NA MADEIŘE V ATLANTIKU

- klan rodinných příslušníků -

část první

Kdo nebyl na Madeiře, jakoby nežil. Polovina bližních už tento ostrov navštívila, někteří nadšenci dokonce několikrát. Mezi tyto exoty patří Martina a Tomáš Hasmandovi. Mají za sebou už čtyři výpravy a tu pátou plánují vyloženě kvůli nám. Jsme totiž tak trochu z rodiny.

Tomáš, někdejší arcipastýř valašských apoštolských stád je pochopitelně i náčelníkem naší aktuální pospolitosti. Podobné cestovatelské akce připravuje s patřičným předstihem. Oplývá totiž vytříbeným obchodním duchem, a tak je záruka, že dokáže využít všech možných i nemožných benefitů. Lepšího guru jsme si nemohli přát. Tomova pravá ruka, jíž on neřekne jinak než Martinka, případně Láska, je žena, jejíž obdobu na světě hned tak nenajdete. Až zavede Apoštolská církev proces svatořečení, bude tato dáma její první světicí.

V polovině srpna se srocujeme před naším panelovým útočištěm. Loučíme se tu nejen s našim nejmladším potomkem Jakubem, ale také s jeho dlouhými černými vlasy, které si chce nechat co nevidět ostříhat. Až se vrátíme, bude nejméně o deset roků mladší.

 

Tomáš není žádné béčko a jezdit ve škodovce by bylo pod jeho úroveň. V současné době preferuje přibližovadlo švédské výroby, které nás bez hluku a otřesů přemísťuje do blízkosti moravské metropole. Teploty se vyšplhaly ke třiatřicítce, takže je na slunci k nevydržení. Ještě, že míříme na jih! Tam se nepochybně zchladíme!

Na letištní ploše je nějaký frmol. Blikající žluté sanitky, červené hasičáky i kmitající záchranáři naznačují, že někdo z cestujících zkolaboval. Vůbec se tomu v tom vedru nedivíme. Přemístíme se raději do zaparkovaného létajícího stroje. Divím se, že jej tu Brňáci nechali přistát. Na svém trupu má totiž nepřehlédnutelný nápis, že miluje Prahu…

Letadlo se odlepí od moravské hroudy a pak už nad Rakouskem, Itálií a dalšími jihoevropskými státy plachtí k zamýšlenému cíli. Překoná tisícovku kilometrů nad východní částí Atlantského oceánu a po pěti hodinách ve vzduchu se opatrně blíží k funchalskému letišti. Sluší se připomenout, že tato přistávací plocha patří mezi nejnebezpečnější na zeměkouli a mohou sem létat pouze vybraní, speciálně vycvičení piloti. Nejriskantnější fáze letu se zdařila a tak se opět v pohodě dotýkáme pevné země. Jsme tedy na bájné Madeiře, výsostném území portugalského státu.

Martina s Tomem jdou vyzvednout objednané auto a my je pak vytrvale vyhlížíme před letištní halou. Začíná se rychle stmívat. Neznámé číslo v telefonu nám česky oznamuje, že je po nás vyhlášeno pátrání. Vůbec nám nepřišlo na mysl, že bychom se měli postavit mezi ostatní vyčkávající krajany a přistavené delegátce zřetelně oznámit, že běžný autobusový trasfer pro nás tentokrát nepřipadá v úvahu. Záležitost se s úsměvy na rtech vyjasní a my dál stepujeme u polorušné výpadovky.

Navzdory slušné temnotě se zástupkyni půjčovny podaří najít dávno smluvené přibližovadlo. Asi proto, že je zářivě bílé barvy. Budiž Tomovi přičteno ke cti, že se mu jej chytrým manévrováním podařilo pronajmout za polovinu běžné ceny. Pokud chce někdo při jakémkoliv obchodování významně uspět, ať se s důvěrou obrátí na apoštolského pastora. Duchovním darem prozíravosti totiž oplývá jen málokterý jedinec. Zmíněný dar ale stejně vykazuje mírné trhliny. Dotyčné auto má tak malý kufr, že náš movitý majetek se tam nevejde ani náhodou. Zadní lavice, což je náš případ, se pak musí dobrou hodinu tulit k napěchovaným kufrům, kufříkům, baťůžkům a kabelkám. Zážitky nemusí být příjemné, hlavně, že jsou hluboké!

