit sucha, tepla a lahodné vůně dobrot z právě prostřeného stolu. Z puštěného rádia se však dovídáme nepříjemnou zprávu. Nějaká neznámá cyklistka se v nějakém tuzemském pohoří neudržela za řídítky a po nedobrovolném karambolu dnes přišla o život. Znovu si uvědomujeme, jak blízko k tomu mohl mít kdokoliv z nás. Opatrnost a ochrana Vyšší moci je na takovýchto akcích nepostradatelná.

Nejen tato zpráva není dvakrát potěšitelná. V pozdních večerních hodinách nás totiž opouští významná část naší dosavadní pospolitosti. Ve společnosti neocenitelné ubytovací náčelnice vyrazí autem k východu nejen její bezchybný potomek Václav, ale také notorický smolař Leoš, jakož i nepřehlédnutelný meziříčský mohykán Laďa. Zatímco adráckou šéfovou doma čeká neodkladná práce, po přítomnosti Ladislava chorobně touží jeho nade vše milovaná Miluška. A Leoš se konečně zahryzne do tučné vepřové kýty, bez čehož si dlouhodobější fungování vůbec nedovede představit. Týdenní absťák nad bezmasými hrnci jej v posledních dnech posunoval k šílenství.

Nás na západě čeká absolutně pohodová noc a po ní start do finálové etapy. To se ovšem netýká našich obětavých polních kuchařinek. Až do třetí hodiny ranní se točí kolem nádobí, aby nám na poslední dějství v předstihu nachystaly patřičnou dávku nezbytných kalorií. Naddělávají si tak pátek, asi proto, aby po perném týdnu mohly celý prodloužený víkend bezstarostně prolenošit.

Loučíme se s nadmíru vstřícnými Rutkovými a zkrácenou trasou startujeme k Vimperku. Silniční přesun šumavskými hvozdy začíná mírným, zato vytrvalým deštěm. Přistihujeme se při tom, že tuto skutečnost už vnímáme jako něco úplně normálního. A když se později zahradnická forma nebeské zálivky mění v masivní slejvák a mírná stoupání v prudké sjezdy, bereme to jako vítané zpestření závěrečného šlapacího dne. Možná kromě Adélky, která si právě na kluzké, hrbolaté cestě se značným spádem, doplněným spadem nezvykle velkých dešťových kapek, nešťastně ustýlá v nevábném pelechu z šumavského bláta a kamení. Následující půlhodina v dešti a kalužích stačí utržené šrámy vyčistit natolik, že přivolaná lapiduška Simona je na kašperskohorském náměstí už skoro bez práce.

Před parádní radnicí zde za neustávajícího padání kapek ze střech, stromů i našich nosů s náramnou chutí společně likvidujeme poslední pozdrav našich nepřítomných kuchařek. Jedná se o nadpozemský pudink zušlechtěný čerstvým ovocem a tuze jedlou hořkosladkou čokoládou.

Posledních pětadvacet kilometrů už absolvujeme v náramné pohodě. A to přesto, že zase občas bloudíme, že se znovu drápeme do prudkých kopců, a že opět musíme na krkolomných sjezdech brzdit nejen k tomu určenými prostředky, ale nezřídka také očima. Stezky plné kamenů, kluzkých kořenů, vysoké mokré trávy a vodou přeplněných kolejí nás doprovázejí málem až na dohled nejbližšího města. Přestože non stop lije, přestože jsme mokří do niti, hřeje nás vědomí, že se blíží cíl. A že nám v tom cíli už bude jenom dobře.

Je pátek kolem páté hodiny. Po šesti dnech a třistasedmdesáti sedmi kilometrech jsme konečně dobyli vimperské náměstí. Je liduprázdné a po vydatných deštích dokonale čisté. Působí poněkud studeně. Ale jen o pár kroků níž, ve starém domě stojícím v jedné z úzkých uliček, žijí naši kamarádi. Pradávná spolutulačka Magda s dlouhánem Járou a dvěma dovádějícími ratolestmi. Naše mokré odění poté zcela naplňuje jejich vanu a my, ostatky letošní výpravy, posléze celý obývák. Sálá tu teplo a voní chleba. Jsme doma…

Po odpočinkové volné sobotě přichází neděle. Nasedáme do aut a svištíme k dálnému východu. Doprovází nás slunce a azurová obloha. Jak se zdá, to pravé léto právě začalo. A my se vracíme z lázní. Máme za sebou nejen ty klasické západočeské, ale také vodní, blátivé a kopřivové. Zkrátka a dobře, šlapali blázni od lázně k lázni...

------------------------------------------------------------------------------------------------