NA MADEIŘE V ATLANTIKU

- klan rodinných příslušníků -

část poslední

Máme tu sedmý den našeho madeirského pobytu. Zcela samozřejmě i tentokrát zamíříme k nějaké levádě. Dnes budeme operovat ve značně dramatické krajině v těsné blízkosti nejvyšší hory ostrova. Uvítání je impozantní. Neobvykle mohutné exempláře vysokých jehličnanů a podobně nápadné kmeny zdejších sekvojí budou neodmyslitelným doprovodem na prvních pohodových kilometrech. Jestli je už na startu této levády něco znepokojující, pak to bude nadnormálně velký počet klopýtajících turistů.

Poměrně mírné svahy postupně vystřídají velice prudké srázy. Někde jsou skalní stěny kolmé, místy až mírně převislé. A všude z nich vyrůstají nějaké keře, případně stromy. A všude se také musel vměstnat nezbytný kanál pro tekoucí vodu. K tomu ještě uzoučký chodníček, který je věrně doprovází. Poprvé se nacházíme v místech, která si vyžádala i proražení tunelu. Kutání do skal prý zastávali černí afričtí otroci. Bílá rasa, jíž impozantní dílo dosud slouží, by se měla dosud červenat. Tak jako tak, je posun podél této levády náramně dobrodružný. Nejen nad stometrovými srázy, ale i ve zmíněných černých dírách. Bez umělého světla by si našinec ani neškrtl. Tedy, určitě škrtl. Hlavou o skálu. Navzdory upevněným čelovkám se to občas podaří i každému z nás.

Díky hojnému výskytu proudících pěšáků zde poměrně často dochází k zapeklitým situacím. To, když na sebe narazí dva protichůdné davy. Podle Murphyho zákonů k tomu dochází v těch nejméně vhodných místech. Tedy tam, kde je chodník široký nanejvýš dvacet centimetrů. A pod ním nedohledně hluboká propast. Jeden dav proto musí chtě nechtě překročit kanál a přilepit se na stěnu. Druhému nezbývá než hoblovat lanové zábradlí a krok sun krok opatrně pokračovat dál. Pokud má někdo závrať, má zároveň smůlu. Buď se vrátí nazpátek nebo vyčká příchodu noci. V daném případě nevidí do hlubin a zpravidla ani nemusí nikomu uhýbat.

Dobrodružná pouť končí u nádherného vodopádu. Proud vody se tu řítí z více než úctyhodné výšky. Hned vedle hrozivě strmí temná, výrazně převislá skála. Varovný nápis hlásá pochopitelný zákaz vstupu. Nikdo si jej nevšímá, hemží se to tady jako v mraveništi. Znavení pěšáci rozbalují svačiny, jiní se čvachtají v mohutné chladivé tůni. Ti nejodvážnější si dokonce dopřávají bezplatnou, nicméně více než vydatnou sprchu. Ale jen v opatrném náznaku. Hlavní proud padající vody by je mohl poslat k zemi, možná i k zániku.

Jak se ukazuje, i tady stačili doputovat půvabní pstruzi. Nevyskytují se jen v běžných skalnatých korytech, ale i v samotných levádách. Je to pro ně sice asi nezáživné, ale patrně si na nudná korýtka už dávno zvykli.

Stejnou cestou se od vodopádu vracíme zpět. Znovu se vyhýbáme větším či menším skupinám. Čemu se však ani při zpáteční cestě nevyhneme, to jsou už zmíněné kamenné tunely. Někde jsou široké, jinde docela úzké. A dost často i poměrně nízké. Bez jisté dávky pokory se tu proto žádný běžný smrtelník neprotáhne.

Až při zpáteční cestě si všímáme, že jsme dnes zápasili jen kousek nad „kámošem“. Z nadhledu pozorujeme jeho domovskou lokalitu. Je v samém závěru hlubokého údolí, jehož svahy prudce stoupají k náhorní rovině. Pravá i levá strana vykazují velice husté lidské osídlení. To jsme však zatím ani náhodou netušili. Zanedlouho jsme na známém místě. Tady to opravdu nevypadá na to, že na obou skalnatých kopcích jsou pole, zahrady a lidská obydlí. Dole nás, jako obvykle, čeká studená vodní nádrž, vyhřáté balvany a rozhoupaný oceán. A pro většinu i nezbytný šálek kámošova líbezného kofeinového moku.

