hlava třeští

V BUDAPEŠTI

 

Sedmý prosinec je dnem mého narození. Zrovna na tento den plánuje Cestovní kancelář Valaška zájezd do maďarského hlavního města. Kvalifikovaný dohled nad mou chátrající tělesnou schránkou tentokrát zajistí kvartet rodinných příslušníků. Konkrétně nejmladší syn Jakub, vlastní dcera Ester, její adoptivní sestřička Eva a pochopitelně i má zákonná partnerka  Dáša.

O půl páté ranní nasedáme do důvěrně známého žlutého autobusu, přepálíme celé Valašsko a Vlárským průsmykem vklouzneme do sousedního Slovenska. Zastavíme až za Bratislavou, na dohled od maďarské čáry. Nejen, abychom tu realizovali nezbytné odpuštění nadbytečných tekutin, ale v našem případě v souvislosti se vzpomenutým památným dnem také sladili naše úsměvy. Děje se tak skromným lokem ušlechtilého léčivého nápoje ze zásob našeho pohostinného přibližovadla.

 

Zamlženým Maďarskem se pohodovou jízdou posuneme až k Budapešti. První zastávkou je jedna z místních vyhlášených tržnic. Vévodí jí nejen ovoce, zelenina a nejrůznější druhy paprik, ale také vánoční i nevánoční suvenýry, lákavě nazdobené laskominy a k mému překvapení i čerstvě nasbírané zimní houby.

Zcela zvláštní kapitolou však jsou všelijaké masné výrobky. Překvapuje jak úprava, tak jejich původ. Vedle obvyklých i neobvyklých čabajek z prasečích tkání tu najdeme i zajímavě vyhlížející salámy. Třeba z jelena, divočáka, koně nebo osla.

 

Naskakujeme zpátky do busu a pod taktovkou přívětivé paní průvodkyně se pomalu suneme podél Dunaje a poté i věhlasným Andrássyho bulvárem. Všímáme si impozantních mostů, nezaměnitelných panoramat s Budínským hradem, kostelů i význačných budov či pomníků.

Druhým budapešťským zastavením je tak zvané Náměstí hrdinů. Je nápadné mimořádně hustým výskytem všelijakých soch, kterým ještě dominoval archanděl Gabriel. Patrně někam odletěl, protože vrcholek  vysokánského sloupu, na němž parkoval, je prázdný. Takže se musíme spokojit s neandělsky vyhlížejícími bronzovými postavami, většinou po zuby ozbrojenými borci, kteří se zasloužili o vznik i následný rozvoj maďarského státu.

Protáhneme se ucpanými ulicemi, přesvištíme jeden z mostů a zastavíme v protějším Budíně u ještě ucpanějšího autobusového parkoviště. Busy ze všech okolních i vzdálenějších států zde vyplivly své pasažéry a ti postupně dokonale zaplnili všecky komumikační spojky mířící k historickému sídlu uherských králů. Z výkladu naší paní průvodkyně před jednotlivými budovami moc nemáme, protože její spisovnou češtinu úspěšně válcuje němčina, polština, srbochorvatština či ze všech stran se ozývající italština.

Součástí Budínského hradu je i sídlo maďarského prezidenta. Nepříliš nápadnou budovu střeží dva nehybní uniformovaní strážcové. Jediný pohyb, jehož si lze u nich povšimnout, je občasné mrknutí oka. Uherské mocipány dnes vystřídaly davy zvědavých turistů. Pomalu a těžce se jimi prodíráme až k náměstí před věhlasným Matyášovým chrámem.

Kostel, který byl pojmenován po slavném Korvínovi, býval i svědkem korunovace zdejších králů. Je pečlivě opravený a představuje opravdovou ozdobu hradního návrší. Návštěvu interiéru však musíme kvůli nedostatku času oželet. Spokojíme se proto s obdivováním vnější nádhery, která toho nabízí daleko víc než je běžný návštěvník schopen strávit.

Když už jsme na kopci, nemůžeme vynechat přilehlou Rybářskou baštu. Nepodává se tu rybí polévka, ale několik druhů vánočního punče, které bublají v obrovských kotlech. Podobně jako bájný pták turol, také my si odtud dopřáváme parádního výhledu na centrum protější Pešti. Už za chvílí bychom se tam po společném pěším sestupu měli sami objevit.

Široký Dunaj tentokrát překonáváme po svých. Používáme k tomu nejstarší a nejznámější budapešťský most střežený mohutnými kamennými lvy. Suneme se po něm tempem líného hlemýždě. Také tady se totiž utvořil souvislý řetěz napěchovaných lidí, takže prastarý Řetězový most praská ve švech a méně odolní jedinci se obávají o jeho zřícení.

Ocitli jsme se na druhé straně veletoku, kde během Druhé světové války docházelo k odporným masakrům. Pod taktovkou maďarské fašistické Strany šípových křížů zde zahynuly asi čtyři tisícovky Židů. Museli se vzdát odění i obutí, postavit se na hranu nábřeží, kde byli postupně stříleni. Jejich těla padala do vody, aby je pak  proud odnášel neznámo kam. Na památku hrůzného masakru zde vznikla neobvyklá upomínka. Věrné kovové napodobeniny bot, které zde po sobě nešťastníci zanechali.

Dvě hodiny osobního volna si každý užívá po svém. Neodpustím si lehké seznámení s budovou maďarského parlamentu. Se svými rozměry 268 krát 123 metrů je největší svého druhu na světě. Zblízka působí monumentálně, pokud ne až hrůzostrašně. O jakékoliv skromnosti nemůže být v tomto případě ani řeč. Za denního světla toho už mnoho navštívit nestihneme. Takže aspoň nahlédnout do několika  přilehlých ulic a náměstí, které se však velice rychle udívají do večerního, adventně laděného hávu.

Adventní trhy nejde samozřejmě také vynechat. Na postávání u stánků však příliš času nezbývá. Především díky nekonečnému stepování ve frontách na toaletu. Pro případné další návštěvníky tohoto města máme velice praktickou radu. Přibalit si do ruksaku pemprsky. My jsme na ně nemysleli, přesto si posledního dějství docela užíváme. Utrácíme za teplé nápoje, čerstvé pečivo i exotické, nádherně voňavé adventní ozdoby. Kolem se opět valí proudy lidí, a jak se zdá, už nám z toho hlava třeští. Zkrátka a dobře, jsme v centru Budapešti. Ale před odjezdem našeho autobusu přesto ještě stačíme obdivovat nasvícené fasády, mosty a celé protější budínské panoráma.

No, a chvilku po páté už přijíždí náš krytý vůz. Obsadíme jeho útulný interiér, abychom se poklidnou jízdou posouvali z  Uherské nížiny až k našemu rodnému Valašsku. Samozřejmě v naprosté pohodě, protože cestujeme s Valaškou.

------------------- (((-: ahoj :-))) -------------------