do nízkých pater

VYSOKÝCH TATER

- tradiční zájezd meziříčských apoštoláků -

Vysoký věk dovolí jen nízké cíle. I kdyby se mělo jet do Vysokých Tater. Autobusové šmírování Karla a Reného nebere konce. Zasloužilí meziříčtí apoštoláci z Jablůnky tentokrát míří do nejznámějšího slovenského pohoří. Modrá obloha a teploty kolem pětadvacítky slibují, že i tentokrát budou turisté i pohodoví pochůzkáři dokonale spokojeni.

Šestého devátý v šest hodin ráno startujeme z meziříčského nádraží. Dana, hrachovecká babička s vizáží dorostenky se hned v úvodu postará o první zápletku. Nečeká na smluveném místě u své dědiny, ale iniciativně popojíždí do Valmezu. Než se jí tu podaří zaparkovat svoji černou fordku, bílý dopravní koráb ji před nosem ujede. Jeho návrat na místo startu je tedy nevyhnutelný. Další humornou epizodou později poslouží nadprůměrně komunikativní Vašek. V benzince za Žilinou zapomene svoji proviantem napěchovanou igelitku. Naneštěstí jej přepadne hlad až někde u Mikuláše. Všechno elegantně vyřeší telefonické spojení. Žilinští borci uloží igelitku k ledu. Počká tam na Václavovo zastavení při zpáteční cestě k domovu.

U Štrbského plesa jsme kolem jedenácté. Apoštolácký důraz na co největší svobodu se uplatňuje i během našeho zájezdu. Sympatická „cochcárna“ každému umožní možnost vlastního výběru. Coby letitější účastníci sázíme na doporučenou variantu. Úzkou lesní asfaltkou vyrážíme k Popradskému plesu. Řadíme se k suverénně nejpomalejším pochodníkům. Předbíhají nás seschlé stařenky, perspektivní rodiče s kočárky i barokně vyhlížející pupkatí strýčkové. Operované koleno mé drahé choti rychlejší posun jednoduše nedovolí. Což nám ani trochu nevadí. Vychutnáváme si pomalu obnažované výhledy na tatranské velikány, nasloucháme šumění větru i horské bystřiny a užíváme si přívětivě sálajících slunečních paprsků.

Konečně jsme u zmíněného Popradského plesa. Naposled jsme tu byli před rovnými šestapadesáti lety. Táhlo mi na dvaadvacet, zatímco mé milé bylo o sedm let méně. Z tehdejší třicetičlenné party se už celá řada odporoučela do věčných lovišť. Černý stín, Mlátička, Hugo, Brdečko, Jonáš, Koloděj, stejně jako před nimi nezapomenutelný náčelník přezdívaný Kuk se k tomuto parádnímu jezeru už nepodívají. A tak si dopřáváme nostalgické kolečko kolem nádherně modré hladiny a vzpomínáme na nenávratně ztracené časy, kdy jsme byli svěží, tmavovlasí a neuvěřitelně výkonní. Navzdory pravému opaku si zdejší zastavení plnými doušky vychutnáváme. Stejně jako poponášenou svačinku z dokonale vybílené domácí lednice. Pofukuje tu vítr, krouží dravci a v čiré vodě čekají na kořist chladnokrevní potoční pstruzi.

Dopřávám si sólošpacír k nedalekému symbolickému cintorínu. Popocházím mezi barevnými dřevěnými kříži a všímám si do skály zabudovaných kovových tabulek. Co jméno, to nějaká tragédie. Překvapuje mě, kolika krásným lidem tyto krásné hory nedopřály dožít svůj životní sen. Není špatné se čas od času zastavit na hřbitově. Chtě nechtě si člověk uvědomí, co má či nemá cenu a k čemu by měl zacílit své příští pozemské pachtění.

Návrat ke Štrbskému plesu, to už je zcela jiná písnička! Značně vyšlapaný chodník nejprve přes různě velké žulové balvany klesá k potoku, aby poté po vystouplých kořenech, skalních prazích a všemožných dalších nerovnostech nabíral ztracenou výšku v protějším pralesním stoupání. Závěrečné klesání už náleží nadprůměrně frekventované Tatranské magistrále. Vystouplé šutry nejrůznějších velikostí, všudypřítomný jemný prach a především souvislý štrúdl poutníků několika národností přetváří finálový úsek trasy v hotové utrpení.

Všechno krásné, ale i to opačné jednou končí. V daném případě u klidné hladiny nejpopulárnějšího tatranského jezera. Zatímco má znavená choť s náramnou chutí uchvátí neobsazenou lavičku, moje maličkost si ještě dopřeje svěží půlhodinový pochoďák po nábřeží. Přesvědčuji se, že zatímco se tady se snad vůbec nic nezměnilo, má tělesná schránka doznala dalšího znatelného stupně celkové zchátralosti.

