dny přímořské romantiky

NA KORFU U MORAITIKY 

den první – odlet 

Dvanáctého září Léta Páně 2024 se stane pro mnohé povědomým. Začíná třídenní monzun hrozící katastrofickými povodněmi. Ideální čas odletět na jih. Kolem páté podvečerní nasedáme s mou chotí Dášou do bílé fordky našeho nejstaršího synátora a uháníme k severu. Mrholení nás provází až do Mošnova a sílící zahradnický déšť skrápí letiště v době podvečerního startu. Dvě hodiny ve vzduchu a jsme na Korfu! Tento řecký ostrov jsme už navštívili před léty a docela nám učaroval. Na rozdíl od minula si nevybíráme severozápad, ale jihovýchod. Autobus nás vyplivne v Moraitice a před půlnocí se ukládáme k spánku ve zdejším hotelu Alkionis.

den druhý – Moraitika a Messongi

Jsme tedy v Moraitice, takže se nejdříve porozhlédneme po našem přechodném útočišti. Středně velké ubytovací zařízení poněkud rustikálního vzhledu stojí hned u hlavní cesty a pokud je na něm něco obzvlášť sympatického, pak to bude především zelení oplývající atrium. Pokoji číslo 42, který bude pro příští dva týdny našim domovem, nechybí prostorný balkon, z něhož však není vidět tři sta metrů vzdálené moře, ale nedostavěné první patro vedlejší taverny. Dlužno podotknout, že ani ostatní okolní stavení nelze označit za příliš výstavní. Což je nám víceméně ukradené, protože přes celý Boží den se budeme vyskytovat v bližším či vzdálenějším okolí.

Na úvod si dopřáváme letmý průzkum okolí našeho hotelu. Rušno je nejen na hlavním bulváru, ale i na dlouhé slunečníkové pláži. Je nám předem jasné, že tato klasika nebude našim šálkem čaje, přesto se jí protáhneme až na samý její konec. V uličkách pak míjíme korzující lufťáky starších ročníků a zaparkované vehikly z roku raz dva. Všude dýchá bezstresová řecká atmosféra. Po ranní bouřce opět  oblohu ovládlo hřejivé sluníčko a všecko nasvědčuje tomu že nás čeká pohodový zbytek dne.

Křest mořem si dopřáváme na uzoučké minipláži jenom kousek za vesnicí. Od hlavní cesty ji dělí strmý  sráz porostlý zelenými stromy. Bez rozpaků a jakýchkoliv textilií noříme svá chátrající těla do životadárné slané tekutiny a užíváme si prvních přímořských radovánek. Voda je příjemně teplá, ale dva metry široký štěrkový pás leží ve stínu. A nad námi sviští auta a rachotí náklaďáky. Pro příště musíme vypátrat jinou koupací lokalitu. Ale kde, když celé pobřeží Moraitiky znásilnila lehátka  a slunečníky?

Před večerem zamíříme do Messongi. Je to rekreační dědina ležící za stejnojmennou říčkou. Zjišťujeme, že ani tady nám pšenka nepokvete. Zase samé deštníky a davy lenošících povalečů. Nezbude než se vydat na protější pobřeží. Naštěstí tam dvakrát denně jezdí autobus.

den třetí - pláž Issos poprvé 

Po snídani hodíme do ruksaku vojenskou celtu a místním busem vyrážíme k jihozápadu. Hned za letoviskem Agios Georgios začíná tříkilometrová písečná pláž Issos. Vypadá skvěle. Sotva mineme několik klasických deštníkových odpočíváren, otevírá se nádherná, takřka liduprázdná písčina. Naprosto spontánně stoupá do dávno navátých dun vyzdobených shluky zdejších jalovců a cypřišů. Po kilometrovém pěším posunu roztáhneme celtu a rozbíjíme naše první tábořiště. Až do poledních hodin tu poleháváme úplně sami.

