výprava pánská

VELKOFATRANSKÁ

 

Mé pozdně stařecké přání, projít ještě jednou hřebenem milované Velké Fatry, se blíží k uskutečnění. Synátor Michal i někdejší zeťák Martin s výpravou nadšeně souhlasí a tak osedláváme bílou fordku a černou tmou uháníme k Banské Bystrici. Nad ránem jsme v Žilině a za svítání se už kroutíme v serpentinách kolem Harmance. O něco později odstavujeme náš vehikl na prostorné bystrické parkoviště a v ranním mrazíku stepujeme ve frontě na toužebně očekávaný autobus. Ten by nás měl vyvézt k chatě na Královej studni, tedy až na samý hřeben zmíněného pohoří.

K našemu milému překvapení tam z Bystrice nepojede autobus jeden, ale dokonce dva. A navíc ještě osmimístný mikrobus. A právě do něj se nám podaří elegantně propašovat. Čtrnáctikilometrová cesta z Harmanecké doliny je sama o sobě zážitkem. Auto nadskakuje, vyhýbá se šutrům, ale vytrvale míří k výšinám. Za pouhých pět euro na osobu jsme během hodinky nahoře. Případná lanovka by vyšla na trojnásobek.

Počasí je ideální. Nahodíme na hřbety náš movitý majetek a vyrazíme na Križnou. Pofukuje svěží větřík a bezlesý hřeben nabízí první nezapomenutelné výhledy. Naposledy jsem tu stoupal před nějakými jedenácti roky. Bylo to v zimě a olizoval nás mrazivý severák. Takže, naprosto jiné kafe. Dnes je to vyloženě o pohodě.

Nepřehlédnutelný vrchol už okupuje docela dost lidí. A další dávka přibude, když se tu doplazí lufťáci ze zmíněných autobusů. Místa je všude dost, takže nával příliš nevadí. Nebe se ještě více projasňuje. Výhledy na všecky strany nám berou dech. Lepší roční dobu jsme si zkrátka vybrat nemohli.

Holými náhorními pláněmi pak pokračujeme k severu. Na Ostredku, nejvyšším velkofatranském vrcholu, je už turistů podstatně méně, zato okolní krajina snad ještě půvabnější. Vidíme odtud menší polovinu Slovenska, Vysoké Tatry nevyjímaje. Směrem k Suchému lidí ještě více ubývá a při sestupu na Kyšky míjíme jen osamělé dvojice.

Ten úsek mezi Suchým a Ploskou mám odedávna rád. Už ani nevím, kolikrát jsme ve zdejších otevřených salaších přespávali. Naposled před oněmi jedenácti lety v sedmnáctistupňovém mrazu. Koliba, která nám tenkrát poskytla přístřeší, má už novou střechu a podobně jako všechny okolní, je  obsazena. Nevadí! Máme lehké stany, takže přenocujeme o patro výš.

Útočiště nacházíme u tak zvané Michalovy skalky. Šikovně schované místo poskytuje nejen nové výhledy do kraje, ale i zdroj křišťálově čisté vody. Během zapadajícího slunce vztyčíme dva plátěné přístřešky a za soumraku připravujeme teplou večeři. Na nebi začínají problikávat první hvězdy, ke kterým se později přidá neobvykle zářivý měsíc. V dokonalém bezpečí zapalujeme nezbytný ohýnek, u jehož sálavého tepla vydržíme až do jedenácté večerní.

Noc ve čtrnácti stech metrech dvakrát komfortní nebyla. Podle zmrzlé vody ve flašce mohlo být tak šest sedm pod nulou. Navzdory teplým ponožkám mrzly nohy a plný močák nás vyháněl ze stanu. Teď je však nádherně slunečné ráno, které všechny negace smazává. Parádní koutek na svahu Ploské k přílišnému spěchu nenabádá. Vychutnáváme vydatnou snídani a nemůžeme se nabažit „vďačných výhľadov“. Startujeme až před polednem. Kam jinam než k Čiernemu kameňu.

Tato bájná hora, která Fatru dělí na dvě poloviny, dýchá pořád stejnou atmosférou. To je místo, kam se mohu vracet donekonečna. Tentokrát skalnatý hřbet obcházíme ze západní strany. Nejdříve zíráme k zubatému hřebenu Malé Fatry, později po uzoučké pěšině překonáváme divoce zalesněné úseky. S dobrou vírou, že brtníci operují ve vzdálenějších lokalitách.

Po krátkém oddechu na slunečné stráni pokračujeme k Rakytovu. Zatímco si Michal, sportovně laděný absolvent dálkových pochodů, ordinuje tréninkový výšvih přes vrchol, má stařecká maličkost jej spolu s Martinem obejde po vrstevnici. Přestože jde chodník vyloženou divočinou, ani tady na žádnou obávanou šelmu nenarazíme. Takže ve zdraví a při životě doklopýtáme až na dosah Smrekovice, kde se opět spojujeme s udýchanou postavou dostatečně protrénovaného Michala.

