NAD RYBNÍKEM V JEDOVNICÍCH

tradiční sraz chátrajících

Je tady podzim a s ním i slet nesmrtelné Chátry. Díky Bohu nám během roku nikdo ze zdravého jádra neodplachtil na věčnost, takže je naděje, že se slétneme v nezměněné podobě. Organizaci si vzala na starost nevadnoucí Valova rodina, což znamená, že si budeme užívat netušených krás Moravského krasu.

V našem případě startujeme z domovského Valmezu a po krátké zastávce v Hošťálkové zamíříme ke Smílkovic chalupě na Trojáku. Poté už dokonale naplněná fordka překoná Hostýnské hory i část Hané, aby u Vyškova nabrala vyloženě západní kurs a svižně uháněla přímo do Valova bydliště, pohledného lidského sídla jménem Jedovnice. U zdejšího rozlehlého rybníku už visí zřetelná směrovka s názvem Chátra, která nás bezpečně nasměruje k nedaleké, docela prostorné rekreační chatě. Až tady zjišťujeme, že nepřeslechnutelná členka naší osádky, všeznalá teta Ellen, opět nezklamala. Všecko tentokrát stihla pobalit, až na mobilní telefon. Teď jí vyzvání doma na botníku.

Venku ještě vládne přívětivé letní počasí, takže s mou milou chotí vyrážíme k vodě. Bylo by škoda, abych neotestoval její kvality. Není zrovna nejteplejší, zato nádherně osvěžující. Po patrně poslední letošní přírodní koupeli pokračujeme dál a narazíme na další soustavu rybníků. Malíř podzim se konečně pustil do díla a okolí vodních ploch začíná přebarvovat do pestrých odstínů. Línou chůzí důstojně obkroužíme fotogenické okolí a příjemně osvěženi se vrátíme do našeho útočiště.

V krbu už praská oheň a sálavé teplo avizuje pohodu příštích okamžiků. Vítáme se s nově příchozími i začínající sobotou a nenápadně startujeme tradiční přejídací seriál. Jak to už dávno známe, nepřetržitá likvidace nejrůznějších dobrot skončí až kolem nedělního odpoledne.

Sobotní ráno začíná brzkým vstáváním, jitřenkou a vánočkami. Mírný spěch mírní klasické klábosení, a tak s přiměřeným předstihem vyrážíme do deset kilometrů vzdáleného okresního města.

V Blansku nás vítá jemně podmračené nebe a usměvavé tváře v místní adventistické modlitebně. Vala se ujímá klasického sobotního školení, Kon nezbytného kázání a Zdenka s Jendou vše překvapivě okoření pěknou křesťanskou písničkou. Před sborem, za sborem i ve sboře panuje nestrojená pohoda, takže po vítaném spirituálním osvěžení můžeme zvednout kotvy a zamířit zpátky do Jedovnic.

Sváteční oběd je i tentokráte hoden svého názvu. Účastní se jej i Mirka s Laďou, kteří opět neporušili tradici a ve svém prostorném fáru přichvátali v tu nejsprávnější chvíli. Polední nářez proteinů, cukrů a vitamínů je tak vydatný, že se někteří nejmenovaní jedinci musí na chvíli uložit do horizontální polohy. Jiní, ti ze zazobanějších rodin, si zase nejlépe odpočinou při počítání bankovek, jichž mají doma tolik, že je běžně používají místo prostírání.

V duchu klasiky probíhá i následující program. Začíná nevyhnutelnou poobědovou procházkou. Vala, důvěrný znalec místních hvozdů, nás nejdříve nasměruje do barvících se smíšených lesů. Houbová sezóna začíná být minulostí, ale i tak je kolem cesty k vidění pár mykologických pozdravů. V některých případech i docela jedlých. Většinou se jedná o babky. Za dané situace jde o houbu více než příznačnou.

Zatím jsme to nevěděli, ale cedule prozrazuje, že se nemusí objevovat jenom stesky, ale i stezky lásky. Ta naše vede parádní kaštanovou alejí. Nadúroda hnědých plodů vede některé z přítomných k nezřízenému sběratelství. Laďa sice tvrdí, že padlé kaštany sbírá pro svoji vnučku, která je použije při výtvarných manévrech v Mateřské školce, ale jeden nikdy neví. Vyhlášený labužník si potrpí na speciality, takže není vyloučeno, že vyzrálá kuchařka Mirka vyloví tajný recept a na zítřejším nedělním stole se objeví kaštanové ragú či jiná, zatím neznámá gurmánská záležitost.

Sobotní špacír poté zamíří ke známé soustavě jedovnických rybníků. Upravenými hrázemi i nádherným stromořadím pak někteří doputují až k císaři pánu. Rakouský Josef první tu totiž koncem osmnáctého století tábořil. Nikoliv se svou rodinou, ale s početným vojenským manšaftem. Nacvičovali tu asi První světovou. Patrně blbě, protože ji nakonec stejně projeli. Nepomohl mu ani španělský monarcha, se kterým se při vzpomínaných manévrech v těchto končinách osobně setkal.

Jak je to na Chátře běžné, sobotní večeře opět slibuje masakr. Kuchyňské kouzelnice v podobě Valovy Marie, Jendovy Zdenky a dalších vykrmovacích odbornic vytvoří nádhernou mozaiku z vyloženě přírodních materiálů, která je však předurčena k brzké likvidaci. Nedá se nic dělat, hned po podvečerním „kolečku“,v němž si přejeme požehnaný nový týden, se vrháme do nezřízeného, jen těžko požehnatelného obžerství. Dlužno podotknout, že obsah talířů, který postupně putuje trávícím ústrojím, je náramně chutný a až neskutečně jedlý. Škoda, že jeho značnou část zítra splachovač odnesena na málo voňavá místa. Ale s tím, i kdybychom se přetrhli, my už pranic nenaděláme.