Tato lokalita se blíží ideálu. Vstup do vody bezproblémový, koupání skvělé a možnost procházek neomezená. Na to přišli i další jedinci, páry či skupiny, které podél vody putují k severu. Někteří s batohy, jiní v nejúspornějším odění a pár exotů dokonce úplně bez něho. Většina kopíruje mořský břeh, někdo zase míří do pouště. Patřím spíše k těm druhým. S lehkým přehozem kolem těla bloumám mezi zelenými keři, abych se po chvíli vrátil k naší základně. Na střídačku se chodíme svlažit do modrých vln a vůbec nic nám nechybí. Tedy, až na příznivé zprávy z naší domoviny. Zatímco my si tady užíváme sluneční lázně, naši rodnou Moravu zaplavuje čím dál větší kalná voda. V duchu se modlíme, ať aspoň ta naše Bečva nepřeteče…

 

den čtvrtý -  pláž Issos podruhé

Také dalšího dne vládne obloze zlatý sluneční kotouč, takže volba je naprosto jasná. Míříme opět na Issos, akorát s jedním rozdílem. Tentokrát si přibíráme náš osvědčený plážový stan. A děláme moc dobře. Chrání nás totiž nejen před sluncem, ale i před dešťovými kapkami. Temný mrak se nejdříve dlouho drží na západním obzorem, nakonec ale stejně doputuje až k nám. Takřka všichni okolní povaleči prchají před sprchou do civilizace, my však hrdinně přečkáváme pod přístřeškem. Můžeme proto později pokračovat v procházkách mezi jalovci, v čvachtání ve vlnách i v bohapustém lapání bronzu a nasávání veskrze užitečného vitamínu D.

den pátý – pláž Issos potřetí 

Pátý den pobytu v podstatě kopíruje dva dny předešlé. Stan stojí na stejném místě a naše kroky rovněž míří obdobnými směry. Tentokrát si dopřávám delší špacír do nitra svérázné písečné krajiny. Toulám se naboso mezi zdejšími keřovitými jehličnany a objevuji nečekaně půvabná zákoutí. Barevné mechy a šedomodré lišejníky vyrašily kolem zelených dřevin a vytvořily s nimi velice působivé kompozice. Vládne zde dokonalé ticho a neproudí tu skoro žádní lidé. Naprosto ideální, ničím nerušená relaxace.

Po skvělé večeři v našem hotelu si ordinujeme lehkou procházku do historického centra Moraitiky. Protáhneme se kolem kostela a pokračujeme dál úzkými uličkami. Ani tady skoro nikoho nepotkáváme. Kromě neškodného psa posedávajícího u jednoho z původních kamenných stavení.

den šestý – Episkopiana a okolí 

Dnes ráno prší, prší, jen se leje. Pravdomluvný internet hlásá, že má od jedenácti přestat. Sice přestane, ale jen na chvilku. Znovuzrozený déšť nás zastihuje kousek nad Moraitikou. Tasíme deštníky a pokračujeme na nejbližší návrší. Obdivujeme květy banánovníku, mořských cibulí i dalších exotických rostlin. A později se kocháme pohledem z výšky na naše dočasné útočiště a jeho okolí. Polní cestu zdobí rezavé kapradiny a stejně tak zbarvené vraky vysloužilých vehiklů.

U prvních chalup vesnice Episkopiany by měl stát kostelík. Nacházíme jej až po delším pátrání. Nejlepší dny má evidentně za sebou. Chybí mu střecha  i některé zdi. Jak se zdá, zhoubný virus ateizmu neušetřil ani na první pohled pobožné Řecko.

 

Malé dědinka zmíněného názvu nabízí všecko, na co jsme u zdejších lidských sídel zvyklí. Úzké uličky, kamennou dlažbu, oprýskané domy a květinovou výzdobu. Pravý opak bezduchých rekreačních resortů, kde je všecko načančané, pravoúhlé a tím pádem absolutně nezajímavé.

