za větrem a mraky
PĚŠKY NA PRŽÁKY
ekušpacír číslo dvě
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poslední aprílovou neděli se krajem prohání vítr a šedobílé
mraky. Nejlepší čas vyrazit na kopec. Kam jinam, než na Prženské paseky!
Ekušpacír číslo dvě má namířeno právě
tam!
Před prženským katolickým kostelíkem se postupně srocuje
jednadvacet duší. Pod taktovkou
náčelnice meziříčského Centra pro
rodinu, vždy pozitivně naladěné Jany Trusinové, by měli vlastní silou doputovat
na známé valašské návrší, jíž zdobí hned dvě populární hospody.
Jako jeden z posledních se na startu objevuje černě oděný
černovlasý mladý muž. Hábit neomylně prozrazuje, že jde o nefalšovaného
katolického faráře. Bez jakýchkoliv rozpaků se začlení do kolektivu a s
naprostou přirozeností poté do sebe obrátí nabídnutou porci valašského
penicilinu. Spiritualita a spiritus se totiž ve většině křesťanských kruhů
vůbec nevylučují.
Z katolického prostředí se posunujeme k evangelickému. Štíhlý
kostel tu stojí už od tolerančních dob. Obecnou církví poznamenaný kněz se mu
kupodivu nevyhýbá. Nemalou dávku tolerance má patrně v krvi. Stejně jako většina účastníků
dnešního špacíru, jež pravděpodobně náleží do jeho ideologické ohrádky. Doby
nechutných mezidenominačních šarvátek jsou snad už definitivně za námi.
Cesta vytrvale stoupá do kopce. Krajina se postupně otevírá.
Nedaleká Jablůnka a její kopcovité okolí
se ukazují ve své plné kráse. Vítr postupně sílí. Odnáší čepice, rozcuchává
vlasy a klátí korunami svěže zelených stromů. Modré oblohy ubývá a na nebi
začíná převládat neutrální šeď.
Konečně jsme se vydrápali
na oblý hřeben. První zastavení patří podstavci pomníku, kde ještě
donedávna stával kamenný Mistr Jan Hus. Neznámí vandalové jej však začali čím
dál více ohrožovat. Vlastní socha musela
být proto přemístěna do bezpečnějších pozic. Poškozený nápis s několika jizvami
však zůstal na místě. Sympatický kněz si sedá hned vedle něj. Dvacítka
poutníků, jež se tu postupně vyploužila, činí totéž.
Náčelnice ekušpacíru tasí z baťůžku Svatá Písma. Její partner
otevírá novozákonní pasáž a začíná nahlas předčítat. Autentické Boží slovo zní
éterem. Většina mu mlčky naslouchá. Je dost možné, že tu a tam dopadá i do
úrodné půdy. Třeba vypučí a časem přinese úrodu. Vítr sílí a blíží se k hranici
vichřice. Je čas popojít o kousek dál. Ještě předtím si u Husova podstavce
potřesou pravicemi dva muži, kteří jsou svázáni braneckými povinnostmi. Jeden
má v Brankách faru, druhý chalupu. Jak se zdá, adventismem políbený Jindra i
katolický kněz si náramně rozumějí.
Pohodové hřebenové putování netrvá dlouho. Hospoda U Holáňů
nabízí návštěvu rozhledny a možnost lehkého občerstvení. A hned za protějším
plotem stojí už vzpomínaný Jan Hus. V této společnosti si pak užíváme výhledů
do kraje i pozdějšího posezení u rozličných druhů povzbuzujících tekutin.
Náčelnice smečky Jana i část její družiny se nepozorovaně přesune
do nepříliš vzdálené konkurenční
hospody. Někteří z nás ji poté následují. A část z nich si také lehce
prodlužuje trasu, aby si z oblého kopce vychutnala vděčné výhledy k řídce
obydleným stráním protější Mikulůvky a
Oznice. Díky tomu však nastane takový zmatek, že se celá zatím soudržná
pospolitost už ve svém původním složení nepotká.
Postupně se začínáme vracet k prženské základně. Asi po
kilometru chůze starší našeho sboru zjistí,
že baťůžek neokupuje jeho záda, ale patrně uvízl v poslední navštívené
putyce. Značně zrychleným přesunem pádí nazpět, kde jej naštěstí zmíněné
zavazadlo v neporušené formě očekává. Naplněn nevýslovným blahem se Pavel po
půlhodině vrací ke zbývající části naší pospolitosti. Vytrvale jej očekáváme na
větrné hůrce v sousedství už navštíveného Husova podstavce.
Zamáváme přívětivým Pržákům a v počtu zbývajících šesti duší
klesáme oklikou k dědině. Otevírají se nám nové a nové výhledy. Nejdřív na
původní, pěkně upravené pasekářské usedlosti, později na obydlený protější svah
Vsetínské Bečvy. Úzkou a klikatou cestou míříme do Pržna . A znovu se
přesvědčujeme o dávno známé skutečnosti, že rodný kraj je zdaleka nejkrásnějším
místem naší modré planety.
Jako suverénně poslední doputujeme k místu startu a cíle.
Čekají nás tu nejen naše odpočatá přibližovadla, ale i památná lípa, která v
sousedství jednoho z místních kostelů už pamatuje několik staletí. Vděčně se
rozhlédneme po návsi, poděkujeme nezapomenutelné náčelnici Janě a společně
vyslovíme přání, abychom se ve stejném počtu a na jiném místě zase znovu
potkali. S vědomím, že náležíme k sobě, protože jsme díky nazaretskému Mistru
jedna velká rodina...
(((-: ahoj :-)))
Žádné komentáře:
Okomentovat