na kole bez drsných pádů

V KOPCÍCH KOLEM VISEGRÁDU

 

Po roce je to tady znova. Loňské cyklistické radovánky se odehrávaly v západních Čechách, letos zamíříme k jihovýchodu. Tedy k Dunaji, někam k hranici Maďarska a Slovenska. Základní tábor, odkud budeme podnikat jednotlivé spanilé jízdy, vybereme až po příjezdu na místo samotné.

den první

Kolem poledne postupně ve Valmezu naložíme kola na střechu Michalovy bílé fordky a zavazadlový prostor dokonale zaplníme bezpočtem krámů, jejichž většinu snad budeme během příštího týdne potřebovat. Proti proudu Bečvy zamíříme ke Vsetínu a na jeho okraji si dopřejeme první malé zastavení. Setkání s Medvedy, Surovčíky i hlavním navigátorem Lukašenkem musíme patřičně oslavit. Tentokrát sladkými výtvory našich dvou osvědčených kuchařek. Ještě na území Zlínského kraje, konkrétně v Brumově, stojíme znovu. Nikoliv dobrovolně, ale na příkaz ostražité Policie České republiky. Podle espézetky poznali, že Tomáš ignoroval povinnou technickou kontrolu. Uniformovaní strážci pořádku jsou však nečekaně vstřícní. Navalí Tomovi pětistovku pokuty a doporučí, ať pádí vesele dál. Jejich kolegové za čárou údajně ještě podobné identifikační zařízení nevlastní, takže svítá naděje, že Slovensko i Maďarsko přepálí bez ztráty kytičky.

Kolem Vláry se protáhneme ke Strážovským vrchům a přes Trenčianské Teplice pokračujeme k jihovýchodu. Relaxační přestávku si dopřejeme až v oblasti pohoří Tríbeč a pak se podél mochovecké jaderné elektrárny posunujeme k úrodnému Žitnému ostrovu. Pod vedením Lukašenka poté kličkujeme po úzkých okreskách neznámými dědinami s nápadnou existencí romské komunity, až se konečně ocitneme u největšího evropského veletoku. Po jeho levém břehu doputujeme k poslední slovenské vesnici s názvem Chľaba. Protože tu však není ani památky po avizovaném tábořišti, překonáme hraniční čáru a v pátrání pokračujeme na výsostném území Maďarů. Několik neúspěšných pokusů nás posune dál k jihu, kde by se měl nacházet mírně zanedbaný kemp provozovaný roztomilými majiteli. Je to svatá pravda, stejně jako skutečnost, že díky nedalekému rockovému megakoncertu tu už pro nás nezbylo místo. Máme prý zkusit dědinu Demeš, která ovšem leží na druhém břehu Dunaje. Takže, zpátky k městečku Nagymáros a zkusit převozníka. Máme štěstí! Stíháme to těsně před posledním dnešním přívozem.

Popojedeme nějakých šest kilometrů proti proudu, vypátráme slušně obsazený autocamp a urveme jeden z posledních rozlehlých plácků. Surovčíci vztyčí do vesmíru svou přebarvenou půdní nástavbu, ostatní zápolí s dávno zapomenutými postupy stavění plátěných přístřešků. Medvedi se i tentokrát blýskli nápadnou inovací. Jejich namodralý brloh bude přes noc hostit nejen jejich rodinnou dvojici, ale i oba jejich dokonale vymakané bicykly. Lucčin stroj, se však tentokrát řadí do kategorie invalidních vozítek, jelikož jej pohání výkonný elektromotor. Podobně je na tom i Tomáš. Ten má na to ale papír od doktora. Posunovací den završíme nedlouhým posezením u obecního ohně. Opékáme hovězí, sviňské a možná i jiné málo zdravé špekáčky, posloucháme balkánskou muziku a zíráme na taneční kreace srbských mládenců a panen, kteří tu tráví poslední večer svého maďarského pobytu.

den druhý

Ráno je slunečné a nápadně teplé. Po obvyklé rozvláčné snídani se postavíme s bicykly na pomyslnou startovní čáru a pořídíme nezbytné předstartovní foto. V recepci nám pak za úvodní třídenní pronájem naúčtují desetitisíce forintů a s chudšími peněženkami vyrazíme do maďarského světa. První metry nemohou mířit jinam než k docela blízké dunajské hladině. Plují na ní osobní i nákladní lodě a poblíž břehu operují také pestře odění mladí vodáci. Zdá se, že naše přechodné útočiště, do něhož se budeme denně vracet, je na tom úplně nejvýhodnějším místě.