Čirou náhodou narazíme na poněkud svérázné turistické značení. V domnění, že se jedná o nějaký naučný chodník, který nás vyplivne zpátky v Moraitice, se svěřujeme jeho vedení. Provází nás kolem osamělých obydlí, přes vysoké papyrusové porosty i několik olivových sadů. Přiživujeme se spadanými vlašskými ořechy a sladkými černými ostružinami. Připadáme si tu jako na jiné planetě.

Značka poté stoupá uzounkým kamenitým chodníčkem nahoru. Prodíráme se nízkým trnitým lesem a složitě manévrujeme  s deštníky, které musíme držet, pokud možno, nad hlavou. Ve vlhkém vzduchu ovšem visí otázka, kam nás ten chodníček nakonec dovede. Začínáme tušit, že to Moraitika asi nebude.

 

Sestoupíme do nějaké neznámé dědiny. Otevřu všeznalé Mapy.cz, abych určil přesnou polohu. Ale, chyba lávky! Displej mi hlásí, že se vytratil signál. Situaci řeší stará dobrá papírová mapa, kterou máme naštěstí s sebou. Jsme tedy v docela velké obci s názvem Stroggili. Nezbývá než se vydat nefrekventovanou silničkou zpátečním směrem, pak serpentinami vystoupat do Episkopiany, odkud je to domů jen coby kamenem dohodil. Cestou narazíme nejen na důvěrně známé ostružiny, ale i na pár fíků a vrchovaté hrsti přezrálých červených i bílých hroznů. A také na sympatický monastýr, který je tentokrát v pečlivě udržovaném stavu. V dobré pohodě a se snesitelnou únavou přicházíme do Moraitiky. Máme za sebou patnáct poctivě ušlapaných kilometrů. Promáčené obutí svědčí o tom, že povětšinou v dešti.

den sedmý – Korisson 

Předpověď počasí na sedmý den pobytu je o poznání příznivější. Vyrazíme tedy ke břehům slaného plytkého jezera, které se nachází jen kousek od povědomé pláže Issos. Takže, busem na konečnou v Agios Georgios a pak podél jmenované písčiny k severu. Mořský břeh se tady zařezává do udusaných písků a vytváří dramaticky vyhlížející srázy. Prolézáme těžko prostupnými porosty zdejšího nezvyklého lesa, až narazíme na širokou vyšlapanou pěšinu. Ta nás neklamně dovede až ke zmíněnému jezeru.

Korisson je vlastně obrovská laguna, jíž s mořem spojuje jen docela úzký, asi sto metrů dlouhý průliv. Je domovem nejrůznějších ryb a útočištěm mnoha druhů tažných ptáků. Objevují se tu prý i hejna atraktivních plameňáků, což ale naneštěstí není náš aktuální případ. Každopádně se však jedná o nevšední krajinářskou záležitost, kterou by bylo hříchem osobně nenavštívit.

K návratu využíváme nádherné, překvapivě rozlehlé písečné pláně, které připomínají spíš Afriku než populární evropský ostrov omývaný Jónským mořem. Pocit svobody a volnosti je tady přímo hmatatelný. Navzdory tomu tu potkáváme jenom pár dvojic a ještě méně osamělých jedinců. Tuctoví rekreanti se raději mačkají na  slunečníkových plážích, které připomínají krabičku sardinek. Na rozdíl od pouště to mají podstatně blíž k nepostradatelnému výčepu či ke zdroji tuze návykového kofeinu.

Ani tentokrát neodoláme lákavé náruči modrozelené mořské hladiny. I bez zázemí našeho plátěného přístřešku si užíváme příjemně teplé vodní lázně a zlatých paprsků pozdně letního jižního sluníčka.

den osmý – Kerkyra

Hlavní město ostrova je od Maraitiky vzdálené jen nějakých dvaadvacet kilometrů. Navíc má nadprůměrně dobré autobusové spojení. Pádíme tedy do Kerkyry. Bez povšimnutí mineme slavné sídlo královny Sissy v Achillonu a za sílícího deště vystupujeme v centru největšího korfského lidského sídla. Nejdříve takticky vypátráme autobusové nádraží, z něhož budeme později vyjíždět a s deštníky nad hlavami klopýtáme k přístavu. Kotví tu nejen běžné osobní lodě a trajekty, ale i obří plavidla pro zazobanější klientelu. Připadáme si tu jako trapní suchozemští mravenečci a proto raději zamíříme k sousední Nové pevnosti.