Kolem jedenácté večerní jsme na místě. Vesnice Ponta Delgada se ubírá ke spánku, hotel Monte Mar Palace je stále viditelně nasvícený. Poněkud záhadným systémem otevírání dveří se nám nakonec podaří prodrat na pokoj, kde náš čeká velice milé překvapení. Dva talířky s naservírovanou večeří. Tak, to se nám ve světě ještě nikdy nikde nestalo. Takže, díky, Madeiřané, začíná to opravdu velkolepě!

Ranní výhled z okna je dalším z potěšujících zážitků. Slunce se prodírá přes nízké mraky a dává příslib nádherného dne. Navzdory tomu, že jsme v Portugalsku, prostorná jídelna nabízí snídani formou švédských stolů. Do cinkání příborů se ozývá pestrá směsice jazyků, ve které naše mateřština nehraje žádnou podřadnou roli. Nabízená krmě je pestrá a podle všeho také dostatečně zdravá. Její vytrvalá likvidace mi pokaždé zabere nejméně hodinku příjemně stráveného času.

Opouštíme bezpečí hotelu a vyrážíme na první spanilou jízdu. Protáhneme se dědinou a za pět minut mizíme v podsvětí. Černý tunel nás vyplivne až v sousedním městečku. Jmenuje se Sao Vicente, hostí necelých šest tisíc obyvatel a je centrem okresu. Domy z osmnáctého století jsou často přilepeny ke svislým skalám, které na první pohled hrozí zřícením. Pohled na okolní kamenné stěny budí úžas, skoro až hrůzu. Obyvatelé se kromě turistického ruchu živí rybařením a pěstováním vinné révy. Zdejší vyhlášené vinice šplhají v úhledných terasách až vysoko ke skalnatým horám. Městečko, které je podle některých nejkrásnější na celé Madeiře, nabízí také zajímavé jeskyně, které kdysi vznikly prouděním rozžhavené lávy. Sopky už dávno utichly, ale oceán tu bouří takřka nepřetržitě. Cílem naší aktuální zastávky nejsou ani tak zdejší zajímavosti, jako spíš lákavým zbožím naplněné obchůdky. Martina s mou chotí Dášou tak mají o zábavu postaráno.

Osedláváme bílou fordku a s Tomášem za volantem stoupáme neobvykle zakroucenou klikaticí. Užíváme si prvních výhledů na nepopsatelně půvabné okolí. Skoro nic nám tu nepřipomíná důvěrně známou domovinu. Tak divoce tvarované kopce ani hortenziemi lemované silnice u nás prostě nemáme. Zastavujeme až o rovných tisíc metrů výš, v turisticky vyhledávaném sedle Encumeada. Krámky se suvenýry hýří nápaditostí a bezprostřední okolí oplývá obsypanými keři zralých ostružin. Rozcestníky míří na několik pěších tras, mimo jiné i na nejvyšší horu Madeiry, nepříliš vzdálené Pico Ruivo.

Naším cílem je tentokrát cesta. Konkrétně špacír kolem vodního kanálu, kterým se tu přezdívá levády. Naši průvodci tu byli už několikrát, takže pozitivní šok, který nutně zažívá každý nový návštěvník, se jich netýká. Poměrně nová, úhledně vybetonovaná strouha kopíruje v neznatelném náklonu okolní terén a obnažuje tisíce krás v bezprostředním i vzdálenějším okolí. A to vše při minimálně vynaložené tělesné námaze. Kdo si chce užít absolutně pohodové turistiky, ať vystartuje kolem nějaké levády. Ta naše premiérová je přímo zahlcena záplavou sytě modrých kalokvětů a už vzpomínaných žíhaných hortenzií. V kombinaci s divokou kulisou hor se jedná o fotogenickou, výjimečně vydařenou obrazovou kompozici.

V dalším zamýšleném pokračování nám zabraňuje nekompromisní zákaz vstupu do právě opravovaného tunelu. Náčelník tedy, ač tuze nerad, zavelí k ústupu. Tentokrát výše položenou svážnicí, která našim zvědavým zrakům odkrývá ještě parádnější výhledy. Podél cesty vykvetly vínově červené náprstníky a zlatě žluté květy nějakých slaměnek. Mozaiku krásy doplňují také zajímavé kamenné kreace, zasazené do blízkých i vzdálenějších svahů. Přicházíme k dalšímu, tentokrát silničnímu tunelu. Před časem tu údajně řádily extrémně silné bouřky a díky tomu je jinak běžně průjezdná komunikační díra zavalena sesuvem.

