výprava pánská
VELKOFATRANSKÁ
Mé pozdně stařecké přání, projít ještě jednou hřebenem milované
Velké Fatry, se blíží k uskutečnění. Synátor Michal i někdejší zeťák Martin s
výpravou nadšeně souhlasí a tak osedláváme bílou fordku a černou tmou uháníme k
Banské Bystrici. Nad ránem jsme v Žilině a za svítání se už kroutíme v
serpentinách kolem Harmance. O něco později odstavujeme náš vehikl na prostorné
bystrické parkoviště a v ranním mrazíku stepujeme ve frontě na toužebně
očekávaný autobus. Ten by nás měl vyvézt k chatě na Královej studni, tedy až na
samý hřeben zmíněného pohoří.
K našemu milému překvapení tam z Bystrice nepojede autobus
jeden, ale dokonce dva. A navíc ještě osmimístný mikrobus. A právě do něj se
nám podaří elegantně propašovat. Čtrnáctikilometrová cesta z Harmanecké doliny
je sama o sobě zážitkem. Auto nadskakuje, vyhýbá se šutrům, ale vytrvale míří k
výšinám. Za pouhých pět euro na osobu jsme během hodinky nahoře. Případná
lanovka by vyšla na trojnásobek.
Počasí je ideální. Nahodíme na hřbety náš movitý majetek a
vyrazíme na Križnou. Pofukuje svěží větřík a bezlesý hřeben nabízí první
nezapomenutelné výhledy. Naposledy jsem tu stoupal před nějakými jedenácti
roky. Bylo to v zimě a olizoval nás mrazivý severák. Takže, naprosto jiné kafe.
Dnes je to vyloženě o pohodě.
Nepřehlédnutelný vrchol už okupuje docela dost lidí. A další
dávka přibude, když se tu doplazí lufťáci ze zmíněných autobusů. Místa je všude
dost, takže nával příliš nevadí. Nebe se ještě více projasňuje. Výhledy na
všecky strany nám berou dech. Lepší roční dobu jsme si zkrátka vybrat nemohli.
Holými náhorními pláněmi pak pokračujeme k severu. Na
Ostredku, nejvyšším velkofatranském vrcholu, je už turistů podstatně méně, zato
okolní krajina snad ještě půvabnější. Vidíme odtud menší polovinu Slovenska,
Vysoké Tatry nevyjímaje. Směrem k Suchému lidí ještě více ubývá a při sestupu
na Kyšky míjíme jen osamělé dvojice.
Ten úsek mezi Suchým a Ploskou mám odedávna rád. Už ani
nevím, kolikrát jsme ve zdejších otevřených salaších přespávali. Naposled před
oněmi jedenácti lety v sedmnáctistupňovém mrazu. Koliba, která nám tenkrát
poskytla přístřeší, má už novou střechu a podobně jako všechny okolní, je obsazena. Nevadí! Máme lehké stany, takže
přenocujeme o patro výš.
Útočiště nacházíme u tak zvané Michalovy skalky. Šikovně
schované místo poskytuje nejen nové výhledy do kraje, ale i zdroj křišťálově
čisté vody. Během zapadajícího slunce vztyčíme dva plátěné přístřešky a za
soumraku připravujeme teplou večeři. Na nebi začínají problikávat první hvězdy,
ke kterým se později přidá neobvykle zářivý měsíc. V dokonalém bezpečí
zapalujeme nezbytný ohýnek, u jehož sálavého tepla vydržíme až do jedenácté
večerní.
Noc ve čtrnácti stech metrech dvakrát komfortní nebyla. Podle zmrzlé vody ve flašce mohlo být tak šest sedm pod nulou. Navzdory teplým ponožkám mrzly nohy a plný močák nás vyháněl ze stanu. Teď je
však nádherně slunečné ráno, které všechny negace smazává. Parádní koutek na
svahu Ploské k přílišnému spěchu nenabádá. Vychutnáváme vydatnou snídani a
nemůžeme se nabažit „vďačných výhľadov“. Startujeme až před polednem. Kam jinam
než k Čiernemu kameňu.
Tato bájná hora, která Fatru dělí na dvě poloviny, dýchá pořád stejnou atmosférou. To je místo, kam se mohu vracet donekonečna. Tentokrát skalnatý hřbet obcházíme ze západní strany. Nejdříve zíráme k zubatému hřebenu Malé Fatry, později po uzoučké pěšině překonáváme divoce zalesněné úseky. S dobrou vírou, že brtníci operují ve vzdálenějších lokalitách.
Po krátkém oddechu na slunečné stráni pokračujeme k Rakytovu.