 

Mohutné kamenné monstrum je přístupné za poměrně lidovou cenu, takže volba je jasná. Prolezeme dostupné interiéry a vyšplháme na umělou náhorní plošinu. Parádní výhled na Kerkyru a její okolí nám bere dech. Dojem se těžko popisuje, to se musí prostě zažít!

Sestupujeme dolů a procházíme živým tržištěm. Voní tu nejen všelijaká mořská havěť, ale i nefalšovaná čerstvá káva. Je předem naprosto jisté, na kterou z vůní zareaguje má lehce závislá zákonná partnerka. Sedíme pak u šálků se skvělým kapučinem a nasáváme nejen zmíněnou nahnědlou tekutinu, ale i neopakovatelnou atmosféru tohoto místa. Za těch směšných deset eurovek to nepochybně stojí!

Protáhneme se pěšími zónami s nepřebernou nabídkou nejrůznějších zbytečností a zamíříme do nadmíru romantických úzkých uliček. To, co jsme před chvíli viděli z vyvýšené pevnosti, můžeme teď osobně prolézat. Také zdejší dojmy lze jen obtížně reprodukovat. Poměrně vysoké budovy různé úrovně údržby tvoří harmonický svět spojený prádelními šňůrami, na nichž si větřík pohrává s vlajícím oděním. Ledabyle zaparkované skútry či bicykly dávají najevo, že se tu nejspíš nekrade. A překvapivě málo lidí, kteří se tímto autentickým Řeckem protahují, prozrazuje známou skutečnost, že drtivé většině současné populace bohatě stačí povrchní pozlátko podbízené nesčetnými bulvárními výlohami.

Opačný konec města zdobí nepřehlédnutelná Stará pevnost. Výši vstupného nezjišťujeme, stačí, když se podíváme na dlouhou frontu před pokladnou. Spokojíme se tedy s pohledem z dálky. Pohled z výšky jsme ostatně už absolvovali u protilehlé novější konkurence. Musíme přiznat, že i tato část Kerkyry nabízí celou řadu nezapomenutelných kompozic. Od výhledu na zmíněnou pevnost až po mohutné stromy v nedalekém parku. Případně na spoře oděné tuzemské slečny polehávající hned nad přeplněným pobřežním tratuárem.

den devátý – pláž Issos počtvrté 

A tak jsme zase na důvěrně známém místě! Ze stanu vybíháme nejen k pár metrů vzdálené hladině, ale i ke kratším či delším špacírům. S kusem plátna kolem beder vyrážím naboso okrajem pláže na sever, až dojdu ke zmiňovaným dramatickým srázům. Příroda se tu opravdu vyřádila. Neopakovatelné kompozice z měkkého pískovce i tvrdého kamení musí zaujmout i nejzarputilejšího nevšímavce. Ale to není všechno! Modročerné mračno na západním obzoru všemu dodává nádech apokalypsy. Do toho hučí zvlněné moře, které hraje několika barevnými odstíny. Očekávaný horror je na spadnutí!

Ještě dříve než dojde k nevyhnutelnému spadu dešťových kapek, odskočím si vedle do pouště. V sílícím větru se vlní zelené keřové porosty i nadprůměrně vzrostlé mořské lilie. Zvláštní harmonie míru a neklidu. Nebe je čím dál temnější a tak je čas k návratu. Ještě pár fotek od mořské hladiny a pak už urychleně do bezpečí vztyčeného přístřešku.

