JIHOVÝCHOD MORAVY

- barevný a voňavý -

autovýlet sboru Valmez

Když se pořádá výlet na jižní Moravu, tak většinou do vinného sklípku. V daném případě se jedná o výjimku. Stav ovínění většinu účastníků totiž dvakrát neláká. Rozená organizátorka, chrabrá náčelnice Křesťanského domova, Soňa, narýsuje program, zajistí ubytování i další náležitosti a jednoho krásného srpnového odpoledne vyrazí k jihu. Konkrétně do hlavního města vína, do Valtic. V různých časových rozestupech se tu pak prostřednictvím svých přibližovadel srotí dobrá polovina meziříčského sboru.

Hostel Valtice, kde se po příští dva tři dny bude nacházet naše útočiště, je dokonalým skanzenem socialistických časů. Od oprýskaných venkovních omítek přes různé duchaplné nápisy až po značně spartánské vybavení pokojů. Do interiéru někdejšího železničního útočiště naštěstí netáhne ani nezatéká, takže pro běžné světoběžníky zdejší levné ubytování představuje absolutní nadstandard. Kulisy večerního srocení v chátrajícím divadelním sále sice připomínají bájné konference ROH, ale, to je to poslední, co by mohlo někomu z naší pestrobarevné kumpanie vadit.

Co s načatým večerem? Vyrazíme do města! Jsem tu úplně poprvé a dojmy jsou úžasné! Nasvícené náměstí a především opravený honosný zámek působí jako zjevení. Nedivím se Lichtensteinům, že svého dávného sídla, o které po válce přišli, tak neúnavně domáhají.

Noc na tři a půl metrů vysokém dvoulůžkovém pokoji je, alespoň pro mne, naprosto pohodová. Ne už tak pro mého spolunocležníka Pavla. Může zato můj poněkud neobvyklý sen. Zdá se mi, že nocuji v opuštěné liduprázdné ubytovně bez oken na holé zemi přikrytý starým Rudým právem, když se najednou dovnitř vloupe neznámý vetřelec a snaží se vloupat do mého pokoje. To mě naštve natolik, že se v tom snu vztyčím a začnu jej odhánět hlasitými nadávkami. Mé prapodivné vzkřeky Pavla vzbudí a ten najednou neví, co má se mnou dělat. Má důvodné podezření, že právě umírám. Naštěstí ta panická hrůza vzbudí i mne samotného, takže vodopád neidentifikovatelných pazvuků definitivně ustává.

Po ránu a po snídani jsme opět ve valtickém centru. Při pohledu na barokní nádheru zmíněného zámku opět lapám po dechu. Jakkoliv barevný popis vnějšího vzhledu, dokonce ani dokonalá fotografie nedokáží reprodukovat holou skutečnost. Osobní návštěvu prostě nic nenahradí.

Podobný úžas vyvolá i vstup do interiérů. Vnitřní vybavení, obrazy, tapety i nástropní malby dokazují, že naši dávní předkové byli nedostižnými mistry svého řemesla. Odvrácenou stranou vystavené nádhery je však nepředstavitelně svízelný život prostého lidu, který musel na všecky ty snobské záležitosti holýma rukama vydělat…

Zajímavou tvůrčí aktivitu tu na konci Druhé světové projevili sovětští rudoarmějci. Dodnes zachovaná stopa po jedné kulce mluví za všechno. Buďme rádi, že při vylepšování vzhledu zámeckých pokojů nepoužili granáty.

Jak už to kdysi chodívalo, součástí panských sídel byla i bylinková zahrada. V té valtické roste všecko možné i nemožné, ale valašského pasekáře Miloše evidentně zajímá především jedna rostlina. Do vysoka se vypínající stvoly podezřele vonícího konopí!

Jakkoli naše pospolitost unisono tvrdí, že chmelové moky nemusí, pod vedením náčelnice zamíříme do pivovaru. Jeho součástí je naštěstí i víceméně běžná restaurace, kde se dá objednat nějaký ten krmný žvanec. Je přímo rozkošné pozorovat vášnivou likvidaci obsahu talířů v podání rodiny Bureš-Chárových. Vypadá to, že jim právě vypršelo neúměrně dlouhé postní období.