Program na dnešní den je předem jasný. Našim cílem bude více než dvacet kilometrů vzdálené město Ostřihom. Nedostaneme se tam však jinak, než po docela frekventované silnici. Protáhneme se přes Demeš, kolem slunečnicových polí popojedeme k další dědině a po nejkrajněnší krajnici se s krajním soustředěním posunujeme ke dnešnímu cíli. Předjíždí nás jedno auto za druhým, což na radosti z jízdy ani trochu nepřidává.

Obzor konečně odtajňuje povědomou baziliku. Na hradním vrchu, kde se měl údajně narodit král Štěpán I., byla postavena mezi léty 1822 až 1869. Vystřídala starší křesťanský svatostánek, který však někdy v šestnáctém století pobořili Turci. Současná bazilika je největším chrámem Maďarska a osmnáctým největším kostelem na světě. Její půdorys měří přibližně 120 krát 50 metrů a nejvyšší bod stavby sahá ke stovce. V loňském roce byla dokončena celková renovace exteriéru, teď pro změnu stojí lešení uvnitř. Ale i tak je tu stále co k vidění.

Za mírný poplatek lze po čtyřech stovkách schodů vystoupat na ochoz chrámové kupole. Ten výhled je prostě nezapomenutelný! Na jedné straně vlastní město, na druhé široké řečiště Dunaje i se slavným zeleným mostem mířícím do slovenského Štúrova. Ten byl postaven teprve nedávno, konkrétně v roce 2001.

Spustíme se dolů do města a pátráme po nějaké restauraci. Lukašenko projíždí na mobilu veškeré možnosti a ostatní, v čele s gurmánsky laděným Milanem mu do toho neustále kecají. Prošmejdíme celé centrum třicetitisícového lidského sídla, ale nic, co by uspokojilo chuťové buňky čím dál hladovějších labužníků, nenacházíme. Nakonec zamíříme do zahrádky snad jediné otevřené hospody uprostřed historického náměstí s pozoruhodným sousoším. Představujeme si, jak ty obnažené kamenné dámy kdysi působily na celibátem vázané služebníky z nedaleké baziliky. Kdoví, možná si toto umělecké dílo objednali právě oni. Ať už je to jakkoli, my si objednáváme typicky maďarské pochutiny. Chutnají přímo výtečně. Brada nám spadne až při účtování. Mazaní provozovatelé v centru zdejší kolébky křesťanství se zachovají poněkud nekřesťansky. Automaticky si zaúčtují spropitné ve výši celých třinácti procent! Lucyně je to však putna. Tři hlty piva usrknutého z Milanova půllitru ji už předtím proměnily v Lucii blahoslavenou. Být tady na pivě nějaký významný bratr z baziliky, nepochybně ji zařadí mezi kandidátky na svatořečení.

S rozporuplnými pocity zamíříme k bratrům Slovákům. Po bytelném železném mostě se dostáváme do Štúrova. Baziliku teď můžeme pozorovat z druhého břehu. Jak se zdá, odtud je úplně nejkrásnější.

Po proudu Dunaje se začínáme vracet k našemu útočišti. Někde po cestách mezi poli, někde po silnici. Překonáme tok řeky Hronu a později dorazíme do povědomé dědiny s názvem Chľaba, kde jsme včera marně hledali nějaký kemp. Všímáme si několika dveří, které míří do svislé skály. Možná někdejší obydlí, možná vinné sklepy. My však zabočíme do otevřeného bufetu. Krátkou slovenskou anabázi oslavíme zmrzlinou a čepovanou kofolou.

Slunečnicové plantáže nás pak zavedou ke korytu hraniční řeky Ipeľ. Díky krátkému zabloudění můžeme obdivovat jeho vyústění do evropského veletoku. Je to divné, ale voda tu některým rekreantům sahá jenom po kolena. Na nějaké koupání není zrovna čas, takže urychleně po železničním mostě zamíříme zpátky k Maďarům. Tady se už můžeme svěřit solidní cyklostezce, která nás bezchybně zavede až ke známému přívozu v Nagymárosu. Potkáváme tu osamělého bicyklistu z Holandska, který právě objíždí jihovýchodní část rodné Evropy. Popřejeme mu šťastnou cestu, necháme se převézt na druhou stranu a pak už po frekventované silnici zdárně dorazíme do kempu. Tachometr ukazuje pětašedesát ujetých kilometrů.