Stejnou cestou se poté vracíme k Sao Vicente. Drtivá většina osádky cítí úbytek kofeinu v těle, takže z okresního města zabočíme k západu. Kousek za městečkem Seixal sjedeme k oceánu, kde je možno nedostatek návykové látky doplnit. Jakkoliv Madeira připomíná Jižní Ameriku, nemíním se nechávat její drogou zotročovat a raději volím bezstarostný relax na skalnatém nábřeží. Asi jsem srab, ale do zpěněných vln se mi tady opravdu nechce. To náš náčelník je jiný pašák! Povzbuzen patřičnou náloží kofeinu vklouzne ladně do vody a pak se už ve společnosti neviditelných mořských potvor spokojeně pohupuje ve vlnách.

Dnešní program je vyčerpán, a tak zamíříme k našemu dočasnému útočišti. Protože je do večeře ještě poměrně dost času, vyrážím na obvyklý průzkum okolí. Jako první se mi do cesty staví velice pohledný kostel. Pochází z patnáctého století, ale v roce 1908 vyhořel. Dnešní vzhled získal o dva roky později. Interiér ohromí zcela nevšední malířskou výzdobou. Minimálně jeden motiv je poněkud nezvyklý. Edenská dvojice zírá na shromážděné věřící ve svém původním odění. Tedy v rouše Adamově či Evině. O zatajení zapovězených partií se stará pouze větvička s pověstným fíkovým listím.

Podél rozlehlého koupaliště, v jehož barevném bazénu šplouchá mořská voda, se zapomenutým chodníkem posunuji na vysoko položenou cestu. Do skály vytesaná komunikace byla donedávna jedinou spojnicí mezi okolními vesnicemi. Na několika místech je dnes zavalena zřícenými balvany. Nedaleký tunel, z jehož stropu neustále odkapává chladná voda, je však dodnes pohodlně průchozí. Protáhnu se jím na druhou stranu a pak dlouho obdivuji nejen přírodní výzdobu svislých skalisek, ale i sympatickou dědinu, která se na pár příštích dnů stane našim domovem.

Na programu je vydatná večeře a po ní temná noc. Její klid ruší pouze neustále rachotící kompresor, jež některým rozmazleným klientům dopřává klimatizované ovzduší. Po ránu a po snídani startujeme k západním končinám. Před městem Porto Moniz uhneme na slušnou okresku, která nás vzrostlými zelenými křovinami dovede až na rozlehlou náhorní plošinu. Fanal, jak se toto místo nazývá, nabízí hned několik přírodních zajímavostí. Tou největší jsou asi prastaré, všelijak pokroucené stromy vavřínů. Někde tvoří nesouvislý les, jinde jsou přírodní kreace ledabyle pohozeny po zelených pastvinách. Madeirské stračeny, které je vytrvale spásají, jsou nedílnou součástí tohoto velice sympatického přírodního parku. Našinec se tu může poflakovat kdekoliv se mu zlíbí a dosyta nasávat zdejší pohodovou atmosféru. Zatím ji nezpestřují náhlé přívaly bílých mlhovin, které prý okolí střídavě zahalují či zase mazaně obnažují. Nevadí, třeba se později dočkáme.

Zastavujeme u malého odpočívadla. Jsme svědky názorné ukázky, která dosvědčuje, že budoucí světice Martina nepřitahuje jen lidi, ale i jiná Boží stvoření. Například místní pěnkavy. Dovede je natolik zhypnotizovat, že jí zobou z ruky. Jestli to tak zvládá i u vybraných lidských protějšků, to je zatím jen předmětem nepotvrzených dohadů.

Posunujeme se holým návrším dál k východu. Po levé straně se třpytí modrý oceán, od něhož stoupají k výšinám bílošedé mraky. Až k nám si zatím netroufají, ale všechno se ještě může změnit. Tomáš je o tom svatosvatě přesvědčen. A tak červenohnědým prašným chodníkem pokračujeme k dalším vyhlídkám. Pochutnáváme si přitom na zdejších borůvkách. Oproti těm našim mají nejméně jednu výhodu. Člověk se při sběru nemusí zbaběle hrbit, ale může stát dokonale vzpřímený. V některých případech by bylo dokonce záhodné poponášet na hřbetě nějaké štafle. Místní borůvčí totiž zřetelně atakuje výšku zakrslejších stromů.