V doprovodu Pavla, který před léty jezdíval do Valtic trénovat sborové zpívání, vyrážíme z panského středu do okrajových sídel zdejší chudiny. Ta už od nepaměti vyrážela do okolních strání, aby tam vytrvale zušlechťovala zdroj vyhlášených moků, zdejší tradiční vinice. Teď, v rozpuku horkého léta už některé hrozny červenají a naznačují, že se letos vinařům blýská na slušné časy. Opak však tvrdí majitelé sadů s meruňkami. Pravidelné jarní mrazíky posledních let jsou pro tyto končiny dokonalou pohromou.

Ale to už jsme na temeni kopce u monumentální kolonády Na Rajstně. Je součástí rozlehlého lednicko-valtického areálu a byl vybudován jako rodový památník jistých Lichtensteinů. Zajímavé architektonické dílo s bohatou sochařskou výzdobou je přirozeným cílem turistů, mimo jiné proto, že nabízí parádní výhledy na městečko i jeho vzdálené okolí.

Páteční večer je odrazovým můstkem k odpočinkové sobotě. Tento den, který je díky Svatým Písmům dnem neobvyklým, je ústřední myšlenkou úvahy, kterou Pavel nabízí shromážděným meziříčským ostatkům. Nejmenovaní vášniví diskutéři poté záležitost rozebírají ze všech možných stran, takže počáteční pohodové posezení vybublá do lehce napínavých rozměrů. Náčelnice má naštěstí situaci od kontrolou. Díky tomu může většina účastníků usínat ještě před půlnocí.

Po sobotním ránu pádíme do Břeclavi. Je to neobvyklé, ale zaparkujeme u adventistického kostela. Má věž, hodiny a také zvony. Rozezvučí se v čas zahájení bohoslužby. Její první částí, jak je to v adventistickém prostředí všude na světě obvyklé, je sobotní škola. Tady dokonce v několika třídách, chcete-li, živě diskutujících skupinkách.

Po přestávce dojde na chvalozpěvy. Jak by ne, když součástí břeclavského společenství je snad nejpřínosnější československý adventista všech dob. Ľudo Vladár, poctivý křesťan a fenomenální zpěvák se stal nejen idolem všech dávných mládežnic, ale i neodmyslitelnou muzikální ikonou několika generací. Přestože má na krku nějakých osm křížků, stále je nepřehlédnutelným členem zdejšího pěveckého seskupení.

Kázání mladého pastora nepostrádá šmrnc a přináší srozumitelné poselství. Že každý z nás je vlastně andělem, tedy poslem. Otázkou zůstává, zda poslem dobrých či všech ostatních zpráv.

Tuzemští adventisté, a ti moravští zvlášť, zpravidla nepatří mezi studené čumáky, takže, kostel nekostel, po oficiálním zakončení interiér ožije. Potkávají se známí, seznamují neznámí a v mém případě dojde ke vzácnému setkání s jistou sestřičkou Martou, která se v mém pokročilém dětství stala na nějaký čas vlídnou a milovanou opatrovatelkou. Náš Jindra zase po létech tiskne pravici svému někdejšímu spoluvojínovi, jímž není nikdo jiný, než před chvílí vzpomínaný trubadúr a někdejší lamač dívčích srdcí, nesmrtelný Ľudo Vladár!

Sobotní oběd ve znamení hlívy ústřičné se odehrává ve sborových prostorách. A jako při každém společném setkání, i tentokrát dojde k věroučné diskuzi, jež opět směřuje k hašteření. Dost neprozřetelně k tomu přispěje i moje maličkost, když otevře poněkud třaskavé téma v podobě někdejší svérázné světice, už chvíli dřímající zbrašovské Mařenky. Naštěstí se i tentokrát zvlněná hladina uklidní a veškerá naše pospolitost může bez újmy na zdraví vyrazit do prosluněných břeclavských ulic.

Domorodci tvrdí, že v Břeclavi nic zajímavého k vidění nenajdeme. Není to pravda! Kromě upraveného města, které se chlubí nejen historickým, ale i nesrozumitelným moderním znakem, lze v ulicích narazit na nádherný novodobý kostel a tisíce dalších pozoruhodností. Patří mezi ně třeba nejrůznější nápisy, netradiční krámky, svérázně oděná individua či vinotéka, jíž si kupodivu bedlivě všímají nejméně tři nejmenované osoby z naší rádoby abstinentské společnosti.