Zatímco si Michal, sportovně laděný absolvent dálkových pochodů, ordinuje
tréninkový výšvih přes vrchol, má stařecká maličkost jej spolu s Martinem
obejde po vrstevnici. Přestože jde chodník vyloženou divočinou, ani tady na
žádnou obávanou šelmu nenarazíme. Takže ve zdraví a při životě doklopýtáme až
na dosah Smrekovice, kde se opět spojujeme s udýchanou postavou dostatečně
protrénovaného Michala.
Krajina dostává nápadně odlišný ráz. Vápencové podloží
vystřídaly vyvřelé horniny. Pokroucené buky nahradily smrčiny. Pralesovitý
charakter s pahýly a vývraty lesních velikánů doplňují bohaté borůvkové
porosty. Bohužel, bez jakýchkoliv plodů. Jarní mrazíky všecko sežehly. Medvědi
mají smůlu. Namísto lesních plodů proto vyhledávají houbaře. Dostáváme zprávu,
že někde u Prievidzy došlo k dalšímu přepadení. Narušitel brtníkových hvozdů
naštěstí přežil, byť s těžce zdevastovanou tělesnou schránkou. Věříme, že tento
druh adrenalinu se nás protentokrát
netýká.
Máme štěstí! Západ slunce stíháme na poslední chvíli! Jen
kousek od cíle zíráme k rudnoucímu horizontu a děkujeme Všemohoucímu za ochranu
a nádherně prožitý den. A že stvořil Slovensko, po jehož půvabných horách se
můžeme svobodně potulovat. A za tisíc dalších maličkostí, které rádi a zadarmo
využíváme.
Začíná se stmívat. Na holé stráni zahlédneme malou, čerstvě
postavenou kolibu. Za chvíli už před ní plápolá nezbytná oranžová vatra. Vaříme
večeři, opékáme topinky a pomlouváme své vzdálené bližní. Nad severním obzor se
vyhoupne důvěrně známý měsíc. Pomalu obeplouvá naši útulnou salaš, která nám
pro tuto noc poskytla vítané útočiště. Noc je klidná a proti té minulé, o mnoho
teplejší.
Ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Hory olizuje zlaté
slunce, zatímco nižší patra okolních dolin zavalily bílé mlhy. Hodinová
procházka po okolí nabízí to nejkrásnější, co si lze při pobytu v divočině
představit.
Poslední snídaně je předzvěstí nezbytného finále. Michal nás
opouští, aby se v předstihu busem dostal
do Banské Bystrice, odkud pak svoji zaparkovanou fordku přemístí k cíli
našeho letošního putování. S Martinem si ještě chvíli pohovíme v dosahu
vzkříšeného ohýnku. Před polednem pak zahladíme veškeré stopy po našem dočasném
pobytu a vyrážíme do závěrečné etapy.
Zamáváme pohostinné kolibě i fotogenickému okolí zalesněného
Šiprůně a vytrvale míříme k severu. Zatímco nadmořská výška klesá, s venkovní
teplotou je tomu naopak. Vzdáváme se části zakrývacích textilií a jdeme do
triček. Nádherně probarvenými listnatými lesy doputujeme až na dosah cíle.
Zastavujeme na louce s výhledem na blízký Vlkolínec, shodíme břemena do
trávy a vystavíme svá blednoucí těla
blahodárným paprskům nebeského slunce.
Netrvá dlouho a přímo před námi se objeví svižně vyhlížející
mladý muž. Do červené tašky soustřeďuje stejně zbarvené zralé šípky. Martin mu
nabídne poslední porci kouřové whisky, což spontánně odstartuje dokonale
srozumitelné sdílení. „A co medvědi?“,
pokládáme obligátní otázku místnímu domorodci, kterému říkají Andrej. „ Jééj,
tu je kašu meveďov!“ odpovídá pohotově. „ Chodíja až do dediny a kradú nám
ovocie. Voľakedy sa jeden posadíl priamo u dverí zaparkovaného auta. Byly len
štyri hodiny popoludňu. Vo Vlkolínci je sedemnáct obyvatelov a dokola možno aj
dvadsiať medveďov!“, doplňuje vzrušeně Andrej, jinak bývalý banskobystrický
reprezentant ve skoku lyžích. Žije tu i dětmi a manželkou devět roků a jeho
chalupu údajně poznáme podle zaparkované červené felicie a hrníčky ozdobeného
plotu.
Michal hlásí příjezd, a tak nezbývá než započít s úplně
posledním klesáním. Vlkolínec opět nezklamal. Především proto, že je dnes
všední den a chybí tu obvyklé davy svátečních turistů. Protáhneme se mezi
nádherně upravenými barevnými chaloupkami až narazíme na důvěrně známou bílou
fordku. Ta by nás měla přemístit do našich dvě stě kilometrů vzdálených
trvalých domovů.