Krajina dostává nápadně odlišný ráz. Vápencové podloží vystřídaly vyvřelé horniny. Pokroucené buky nahradily smrčiny. Pralesovitý charakter s pahýly a vývraty lesních velikánů doplňují bohaté borůvkové porosty. Bohužel, bez jakýchkoliv plodů. Jarní mrazíky všecko sežehly. Medvědi mají smůlu. Namísto lesních plodů proto vyhledávají houbaře. Dostáváme zprávu, že někde u Prievidzy došlo k dalšímu přepadení. Narušitel brtníkových hvozdů naštěstí přežil, byť s těžce zdevastovanou tělesnou schránkou. Věříme, že tento druh adrenalinu se nás  protentokrát netýká.

Máme štěstí! Západ slunce stíháme na poslední chvíli! Jen kousek od cíle zíráme k rudnoucímu horizontu a děkujeme Všemohoucímu za ochranu a nádherně prožitý den. A že stvořil Slovensko, po jehož půvabných horách se můžeme svobodně potulovat. A za tisíc dalších maličkostí, které rádi a zadarmo využíváme.

Začíná se stmívat. Na holé stráni zahlédneme malou, čerstvě postavenou kolibu. Za chvíli už před ní plápolá nezbytná oranžová vatra. Vaříme večeři, opékáme topinky a pomlouváme své vzdálené bližní. Nad severním obzor se vyhoupne důvěrně známý měsíc. Pomalu obeplouvá naši útulnou salaš, která nám pro tuto noc poskytla vítané útočiště. Noc je klidná a proti té minulé, o mnoho teplejší.

Ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Hory olizuje zlaté slunce, zatímco nižší patra okolních dolin zavalily bílé mlhy. Hodinová procházka po okolí nabízí to nejkrásnější, co si lze při pobytu v divočině představit.

Poslední snídaně je předzvěstí nezbytného finále. Michal nás opouští, aby se v předstihu busem dostal  do Banské Bystrice, odkud pak svoji zaparkovanou fordku přemístí k cíli našeho letošního putování. S Martinem si ještě chvíli pohovíme v dosahu vzkříšeného ohýnku. Před polednem pak zahladíme veškeré stopy po našem dočasném pobytu a vyrážíme do závěrečné etapy.

Zamáváme pohostinné kolibě i fotogenickému okolí zalesněného Šiprůně a vytrvale míříme k severu. Zatímco nadmořská výška klesá, s venkovní teplotou je tomu naopak. Vzdáváme se části zakrývacích textilií a jdeme do triček. Nádherně probarvenými listnatými lesy doputujeme až na dosah cíle. Zastavujeme na louce s výhledem na blízký Vlkolínec, shodíme břemena do trávy  a vystavíme svá blednoucí těla blahodárným paprskům nebeského slunce.

Netrvá dlouho a přímo před námi se objeví svižně vyhlížející mladý muž. Do červené tašky soustřeďuje stejně zbarvené zralé šípky. Martin mu nabídne poslední porci kouřové whisky, což spontánně odstartuje dokonale srozumitelné sdílení.  „A co medvědi?“, pokládáme obligátní otázku místnímu domorodci, kterému říkají Andrej. „ Jééj, tu je kašu meveďov!“ odpovídá pohotově. „ Chodíja až do dediny a kradú nám ovocie. Voľakedy sa jeden posadíl priamo u dverí zaparkovaného auta. Byly len štyri hodiny popoludňu. Vo Vlkolínci je sedemnáct obyvatelov a dokola možno aj dvadsiať medveďov!“, doplňuje vzrušeně Andrej, jinak bývalý banskobystrický reprezentant ve skoku lyžích. Žije tu i dětmi a manželkou devět roků a jeho chalupu údajně poznáme podle zaparkované červené felicie a hrníčky ozdobeného plotu.

Michal hlásí příjezd, a tak nezbývá než započít s úplně posledním klesáním. Vlkolínec opět nezklamal. Především proto, že je dnes všední den a chybí tu obvyklé davy svátečních turistů. Protáhneme se mezi nádherně upravenými barevnými chaloupkami až narazíme na důvěrně známou bílou fordku. Ta by nás měla přemístit do našich dvě stě kilometrů vzdálených trvalých domovů.

Nasedneme dovnitř a zanedlouho už společně s ostatními sdílíme proudící kolonu automobilů kopírující dlouhé údolí řeky Váhu. V Bytči zabočíme k javornickým a beskydským hvozdům, abychom pak poklesli do údolí Rožnovské Bečvy. V místech, kde se vlévá do své vodnatější vsetínské sestry, jsme konečně doma. Končí tu naše třídenní putování, které Martin zařazuje do absolutní „top desítky“ svého dosavadního vandráckého života. Myslím, že není daleko od pravdy...

----------------- (((-: ahoj :-))) -----------------