Blížící se modročerno přechází v ocelovou šeď.  Představení začíná zahradnickým deštíkem. Pláž se  vylidňuje. Když se deštík převtělí ve slejvák, jsme široko daleko jenom sami. Centrum bouřky jde naštěstí poněkud stranou. Aby se však později přesunulo přímo nad naše hlavy. Čím dál větší kapky buší do plátna a potůčky nebeské vláhy zurčí přes netěsné švy pod naše zadnice. Nevíme proč, ale bouřce se zalíbilo zůstat výhradně v naší lokalitě. Nad deset kilometrů vzdálenou Moraitikou už dávno zase svítí slunce, ale nad námi se stále točí vodou nasáklá mračna. Čučíme vsedě ve stanu a toužebně vyčkáváme přestávku. Nedočkáme se. Za chvíli odjíždí poslední spoj, a tak hromy nehromy, déšť nedéšť, balíme náš přenosný majetek i mokré, pískem přizdobené plátěné útočiště. Nemůžeme si  stěžovat, chtěli jsme k vodě, máme ji mít! Konečně přestává pršet! Ale až na zastávce, chvilku před příjezdem autobusu.

Sluší se na chvilku zastavit také v jídelně našeho hotelu Alkinios. Pokud máme štěstí, pak už vstupní hale můžeme setkat s naprosto nevšední recepční. Nadmíru sympatická dáma v nejlepších letech se jmenuje Vierka, pochází z Púchova a už více než dvě desetiletí žije v Moraitice. Kromě všech světových jazyků a nezbytné řečtiny samozřejmě naprosto suverénně vládne i svou rodnou slovenštinou. Náramně ochotně poradí co o kde nakoupit, kam se podívat a čemu se naopak obloukem vyhnout. Při vstupu do zmíněné jídelny každého patrně zaujme šedovlasý, neustále si prozpěvující číšník, možná dokonce spolumajitel. Rozumí dost dobře česky, protože po sezóně jezdívá zpívat do jedné pražské taverny s řeckou obsluhou. Co se týče vlastního jídla, nemůžeme si jej vynachválit. Pestrá nabídka, dostatek ovoce i zeleniny a možnost vlastní obsluhy. Takže, z naší strany absolutní spokojenost!

 

den desátý – pláž Issos popáté 

Slunce už zase ovládlo oblohu, takže zabydlené místečko na Issosu bude opět naše. Všechno probíhá podle zajetého módu. Čvachtání v moři, procházky po pláži i do pouště, převalování se na slunci. Dáše se poštěstí narazit na parádní mušličky, zatímco moje stařecká maličkost nápadně omládne při svobodném trajdání mezi jalovci a ostatními pouštními keři. Ty první oplývají nezvykle velkými, příjemně nasládlými jalovčinkami, ty druhé zase okrášlují okolí svými parádně barevnými plody.

den jedenáctý – pláž Issos pošesté

Moje zákonná partnerka Dáša nemiluje změny. Proto opět vztyčujeme náš stan na úplně stejném místě. Také vlastní program přebývání v této lokalitě zůstává neměnný. Mění se pouze někteří sousedé, ale jejich veřejné zobrazení by mohlo být nebezpečné. Někteří z nich se tu, v dokonalém souladu s přírodním prostředím, vyskytují ve své přirozené podobě. Tedy v rouše Adamově, případně Evině. O něco zajímavější je to opět v poušti. Při obvyklém špacírování v písečných dunách si nemohu nevšimnout zřetelných otisků. Některé stopy patří ještěrkám, jiné želvám a není také problém narazit na vlnitou dráhu, kterou zde zanechal jeden z místních hadů. Nejméně dva z nich se údajně řadí mezi jedovaté. Zkrátka a dobře, v každém pořádném ráji se kromě Adama a Evy nalézá také nějaký ten nebezpečný plaz.

den dvanáctý – pláž Issos posedmé 

Vše nasvědčuje tomu, že jsme dnes na Issosu naposled. Jdu se tedy nejen ponořit do modrých vln, ale s nezbytným cárem zakrývací textilie zamířím také do mé milované písečné pustiny.  V duchu děkuji Nejvyššímu za ten kousek pozemského ráje a projevuji tiché přání se do zdejšího Edenu ještě někdy podívat. Spolu s mou krásnou chotí později zamáváme naší nekonečné zlatavé pláži a po její mořem omývané hraně zamíříme k povědomé zastávce našeho autobusového přibližovadla.