Mezi nepřehlédnutelné budovy zcela určitě náleží i břeclavská synagoga. Dnes, přestože je svátek šabatu, se tu nepředčítá tóra, ale vystavují rajčata a malířská plátna jednoho z kumštýřů. Za povšimnutí ale určitě stojí výzdoba interiéru, především zdařilá ornamentální výmalba.

Opustíme rajčatovou slavností opojené břeclavské centrum a poposkočíme do vedlejší Poštorné. Stopy někdejší knížecí cihelny jsou tu vidět na každém druhém kroku. Především na impozantní budově kostela postaveného podle jistého vídeňského vzoru. Novogotická stavba z konce 19. století obsahuje na 200 druhů cihel, dlaždic či glazované keramické krytiny. Všechno jmenované pochází výhradně z místních zdrojů.

Nabereme směr Valtice, ale dopřejeme si ještě jednu zajímavou zastávku. Dianin chrám Rendez- vouz je podobně jako valtická náhorní kolonáda součástí promyšleného panského areálu. Dnes už se tu nesetkávají aristokratičtí lovci štvané zvěři, ale neméně uštvaní turisté. Podobně jako ostatní lichtensteinská stavení i toto velkolepé dílo zdobí poněkud záhadná syntéza křesťanských a starořeckých vlivů.

Náznak řecké stopy později najdeme i u křesťanské rodiny Kolínkových. Pod dohledem kamenné bohyně nám někdejší čilá Adračka Bohunka barvitě vykresluje nejrůznější osudy i události a dokazuje, že se v její přítomnosti nikdo nenudí. Patrně už vůbec ne její mlčenlivý manžel, který má venkovní posezení i celý vzorně udržovaný rodinný dům tak trochu na svědomí.

Pohodové zakončení svátečního dne u jedněch vyústí do horizontální polohy na posteli, u druhých do návštěvy právě probíhajících zdejších hodů. Vyhrává zde tradiční slovácká kapela, krojované i ostatní davy vesele řádí v tanečním reji a v průhledných pohárech se vlní ušlechtilý zlatavý mok ze zdejších vinic. Jak je vidět, moravští jižané nejsou žádní suchaři a daru života si umí docela kultivovaně užívat. Je to divné, ale mezi rozveselenými domorodci není k vidění žádný ovíněním zmámený narušitel.

Po třetí noci v retro prostředí valtického hostelu vyrážíme k severu. V rázovité Strážnici vyměníme pevnou zemi za zvlněnou vodu. Na palubě lodi Amos si vychutnáváme kouzlo Baťova kanálu. Zasvěcený výklad prostorově výrazné paní průvodkyně nám přiblíží historii i účel nevšední vodní cesty, na níž se právě lehce pohupujeme. V zájmu bezpečnosti plavby však musíme dbát nato, aby zmíněná dáma nebyla na stejné straně lodi jako naše náčelnice. Z pochopitelných důvodů by se mohl Amos proměnit v Titanic.

Po nezbytném doplnění kalorií v nestrážené strážnické restauraci zamíříme k úplně poslední štaci. Za branou Muzea vesnice jihovýchodní Moravy nejdříve narazíme na dřevěnice z nedalekých Kopanic. Hornatý kraj na slovenské hranici poté vystřídá oblast Luhačovického zálesí. V obou případech je možno také vejít dovnitř některých stavení a poslechnout si výklad přibližující dávno minulou, ne zrovna lehkou dobu zdejších usedlíků.

A protože jsme ve Strážnici, nemůže ve skanzenu chybět oblast autentického Slovácka. Zářivě bílé domy s ultramarinovými sokly, malovaná žudra, vinné lisy a tak podobně. I tady je možno nahlédnout do interiérů a nasát něco z atmosféry zašlých časů. Případně zavítat na dvorek a místo moravských nářečí poslouchat kdákání slepic či kvákání kachen či hus.

Opustíme ne zas tak dávnou historii a chtě nechtě zamíříme do reality. Ta čeká v našich domovech, kam nás naše přibližovadla během příštích dvou hodin pohodlně přemístí. Takže, Soňo, díky, díky, díky! A Pánu Bohu až na prvním místě !!!

((((((( - : - )))))))