TATRY NAŠE BLÍZKÉ

- Západní a Nízké -

Do Tater se jezdí v létě nebo v zimě. Přitom na podzim jsou nejkrásnější. A v říjnu je v nich navíc poměrně málo lidí. Dost důvodů, proč tam v tuto dobu vyrazit. Mladí borci, jimž je v průměru kolem padesátky, to berou jako trénink na blížící se prestižní dálkový pochod. Jsem dotázán, zda bych jim nedělal dopravní obsluhu. Protože zhruba vím, co to obnáší, velice rád souhlasím.

Šestého desátý, půldruhé hodiny před šestou, startujeme k východu. V pohodě přesvištíme polovinu Slovenska a po rozbřesku jsme na místě. Opuštěná chata nad Liptovskou Porúbkou nás rozdělí. Nabušení pěšáci zamíří k nízkotatranským výšinám a moje chátrající maličkost se rozhodne pro lehký špacír po okolí. Potěší mě nejen výhled k nejvyšším slovenským horám, ale i zalesněné stráně s červenými muchomůrkami a sympatické zvlněné louky s barevnými puntíky podzimních květů.

Zmíněná dědina rovněž stojí za malé zastavení. Centru vévodí evangelický kostel, který ovšem nezabránil tomu, aby se tady nenarodil významný komunistický papaláš Jozef Lenárt. V sympatické vesnici ležící ve výšce 660 metrů nad mořem dnes žije něco kolem dvanácti stovek obyvatel.

Vyběhnu na nedaleké oblé návrší. Pode mnou leží Liptovský Hrádok a za ním se táhne hřeben Západních Tater. Tam někde bychom měli operovat zítřejšího dne. Poté, co se nasytím vděčnými výhledy do blízka i do dáli, začnu se spouštět řídkým smíšeným lesíkem do údolí. A hned zakopávám o chutné dary zdejší přírody. Kozáky, klouzky, křemenáče, lišky, bedly a další houby se stěhují do jediného možného úložiště, za zelenou turistickou bundičku. Kráčím k autu a vypadám jako v devátém měsíci těhotenství.

Nastartuji svoji věrnou fordku a posunu se o pár kilometrů na východ. Před více než čtyřiceti roky jsme tu, v táborisku nad Malužinou, trávili rodinnou dovolenou pod stany. Do zmíněné obce sice nedojedu, ale zastavím se v údolí Čierného Váhu. A osvěžující koupelí v jeho chladivých vodách vzpomenu na naše tehdejší ranní očisty. Samozřejmě, v duchu starých tradic, tedy bez jakéhokoliv textilního pokrytectví.

Povinnost mi velí vrátit se lehce k západu. V Liptovském Mikuláši odbočím do věhlasné Demanovské doliny a podél říčky doputuji až pod svahy Chopoku. Čilé budovatelské úsilí převtěluje Jasnou ve velice rušné středisko. V tuto dobu je tu naštěstí poměrně blažený klid. Ubytovací resorty mě nezajímají, takže se posunu k fotogenickému Vrbickému plesu. Pomalým krokem jej obejdu dokola a užívám si odrazů v jeho nehybné hladině. A také překvapivého ticha, které tu teď, před večerem panuje.

Začíná se stmívat. Popojdu o kousek výš, kde je pár úplně nových vodních nádrží. Jedná se sice o umělou záležitost, ale podle mého mínění nevypadá vůbec špatně. Vypadá to, že kvalitní pitné vody k čvachtání a splachování záchodů budou mít příští klienti více než dostatek.

Ale co naše výkonná horská trojice? Z Porúbky  hoši vystoupali k vychladlému, 1536 metrů vysokému Ohništi, odtud hluboce klesli do sedla, aby vzápětí vyšplhali na Rovnou hoľu, ležící ve výšce rovných 1723 metrů. Bočním hřebenem se dostali na hřeben hlavní a Cestou hrdinov SNP došli až na nejvyšší nízkotatranský krpál, 2043 metrů vysoký Ďumbier. Tady začalo nekonečně dlouhé klesání Širokou dolinou do lyžařského střediska Lúčky, které se usadilo ve výškách okolo jednoho kilometru. K přistavenému přibližovadlu borci přichází ve světle čelovek kolem sedmé hodiny večerní.