Na program následujícího dne nastupuje funchalská repríza. Vyhlášená tržnice je tentokrát otevřená. Pokud nás něco obzvlášť zaujme, pak to bude její rybí část. Pronikavá vůně rybiny může být pro suchozemce nevábná, u domorodců však vyvolává euforii. Především pohled na vystavené kousky hlubinné ryby espady, která je zde považována za národní jídlo. Protáhlé černé potvory s velkýma očima a ostrými zuby vyplouvají v noci z kilometrové hloubky ke hladině a nechají se prý ulovit i na obyčejnou udici. Kromě těchto exotů se na stolech objevují i další podmořské kreatury. Především baculatí tuňáci, jejichž čtvrtmetrový průměr těla zde není žádnou výjimkou. Budova ovšem nabízí i stovky dalších zdejších produktů, takže ani odpírači mořských lahůdek nemusí odcházet s prázdnou.

Zatímco většina naši pospolitosti pokračuje v obchodním tažení, dopřávám si sólo výšlap nedalekými uličkami. Ve staré čtvrti narazím na sympatické nízké domky, parádní bílý kostelík i korzující starousedlíky. Podle výrazu tváře je nic netrápí a evidentně si užívají života. Možná k tomu přispívají i nápaditě pomalované dveře, které mě ani tentokrát nepřestávají fascinovat.

Protáhnu se k oceánskému pobřeží. Už od roku 1614 se zde tyčí žlutočervená pevnost Fortaleza Sao Tiago. Dělostřelce zde po mnoha staletích vystřídala vojenská policie a nyní tady sídlí muzeum současného portugalského umění. A před jejími zdmi už dávno v pozoru nepostávají uniformovaní těžkooděnci, ale na dekách své obnažené tělesné schránky vystavují malí, velcí, baculatí i vyzáblí povaleči.

Je dávno známou skutečností, že právě z Madeiry pochází veleslavný fotbalista Ronaldo. Proto ani trochu nepřekvapí, že se s ním můžeme v nejrůznějších podobách potkat za každým druhým rohem. Vyrovnat se mu pochopitelně chtějí nejen zdejší puberťáci, ale i vystouplým břichem vybavení reprezentanti pokročilejších generací. Otázkou ovšem zůstává, zda by je velmistr vůbec pustil k balonu.

Mám ještě chvíli času, a tak se přesouvám k nedaleké městské pláži. Po písku tu ovšem není ani památky. Samé omleté černošedé kamení. Dvacet metrů ode mne se uvelebil nějaký svérázný domorodec. Přihopsal tu s pomocí dvou berlí, zalehl mezi šutry a teď širé okolí obšťastňuje hlasitým prozpěvováním nějakých místních hitů. Během produkce se vzdává jakékoliv obvyklé garderoby. Stačí mu dokonale padnoucí roucho Adamovo.

S celou výpravou se poté přesouvám k věhlasnější relaxační alternativě. Formosa ani tentokrát neoplývá nějakým závratným množstvím pohozených povalečů. Uvelebíme se v mírně odlehlejší části, kde se vypínají dramaticky tvarované balvany a skaliska. Černý písek mezi kameny je tak rozpálený, že chůze naboso je naprosto nemyslitelná. Tomáš, coby neohrožený mořský vlk se do divokých vln vrhá kdykoliv a kdekoliv. Ostatní, a moje poučená maličkost zvlášť, si dávají pořádného majzla. Po chvíli pátrání však narazíme na slušnou, hojně využívanou přistávací písčinu. V jejím okolí se pak můžeme bezstarostně oddávat nejroztodivnějším vodním radovánkám.

Dalšího dne zamíříme přímo k výšinám. Tedy, k úplně nejvyšší hoře ostrova, jíž se přezdívá Pico Ruivo, česky Červený kopec. Měří rovných 1862 metrů a z parkoviště Achada de Texiera, právě autem stoupáme, se k ní dá pohodlně vydrápat po třech kilometrech nepříliš náročné chůze. Už samotná cesta autem je nemálo zajímavá. Lesem vedoucí silnici zdobí souvislé porosty nádherně kvetoucích hortenzií.