Vracíme se zpátky k parkovišti. Tomášova neochvějná víra přináší první výsledky. K plošině se nezadržitelně valí cáry mraků, které slibují tajuplné zahalování a odhalování půvabných vavřínových kreatur. Očekávaný velkoprostorový striptýz je nevyhnutelný. Nedá mi to, abych nebyl v centru napínavého dění. Sotva se však přiblížím k polozahaleným kreaturám, mlha začíná stoupat k nebesům. Naháním jí po celém širém prostoru, ale stále mi před nosem uniká. Zachytím sice na můj aparát pár svůdných okamžiků, ale k dokonalosti to má daleko. Nedá se nic dělat, musím si vyhledat jiné potěšení.

Povědomou silnicí se vracíme k oceánu. Odbočíme k Seixalu, který jsme zatím jen úspěšně míjeli. Jedna z mála madeirských pláží je plná polonahých vyznavačů čvachtání a bohapustého polehávání. Všichni bez rozdílu nosí na svém těle větší či menší znamení. Otiskům černého, velice jemného písku se nikdo nevyhne. Pohoupáme se v neznatelných vlnách chráněného zálivu, dopřejeme mírně znaveným tělesným schránkám chvilku oddychu v horizontální poloze a pak už z černého zajetí bílou fordkou ujíždíme k našemu oranžovému hradu na jednom z ostrohů Ponta Delgady.

Také dnešního dne jsme na místo dorazili hodně předčasně, takže mi nic nebrání, abych se nevydal prověřit taje západnější části naší dědiny. Nemusím chodit od hotelu moc daleko. V jeho přímém sousedství si všimnu miniplantáže banánovníků, kousek dál dozrávají temně modré hrozny vinné révy a skoro u každého stavení narazím na nějaký zdaleka viditelný exemplář exotických květů. Co mě však nemálo zamrzí, to je divokým oceánem odkrojený vysoký břeh, kterým ještě nedávno vedla těžce vybudovaná přímořská promenáda.

Spolu se svou milovanou chotí si pak dopřáváme neuvěřitelně pestrou večeři. Těžko se odolává, když si můžete vybrat z tolika nabídek. Dušené hovězí tkáně i následný doušek nanejvýš prospěšného chmelového moku posunují vnitřní pocity k vrcholu euforie. Vše ještě umocňuje pohled z hotelového okna. Západní obzor nabídl divadlo, které se žádnému romantikovi neomrzí. Nažloutlý obzor míří k oranžové a končí v červenofialové části barevného spektra. Další den je za námi, a díky Bohu, byl opět výjimečný a tím pádem nezapomenutelný.

V noci mě kromě rachotícího kompresoru budí ještě jedna věc. Palec mé pravé nohy, jehož nenormální stav se zatím den ode dne lepšil, opět nabobtnal. Trochu v něm škube a jakýkoliv dotek je takřka nesnesitelný. Včerejší uvolněná stravovací morálka vykonala své. Neprozřetelný nášup hovězího, doplněný mírnou dávkou chmele, se s projevy pravděpodobné dny či revmatické artritidy dvakrát nesnáší. Vypadá to, že jsem pro příští pěší výlety odepsaný. Náčelník proto aktualizuje program a operativně zamíří ke „kámošovi“. Tak totiž i se svou krásnou chotí pojmenoval zajímavou lokalitu poblíž obce Sao Jorge, v níž se snoubí kamenitá pláž s bouřlivým oceánem a klidnou hladinou sladkovodní nádrže, napájené vodou zdejšího polodivokého horského přítoku. Ale především s přítomností kamarádsky vystupujícího majitele místního bufetu, kde si lze objednat nejrůznější, zcela nezapomenutelné pochutiny.

U „kámoše“ vydržíme až do pozdního odpoledne. Dokonale občerstveni pak startujeme k nedalekému okresnímu městu. Santana, v níž pobývá necelých osm tisíc obyvatel, je známá výskytem pečlivě zrenovovaných barevných domků zvaných „casas de calmo“. Právě v takových kdysi přežívala velká část madeirských domorodců. Byly stavěné ve tvaru písmene „A“ , měly slaměnou střechu a daly se přemísťovat z místa na místo. Dnes už do nich asi nikoho z místních nedostanete, a tak slouží pouze jako nepřehlédnutelná turistická atrakce.

Ale nejen vyhlášenými barevnými domečky je známé město Santana. Moderní architektura zde doplňuje tu tradiční a zdejší ulice oplývají záplavou nejrůznějších květů. Na trhu můžete usmlouvat nákup čerstvého ovoce a kousek opodál třeba obdivovat vynalézavý místní keř, který svou životní vitalitou dokonale znásilnil už dávno zabudovaný kovový žebřík.