Večer je pak ve znamení kláves, kytary a dvacítky vibrujících lidských hrdel. Křesťanskou klasiku šedesátých let plynule vystřídá klasika dávných vandráků. V paměti uložené songy jako Mládí, Japonečka, Černý muž, Bílý šátek či Žlutá růže z Texasu jsou později přebity dávnými školními lidovkami, aby se pak přešlo na Kaťušu, Čapajeva a Internacionálu. Pravdomluvné ruské weby by z nás musely mít opravdovou, nefalšovanou proletářskou radost. Jasnou hvězdou večera je dokonale odpočatý Jirka. Za dopravní služby během procházky se odměňuje přímo vrcholným pěveckým výkonem.

Ráno moudřejší večera, takže hned po snídani vyrážíme do Rudice. Venku je kosa jako na Sibiři. Scházíme se na hřbitově. Konkrétně, u pohledné, nedávno postavené kaple. Zmíněný Jirka je návštěvou kostelů všeho druhu přímo posedlý, v tomto případě má však nehoráznou smůlu. Zdejší bratří katolíci si spirituální povinnosti odbyli sobotní mší s nedělní platností.

Další zastávka většině přítomných vyráží dech. Někdejší lom na kaolinové písky hraje snad všemi zemitými odstíny. Připadáme si jako někde v americkém Utahu. Jak se na tak malé ploše mohlo samo od sebe pod zemí objevit tolik barev, nám ale zůstává utajeno.

Utajení se ovšem nevyhnou přírodní překážky, jež musí překonat Jirkův ne zrovna terénní vozík. Účinná pomoc několika svěžích borců však zrádné nástrahy elegantně zvládá, takže včerejší nejpopulárnější zpěvák si může užívat nových a nových pestrobarevných výhledů.

Sestupujeme k vodou zaplavenému dnu duhového areálu. V jeho zadní části se vyřádili neznámí kumštýři. Nádhernou mandalu, kterou tu vytvořili, jemně rozmyl noční déšť. I tak musí člověk žasnout nad bohatostí a sytostí použitých odstínů. Zemité pigmenty, posbírané v bezprostředním okolí, vynikají přinejmenším jednou pozoruhodností. Na rozdíl od těch z obchodu, za žádných okolností nevyblednou…

Než se posuneme o kousek dál, v tříčlenné skupině si odskočíme na Valovy netušené latifundie. Není totiž žádný bezzemec, jak by se mohlo zdát, ale na dlouhé nudli orné půdy každoročně sází brambory. A hned vedle, v sousedství dosluhujícího včelína, sklízí vynikající vlašské ořechy. Kolik mu zmíněná zemědělská činnost vynáší, neprozradil, ale jak se na první pohled zdá, na Babišův Agrofert zatím ještě ani zdaleka nemá.

Kousek pod dědinou ční k nebi bílé vápencové skály zvané Rudické kolíbky. Plazí se po nich kozy, kůzlata, horolezci i horolezčata. Kolik jich už spadlo na zem, nikdo pořádně neví, ale podle čerstvého pomníčku lze usoudit, že ani krásným místům se tragédie nevyhýbají.

Pokud někdo klesne o něco níž, ocitne se v údolí Jedovnického potoka. Kdyby chtěl pokračovat dál po proudu, má smůlu. Před očima mu voda mizí v podzemí. Došel totiž k atraktivnímu Rudickému propadání s tajemným světem jeskyní, krápníků, vodopádů a podzemních toků. Zmíněná bystřina se zpátky na povrch vynoří až po několika dlouhých temných kilometrech.

Několik nedlouhých kilometrů nás naopak dělí od obědové zastávky v Lažánkách. Hromadně přepadneme restauraci U veverek. Ty tu kupodivu tu nenabízí lískové oříšky, ale kromě piva Starobrna i celou řadu čerstvých pochutin. Po včerejším přežíráku schválně vybírám něco skromnějšího. Když mi naservírují objednaný bramborák se sýrem a zeleninou, nestačím se divit. Má skoro třicet centimetrů v průměru a zakrývá celý velký talíř. Krmě mi stačí na dva pořádné obědy. Jeden přímo v místě, druhý pak příští den v teple valašského domova. Drtivá většina je velikostí porcí, chutí jídel i rychlostí obsluhy navýsost spokojena. Ozve se sice pár falešných tónů na bramborovou notu, ale ty se v hlasitějším pozitivním souzvuku víceméně ztrácejí.

Jsme zpátky na jedovnické základně. Nastává rychlé balení, pomalé loučení a málo oblíbené společné fotografování. Nikdo to neříká, ale stejně se kdesi z podzemí duše vynořuje znepokojivá otázka. Sejdeme se příště opět v plném počtu? A kolik takovýchto setkání máme ještě před sebou? Bůh ví. Do jeho dlaní vkládáme velké poděkování za právě končící chvíle minulé, stejně jako naprosto záhadné dny a týdny budoucí.

Postupně se rozprcháváme na všecky možné světové strany. Naše osádka míří k domovským Hostýnským vrchům. Na Trojáku z auta vystrnadíme Bohušku s Radkem a pak už ve dvojici zamíříme k definitivnímu závěru ve městě mezi dvěma Bečvami. Během našeho pobytu v Jedovnicích se v nich žádný jed naštěstí neobjevil...

(((((((((((((( - o - ))))))))))))))