Ze zmíněného parkoviště se posouváme k nejvyššímu bodu ostrova. Začínají se nám odkrývat nové a nové výhledy. Všude kolem jen divoké hory nádherné Madeiry! Pečlivě vybudovaný chodník mírně stoupá mezi křovinami stále nahoru. Dopřejeme si lehký oddych u kamenného odpočívadla a po chvíli chůze už vidíme cíl naší cesty. Dělí nás od něj plytké sedlo a po něm prudký výšvih vedoucí podél horské chaty k dobře viditelnému vrcholu.

Cestou se nám představují přímo neopakovatelné přírodní scenérie. Rozeklaný hřeben kolem protějšího Pico do Areeira, šíleně příkré srázy, vybělená torza mrtvých stromů a další a další nečekané pozoruhodnosti. Fotím jako zběsilý a tak zbylé, o něco svatější trojici nezbývá, než zde neustálým vyčkáváním trénovat míru nanejvýš užitečné trpělivosti.

Konečně jsme nahoře! Šílený vichr čechrá vlasy a rozvívá mračna prachu z červenohnědého chodníku. Okolní divočina nám teď pózuje v celé své dramatické nádheře. Mezinárodní pospolitost korzuje po protáhlé madeirské střeše a na své chytré mobily zaznamenává svoji momentální přítomnost. Bylo by divné, kdyby mezi nimi chyběli naši krajané. Nepřekvapivý výskyt Čechů prozrazuje nejen důvěrně známý slovanský jazyk, ale také některé viditelné odkazy na okolních kamenech.

Vracíme se stejnou cestou k naší zaparkované fordce. Tak, jak to bývá ve zdejších končinách zvykem, okolními dolinami začínají nahoru stoupat bílé mraky. Krajina tím nabývá na kráse. Zamáváme všem okolním vrcholkům a pak už se hortenziemi lemovanou silnicí spouštíme do údolí.

V pořadí desátý den pobytu slibuje podstatnou změnu. Náčelník usoudil, že je načase zavítat do „pustošiny“. Tak jejich bystrá dcera kdysi nazvala nejvýchodnější cíp celého ostrova. Povědomým i zcela neznámým krajem se prostřednictvím tunelů a klikatých cest dostaneme k bodu, odkud už žádná sjízdná komunikace nepokračuje. Odstavit tady někde svůj krytý vůz, to pro našeho kočího znamená nejméně dva kilometry poctivé pěší chůze. Čekáme na něj s neochvějnou vírou, že nás nalezne a čas si krátíme obdivováním barevných kamenných kreací, které zde vytvořila uměním posedlá neživá příroda.

Ocitli jsme se na úplně odlišné Madeiře. Ponta de Sao Lourenco, jak se tato oblast nazývá, prakticky neví, jak vypadá pořádný strom. Obvyklou všudypřítomnou zeleň zde vystřídaly koberce zaschlých světle béžových trav, ze kterých vystupují barevné odstíny obnažených hornin. To je právě ten druh krásy, který mě odjakživa přitahuje. Asi proto, že je u nás k nenalezení. Také tentokrát fotím jako zběsilý a své soudruhy podrobuji dalšímu testu ne zrovna příjemné snášenlivosti.

Bizarní svět barevných skal vyniká především při styku s azurovou mořskou hladinou. Nebýt jí, tak si připadám jako v americkém Utahu. Obzvlášť mě fascinují na sebe naskládané vrstvy mnoha zemitých odstínů, připomínající lákavě rozkrojený velkoprostorový dort.

Zatímco je moje maličkost u vytržení ducha, majestátní náčelník lehce trpí. Svět bez zelených stromů a proudící vody jej nechává chladným. Přestože teploty opět překročily tropickou třicítku. Budiž mu ale přičteno ke cti, že tuto skutečnost zvládá neobyčejně hrdinně. V rodinném kruhu mlčky klopýtá pustošinou a chvíli si krátí fotografováním své snědé choti, modrého moře a červených bodláků. Prašná cesta necesta naštěstí končí u nedaleké chaty, kde na něj určitě čeká nějaké milé, jen těžko odolatelné potěšení.