Kousek za okresním městem odbočíme z hlavní cesty a pak úzkou asfaltkou šplháme k horám. Na programu je špacír podél další levády. Průvodcovská dvojka jí přezdívá „květinková“. Toto pojmenování jí dokonale sedí. Vzrostlý eukalyptový les, rostoucí na rudohnědé hlíně postupně přejde v zelenou divočinu, připomínající latinskoamerickou džungli. Obdivujeme tu výrazně červené fuchsie, mnohabarevné mučenky, na jednom místě dokonce i nádherně vyvedená kvítka orchidejí. Martina, která se rozplývá při sebevšednějším pohledu na Boží stvoření, je tentokrát v sedmém, možná i vyšším nebi. Překvapením je setkání s ovčí rodinkou, která si teď na zdejších botanických zázracích s velikánskou chutí pochutnává. Pokud mě při této procházce něco netěší, pak je to neutěšený stav zmíněného palce mé pravé nohy. Stáhl jsem jej malířskou lepící páskou, přetáhl ponožkou a takto vyšňořená chodidla pak strčil do sandálů. Podle typické módní kombinace teď každý světoběžník uhádne, ke které národnosti náležím. Čech a vysoké ponožky v sandálech, to je totéž jako Skot v kárované sukni. Důležitá je však skutečnost, že pěší pochod podél šplouchajícího vodního kanálu nakonec jakž takž zvládám. Značně kulhavou chůzí, podpíranou dvojicí dvou zakřivených větví, sice připomínám invalidu prchajícího z ukrajinského bojiště, ale to je v dané situaci naprosto zanedbatelné. Jsem schopen omezeného pohybu, a to se počítá!

Vracíme se zpátky k naší vesnici. Nejzajímavější částí trasy nejsou pohodlné temné tunely, ale původní úzká cesta vedoucí některými dědinami. Silnice buď klesá nebo stoupá, především se ale neustále klikatí. Tomáš už má všecky zatáčky v krvi, a tak se v rychlosti posunu může směle srovnávat se zdejšími domorodci. Pojedeme tudy ještě mnohokrát, ale nikdy mě tento atraktivní úsek nepřestane fascinovat.

Dalšího dne opět táhneme k východu. Za vesnicí Sao Roque do Faial zabočíme prudce doprava. Dojeli jsme do osady Terra de Baptista. Což zní docela sympaticky. Na žádného bratra baptistu zde ale nenarazíme. Hluboce ponořeni do cestovních map se zato vytrvale drápeme do neskutečně prudkého krpálu. Navzdory veškerým dostupným navigačním vymoženostem, které nás směrují k předem vyhlédnuté levádě, komunikace nekompromisně končí u jedné vysoko položené usedlosti. Což se později ukazuje jako velká výhra. Martina s Tomem tak nechtě objevují kanál, jehož okolí zatím nenavštívili. Jmenuje se Levada de Castelejo.

Zatím se nám nestalo, abychom šlapali kolem vody, která proudí dědinou. Tady si můžeme dosyta vychutnávat taje zdejšího osídlení. Vidíme do malých zahrádek a málem i do útulných obýváků. Život madeirské horské vesnice pozorujeme v přímém přenosu. Jenom co se posuneme k nepěstěnému záhonu nezvykle bujných hortenzií, ozve se Dáše dobře známý zvuk telefonu. Na displeji přistává zpráva, že na svět přibylo další naše pravnouče. Chlapeček dostal jméno Jonáš. Dovídáme se to v těsné blízkosti vody, s níž měl jeho starozákonní jmenovec velice důvěrné zkušenosti.

Leváda opouští vesnici a začíná se zařezávat do skalnatého svahu. Kolmé stěny padají hluboko do údolí. Ještě, že tu zabudovali solidní zábradlí! I tak se nám z pohledů do hlubin začíná točit hlava. Postupujeme opatrně dál. K našemu překvapení tu kromě průhledné tekutiny skoro nic jiného neproudí. Mám na mysli jinak běžně se vyskytující turisty. Uzoučkým kamenitým chodníčkem klopýtá jenom pár jednotlivců či partnerských dvojic. Putovat divočinou v takřka dokonalém osamocení, to se nám opravdu velice zamlouvá. A to přesto, že na horskou krajinu začala padat jemná nebeská vláha. Přistává na listech, kapradinách i na ultramarinových květech, které zdobí okolní haluze. Invalidní palec mi však nedovolí další pokračování. Zatímco se vůdčí duo vydává objevovat další zajímavá zákoutí, naše stařecká dvojice raději troubí k ústupu. Každopádně nám tato, v pořadí už třetí leváda, odhalila další netušená madeirská tajemství.

