náramně milé
KARPATY BÍLÉ
Pro starce, kterého zdobí bílé vlasy, je to naprosto ideální
kraj. Táhlé kopce s mírným stoupáním slibují snesitelnou námahu a nekonečné
lesy s občasnými loukami nikým nerušený klid. Ve druhé polovině listopadu proto
vyrážím do Bojkovic. Vlak v ceně pětašedesáti korun mě tam přemístí za necelé
dvě hodiny. Vystupuji na nádraží, kde blahé paměti postával s plácačkou sám
soudruh Urbánek, poslední vrchní náčelník klasických českých komunistů.
Bojkovice, kde sídlí asi čtyři a půl tisíce smrtelníků mě
vítají studeným větrem a liduprázdnými ulicemi. Úprava nábřeží říčky Olšavy na
mne dělá úžasný dojem. Plno laviček a ještě víc nejrůznějších informačních
tabulí svědčí o tom, že zdejší konšelé to s kvalitou života svých poddaných
vzali doopravdy vážně.
Dušičkové počasí mě vyžene do těsné blízkosti dvouvěžatého
kostela. Proplétám se liduprázdným hřbitovem plným odpočívajících nebožtíků. Co
nevidět mě totiž čeká stejný osud, takže je načase si na jinou dimenzi bytí pomalu přivykat. Pod
naleštěnými pomníky se záplavou živých i umělých květů leží celá minulost
města. Nejen sestry dominikánky, ale k mému překvapení i celá Pilátova rodina.
Po zelené značce stoupám zlatožlutým lesem nahoru. Zahnu
doprava a nestačím se divit. Přede mnou se sice tyčí honosný zámek Nový
Světlov, ale já si připadám jako na prahu doby temna. Kovová brána je zamčená.
Pravděpodobně si to současný majitel vysvětlil tak, že zámek je od slova
zamykati. Velice příznivý dojem, který na mně zanechalo lidumilné podzámčí, je
tím pádem pryč. Škoda, alespoň zahradu mohl zámecký pán neurozeným proletářům
otevřít. Nedá se nic dělat, chtěli jsme kapitalismus, máme ho mít! Nedivím se
Urbánkovi, že sklouzl ke komunistům.
Lehce otrávený se pak ponořím do blízkých smíšených
lesů. Temné myšlenky ze Světlova jsou
rázem pryč. Klopýtám nekonečnými hvozdy a užívám si tisíce nejrůznějších
zajímavostí. Všechny jsou přístupné a úplně zadarmo. Pestré barvy už slétly k
zemi a vystlaly ji nádherně nadýchaným kobercem. Občas tu problýsknou stříbrné
jiskřičky. Patří kapkám rosy, která zůstala na spadaném listí. Nepotkám tady
jediného človíčka. Po hodince líné chůze vystoupám k nejvyšší kótě v okolí.
Kopec se jmenuje Valy a podle nápadných terénních nerovností zde kdysi stálo
nějaké hradiště. Potvrzují to nálezy stříbrných a měděných mincí z doby císaře
Trajána. Kutači, kteří to tady prohrabávali, údajně našli i vzácné krystaly
celé řady velice ceněných nerostů.
Souvislý porost přerušují vzdušné louky. Na jedné z nich
stojí docela svérázná chata v podobě obytného přívěsu. Pokračuji dál a opět si všímám
detailů na pestrobarevném koberci. A také pokroucených dřevěných výtvorů, které
vymodelovala sama příroda. Kdo si chce zadarmo užít nebývalých krás, ať vyrazí
na čerstvý vzduch. Pokud možno, s otevřenýma očima.
Rozcestník mě nasměruje k Modré vodě. Jak je vidět, za
starých časů se tady intenzivně kutalo. Hlavně se těžil čedič, ale někde prý i
železná ruda. V Bojkovicích prý svého času fungovala i menší huť. Dnes tady
nevládne pracovní ruch, ale naprosto božský klid. Hlavně u malého jezírka,
který by mělo být podle názvu modré. Bílé Karpaty si ale s barvami tvořivě
pohrávají, takže aktuální stav se spíše
blíží k zelené. S příměsí dalších zemitých, případně i pestrých odstínů.
Po nekonečných pastvinách se dostávám na dohled od obydlené
vesnice. Jmenuje se Komňa. Ční tady už třináctého století a v současné době
hostí více než pětistovku stálých obyvatel. Dědině už zdaleka vévodí statný
katolický kostel Jakuba Staršího, který byl postaven v polovině devatenáctého
století. Náramně sympatická obec, ve které už na první pohled všecko funguje,
si v roce 2011 vysloužila hrdý titul Vesnice roku. Určitě po zásluze.