Zatímco spořádanější část výpravy oddychuje u zmíněné chaty, já si ještě vyběhnu na nedaleké návrší. Popravdě, nikoliv vyběhnu, ale dost obtížně se vydrápu. Pěšina, která tam střemhlav míří, je díky značné frekvenci pěšáků natolik zdevastovaná, že sebemenší posun nahoru vyžaduje větší či menší dávku sebezapření. Kamenná drť znemožňuje jakoukoliv adhezi a z příchytných lan zábradlí trčí ostré rezavé dráty. Drápu se raději volným terénem, což se ukazuje jak mnohem přínosnější. Narazím tu na zajímavé květy, sluníčkově žluté lišejníky a desítky malých kmitajících ještěrek. Vrcholový výhled na úplný konec madeirského světa se vzdáleným, sotva patrným majákem, je rovněž nezapomenutelný. A nezbytná daň v podobě komplikovaného výstupu navíc naprosto přijatelná.

Hrdinkou dne je bezesporu moje životní souputnice Dáša. Zdravotní hendikep, který jí doma dovolí jen nenáročné vycházky, jakoby na Madeiře vůbec neplatil. Technicky i fyzicky exponovanou tůru vyloženě horským terénem zvládla beze ztráty kytičky.

Zpáteční cesta nás vede jenom kousek od „kámoše“. Už nás zná jako staré boty. Nejen kvůli pravidelným nákupům, ale především díky několikrát zapomenutým plavkám. Dneska je u přírodního bazénu docela rušno. Tak jako vždycky, i tentokrát zde místní borci udivují přihlížející fanynky svými skoky ze skalní stěny do chladné vody. Poprvé se však na ostře sledované scéně objevuje mladá dívka. Vyšplhá na kamenný výstupek, dlouho váhavě zírá do hlubin a nakonec raději ustoupí stranou. Nevzdává to a brzy je na stejném místě znovu. Když je to už popáté či pošesté, sbalím foťák a otočím se stranou. Jásavý výkřik v tu chvíli prozradí, že právě skočila. Madeirskou pannu v letu jsem tedy propásl.

Aby náš náčelník Tom netrpěl psychickou újmou, bude nutné včerejší pustošinu vyvážit nějakým zeleným kontrastem. Jeho milovaná Martinka samozřejmě naordinovala osvědčenou levádu. Narazíme na ni cestou ke třetí nejvyšší hoře ostrova. Ze značně stísněného parkoviště sestoupíme k malému umělému vodopádu a pak už věrně kopírujeme úhledně vybetonovanou strouhu. V proudící vodě zahlédneme pstruhy, na skalních stěnách půvabné mechy a někde i orosené listy nadrozměrných kapradin. Jemně poprchává a občas nás mile překvapí návštěva cárů bílé mlhy. Na chvíli romanticky přizdobí okolí a svět divoké džungle, kaskád a malých jezírek obalí průsvitným závojem napínavého tajemství.

Vracíme se k autu a v jeho útulném interiéru stoupáme mlžným lesem nahoru. Překvapuje nás kompaktní hradba mohutných jehličnanů. Až tady nám dochází, proč objevitelé nazvali Madeiru Madeirou, tedy Ostrovem dřeva.

Stoupáme vytrvale nahoru. Les, na rozdíl od mlhy, postupně řídne. Míjíme poloprázdné místo pikniků a čím dál menší stromy už vystřídaly keře. Přibývá světla, což je neobyčejně potěšující znamení. Dříve nebo později by se mohla nad hlavou objevit modrá obloha.

A je to tady! Na nebi dokonalé azuro! Převtělení krajiny působí až mysticky. Kousek nad námi známá kupole zdobící vrchol Arreira, na druhé straně poloostrovy pevniny vyčuhující z bílého moře. Pane, Bože, díky! Nepřestáváš nás překvapovat!

Jsme ve výšce 1818 metrů. Na třetím nejvyšším bodě Madeiry. K protějšímu Pico Ruivu odtud míří značená pěšina. Patří mezi vůbec nejatraktivnější treky světa. Na celou trasu nemáme čas, dopřejeme si proto jen malou ochutnávku. Po schodech se spouštíme dolů a opatrně míříme k nedaleké vyhlídce. Výhledy jsou nepopsatelné. Ta bílá mračna pod námi evokují nadpozemské pocity. Jsme prostě v úplně jiné dimenzi bytí! Nebe je skoro na dosah.

V rámci skrovných časových možností si dopřávám ještě krátké pokračování. Solidně zabezpečená trasa hned strmě stoupá nahoru, hned zase dolů. Někde se prodírá do skály vykutaným chodníkem, jinde kopíruje uzoučký hřeben, z jehož obou stran padají bezedné hlubiny. Kdo si chce užít adrenalinu, ať určitě nevynechá nádherně divoké okolí Arreira!