Tomovi by to nedalo, aby se i tentokrát nezastavil u „kámoše“. Skrápějící déšť nevynechal ani toto zákoutí. Dámy zamíří k zastřešenému posezení a dopřávají si po šálku obvyklého kofeinového životabudiče. Náčelník však hrdinně odolá lákavému pokušení a s náramným nadšením se vrhá do chladivé náruče sladkovodní nádrže. Je suverénně jediným individuem, které ho tohoto času okupuje. Moje maličkost, tak jako obvykle, slídí kolem pobřeží. Narazí tu nejenom na parádní drobná červená kvítka, ale především na perletí zářící produkt vedlejšího rozbouřeného oceánu.

Před námi je další neznámý den. Známou cestou pádíme ke hlavnímu městu. Konečně můžeme obdivovat neobyčejně působivé údolí táhnoucí se od vesnice Serra de Agua. Na zprostředkování aktuálních dojmů nestačí žádný popis ani sebeostřejší fotografie. Osobní přítomnost je v takovýchto případech nevyhnutelná. Dramatická monumentálnost vysokých hor v kombinaci se spontánním lidským osídlením může nechat klidným jen oslepeného, případně citově zcela vyprahlého návštěvníka.

Blížíme se k Funchalu. Všecky okolní svahy jsou dokonale zalidněné. Mezi úhlednými domky se zelenají plantáže zelených banánovníků. Pečlivě obdělávané terasy stoupají až k nejvyšším patrům zdejších jižních svahů. Protáhlé žluté plody ze zdejších zdrojů údajně pokryjí spotřebu celého domovského Portugalska. A dlužno podotknout, že místní, navíc čerstvě utržené, chutnají nesrovnatelně lépe než ty, co známe z našich vyhlášených supermarketů.

Odbočíme do centra hlavního města a zaparkujeme v prostorné podzemní garáži. Zvuková kulisa tu připomíná jatka, kde se právě mordují stáda vyděšených prasat. Nanejvýš odporný kvikot způsobují pneumatiky zatáčejících automobilů, které se valí po nějakém speciálním podlahovém protiskluzovém nátěru. Svérázný koncertní sál proto co nejrychleji opouštíme a přímým směrem pochodujeme k vyhlášené tržnici. Ale, chyba lávky! Celý prostor je dnes totálně zabedněný, protože si tu dali dostaveníčko nějací zazobanci, pro které teď hbití pikolíci připravují slavnostní tabuli. Nevadí! Prohlédneme si bezprostřední okolí. Mezi starými i novějšími budovami to tepe životem. Babky v krojích nabízejí k prodeji své vystavené zboží, dámy na podpatcích slídí po obchodech s oděvy a pouliční směs zdejších ratlíků spokojeně podřimuje na městské dlažbě.

Zatímco naše dámská osádka pátrá po nějakém krámku kloboučníků, s Tomem přepadáváme neobvykle velké starožitnictví. Náčelník je ve svém živlu. Probuzená obchodní vášeň jej ve světě starých křesel, obrazů, zrcadel a nejroztodivnějších tretek svírá nejméně celou příští půlhodinu. Je pochopitelné, že neodchází s prázdnou. Díky vlastnictví duchovního daru smlouvání si podle očekávání vymohl velice významnou slevu.

Zatímco dámy vesele střídají klobouky a Tomáš drtí starožitníka snižováním ceny, moje maličkost se proplétá bočními uličkami. Nad hlavou se mi pohupují kabinky pověstné osobní lanovky, z výkladů malých obchůdků vykukují tisíce zbytečností a pomalované dveře, vrata a vrátka prozrazují tvůrčího ducha zdejších usedlíků. Bohapustě se poflakuji po Funchalu, ve kterém se postupně uhnízdilo nejméně 110 tisíc usedlíků. Toto město bylo povědomé nejen Kryštofu Kolumbovi, který se tu zastavoval při plavbách přes Velkou louži či císařovně Sissi, jež si zde léčila tuberkulózu, ale i poslednímu českému králi Karlovi prvnímu. Ten se tu dokonce dočkal své smrti. Nedočkal se ovšem postavení pomníku, který přítomnost aristokrata dodnes připomíná.