Být přímo u Dunaje a nevstoupit do jeho proudu by bylo přímo smrtelným hříchem. Celou naši pospolitost reprezentují Martin s Milanem. Síla proudící vody je šokuje. Pokud by chtěli překonat celou šířku řeky, na druhý břeh by asi vystoupili až někde v Budapešti.

den třetí

Večerní porada u plápolajícího ohýnku nastínila, že dnes bude na programu dobytí visegrádského hradu. Takže, nejdříve šest kilometrů po známé silnici a pak pomalu nahoru k někdejšímu panskému sídlu. Náznak historie prozrazuje už začátek stoupání. Vedle zbytků nějaké pradávné stavby tu už nějaký čas postává docela zajímavý nákladní veterán. Cesta mířící k hradnímu návrší je naštěstí docela milosrdně nakloněná, a tak obávané převýšení zdoláváme v relativní pohodě. Přispívají k tomu i občasné výhledy k zalesněnému, místy obydlenému dunajskému údolí. Pamětníkům starých časů název Nagymáros, na něhož odtud zíráme, něco připomíná. V těchto místech měla stát velká přehrada, kterou však Maďaři, navzdory předchozímu schválení, na poslední chvíli rezolutně odmítli.

Na bicyklech se vydrápeme ke hlavní bráně a dál už musíme po svých. Visegrádský hrad se na tomto návrší tyčí už od 13. století, kdy nahradil svého předchůdce, jež byl o nejméně devět set let starší. Až sem totiž sahala hranice veleslavné Římské říše.  Roku 1335 se tady sešli zástupci Polska, Českých zemí a samozřejmě i Uher, aby vymysleli strategii, jak naložit s dotěrnými Habsburky. Zlatý věk však toto místo zažilo v 15. století, kdy odtud vládl sám velký Matyáš Korvín. Hrad ovšem neodolal tureckým nájezdům ani již vzpomínaným Habsburkům, takže po jejich řádění zde doslova nezůstal kámen na kameni. Všecko, co je tu nyní k vidění, muselo být tedy znovu pracně vybudováno.

Navigátor Lukašenko ještě u hradní zdi zírá do svého chytrého mobilu, který jej varuje před blížící se bouřkou. Operativně tedy měníme plán a místo drkotání okolními lesy přepadáváme nedalekou výletní hospodu. Sotva stačíme dožvýkat obligátní smažák, přižene se od západu vichřice, jíž následuje neudržitelný spad velikého množství velikých kapek. Uragán zmítá vším, co mu leží v cestě, takže se briskně přesouváme do jakéhos takéhos bezpečí venkovní terasy. A přitom přemítáme nad významem maďarsky znějícího slova „világoš“. Pokud má pravdu všeznalá wikipedie, pak se jedná o velký výprask, který v roce 1849 utržili revoltující Maďaři od Franz Josefa a především ruského cara Mikuláše u vesnice stejně znějícího jména. Slovo u Čechů i Slováků zlidovělo a vyjadřuje krutou prohru, potažmo něco krajně nepříjemného. Celkem logicky usuzujeme, že „világoš“ ve formě právě probíhajícího hromobití aktuálně zažíváme. Co bychom také měli čekat, když se dle tvrzení majitele restaurace právě na nacházíme na Bleskové hoře?

Každá bouřka dříve či později skončí a nejinak je tomu i v tomto případě. Osedláme své oře, dobudeme obnažené návrší Bleskové hory a bleskově pak mizíme ve vedlejším listnatém lese. Lesní cesta je vystlaná ulámanými větvemi a větvičkami, na některých místech vidíme čerstvě padlé lesní velikány. Chytit „világoš“ právě tady, možná bychom dopadli jako tenkrát oni nešťastní Maďaři. Za občasného zahradnického deště vytrvale stoupáme lesními cestami různých kvalit k vyšším a vyšším metám. Vrstva prachu, kterou lijavec proměnil v mazlavé blátíčko, postupně ozdobuje nejen těžce zkoušené bicykly, ale i naše obutí a dolní končetiny. Zdaleka nejzajímavější je to ovšem při občasných sjezdech. Nedávat si na těch namydlených klouzavých cestách pořádného majzla, tak jdeme okamžitě na hubu a jsme namydlení. Postupně vystoupáme až k nějakým šesti stovkám metrů nad mořem a o stovku méně nad Dunajem. Což slibuje docela dlouhý sjezd. Jemně šmrncneme o jedinou vesnici s nezapamatovatelným názvem Pilisszentlászló a pak už dobrých osm kilometrů klesáme nepříliš hladkou asfaltkou do údolí. V osadě Lepence se s blátem olepenými koly přilepíme na důvěrně známou hlavní silnici a po ní pak dodrkotáme až do našeho demešského tábořiště.

