s početnou družinou

MANÍNSKOU ÚŽINOU

---------------------------------------------------------------------------------------

TTT

Trasou Tonka Tomance

dějství deváté

Je právě Den matek a svátek ledového muže Pankráce. Pozvánka zve příznivce lehkých výšlapů TTT na nedaleké Slovensko, konkrétně do atraktivní Manínské úžiny. Pokud paměť neklame, Tonek Tomanec tudy ve společnosti Pavla Kostečky, syna Lukáše a svého staršího bráchy naposled procházel před nějakými čtyřmi pěti lety. Před tím ovšem toto lákavé místo navštívil nesčetněkrát.

Naše temně modrá fordka přijíždí na zatím ještě prázdné parkoviště jako první. Před tím se ovšem musí protáhnout kaňonem, jehož nejužší část měří pouhých 370 centimetrů. Až do roku 1933 bylo toto místo neprůjezdné a formani zde museli převážený náklad složit, rozebrat vůz a vše přenést o několik desítek metrů dál. Odstřelení skály umožnilo vybudovat jakž takž průjezdnou silnici, kterou se dnes protáhne i běžný autobus. I tak je Manínská úžina nejužším středoevropským kaňonem, jímž že klikatí vyasfaltovaná cesta. Zmíněný povrch ovšem dodnes v jednom místě střídají naskládané dřevěné trámy, které zde přemosťují proudící dravý potok.

Jenom pár minut po nás se tudy protahuje béžová fordka osvědčeného světoběžníka Petra. Jeho osádku tvoří velitelka vozu Iva, pes Hači a nestárnoucí hranická dvojice Kimler Jugend, jíž je dohromady sto šedesát let!

Postupně se parkoviště zaplňuje a po necelé půlhodině je dokonale narvané. Úvahy, že tento výlet bude jen skromnou komorní záležitostí, berou velice brzo za své. Jenom naše družina se sem přepravila celkem sedmi přibližovadly. Nezbytná předstartovní fotografie prozrazuje, že dnešní „Manín“ touží spatřit celkem pětadvacet duší. Nutno však podotknout, že dvě z uvedených jsou duše psí. (Pokud ale připustíme, že nějakou duši pes vůbec má:-)

Pěšky se vracíme do vlastního kaňonu. Impozantní kolmé stěny šplhají do výšky nějakých čtyř stovek metrů. Nalevo se nachází Velký a napravo o něco nižší Malá Manín. Na jeden ani na druhý dnes ovšem nepolezeme. Vystačíme si se skromným výšvihem na nejbližší vyhlídku.

Úzký kamenitý chodníček vytrvale stoupá nahoru. Drápou se po něm nejen otrlí horolezci a horolezčata, ale i drtivá část naší početné pospolitosti. Dokonce i starší část vzpomínané dvojky Kimler Jugend, úctyhodnými osmi křížky ozdobený patriarcha Jindřich. Na druhé straně také tříletá neohrožená jablůnecká princezna Alžběta, jíž ovšem k výšinám popotahuje jedna z uvedených psovitých šelem. Stejně mladého reprezentanta rodu Trusinů naproti tomu jistí jeho vlastní otec, který má ale ve složitém terénu na starosti vícero svých ratolestí.

Lehké zápolení s kamenitým terénem je ovšem náležitě odměněno. Sto metrů pod námi se klikatí hluboko zařezaná silnice, naproti ční k nebesům čarokrásné vápencové skály a z nepřístupných míst vykukují barevné akcenty zdejší vzácné květeny. Stromy se obalily šťavnatou jarní zelení a horolezecké mládí šplhá k modrým výšinám. Je tady rušno jako na prvomájovém pražském Václaváku.

Zdaleka ne každé skálolezecké zápolení končívá šťastně. Svědčí o tom celá řada pamětních tabulí přilepených na kolmé stěně nad potokem. Hory jsou nejen krásné, ale i neobyčejně kruté. Opatrnost a velká dávky pokory jsou v každém případě na místě.

Ve zdraví a v plném počtu se stejnou cestou vracíme na základnu. Náčelník béžové fordky Petr houfuje své klienty k viditelně označenému autu, aby pak všichni společně absolvovali mírně odlehčený program jeho speciální osádky. Zástupci početné familie Trusinových tasí tradiční zásobu výtečných domácích buchet, kterou doporučují spláchnout douškem delikátního nápoje z plodů ořešáku. Přítomné maminky houfují své ratolesti a celá pospolitost se tak připravuje na druhý díl dnešního putování.