Nocleh máme zajištěn v horním patře mikulášského rodinného domku. Třípokojový apartmán se vším všudy, takže pro dosluhující čundráky absolutní vrchol luxusu! Po ránu a po snídani opět osedláme temně modrou fordku a v jejím pohodlném interiéru doputujeme k ústí Ráčkové doliny. Bratří Slováci vsadili na debilní digitalizaci a tak nám cedule u cesty hlásá, že bychom měli přes telefon zaplatit parkovné. Nadaný ajťák Robert se pomocí svého abnormálně chytrého telefonu snaží ostošest, ale hloupý požadavek z nápisu se mu stejně nakonec splnit nepodaří. Necháváme tedy stát auto bez placení a s nejistými pocity startujeme do západotatranského dobrodružství. Zatímco včera hoši sestupovali dolinou Širokou, dneska je k výstupu naopak láká dolina Úzká. Za chvíli mizí svižným krokem v nedohlednu, zatímco já je pomalou chůzí s rychle narůstajícím odstupem následuji.

Jednou z prvních zajímavostí na trase je tak zvaný tajch. Vybudovali jej ve třicátých letech minulého století občané níže ležící Pribyliny, aby ochránili svoji dědinu před povodněmi. Asi si dali záležet, protože dávné vodní dílo přečkalo nejen velké vody, ale i bezmála celé jedno století.

Úzké údolí se později rozdvojuje. Nalevo pokračuje Jamnickou, napravo Ráčkovou dolinou. Vybírám si tu pravou. Poměrně brzo se otevírá a nabízí čím dál působivější výhledy na okolní mohutné dvoutisícovky. Kouzelník podzim vše patřičně přibarvil, takže mírné stoupání kolem divoké bystřiny už samo o sobě představuje nezapomenutelný zážitek.

Zhruba v polovině trasy mě českým „ahoj“ pozdraví maskovaně oděný slovenský sympaťák. Noc trávil ve známé horní salaši a teď sestupuje dolů. Když mu sdělím cíl své dnešní cesty, nezapomene podotknout, že právě u Ráčkových ples, kam mám namířeno, slyšel včera medvěda. Dvakrát mě tím nepotěšil. Jeho nepřekvapivé sdělení o něco později potvrzuje hromádka brtníkova trusu. Je z něho patrné, že borůvky jsou toho času jeho hlavní potravou. Je jich tu všude plno, takže lidské maso jej momentálně neláká. Alespoň takto si to, leč zcela marně, snažím vytrvale namlouvat.

Věhlasnou horní salaš jsem už navštívil mnohokrát. Párkrát jsme s kamarády pod její střechou dokonce přespali. Dnes je pěkně upravená a její stěny oplývají zarámovanými černobílými fotografiemi. Přibližují život dávných chovatelů ovcí, stejně jako naučný pastevecký chodník, jímž jsem na toto místo právě doputoval.

Z horních pater sem fouká čím dál silnější vítr. Sestupující dvojice shodně tvrdí, že na hřebenu vládne peklo. Kromě vichřice ještě neprůsvitná mlha. Naše vrcholové družstvo, jež operuje ve vyšších sférách po mé levé ruce, si teď musí náramně užívat! Nepohodu a k tomu ještě nekonečně prudký výstup nahoru! Zatímco já v pohodě klopýtám dost pohodlným skalnatým chodníkem a užívám si netušených, podzimem zvýrazněných horských krás.

Užívám si nejen horských krás, ale i absolutně čerstvých horských plodů. Tolik červených brusinek a modrofialových borůvek jsem už dávno neviděl. Co jedno letmé hrábnutí, to jedno vydatné sousto! A navíc úplně, ale úplně zadarmo!

Konečně jsem v cíli své dnešní cesty. Náramně působivá skupina slovenských Ráčkovských ples leží o sto metrů výš než nejvyšší česká hora Sněžka. A nad ní se tyčící Jakubiná, kam podle všeho co nevidět doputují moji soudruzi, ční ještě o půl kilometru výš! Je to nádherný světa kout, který mě při každé návštěvě vždy znovu a znovu potěší. Ráčková dolina, a její závěr zvlášť, prostě nikdy nikoho nezklame!