Večer je ještě v nedohlednu a tak se na důkladně osprchovaném bicyklu vydávám k obnaženým dunajským plážím. Dělám dobře. Avizované monzuny, které už v tuto chvíli zachvacují střední Evropu, v příštích dnech způsobí nápadné zvednutí hladiny a veškerá půvabná štěrkoviště s malebnými zákoutími tak vezmou až do odvolání za své.

Od veletoku se vracím do naší dědiny. Jak známo, jmenuje se Domos s oběma přehláskovanými „o“, což v reálu zní jako něco mezi Dimiš a Demeš. Žije tu asi dvanáct stovek lidí, mají tu dva kostely, pár obchodů a nejméně jednu restauraci. A také osobní přístav a vlakovou zastávku. Ta je ovšem na druhé straně Dunaje a tak zůstává záhadou, jak se k ní domorodci dostávají, když tu žádný pravidelný přívoz není k vidění. Podobné (ne)využití zažívá i onen přístav, u něhož během našeho pobytu nepřistálo jediné říční plavidlo.

den čtvrtý

Očekávaný déšť bubnuje na stany už v noci, ale největší padání vláhy nastává až po ránu. Tedy, v době masové přípravy snídaňových menu. Všehoschopný Tomáš se s elegancí Tarzana vymrští na nejbližší strom a za asistence několika poskoků řídí zastřešení jídelního stanoviště. V dešti a stresu vše během chvíle vyřeší lépe než všichni umělou inteligencí podporovaní architekti a tak se mohou veškeré příští společné venkovní aktivity uskutečňovat bez jakéhokoliv ohledu na aktuální počasí.

Celé dopoledne proprší, takže zůstáváme v campu. Jenom co dopadne poslední kapka, startujeme do nejbližšího údolí. Nikoliv na bicyklech, ale pěšky. Nedaleko odtud se totiž nachází vyhlášená soutěska Rám – szakadék, která je kolmo absolutně neprůjezdná. První kilometry vedou kolem potoka, jemuž se v maďarštině přezdívá paták. Přestože se nacházíme na půdě národního parku Duna – Ipoly, na zdejších chodnících takřka nikoho nepotkáváme. A tak je mírné stoupání zastíněnými listnatými lesy absolutně pohodové.

Roklina Rám – szakadék začíná nenápadně. Údolí se postupně zužuje, až vyústí do dramaticky tvarovaného kaňonu. Exponovaná místa jsou opatřena dokonale hladkým zábradlím a nerezovými žebříky, takže průtah zvládne i to nejnemožnější nemehlo. Divokostí přírody, tvořené vyvřelým andezitem, jsme přímo fascinováni! Něco podobného jsme v této zemi určitě nečekali! Podle zdejších průvodců se jedná o nejzajímavější a zároveň nejtěžší turistickou trasu v celém Maďarsku.

Po překonání asi stovky výškových metrů soutěskou se stáčíme doprava a dalším údolím doklopýtáme zpátky do známého údolí. Jediná hospůdka na cestě, kde jsme si plánovali relaxační zastavení, je zavřená a navíc střežená pasoucím se oslíkem. A tak si všímáme okolo rostoucích stromů, keřů a kvetoucích bylin a v jejich společnosti dojdeme k okraji naší dědiny. Máme hlad a tak bereme útokem místní restauraci. K našemu milému překvapení tu vaří skvěle a především hlavně maďarsky.

den pátý

Pátý den pobytu má být ve znamení zimy a dešťových přeháněk. Bez přehánění se na kola nikomu nechce. Zamíříme proto autobusem do nepříliš vzdáleného hlavního města. Drkotáme tam dobrou hodinu a půl. Jsme vyklopeni v severní čtvrti s názvem Ujlási. Do centra tedy musíme místní podzemní dráhou. Nejdříve půl hodiny v dešti maturujeme u venkovní automatické výdejny jízdenek, abychom záhy zjistili, že je za rohem otevřena zastřešená pokladna s obsluhou.

Metro nás posune do centra metropole a tak vzápětí po vynoření z podsvětí uháníme k našemu povědomému Dunaji. Pofukuje tu svižný severní vítr a jakkoli jsme z našeho pohledu na jihu, je tady stejně krutý jako v tuzemsku. Hladina se vlní a tváře nám v poryvech vichru masírují unášené kapky studeného deště. Blížící se kulisy vyvýšeného hradu jsou sice úchvatné, ale v dané situaci není na vnímání krásy zrovna ideální rozpoložení.