Pomalu a líně pak v početném houfu procházíme obcí Záskalie. Žijí tu asi dvě stovky stálých obyvatel. Mezi novými či renovovanými i domky se občas objeví i sem tam nějaká ta vzpomínka na zašlé časy. A také nečekaně nápadité detaily. Třeba netradičně pomalovaná poštovní schránka u jednoho stavení. Dědinka dýchá poklidem a přívětivou harmonií, takže procházka jejím středem není nudná ani nepříjemná.

Vstupujeme do dalšího kaňonu. Kostolecká tiesňava sice není tak dramaticky úzká jako její nedaleká konkurentka, zato se může pyšnit neobyčejně působivým skalním útvarem. Vysoko nad hlavou se vyjímá největší skalní převis v Karpatech nazývaný jako Střecha Slovenska. Dnes se sice pod vlastní Střechu nikdo neodváží, ale z minulých návštěv vím, že bezprostřední přítomnost pod tímto skalním obloukem působí přímo ohromujícím dojmem. Ale ani pohled z žabí perspektivy nemůže žádného z běžných obdivovatelů přírodních krás nechat úplně chladným.

Chladným větrem provívanou dolinou se posuneme k jejímu závěru a po krátkém posezení u rozcestí zabočíme k dědině s názvem Kostolec. Není bez zajímavosti, že zde v letech 1933 – 36 jako učitel působil známý český spisovatel Petr Jilemnický. Právě tady se narodily jeho nejznámější romány Pole neorané a Kus cukru. Na počest tohoto borce se zde v dubnu pořádá tak zvaná Jilemnického pětadvacítka, jíž se jeden rok zúčastnilo neuvěřitelných čtyři a půl tisíce chůze milovných turistů. Vlastní dědinu lehce mineme a podél parkoviště prastarých německých kombajnů stoupáme typicky slovenskou krajinou k nedalekému návrší. Stoupání nám zpříjemňují desítky kvetoucích kopretin a pohled na stovky metrů vzdálenou impozantní Střechu Slovenska.

Vyšvihli jsme se na oblý předěl a před námi se otevírají zcela nové výhledy. Zelení obalené Strážovské vrchy vystupují ve své plné nádheře. Dvacítka účastníků, mezi níž nechybí ani trojlístek v kočáře se střídajících bratříčků Trusinových, ani už vzpomínaná budoucí královna Alžběta, v naprosté pohodě klopýtá nádhernou krajinou a nenápadně směřuje zpátky k jednomu z nepřehlédnutelných Manínů. Z modré oblohy sálá zlaté slunce a příjemný pocit z putování umocňuje přívětivý, do zad foukající ochlazující vánek severních a východních směrů.

Lepší místo pro občerstvovací zastavení jsme si snad vybrat nemohli. Nalevo oba Maníny, napravo typická Střecha Slovenska a mezi tím už lehce odtajněné Záskalie. Poponášené zásoby proviantu postupně mizí v poloprázdných žaludcích, krajina voní svobodou a sytí a spokojení účastníci výletu spontánně sahají k vyvrcholení dnešního, zcela mimořádně vyvedeného výšlapu.

Teď už je před námi jen náramně sympatický sešup do údolí. Na louce kvetou kopretiny, někde i vzácné červenofialové vstavače. A na pozdrav nám vytrvale mává všudypřítomný nejmohutnější převis celé Karpatské podkovy.

Znovu jsme v půvabné dědince jménem Záskalie. Opět tu potkáváme nejen původní dřevěnice, ale i zcela originálně pojatou úpravu okolí lidských sídel. Je vidět, že mezi dvěma soutěskami není o skvělé nápady nouze. Nejen o nápady, ale i sem tam nějakou tu příležitost k posezení. Polovina naší družiny ji nalézá v malé hospůdce na hlavním bulváru. K parkovišti odpočatých přibližovadel je to už jenom pár kroků. Sedmikilometrový nenáročný špacír je u konce. Být tu s námi Toncek, největší tulák všech dob, jehož památce byl výlet zasvěcen, byl by přinejmenším stejně nadšený jako většina z nás. Teď už zbývá jen neslyšně poděkovat Nejvyššímu a se spolehnutím na jeho ochranu zamířit k naší moravské domovině. Deváté dějství TTT je za námi, ať žije to jubilejní, desáté!

 (((-: ahoj :-)))