KEHIDAKUSTÁNY

pro dámy i pány

 

Dárek ke kulatinám může mít i podobu zájezdu. S podmínkou, že to bude do Maďarska, jej už v únoru dostává moje milá choť. V daném případě hned pro dvě osoby. Takže se na scéně objevuji jako příživník. Po maďarských termálech, které každý chválí, toužíme už pradávno. Vybíráme si třídenní výlet do lázní Kehidakustány. Především proto, že jej má ve svém programu nejlepší cestovka všech dob, námi preferovaná Valaška.

 

Dvaadvacátého jedenáctý se před sedmou ranní srocujeme u meziříčského autobusáku. Noc vyzdobila zem bílým popraškem, jehož spad pokračuje i v době odjezdu. Silnice jsou naštěstí sjízdné, takže v pohodě na Vsetíně i ve Zlíně doplníme náš žlutý bus posledními účastníky, a tak v počtu sedmapadesáti duší můžeme přes Bílé Karpaty zamířit na Slovensko. Ony Karpaty jsou tentokrát skutečně bílé, dokonce víc než naše Vsetínské či Vizovické vrchy. Podhůří pohraničních hor však ještě zdobí svěží zeleň příštích obilních lánů. Míhající se venkovní krajina tak z vyhřátého busu působí náramně poeticky.

 

První povinná zastávka je na nějaké benzince před Bratislavou. Docela nás překvapuje, že i tady se ještě udržel první letošní sníh. Je to zajímavé, protože v daleko severnějším Zlíně po něm nebylo ani památky.

Pokračujeme dál. Slovenské hlavní město se nám představuje tradičním hradem, širokým Dunajem a novými výškovými budovami. Nebýt nesrozumitelných nápisů, maďarské hranice si ani nevšimneme. Pádíme úrodnými nížinami a pokud je dokážeme vnímat správnou optikou, ani tady pohled z okna nemusí být o nudě. Zoraná i osetá pole jsou i v těchto končinách přizdobena decentním sněhovým popraškem. Krajina se postupně začíná vlnit, až přijdou na řadu i mírné kopečky. Po nějakých šesti sedmi hodinách občas přerušované jízdy jsme u cíle. Vítá nás nejen impozantní vchod do termálů, ale především sám Velký šéf, charismatický ředitel Valašky, vždycky dobře naladěný Míra Hořanský. Dostáváme klíče od pokojů a řadu cenných rad, ale také typicky maďarské pagáčky doplněné kalíškem všude ceněné valašské ohnivé vody.

Navlečeme nejnutnější zakrývací textilie, nahodíme přes sebe erární bílé župany a se sebevědomým pocitem grófů uskutečňujeme první ochutnávku lázeňského areálu. Zdaleka nejvíc nás zaujme venkovní bazének, z jehož hladiny vzhůru stoupají oblaka jemné páry. Do pětatřicetistupňové kyselky noříme své povadlá těla a zdá se nám o ráji. Podobně jako později v sauně či u prostřených stolů velké jídelny. Pověst skvělých kulinářských výtvorů se potvrdila! Večeřet za zvuků autentického klavíru, tak to jsme zatím, coby typičtí reprezentanti českého proletariátu, nikdy nikde nezažili!

Je teprve půl deváté a do pelechu se mi ještě nechce. Před spaním si tedy dopřeji lehký špacír do nějakého zdejšího centra. Nepochybně bude někde na dohled!! Pětadvacet minut šlapu úsporně osvětlenou hlavní ulicí, ale centrum stále nikde. Míjím jen přízemní domečky a zamrzající kaluže. Po lidech ani památky. Je to divné, ale během hodinové procházky skutečně nespatřím jediného človíčka. Buď jsou domorodci zvyklí chodit spávat se slepicemi, anebo mají ze tmy strach. Kehidakustány, to je totiž jen trochu větší dědina, v níž nežije víc než nějakých dvanáct stovek obyvatel.

Ráno je ve znamení modré oblohy a teploty pod bodem mrazu. Podívejme se tedy na náš hotel i okolní stavení, v nichž našli dočasný azyl účastníci našeho zájezdu. Ubytovací areál vyhlíží vznešeně a interiér působí teple, skoro až domácky. Možná za to může spousta obrazů, které jsou rozvěšeny ve všech komunikačních prostorech. Moderní bytoví architekti by z nich možná byli na mrtvici, ale drtivé většině ubytovaných náramně vyhovují.

Mrazivá noc si vybrala první daň. Na programu je výlet do vedlejšího lázeňského města, ale náš autobus nejde za žádnou cenu nastartovat. Naštěstí hned vedle parkuje další valašský žluťásek, jehož řidičem je sám velký pan ředitel, který si z nastalé situace těžkou hlavu nedělá. Permanentně žertuje a s širokým úsměvem na rtech slibuje, že se všechno v pohodě vyřeší. Nacpeme se tedy k jeho sedící konkurenci a v roli sardinek si pak cestou do nedalekého Hevízu připomínáme romantiku dávno zašlého socialistického cestování. V cíli se pak z busu vyvalí snad stovka pasažérů a pod vedením zmíněného šéfa zamíříme k hevízskému tržišti. Náčelník udělí cenné rady a uhání shánět životně důležitou autobaterii.

 

Proplétat se autentickým maďarským trhem je zážitek. Žádné asijské zbytečnosti, jako ve většině zemí Evropy, ale poctivá domácí klasika. Řezbáři, keramici, zemědělci, uzenáři i houbaři tu nabízejí výsledky své práce a podle počtu nakupujících se dá usoudit, že každý dnes něco utrží.