Když se řekne Komňa, každému se okamžitě vybaví světové
proslulý Jan Ámos, který si název dědiny přenesl do svého příjmení. O místě
jeho narození se však dosud vedou vášnivé spory. Kromě Komni si jej přisvojují
ještě Nimnice a Uherský Brod. Každopádně je pěkné, že poslednímu biskupu
Jednoty bratrské zde v padesátých létech postavili komunisti kamenný památník,
jehož součástí je i prsť z jeho hrobu v holandském Naardenu. A že Učiteli
národů náleží i zdejší Mateřská a základní škola. Stejně jako někdejší sýpka,
která byla v roce 1992 citlivě upravena a proměněna v Komenského muzeum.
Domorodci, ve kterých nepochybně koluje Komenského krev,
neupravili jenom zmíněnou sýpku, ale i obydlí místního zvěrokleštiče. Chalupa
dokonce obsadila nejvyšší příčku v krajské soutěži Lidová stavba roku. Domek je
naštěstí zamčený, takže nehrozí nebezpečí záměny domestikovaného zvířete za
pána tvorstva. V mém případě by to sice až tak nevadilo, protože reprodukční
povinnosti mám dávno za sebou. A tak s nedotčenou aparaturou mohu směle
pokračovat v další obhlídce této v mnoha směrech výjimečné dědiny.
Každého druhého příchozího nepochybně také zaujme stavení, v
němž podle mnoha náznaků sídlí nějaký kymštýř či kumštýřka. Chalupa z roku raz
dva je místy oplácána hlínou a pohled do okna i do okolí domu prozrazuje, že
uměním posedlá osobnost se asi docela vyzná v moderní sochařině.
Odbočím z hlavní cesty a podél hospodářských budov vystoupám
k tajemnému místu, kde by se měl
nacházet hřbitov. Na lehce odlehlém místě údajně odpočívá necelá padesátka
zdejších obyvatel, kteří kdysi podlehli epidemii cholery. Vedle kamenného
kříže, který tuto smutnou událost připomíná, se k nebi tyčí i vztyčená deska se
jmény všech obětí. Každopádně se jedná o další důkaz lidskosti místních
konšelů, kterým stojí za to připomínat i věci, které se v devětadevadesáti
procentech obcí taktně zamlčují.
Klopýtám v sílícím vichru dál a do cesty se mi staví malý
potůček. Na první pohled má cihlově červenou barvu. Když přijdu blíž, všimnu si
duhových odlesků na jeho hladině. Každý úhel pohledu nabízí jinou podívanou.
Pořízené záběry budou sice připomínat abstraktní kýče, ale to je mi naprosto
ukradené. Mně prostě ta proměna barev fascinuje, takže kolem té kaluže
poskakuji se svým miniaturním nikonem jako smyslů zbavený.
Poslední pozoruhodností, na níž náhodou narazím jsou zdejší
rozsáhlé Eko sady. Rodinná firma kousek
nad vesnicí vysadila tisíce stromků, které bez jakýchkoliv chemických zásahů
přinášejí úrodu jablek, hrušek a švestek. Ty se pak přímo na místě suší či
proměňují v marmelády, případně v mošty, jež jsou pro fajnšmekry k dostání v
místním obchodě či zasílány prostřednictvím e-shopu. A proto nikoho nepřekvapí,
že zmíněná familierní společnost obdržela Léta Páně 2021 ocenění Nejlepší
ekofarma roku.
Jihozápadní blizard nabývá na síle a pláně nad dědinou
nemilosrdně bičuje svými poryvy. A tak raději zamířím zpátky do lesů.
Romantický kraj se začíná halit do jemné mlhy a působí poněkud tajemně. Do
reality mě vrací ovocný sad, pod jehož stromovím, zůstaly stovky spadaných
jablek. Nacpu jimi svůj poloprázdný baťůžek, a tak se zátěž na mých zádech
dostane na slušných deset kilogramů. To mi však ani trochu nebrání ve výšvihu
na nedaleké hradní návrší. Nemíří tam odsud žádná cesta ani pěšina, takže
nezbývá než ostré převýšení zdolat přímým tahem mezi houštinami či vývraty
bývalých lesních velikánů.
Hrad Zuvačov byl postaven někdy ve třináctém století, a podle
některých indicií patřil ve své době mezi hrady královské. Svou funkci však
plnil jen dvě stě roků. Chátral, až z něho zbylo jen torzo kruhovité strážní
věže. Vrcholu kopce dnes dominuje statný javor s nádherně pokroucenými kořeny. Navzdory absenci pozůstatků panského sídla
stojí toto místo za návštěvu. Smrtelník si tady uvědomí pravdivost lidového
rčení, že všecka sláva, polní tráva. Kdysi tady vládl čilý ruch, dneska po
někdejších urozených neštěkne ani pes. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, co nevidět
dopadneme úplně stejně.
Čas kupředu rychle kvapí, blíží se večer a do cíle mi zbývá
nejméně pět šest kilometrů. Zrychleným tempem proto zamířím k Nezdenicím. Opět
nepotkávám ani jediného člověka. V přehledných porostech listů zbavených
listnatých stromů však nejméně dvakrát narazím na početnou skupinu nádherných
laní a ještě vícekrát na divoce prchající stádo muflonů.