Postupně vystoupáme na hradní návrší. Být v zimě a dešti v Budapešti má nejméně jednu nezanedbatelnou výhodu. Do ulic vyrazili jen výjimečně odolní jedinci, takže v nejatraktivnější lokalitě maďarského hlavního města chybí obvyklá tlačenice. S deštníky a drkotajícími zuby zamáváme zkamenělé hradní stráži, ježatému kostelu s nádherně barevnou střechou i proslulé Rybářské baště a nakonec i protilehlé části velkoměsta na druhé straně bájné řeky. Stěžejním cílem aktuálního bytí se stává co nejrychlejší únik do vyhřáté hospůdky s domorodými jídly a nepřepálenými cenami.

Zaručeně pravdivý internet nás však v dané chvíli příliš netěší. Naše představy by mohla naplnit pouze protější strana Dunaje. Takže, dále, od hradu dále! Nejlépe do metra! Ale díru do něj ne a ne najít! Dáme tedy na doptávání. Zavrtáme se tedy prostřednictvím podzemní dráhy až pod dno zmíněného toku a světlo světa spatříme nedaleko od místa, kde by měla fungovat druhá nejlepší langošárna. Je totálně narvaná a jediné možné místo k sezení je větrem a deštěm bičovaná předzahrádka těsně u rušné hlavní silnice. Na vyhlášený výplod zdejší kuchyně se však stojí docela slušná fronta. Vydrží v ní pouze náčelník Lukašenko a hladem kolabující labužnice Lucynka. Ostatní houfně vyrazí do ulic s cílem co nejrychleji objevit pořádnou hospodu.

Nalezení cenově dostupné restaurace v centru Budapešti je však méně pravděpodobné než vypátrání života na Měsíci. Někoho proto napadne popojet někam na okraj. Vklouzneme do nejstaršího metra v Evropě a vystoupíme ve stanici Hosok tere. Až venku se dovídáme, že nejsme na okraji, ale na Náměstí hrdinů, tedy na jedné z nejprestižnějších budapešťských lokalit. Navíc tady končí nejznámější bulvár, pověstná Andrássyho třída. Sen o nalezení levné hospody se ještě více vzdaluje.

Nevzdáváme to a pátráme dál. Místo restaurací tu narážíme na sídla zastupitelských úřadů. V diplomatické čtvrti nás zaujme především ruský konzulát. Putinovi služebníci jsou oblažováni pohledem na mládence a panny v nadživotní velikosti, jež se na svět dívají spatra v úsporném odění Adamově či Evině.

Internet hlásí nové a nové stravovací možnosti, ale ty buď neexistují, nebo jsou totálně zabedněné. S pátráním nám nakonec pomáhá i výstředně oděný reprezentant místního undergroundu. Možná má právě on zásluhu na tom, že touha po uhašení hladu maďarskými specialitami končí u Taliánů. Majitel, rodilý Ital, je přívětivě hovorný, jeho šenkýř však buď přiopilý nebo neohrabaný. První přinášená porce špaget končí na stole, na zemi a na Michalových kalhotách.

 

Posilněni na těle i na duchu vyrážíme znovu do ulic. Mrkneme do jednoho z hlavních nádraží, zastavíme se u baziliky svatého Štěpána a pak už opět míříme k veletoku. Kovové boty, originální památník na příslušníky židovského národa, kteří byli na tomto místě zastřeleni, by nešlo jen tak lehce vynechat.

Vynechat samozřejmě nejde ani třetí největší parlamentní budovu na světě. Na břehu Dunaje se vypíná už od roku 1902. Má sedm stovek místností a nejvyšší kupole ční do úctyhodné výšky 96 metrů. Sídlí tu jak president, tak i premiér a zasedá zde celkem 199 poslanců. Pochopitelně se jedná o nejikoničtější budovu celého Maďarska. Takže, teď zbývá jen projížďka pobřežní tramvají číslo 7 a pak už postupný návrat k našemu přechodnému útočišti.

den šestý

Celé dva dny jsme neseděli na kolech, je nejvyšší čas to napravit. Naložíme je na naše přibližovadla a společně se přiblížíme k visegrádskému přívozu. Dříve než přeplaveme na druhý břeh, odskočíme si k dolním partiím zdejšího hradu. Je známou skutečností, že se tu v královském paláci roku 1991 ustavila tzv. Visegrádská trojka, která se po rozpadu Československa spontánně převtělila ve čtyřku.     Inspirací bylo už vzpomenuté setkání panovníků stejných zemí před sedmi staletími. Tentokrát nešlo o Habsburky, ale o koordinaci zamýšleného vstupu do Evropské unie.

Součástí hradu byla i Šalomounova věž, jež nyní slouží jako muzeum a další přilehlé budovy, včetně kamenných vstupních bran. Na delší obhlídku však nezbývá čas, protože kilometr vzdálený převozník už čeká na další kšeft. Zacálujeme za sebe a kola víc než kdybychom se přepravovali autem, a vystoupíme v Nagymárosi. Na druhou stranu se naopak chystá náklad balíků slámy a dokonce i plně naložený náklaďák s kládami, Ten si ale bude muset počkat až na další várku.