Vzrostlým parkem se pak posuneme k věhlasnému hevízskému jezeru. Zaujímá plochu více než čtyř hektarů a je tím pádem největší přírodní termální nádrží v celé Evropě. Jezero je napájeno dvěma prameny, které za vteřinu vychrlí více než čtyři stovky litrů horké vody. Její teplota se v létě pohybuje kolem pětatřiceti stupňů, v zimě to bývá o deset dílků méně. Lázeňská budova ční přímo z hladiny a s pevninou je spojena úzkými chodbami, které z nadhledu vykazují tvar kříže.

Poté, co obkroužíme celý vodní areál, zamíříme k městskému centru. Všímáme si neobyčejně vysokých tújí, jejichž větve se vybarvily dorezava. Jehličí, či spíše jakési výhonky se snáší k zemi a tvoří nezvyklý, velice impozantní přírodní koberec. Připadáme si jako na opačném konci planety.

Do cesty se nám staví nápadná venkovní galerie. Vystavené kousky nepochybně stojí za malé zastavení. Abstrakta i poctivý realismus tu potichu vyhlížejí své budoucí majitele. Někdo si domů odveze kytici květů, někdo zdivočelé koně a někdo celý harém postávajících nevinných panen.

Katolický kostel Svatého Ducha je nepřehlédnutelný. Jakkoli se jedná o poměrně čerstvou záležitost, žádnou supermodernou nevyniká. Zase ta poctivá, tisíciletími ověřená klasika, která se neomrzí. Bereme za kliku. Dveře jsou otevřené! Interiér si z vnější částí v ničem nezadá. Spíše naopak. Zkrátka a dobře, Maďaři opět mile překvapili.

Naproti kostela stojí radnice a pravděpodobně i škola. Středobodem tří veřejných budov je bytelný kamenný sloup. Nestojí na něm ani Panna Maria ani žádný superhrdina. Klečí tam Eviným rouchem oděná plnokrevná maďarská děva. Na jednu stranu vystrkuje svá pevná prsa, na druhou masivní zadnici. Obojí v nadživotní velikosti!

Vracíme se k parkovišti. K našemu milému překvapení tam stojí oba naše autobusy. Míra, tedy, pan Hořanský, je borec! Během dvou víkendových hodin sehnat v malém městě baterku, v patnáct kilometrů vzdálené Kehidě s ní oživit nehybné přibližovadlo a ještě na čas dojet do Hevízu, tak, tomu se říká frajeřina!

Vracíme se na základnu. Teď už nás čeká jen bohapusté lenošení. Venkovní bazén, vnitřní sauny, a tak pořád dokola. Mezitím, samozřejmě, návštěva jídelny a těžký výběr z bohaté škály nejrůznějších pochutin. A také přesladké spaní v ničím nerušeném, takřka absolutním tichu. Poslední půlden už nemůže přinést sebemenší překvapení. Že ne? Do odjezdu zbývá hodinka času a během totální slasti ve venkovním termálním bazénku mi začíná být nevolno. Dám si proto lehký špacír a za chvilku se vrátím. Ale, chyba lávky. Stačím se pouze vymotat z vody a sklouznout k zábradlí. Víc si už nepamatuji. Když otevřu oči, vidím nad sebou moji krásnou choť ve společnosti nějaké pohledné Maďarky. Spolu s plavčíkem mi dávají přes ústa. Prý jsem nejméně dvě minuty ležel v bezvědomí a nevěděli si se mnou rady. Ochotní lidé mě pak napájejí studenou vodou a nedovolí mi, abych se postavil. Naloží mě na invalidní vozík a vezou k recepci. Přijíždí modře blikající žlutá sanitka, z níž vyskočí oranžově odění záchranáři. Dokonale zpřelámanou angličtinou se jim snaží sdělit, že žiji a vůbec nic mi nechybí. Svižně se vymrštím z vozíku a udělám pár kroků. Sympatičtí doktoři mi uvěří, nechají vyplnit nějaké lejstro, kde kromě mého jména a data narození nesmí chybět ani jméno mé dávno zesnulé matky, a s přátelským zamáváním uhánějí k dalším naléhavým případům. Co mi bylo, vlastně nevím, asi náhlý pokles tlaku, ale v žádném případě to nebylo nepříjemné. Což se nedá říct o mé šokované manželce. Bezmocně zírat na bezvládné tělo partnera, to opravdu nebude žádný med. Příště se budu muset polepšit.

Konec dobrý, všecko dobré! Ještě za světla se naskládáme do našeho prostorného autobusu a pak s ním už vesele uháníme k severozápadu. Jak se zdá, ani on dnes nemá svůj den. Topí tak intenzivně, že interiér začíná připomínat důvěrně známou saunu. Náš skvělý kočí sice neposlušné topení opraví, ale optimální teplota nevydrží dlouho. Od Bratislavy až po Valmez máme opět tropy. Pořád lepší než Arktida! Nikdo nekolabuje a všichni to berou s humorem. Protože, jak je to kdesi napsáno, „ať je horko nebo zima, s Valašskou je vždycky príma!“. Doma jsme kolem desáté večerní. Při životě, ve zdraví a to se počítá! Takže, díky, Pane Bože, díky!!!

(((((((((((-: ahoj ahoj ahoj :-)))))))))))