Svěřujeme se znovu mlžnému závoji a povědomým lesem klesáme k civilizaci. Neodpustíme si zastávku u nápadných žlutých květů. Jsou posety křišťálovými krůpějemi a připomínají ozdobený vánoční stromek. Něco podobného je k vidění i kousek opodál. Akorát v modrém. S autentickou přírodou tu souzní i okrášlení ulic a kostelů. Vypadá to, že jsme se trefili do údobí nějakých zdejších křesťanských svátků.

Pobyt se nám zatraceně krátí, takže obvyklou návštěvu „kámoše“ prostě nejde vynechat. Trojka volí kombinaci kávy s chladivým sladkovodním nálevem, já si dopřeji lehký výšvih do jednoho ze svahů. Kupodivu do něj nešplhá jen nějaký nenápadný chodníček, ale regulérní cesta, která kdysi bývala jedinou spojnicí mezi obydlenými náhorními plošinami. Do očí mě trkne hned několik zajímavostí. Konečně se na „kamoše“ a jeho areál dívám pořádně spatra. Potom mě tu překvapí bujné porosty opuncií. Jsou na nich nejen oranžové květy, ale dokonce i zralé plody. Potěší mě i setkání s divoce rostoucí ozdobou našich teras a balkónů. Červené muškáty jsem ve volné přírodě zatím jaktěživ neviděl.

Asi podvacáté už kličkujeme serpentinami poblíž Boaventury. A pokaždé si tu Martina všimne květů ibišku, který u ní doma zatím nezakořenil. Její oddaný choť si už dávno přivykl na snášení modrého s nebe, takže krátké zastavení u zmíněného keře pro něj není problémem. Hbitá ženuška vyskočí z kabiny, nenápadně přicupitá k ibišku, a navzdory zuřivě štěkajícímu psíkovi z něho chvatně odlomí několik živých větviček. Pokud by chtěl někdo usvědčit manželku všeobecně uznávaného pastora z evidentního porušování Desatera, potom je doličný dokumentární snímek kdykoliv komukoliv k dispozici.

Přijeli jsme k našemu hotelu. Už pár dní stojí v jeho blízkosti několik stanů. Kupodivu na tom nejméně očekávaném místě. Na dlážděném chodníku, přímo u autobusové zastávky. Protahuji se rádoby nenápadně okolo a zkouším ten kemp nenápadně vyfotit. Asi jsem moc nenápadný nebyl, protože přítomní domorodci na mne kývají, ať popojdu blíž. Čekám nějaký průšvih. Nepovolené fotografování bývá i trestné. Ale, kdeže! Manželská dvojice mi okamžitě vnucuje právě opékané mořské dobroty a jejich dcera nalévá vrchovatý šálek marakujové ponče. Zpřelámanou angličtinou poté vyzvídám, cože má jejich exotické táboření znamenat. Dovídám se, že o víkendu bude ve vedlejším kostele velkolepá slavnost a oni si tady v souladu s dávnou tradicí už v předstihu zajišťují svoji účast. Až později zjistím, že se jedná o velkou pouť, která zde pravidelně míří už od roku 1577. A to stanování je patrně vzpomínkou na dávné časy, kdy se pěší putování přes celý ostrov bez trávení nocí na čerstvém vzduch prostě neobešlo.

Neúprosný konec pobytu si vynucuje obstarání nepostradatelných suvenýrů. Nejlepším nákupním středisek je prý vysoko položená Encumeada, kde jsme už operovali na samém začátku. Obcházení regálů není mojí preferovanou kratochvílí, a tak si dám malou ochutnávku horského treku, který odtud startuje ke známému nejvyššímu návrší. Mým skrovným cílem je výběh na nějakou slušnou vyhlídku do okolí. Drápu se vzrostlými křovinami stále prudce nahoru. Je to únavné! Letmo pohozené šutry později vystřídají skalní prahy a vysoké schody. Míří i v těch nejnemožnějších místech přímo nahoru. Žádné u nás obvyklé serpentinky či vracečky. Jsem z toho krpálu dočista vyřízený. Jakýkoliv slušnější výhled stále v nedohlednu! Nadopuji se hrstí madeirských stromových borůvek a díky nečekanému časovému skluzu střelhbitě kloužu zpátky do sedla. Když už jsem skoro dole, všimnu si nenápadného skalního ostrohu. Takový výhled jsem opravdu nečekal. Dohlédnu odtud k jižnímu i severnímu moři.