První kilometry na bicyklech kopírují levý břeh Dunaje. Náramně pohodovou jízdu po proudu řeky zpříjemňuje i přívětivě barevné okolí. Především porosty modrofialové šalvěje, která sympaticky kontrastuje s nedalekým žlutě natřeným domkem.

 

Odbočíme prudce doleva a začneme vytrvale stoupat do nejbližšího sedla. Tady opustíme silnici a svěříme se liduprázdné lesní cestě. Kopíruje zdejší nevýrazný hřeben a nabízí projížďku mezi loukami i přes zelené listnaté lesy. A ve svém závěru i nádherný pohled na povědomý visegrádský hrad. Odpočinková zastávka se uskutečňuje na tom nejsprávnějším místě. Pocit pohody umocňují i důvěrné pohledy na detaily místní fauny i flóry, která při bližším zkoumání oplývá neobyčejnou nádherou.

Opouštíme asfaltový povrch a pokračujeme po udusané hlíně. Pěšina se mění v lesní cestu, která mírně klesá do údolí. Tak nádherný sjezd na přirozeném povrchu jsme už dlouho nezažili. Sympatické lesní klesání končí u dřevěné rozhledny. Pod ní se nachází oblíbená rekreační obec Zabegény, jíž se mezi domorodci údajně přezdívá Mramor ohybu Dunaje. Onen ohyb totiž právě tady někde začíná.

Přijíždíme k malé kapli a docela velkému památníku. Připomíná zatím asi největší „világoš“ Maďarska v celých jeho dějinách. Trianonská dohoda uzavřená roku 1920 ve Versailles okrouhla na základě výsledku První světové války tehdejší Uhry o 71 procent a přidělilo je okolním zemím. Tato stará záležitost je dodnes pociťována jako křivda, Viktor Orbán ji neustále oživuje a staví další a další ublíženecké pomníky. Není se co divit, když každý čtvrtý Maďar žije za maďarskými hranicemi.

Klesneme do zmíněné dědiny a začneme pátrat po nějaké hospůdce. Ještě předtím dojde k nečekané havárii. Medvedovic zbrusu nová elektrická cyklochlouba se kácí k zemi! Nikoliv za jízdy, ale víceméně v klidovém stavu. Stojan to prostě neustál. Byl totiž vyroben z plastu a pravděpodobně uplácán někde v Asii. Paradox spočívá v tom, že Milan, nadprůměrně pečlivá hlava rodiny, která musí vybavením, pověstí i vzhledem o třídu převyšovat všechny ostatní, si při koupi drahého bicyklu schopnosti jeho stání patřičně nepohlídal.

V malé, nicméně docela sympatické vesnické restauraci už mají jen poslední dva obědy, takže většina musí utřít hubu. Je tak předem zaručen zrychlený přesun do Nagymárose, kde se snad k snědku ještě přece něco objeví. Což je pravda, ale až na to, že jde pouze o vyloženě sladké záležitosti. Následné prohlídce městečka, v němž žije pět tisíc smrtelníků, to však ani trochu nevadí. Obkroužíme pár centrálních ulic, mrkneme do katolického svatostánku a opět se necháváme převézt. Tentokrát už úplně, ale úplně naposled.

Dorazíme do pomalu bobtnajícího kempu a užíváme si dlouhého podvečera. Někdo jen tak polehává, někdo čte zamilovaný román, někdo v duchu přemítá o kravinách. Kuchtíci a kuchařky chystají nebezpečně jedlé večeře. Nikdo nikoho nekomanduje, nikdo nikam nespěchá, v pospolitosti vládne dokonalá pohoda.

Tomáš opouští svoji pozici u stolu, zatímco Jana zůstává na místě a s brýlemi na očích studuje sebrané spisy o léčivých bylinách. Za chvíli všem zatrne! Zaburácí brumlavý zvuk naftového motoru a Surovčíkův německý lidový vůz nekompromisně zamíří do centra dění! Michal se střelhbitě, samozřejmě bez Tomova svolení, vrhá na jeho nic netušící zákonnou partnerku a v zoufalé snaze o záchranu před hrozícím nebezpečím ji stahuje k sobě! Nikým neřízené auto zatím válcuje skládací sedačku a totéž míní udělat i s rozloženými stoly. V poslední setině sekundy však motor ztichne a hrozivé monstrum na místě zabrzdí. Teroristický útok je zastaven! Skutečnost však vyhlíží poněkud prozaičtěji. Tomáš si chtěl odskočit zkontrolovat startování svého vozu a zvenku otočil klíčkem, aniž by předtím zařadil neutrál. Auto se okamžitě dalo do pohybu! Tomova duchapřítomnost však stačila v poklusu zatáhnout ruční brzdu a zabránit tak těžko představitelné pohromě.