den třináctý – Chlomos a okolí 

Předpovědi počasí na dnešek avizují přeháňky. Protáhneme se stísněnými plážemi letoviska Messongi až k jejich úplnému závěru a pak úzkou silnicí, po níž neustále něco rachotí, zamíříme ke Psaře. Jakž takž snesitelné místo k polednímu odpočinku nalézáme až o dobrý kilometr dál. Sestupujeme k moři a dokonale ukryti před ostatním světem noříme svá do bronzova osmahlá těla šedomodrému slanému nálevu. Oproti Issosu je tady všechno úplně jinak. Místo písku štěrk, místo nekonečného obzoru namodralé hory severního Řecka a místo jalovců neskutečně pokroucené větve nějakého listnáče. Samozřejmě ani tady si nemůžeme odepřít kratší smočení ve zdejší průzračné hladině. Na jakékoliv slunění můžeme rychle zapomenout, protože zdroj blahodárných paprsků už dávno zmizel za čím dál temnějšími mraky.

Úzkou lesní silničkou poté potichu stoupáme do tři kilometry vzdáleného Chlomosu. Podél deštěm skrápěné komunikace rozkvetly nádherné, růžově fialové bramboříky. A abychom věděli, že jsme skutečně v Řecku, na konci dlouhého stoupání narazíme na klasické miniaturní monastýry. Řečtí křesťané tvrdí, že je v nich soustředěná Boží přítomnost. Podle mé víry je však soustředěna spíš v tom květu bramboříku. Nikdo z lidí ho nezasadil ani nezaléval a přece dokázal  proměnit nevzhlednou zeminu v obdivuhodné barevné odstíny.

Konečně jsme v samotné dědině. Takovou parádu jsme skutečně nečekali! Nádherné výhledy k moři, půvabné staré uličky, kouzelná kamenná dlažba. A ještě nejméně tisíc dalších zajímavostí. Přestože jsme v samém centru Chlomozu, slyšíme jen blahodárné ticho. Atmosféra zašlých časů je tu všudypřítomná.

Docela slušnou okreskou poté mírně klesáme k odvrácené straně stejného návrší. Agios Dimitros je o dost menší, ale stejně pohledný. Zastavujeme se u místního červeného kostela. Dnes můžeme odtud vidět Moraitiku z úplně opačné strany než před týdnem. A také obdivovat andělské trouby, jakož i ostatní květy, které přívětivě vyzdobily blízké okolí zdejšího svatostánku.

Neujdeme ani půl kilometru a přestože občas poprchává, narazíme na hada. Leží stočený přímo na cestě. Asi se špatně rozhlédnul, takže ho srazilo auto. Přírodozpytci by okamžitě věděli o jakou potvoru se jedná, my to odhadujeme na nějakou místní užovku. Ale kdoví! Kromě zmije růžkaté má na ostrově žít ještě jeden jedovatý záškodník.

Dvanáctikilometrový pochoďák zdárně ukončujeme v naší vesnici. A pokud bychom ho náhodou zdárně nekončili, nemuselo by být všecko ztraceno. Na dolním konci totiž sídlí česky mluvící doktor medicíny. Což je náramně milé zjištění. Stejně mile působí i nápisy v naší rodné mateřštině na jeho budově. Konečně něco jiného než ten vtíravý anglický světojazyk!

den čtrnáctý – Kavos

Předposlední den pobytu chceme věnovat nejjižnější části našeho ostrova. Přestože je to od nás nějakých pětadvacet kilometrů, linkový bus tam s námi drkotá půldruhé hodiny. Musí se totiž občas  protahovat tak úzkými uličkami, že nezřídkakdy jde jen o centimetry. Takže jsme v Kavosu a dál už žádná cesta nevede. Jedině ta vodní, mířící na docela blízkou řeckou pevninu.