Po večerním smažáku a klidné noci ve slovenské chatě Valaška popojedeme do nedalekého Starého Smokovce, odkud se necháme vytáhnout na starý známý Hrebienok. Horskému panoramatu suverénně vévodí Lomnický štít se svým okolními špičatými souputníky. Poté, co necháme zvěčnit u mohutné sochy zdejšího obézního brtníka, spustíme se spolu s ostatními pochůzkáři k nepříliš vzdálené Bilíkově chatě. Odtud je to už jen kousek k hučícím Studenovodským vodopádům. Tady je to opět jako na pouti. Obstarožní páry, zamilované dvojice i mrštné dorostenky se tu prostřednictvím chytrých mobilů vychytrale zvěčňují na těch suverénně nejatraktivnějších místech. Patří mezi ně i matka Lenka a dcera Katka z naší výpravy. V usilovné snaze docílit co nejdramatičtějšího společného záběru, posunují své přívětivě barokní tělesné schránky až na samou hranu jedné hučící horské kaskády. Ale jenom do chvíle než tam obě dvě svorně zahučí. Dokonale osvěžená dceruška se vydrápe na břeh vlastní silou, s mírně letitější maminkou je to horší. Má něco s nohou a pokud nechce zůstat ve studené vířivce, musí využít cizí pomoc. Naštěstí je hned po ruce anglicky konverzující mladý záchranář. Za pomoci své slovenské přítelkyně milou Lenku konečně vytáhnou na pevné žulové podloží. Další pokračování je už v režii Horské služby. Verdikt doktorů v popradské nemocnici zní znepokojivě. Natržený sval s dobou s několikatýdenní dobou léčení. Suvenýr, který by každý velice rád oželel…

Kolem fotogenického Studeného potoka popojdeme k další chatě. Je tu však rušno víc než na pražském Václaváku. Po červené značce proto pokračujeme k Velkému vodopádu. Hned nad ním si dopřejeme poněkud svérázný piknik. Paštiky, sýry a mírně okoralý chleby konzumujeme pod neustálým dohledem nekonečného procesí. Jakkoli se k němu stavíme zády, jeho čím dál protivnější přítomnost nejde dost dobře vytěsnit. Mnohojazyčné štěbetání nás provází i další stovky metrů. Až nás natolik namíchne, že se jednoduše otočíme a další posun k tatranským výšinám definitivně vzdáváme. Kdo si chce užít lidské přítomnosti, ať vyrazí do Vysokých Tater. Vychutná si davovou psychózu víc než na fotbale, májové pouti či protivládní demonstraci.

Jsme zpátky u Studeného potoka. Nevychutnat si zde brodění či ponor v křišťálově čisté vodě by bylo přímo smrtelným hříchem. Jen kousek od magistrály začíná dokonalá divočina. Šplouchající proud odfiltruje lidské hlasy a zákryt velkých balvanů nabídne nezbytné soukromí. Autentická tatranská lázeň s kulisou skalnatých štítů, trčících pahýlů a zvonících modrých hořců nemá chybu! Nejlepší zážitek celého třídenního výletu!

Na Hrebienok se vracíme po pohodlné červené trase. Samozřejmě, opět v nekončícím proudu štěbetajících smrtelníků. Pokud je někdo výrazně převyšuje, pak jsou to vysokohorští nosiči. S obrovským nákladem mlčky kráčí nerovnými pěšinami a myslí si své. Snobské chování a značkové oblečení je jim ukradené. Opravdoví hrdinové.

Rozloučíme se s zuřivými i veselými dřevěnými medvědy a klesneme zpátky k úpatí. Dopřáváme si krátkou procházku mezi architektonicky zajímavými smokoveckými budovami a pak už nás bílý autobus posune k naší útulné Valašce. Také v jejím okolí je celá řada impozantních lidských sídel. Samozřejmě se nejedná o modernu, ale o dávno vybudovaná stavení v typickém tatranském stylu.

Závěr dne jistí vynikající kuře s rýží. A pak už se Valaška ponoří do tmy a její obyvatelé do vonících bílých přikrývek. Možná ani netuší, že se kolem chaty občas v noci protáhne nejobávanější šelma. Před třemi roky ji tu jedna z účastnic apoštolského zájezdu na vlastní očí spatřila…

Poslední den začíná nadějně. Hlavně pro ty, kteří se i dnes vypravují do hor. Zbytku světa, mezi něhož už nenávratně patří i naše dvojice, volí absolutně pohodovou variantu. Nejdříve nenáročnou procházku po fotogenické Tatranské Lomnici a poté bohapusté lenošení v termálním vrbovském nálevu. Kolem třetí odpolední se už troubí k plánovanému ústupu na západ. Pochybujeme ovšem o tom, že se v Lomnici se všemi horskými zbloudilci sejdeme.

Obavy se naplňují. Všichni borci jsou na místě, až na jednoho. Čekáme na něj bezmála hodinu. Kupodivu nikdo z vyčkávajících nefňuká. Svědčí to o kvalitě posádky. Možná do povahy jejich členů přece jen ukáplo něco z křesťanství, které pořádající apoštoláci v drtivé většině vyznávají. Osvědčený pohodový kočí z evangelických Huslenek pak dovede svůj padesátimístný krytý vůz až k rodnému Valašsku a kolem deváté večerní se tak mohou spokojení účastníci rozprchnout ke svým opuštěným domovům.

------------------- oooooooo -------------------