Všechno dobře dopadlo, takže šenkýř Marťan může načít další flašku vinného moku a zároveň nechávat ochutnávat svoji zatím nejvydařenější večeři. V plechovém lavoru plápolá tradiční večerní oheň a na nebi blikají tisíce stříbrných luceren. Vévodí jim nápadně velký měsíc, který v těchto dnech dosáhl svého úplňku.

den sedmý

Finále celého pobytu má být ve znamení zdolání nejvyššího vrcholu v okolí. Ten by se měl vypínat do úctyhodné výšky bezmála osmi stovek metrů. Osedláváme bicykly a nejbližším údolím začneme nenápadně stoupat nahoru. Lesní cesta, jejíž povrch se postupně zhoršuje, má naštěstí docela snesitelný sklon, takže i největší nemehla, v jejichž čele suverénně stojí moje maličkost, nemusí volit neoblíbenou tlačenku. Sotva se doplazíme na první vrcholový předěl, asfaltová silnice s námi zase nemilosrdně klesá do údolí.

Jsme ve vesnici Pilisszentkereszt, chcete-li Mlynky. Žijí tu více než dvě tisícovky lidí, z nichž větší polovina patří ke slovenské národnosti. Poznáme to i v sympatické hospodě, jejíž majitel nás překvapuje několika srozumitelnými výrazy. Působí sice mírně zpomaleně, zato jídlo, které nám po delší pomlce konečně naservíruje, vyhlíží i chutná přímo výtečně.

Na mobil nám přistává několik fotek od Stíhačky Jany, která dnes zvolila osamocenou pěší variantu.  Vydrápala se z kempu na nejbližší krpál, který ji odměnil dramatickými skalisky i velice vděčnými výhledy. V duchu jí popřejeme šťastné a veselé další putování a po chvíli lenošení na vzdušné zahrádce se opět vrháme k odpočívajícím bicyklům.

Stěžejní cíl dnešního putování, 756 metrů vysoká hora Pilis se tyčí přímo nad námi. Rozdělujeme se na dvě poloviny. Lukašenko, Michal a zdaleka nejzchátralejší nejstarší člen výpravy, což je moje maličkost, se nahoru vydají turistickou stezkou, zbytek světa tam vyšlape po cyklostezce. První část naší trasy vede přes louky, později se však ponoří do zdejších listnatých lesů.

Někde v polovině stoupání na nejvyšší horu zdejších vrchů přichází zpráva od Milana. Reprezentant rychlé čtyřky si chtěl cestu ještě urychlit využitím na mapě vyznačené zkratky. Setkání s realitou však vyústí v nečekané zklamání. Ani nejvymakanější kostitřas celé výpravy, ani jeho špičkově vytrénovaný majitel zkrátka na zkratku nestačí. Roklina se postupně stává nejen nesjízdnou, ale dokonce i neschůdnou. Potupný návrat na cyklotrasu je nevyhnutelný.

Nesrovnatelně výkonnější Michal se už dávno oddělil od nás, svých pomalejších příbuzných, a kamenitým chodníkem vytrvale stoupá k výšinám. S Lukašenkem ho věrně následujeme. Z poloviny pěšky při kole, z poloviny na bicyklu. Postupně přibývá čím dál úžasnějších výhledů. Některé sahají až k okrajům maďarského hlavního města. Na obnažených místech cestu zkrášlují divoké květiny, v zastíněném místě nám trasu překříží metr dvacet dlouhá užovka stromová. Obávaný výšvih se převtěluje v docela přívětivé horské putování.

Na vrcholu hory Pilis, jíž Slováci přezdívají Pleš, jsme dříve, než bychom to čekali. Skoro všichni tu už vyjeli, někteří nám teď mávají z bytelné kruhové rozhledny. Vyšlapeme za nimi po schodech nahoru a společně sdílíme potěšení z ještě krásnějších výhledů, než jaké nám poskytovalo zdolávané jižní úbočí. Nevelkou náhorní plošinu také zdobí celá řada pozoruhodných květů. Kromě nich také miniútulna, která má poutníkům posloužit k případnému bivakování. Maďaři se, zkrátka, pochlapili! Něco podobného je v národních parcích Česka i Slovenska nemyslitelné.