Svěřujeme se slušně značené turistické cestě, která by nás měla dovést na nejjižnější korfskou výspu. Nejdříve nás zaujme oplocený háj prastarých oliv s pasoucími se ovcemi, který přejmenováváme na Getsemanskou zahradu. Kamenitou komunikaci později vystřídá docela slušné bláto. V jednom místě je tak hluboké, že by tudy přebrodil snad jenom tank! A jsme na místě! Mírný svah zde přechází do hlubokého útesu. Konec, případně začátek ostrova Korfu. Důležitost místa kdysi při připomínala nějaká budova. Zbyly po ní jen kamenné ruiny. Podobně jako z nedalekého monastýru, který připomíná české pohraničí. Tak zanedbané církevní památky se jinde v Řecku jen tak nevidí! Že by poměrná blízkost ateistické Evropy?

Noříme se do velice podivného listnatého lesa. Kromě všudypřítomného bláta, což je na Řecko neobvyklé, potkáme i další nečekané překvapení. Autentická živá houba připomínající babku nebo nějaký druh kozáka. V mém případě absolutně první řecký mykologický úlovek!

Netrvá dlouho a ocitáme se na nejjižnější korfské pláži. Zdobí ji příkré srázy končící těsně u vody. Sotva vstoupíme na zdejší naplavený písek, doposud modrá obloha je zavalována šedými mraky. Zdá se, že je přitahujeme. Radar ukazuje nejen jasno v celém široširém okolí, ale i zuřící mořskou bouři, která nás co nevidět převálcuje. Dáša se v duchu modlí za změnu proudění. Věřte nevěřte, hrozivá mračna zamíří k jihozápadu. Dotknou se nás jen několika neškodnými kapkami. Takže i tady si můžeme dosyta užít dokonalých vodních radovánek. S pohledem na okolní kulisu je to více než nádherné. Shodneme se, že tak kouzelné okolí pláže jsme na letošní dovolené ještě nezaznamenali. Tak, jak to má být, to nejlepší až na konec!

O co větší nadšení nás přepadlo na pláži, o to větší zklamání způsobuje samotný Kavos. Výlohy obchodů mluví za vše. Říkáme si, zda jsme se náhodou neocitli v Amsterodamu. Propagace marihuany a nevázaného sexu je všudypřítomná. Stejně jako značný výskyt nejrůznějších prapodivných individuí. Kdo se chce propadnout do ostrovního Babylonu, ať zavítá na jeho jižní pól. Hrozí tu však nekontrolované zřícení z vysokého srázu!

den patnáctý – Moraitika a odlet domů 

Suverénně poslední den pobytu zakončujeme na nejbližší pláži. K našemu milému překvapení nalézáme pruh písku, který zatím nezohyzdila žádná lehátka a slunečníky. Nebe bez mráčku, nepatrně zvlněná tyrkysová hladina a jemný vánek avizují, že finále nemusí být tak špatné, jak jsme si jej až do dneška vykreslovali. Celodenní realita pak tuto představu dokonale potvrdí. Neustálé převlékání do plavek je pro mne sice otravné, ale i tak si dokážu dosyta užít všeho, co mi mi voda, písek a příjemně sálající sluníčko nabízí. Moje paní je na tom obdobně, takže i obávané finále pro nás nakonec končí happy – endem!

No, a pak už následuje závěrečné dějství. Rychlá večeře v našem hotelu, pomalý autobusový přesun k letišti a dlouhatánská klikatá fronta v odbavovací hale. Kolem desáté nastupujeme do letadla a po dvou temných hodinách v povětří měkce dosedáme na mošnovské letiště. Popadneme svá dvacetikilová zavazadla, naskočíme do Michalovy bílé fordky a ve dvacetistupňové půlnoční teplotě uháníme ke krásnému městu nad Bečvou. Jsme opět doma, takže nezbývá než děkovat, děkovat a stále jenom děkovat. Komu, čemu, to ať si už domyslí každý sám...

--------------- (((-: ahoj :-))) ---------------