Poblíž mořského břehu mě konečně nalezne moje milá choť, v jejíž přítomnosti poté sleduji neobvyklou spartakiádu. Za zvuků rytmické hudby se tu zcela spontánně pohupují desítky převážně mladých účastníků. Nelze si nevšimnout jedné prostorově výraznější tanečnice. S lehkostí laně se svůdně vlní, natřásá barokním pozadím i bujným popředím a bez jakýchkoliv zábran dává okolnímu světu najevo, že život může být krásný, šťavnatý a nezřízeně bujarý.

Bylo by neodpustitelným hříchem nenavštívit některou z funchalských pláží. Formosa se jeví jako zdaleka nejlepší. Oplývá nejen ostrůvky antracitově černého písku, ale především nepřeberným množstvím omletých lávových kamenů. Poležení tu sice není dvakrát lákavé, zato třpytivý oceán slibuje nevšední pohoupání. Což o to, pohoupání je skutečně více než nevšední. Horší je to, alespoň v mém případě, s návratem na břeh. Sotva se pracně vlnami proderu do jeho blízkosti, jsem spodním proudem okamžitě odvlečen o deset, patnáct metrů zpět. Boj s nerovným živlem trvá dobrou čtvrthodinu a více než zřetelně mě upozorňuje, že netrénovaný suchozemec sešlého věku může v moři velice snadno ukončit své pozemské putování. Jedna vlna se nakonec slituje a s velkou razancí mě vyvrhne na kamenitopísčité pobřeží. Několik modřin a pár škrábanců mi bude napříště připomínat, že s říší Neptuna si není radno jenom tak zahrávat.

Osedláme naše zaparkované, žhavým sluncem proteplené přibližovadlo a od polonahých povalečů zamíříme do Údolí jeptišek. Jakkoli by našim cílem měla být nějaká dolina, navigace nás směruje do kopce. A ne jen tak ledajakého! Ten krpál má nejméně dvacet procent! Už nejméně dva kilometry se uzounkou ulicí mezi nízkými domy těžce prodíráme nahoru a v duchu prosíme nebesa, aby nám do protisměru neposlala žádné auto. Asi se modlíme málo nebo špatně, protože, právě, když jsme v nejlepším, přikodrcá z výšin objemný autobus! Naštěstí v jediném místě, kde lze zacouvat do miniaturního dvorku. Martina okamžitě pochopí situaci a s talentem zkušeného policajta začíná řídit dopravu. Jak Tomáš, tak i řidič vozidla hromadné dopravy ukázněně uposlechnou pokynů vnadné regulovčice, takže vzájemné míjení nakonec dopadne bez jakýchkoliv mrzutostí. Největšího utrpení, pokud nepočítáme našeho hrůzou zpoceného šoféra, se dočkává spojkové obložení brutálně zkoušené fordky. Rozjíždět se do hrbu, který má sklon běžné sedlové střechy, to určitě není žádný med!

Ukazuje se, že navigace má dost často smysl pro humor. Tentokrát nás na funchalské návrší sice dovedla suverénně nejkratší cestou, ale vůbec ne nejrychlejší ani nejpohodovější. Každopádně nám nabídla zážitek, na jaký se nezapomíná. Zapomnění se nedočká ani pohled na scenérie, který se nám po překonání nejvyššího bodu naskytne. Opět jsme v situaci, kdy by byl i sebepodrobnější popis zbytečný. Monumentálnost štítů, roklí a kolmých svahů nám bere dech. Právě tady se před pěti stoletími uchýlila početná skupina jeptišek prchajících z Funchalu neschůdným terénem před nájezdem pirátů. Usídlila se v bezpečí hor a za své přežití vděčí především zdejším kaštanům. Z jejich jedlých plodů dokázaly statečné a vynalézavé sestřičky vykouzlit nepřeberné množství pokrmů a nápojů. Na jejich recepty se dodnes nezapomnělo. Můžeme se o tom co nevidět přesvědčit v jedné z hospůdek na zdejším náměstíčku.

Curral das Freias, kde se nyní nacházíme, nabízí i návštěvu malého muzea. Přibližuje prastaré doby, kdy v těchto místech přežívaly nejen jeptišky, ale i zcela obyčejní smrtelníci. A jako v každém muzeu, tak i tady dospěje návštěvník k poznání, že staré zlaté časy byla krásné. Bohužel, ale až příliš kruté.