Druhé kolo nákupů se koná o tisíc výškových metrů níž. Takže si na závěr ještě jednou užiji nezapomenutelného Sao Vicente. Protahuji se pěším tunelem, zírám do kolmých stěn a opět se divím, jak mohou ti pod nimi bydlící lidé v noci klidně spát. Ke klidu nepřispívá ani permanentně rozbouřený oceán. Jeho vlnobití je dnes burácivější než kdykoliv předtím.

Patrně se nikdo nediví, že ani předposlední den pobytu nemůže končit jinde než u „kámoše“. Přestože se tentokrát jedná o více než pořádnou zajížďku. Tomu se prostě říká závislost. Každý ji ale máme někde jinde. V mém případě to asi bude potřeba občasného osamění. Zdá se mi, že začínám pociťovat absťák. A tak se od živého střediska řízené relaxace uchyluji k rákosím zarostlým břehům zdejší bystřiny. Konečně pocit absolutní svobody! Bez jakéhokoli pokrytectví se čvachtám v přívětivě chladivých tůních, stařecké tkáně nastavuji blahodárným slunečním paprskům a plnými doušky nasávám báječnou atmosféru posvátné samoty. Nad hlavou mi krouží dravci a zelenou pobřežní džungli vyzdobily modrofialové květy. Připadám si jako na Tahiti.

Blíží se úplně poslední večeře. Přestože je v mém případně absolutně bezmasá, zdá se mi o ráji. Edenskou atmosféru dokreslují zahradní květy, vzrostlé palmy a v neposlední řadě i finálový západ naší nejbližší hvězdy. Čas se naplnil. Letmý pohled zpátky nasvědčuje, že věcmi či zážitky, které se jenom tak lehce nevytratí. Se zvukovou kulisou rachotícího kompresoru přečkáváme závěrečnou noc a budíme se do nádherného slunečného rána.

Náčelník je člověk jaksepatří spořádaný, takže by mu svědomí nedalo, aby věrné přibližovadlo nezbavil nastřádaných nečistot. Má to tady už velice slušně vychytané. Zajedeme tedy ke svéráznému vodopádu jen kousek za Seixalem. Zatímco se Tomáš věnuje náruživému vymítání veškeré pocestné špíny, já si i s dámskou osádkou užívám posledních pohledů na rozvášněný Atlantický oceán.

Nacpeme se do vyleštěné fordky a ve společnosti našeho movitého majetku uháníme zdejšími tunely ke hlavnímu městu. Ani tentokrát nevynecháme návštěvu největší pláže. Ve společnosti modrých vln, černého písku a dozlatova opálených dívek si vychutnáváme veškeré dostupné lážo plážové rozkoše. Před večerem posbíráme pár lávových šutrů na věčnou památku a pak už v rozverné náladě pádíme k přístavišti létajících korábů.

Na řadě je už jen vrácení auta a naučený předodletový rituál. Probíhá hladce a neobvykle rychle. Je totiž zřetelně oznámeno, že náš odlet bude díky sílícímu větru uspíšen. Nasedneme do osvíceného letadla a za chvíli už opouštíme jednu z nejproblémovějších přistávacích ploch na planetě. Začínající vichr sice při vzletu s korábem lekce zaškube, ale pak už se v naprostém poklidu vznášíme ve společnosti stříbrných hvězd a velkého nažloutlého měsíce. Díky bezmračnému nebi si po hodince plachtění nad mořem užíváme fantastického pohledu na hluboko pod námi ležící večerní Lisabon, jakož i na další blikající lidská sídla Pyrenejského poloostrova, sladké Francie a noční Itálie. A pak už nezbývá, než překonat vysoké alpské štíty a o něco později citlivě dosednout na moravskou půdu brněnského letiště. K valašskému domovu nám zbývá už jenom pár potemnělých kilometrů. Díky našemu bdělému náčelníkovi a jeho spolehlivému severskému stroji vše zvládáme v klidu a ničím nenarušené pohodě. Takže, Martino s Tomem, díky, díky, díky!!! Právě skončila jedna z našich nejkrásnějších dovolených...

(((-:    ahoj - ahoj - ahoj    :-)))