Dobrých třicet čtyřicet minut bloumám kolem vodních ploch a nemohu se té nádhery nasytit. Přepadá mě bláznivé pokušení se v těch ledových vodách vykoupat. Stejně jako před nějakými pětačtyřiceti lety, kdy jsme tudy v létě putovali s mou chotí a jejím bráchou. Svištící blizard je dnes ale tak silný a hlavně studený, že při pouhé představě ponoření mého stařeckého těla do zvlněné hladiny mi modrají rty a naskakuje husí kůže. Asi jsem srab, ale tentokrát to opravdu nedám!

Nedá se nic dělat, musím hodit zpátečku! Sotva se trochu vzdálím od malebných jezírek, na nebi se začnou ukazovat ostrůvky azurové modři. Šedivých mraků povážlivě ubývá a vládu nad krajem přebírá hřejivé sluníčko. Cesta do údolí se stává ještě parádnější než stoupání nahoru. Očima bloudím po okolních svazích a každou chvíli se otáčím dozadu. Tatry jsou nádherné v každém ročním období, ale podzim vede s naprosto jasným předstihem!

Putování podél skotačivých kaskád mi nedopřeje pokoje. Když jsem to nedal nahoře, mohl bych se o svlažení pokusit v o něco přívětivějších nižších sférách. Vypátrám odlehlé místo, vzdám se veškerého textilu a vetchou tělesnou schránku na chvíli svěřím vodní náruči. Stejně jako jsme to v osmasedmdesátém dělávali během táboření u ráčkovského kempu. Křišťálová lázeň je podobně osvěžující jako v dobách, kdy nám bylo kolem třiceti…

Slunce zašlo za vysoké kopce a nebe zase zavalila šedočerná mračna. Začíná jemně poprchávat. Přesunu se k ústí Bystré doliny, kam by měli po náročné túře doputovat naší vytrvalci. Za sílícího šera a klesající teploty tu vyhledám místo, kde jsem byl kdysi na pozdně podzimním vandru. Salaš je stejná jako před oněmi dvanácti lety. A pro nenáročné vandráky dodnes vhodná k přenocování. Leží nad chatovou osadou, jen kousek od křížení červené a žluté značky.

Vraťme se k našemu vrcholovému družstvu. Od rozcestí Ráčkové a Jamnické doliny museli nejdřív dlouho a těžce vystoupat na obnažený hřeben Otrhanců. Měli štěstí. Když se dostali nad hranici lesa, zlověstná mlha byla už pryč . Mohli si dosyta užívat úžasných výhledů na obě protilehlé strany. A také atraktivního skalnatého terénu, který je provázel až na 2 194 metrů vysokou Jakubinou. Pohraniční cesta přes mohutný Klín na nejvyšší bod Západních Tater, 2248 metrů vysokou Bystrou už byla sice méně technicky náročná, zato fyzicky značně namáhavá. A opět přebohatá na úžasné výhledy, především k nedalekým ježatým Vysokým Tatrám.

Ve chvíli, kdy se už povážlivě začíná smrákat, dostávám zprávu, že borci právě začínají klesat krásnou a nekonečnou Bystrou dolinou. Čekají je nelehké dvě temné hodiny značně rozeklaným skalnatým chodníkem. O půl osmé večerní se z černočerné tmy vynoří tři bludičky. Třiadvacet těžkých kilometrů s dvoutisícovým převýšením je tak definitivně u konce!

Přesun k Mikuláši, nákup v Lídlu a následné posezení u teplé večeře je už jen příjemnou závěrečnou baladou. Stejně jako pohodové vyspávání do osmé hodiny po ránu. Teď už zbývá jen letmé rozloučení s podnikavou paní majitelkou a pak poklidný přesun důvěrně známými slovenskými končinami. A tak jak to má na konci správného vandru být, za občasného padání blahodárné nebeské vláhy…

!!! ahoj, ahoj, ahoj !!!