Z nadmořské výšky šesti set třiceti metrů později autem vystoupáme o necelého půl kilometru výš. Popojdeme kousek pěšky a zastavíme u bytelného zábradlí. Následná závrať je naprosto přirozená. Ta kolmá stěna, na níž právě stojíme, končí o nějakých sedm stovek metrů pod námi. Rozeseté domky jsou jako krabičky od zápalek, lidé jako mravenečci. Neuvěřitelně zakroucená uzounká stužka představuje silnici. Vyhlídka Eira de Serrado poskytuje jednu z nejpůsobivějších podívaných z celého dosavadního pobytu.

Plni nezapomenutelných dojmů klesáme do hlavního města. A z něho důvěrně známou silnicí k našemu severnímu pobřeží. Hodinový průtah přes tunely a nezapomenutelně krásnou krajinu kolem Serra de Agua a Sao Vicente nám opět připomínají pravdivý text písně našeho krajana Petra Fialy, že i cesta může být cílem.

Program následujícího dne je jasný. Nejdříve zamíříme k západnímu cípu ostrova a povědomou spojnicí vystoupáme k vavřínovému Fanalu. Pokračujeme dál a po nějakých deseti kilometrech pohodlného posunu zelenou náhorní plošinou zaparkujeme na docela přeplněné odstavné ploše. Této lokalitě se přezdívá Rabacal. Většina natěšených rekreantů dá na duchaplné rady všelijakých průvodců a okamžitě zamíří k tzv. Pětadvaceti fontánám. Naše vůdčí dvojka už tam kdysi byla a unisono tvrdí, že kromě několika bublajících pramínků a namačkaného davu čučících turistů tam nic jiného k vidění není. Takže se nadáme svést proudem a odbočíme k nejbližší levádě. Všímáme si tu hrstky proudících pěšáků, jemně bublající vody v kanále a především náramně silných větví, které chodník i všecko jmenované už dávno stačily překlenout.

Pomalu a líně se došouráme k významnému rozcestníku. Pokud chceme spatřit nejzajímavější přírodní partie této oblasti, pak nezbude než se svérázným chodníkem spustit o hodně níž. Poměrně slušný sešup tu naštěstí usnadňují vyčnívající balvany, vystouplé kořeny, ale především vykutané, mazaně zpevněné schůdky či schody. Jestliže se můj chromý palec citelně ozývá při běžné chůzi po rovině, tady mi překvapivě dovolí poskakovat jako rozdováděnému jelenovi. Takřka výhradně totiž došlapuji pouze na patu.

Hluboko pod námi se ozývá šplouchání padající vody. Ještě stovka výškových metrů a jsme u vodopádu. Bystřina tu narazila na vysoký skalní práh a teď se před našimi zraky řítí do vyhloubeného jezírka. Dál potom pokračuje nádhernými kaskádami níž a níž. V čistých tůních zde plavou parádní pstruzi a hltavě lapají po drobtech, které padají z rukou hladových, usilovně se nacpávajících návštěvníků.

Následný přesun k rabacalské chatě je opět vyzdoben klenoucími se větvemi. Tady jsou ale o mnoho delší a o dost silnější. Tento druh pralesa jsem zatím nikdy nikde neviděl. Působí náramně exoticky. Připadáme si jako v tajemné, neobyčejně romantické pohádce.

Kofeinoví narkomani si u občerstvovací stanice dopřejí nezbytnou dávku nejrozšířenější drogy a pak už společně šplháme silničkou zpátky k autu. Nasedneme dovnitř, zamáváme přežvýkujícím samicím tura domácího a jižnější silniční variantou pádíme zpátky k oceánu. Zelené lemování komunikace občas zpestří pochodující červenohnědá dojnice nebo ostře žluté květy nějakého divoce rostoucího keře. Přijíždíme k nádherné vyhlídce. Hluboko pod námi tepe svým životem nevelké městečko Porto Moniz. Přežívají v něm asi tři tisícovky smrtelníků a to, co je na něm obzvlášť lákavé, jsou přímo fascinující lávová jezírka.

Netrvá dlouho a jsme na místě. Je tu sice lidí jako much, ale to nás od lákavé koupele nemůže odradit. Podobně jako oni se dobrovolně nakládáme do slaného nálevu. Přestože hned vedle řádí divoký oceán, tady je bezpečno jako na koupališti. Pokud tu něco zoufale schází, tak je to kousíček rovného místa k lehkému poležení. Více či méně obnažené tkáně lenošek a lenochů zde zaplnily každičké volné místečko. Proto se po nedlouhém křtu ponořením nasoukáme zpátky do propocených textilií, naskočíme do fordky a východním směrem svižně uháníme k domovské Pontě Delgádě.

(((-:   pokračování někdy příště   :-)))