Je důležité si uvědomit, že takováto pohoda na Pleši vždycky nebývala. Pětatřicet roků vrch okupovali Rusáci, kteří tu dokonce vybudovali raketovou základnu. Na jejich pobyt jsou v podhůří rozporuplné názory. Jedni je nenáviděli, druzí jejich přítomnosti mazaně využívali. Za pár šupů od nich kupovali všecko možné i nemožné a směšně levná nafta prý tekla proudem. Bratrskou pomoc zde už připomínají jen prostorné betonové kóje a další relikvie. Kladiva, srpy a socialistická hesla nahradily barevné výtvory zdejších pouličních kumštýřů. S Národním parkem, jehož je tento kopec součástí, sice dvakrát neladí, ale v porovnání s komunistickým uměním je tato varianta výzdoby nesrovnatelně snesitelnější.

To, co nás čeká v příštích třiceti, čtyřiceti minutách zatím nemá na kolech obdoby. Kromě jedné nepodstatné výjimky jedeme celých sedmnáct kilometrů bez šlápnutí. Na tak dlouhý nepřetržitý sjezd, který se postupně propadá o více než šest stovek výškových metrů níž, jsme si museli zajet do jinak rovinatého Maďarska! Pocit absolutní blaženosti ještě umocňuje převážně hladký asfalt, rychlé zatáčky a v závěrečných dvou třetinách i absolutně nulový provoz po lesní silničce se zákazem vjezdu motorových vozidel.

Vrcholně spokojeni postupně přijíždíme do kempu. Odstavujeme věrné bicykly a po letmém rozloučení s volně proudícím Dunajem zasedáme k poslední večeři a závěrečnému klábosení u sálající oranžové vatry. Zažili jsme další týdenní epizodu, na níž se bude, tak, jako vždycky, dlouho a dlouho vzpomínat.

den osmý

Neoddělitelným dějstvím každé takové cyklovýpravy je finálové balení. Veškerý majetek, včetně složených stanů, se stěhuje do interiérů či exteriérů našich přibližovadel. Stejně jako osmero kostitřasů, které letos nezaznamenaly ani jeden jediný pád. Obsadíme volná místa ve třech autech, nostalgicky prolétneme očima nejbližší okolí a s pocitem velikých díků opouštíme naše sedmidenní útočiště.

Ještě dvacet kilometrů proti proudu veletoku do Ostřihomi a pak ostře doprava na zelený most, kde překonáváme hranici dvou států. Čeká nás průjezd Štúrovem, placatým Žitným ostrovem a později i víceméně neznámými končinami v povodí řeky Hronu. První část zpáteční cesty končíme až v podhorské Staré Huti.

Cílem aktuálního zastavení je Starohutský vodopád. Čekali jsme nějaký malý čůrek, ale to, co nám zdejší příroda nachystala, je pro nás více než milým překvapením. Sytě zelený listnatý les navíc zdobí okolní romantická skaliska.

Takřka liduprázdnou lesnatou krajinou se posuneme do někdejšího letního sídla prezidenta Masaryka, do Topoľčianek. Bydlí zde asi dva a půl tisíce obyvatel. Projdeme kolem pěkně upraveného Národního hřebčína a vstoupíme do prostoru stejně půvabného zámku. Za komančů sloužil k rekreaci tehdejších pracujících, dnes kromě ubytování nabízí i prohlídku několika místností, jež první československá hlava státu využívala. Masaryk zde přijímal státní návštěvy a Karel Čapek tu zaznamenal své slavné Hovory s TGM.

Nedílnou součástí někdejšího prezidentského sídla je i rozlehlý zámecký park. Masaryk jej miloval, projížděl se po něm na koni a nezapomněl poznamenat, že svět je všude krásný, ale úplně nejkrásnější je prý podzim v Topoľčiankách.

 

Poslední oběd se odehrává na topoľčianském náměstíčku. A protože se nacházíme v pizzerii, je předem jasné, co přistává na našem stole. Zatímco jsme u maďarských sousedů za oběd cálovali několikatisícové částky, tady počítáme pouze v jednotkách, nejvýše v desítkách. Dlužno ovšem podotknout, že se nacházíme v eurozóně.

Teď už jen zbývá průjezd západním Slovenskem, pak Vlárským průsmykem a následně jižními končinami rodného Valašska. Rozloučení probíhá poblíž soutoku Bečvy a Senice. Stisky rukou, poplácávání po zádech a oboustranné objímání končí tradičně. Vyplazeným jazykem Stíhačky Jany! Letošní kola jsou u konce, ať žijí všechna následující! Samozřejmě, jak říkají všichni dobří křesťané, dá-li Pán Bůh...

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))