U BEČVY V ZÁTOCE

nejkratší noc v roce

 

Začíná se rýsovat parádní tradice. Přečkání nejkratší noci v roce  pod nebeskou oblohou. Minule to bylo na kopci, letošek si žádá změnu. Loňský Svinec tedy měníme za dobře známou zátoku u řeky Bečvy. Výhodou je jistá odlehlost, dokonale přírodní prostředí a především možnost beztrestného rozkřesání nezbytného ohně.

Dvacátého června osedlám svůj bicykl a vyrážím na místo určení. V blízkém okolí posbírám všecky naplavené klacky a na malé pískové pláži, kterou tu naplavila nedávná velká voda, vybuduji originální ohniště. Protože se nacházíme v lokalitě přezdívané jako Zátoka milosrdenství, nebude ve tvaru obvyklého kruhu, ale poněkud poetičtějšího srdce.

Přichází šestá podvečerní a s ní očekávání prvních návštěvníků. Jdu jim naproti na vedlejší rozlehlé štěrkoviště. Věci, včetně peněženky, dokladů a klíčů nechávám bezstarostně na místě. Tady se nikdo nemá šanci dostat. Zvoní mi telefon. „Ahoj dědo, tady Vojta! Stojím u hromádky tvých věcí a tebe nikde!“ „Jak ses tam, prosím tě, dostal?“ odpovídám  nejmladšímu vnukovi. „Šel jsem přesně podle navigace. Nejdřív takřka neprostupnou džunglí, potom vyschlým korytem potoka. S báglem na zádech a velkým košem potravin v ruce to bylo docela napínavé!“

Dochází mi, že jsem nově příchozí neupozornil na jednu schůdnou odbočku. Ester s Evženem jsou už patrně na cestě a tak jim jdu naproti. Přicházím včas. V době telefonického upozornění mají už také nakročeno do džungle. Spásný chodník je naštěstí od Vojtovy varianty ochrání.

Má dcera se nezapře! Sotva vejde do prostoru tábořiště, okamžitě tasí své cestovní pohárky. „Ladění úsměvů!“, zvolá svým hlasitým altem a obsah skleniček plní tuze lahodným macerátem léčivých bylin. Uvítací ceremoniál je za námi, můžeme se uvelebit.

Spolu s Vojtou brodíme vodou na protější břeh. Podzimní povodeň tu obnažila celou řadu zajímavých kamenů. Klesající slunce, které je dnes na nejsevernějším bodě svého západu, celou řeku i její okolí parádně nasvěcuje. Zdá se, že nás čeká parádní večer a ještě půvabnější noc.

Světla začíná povážlivě ubývat. Nejmladší člen pospolitosti zapaluje oheň. Střed kamenného srdce se rozhoří a za chvíli už  prostoru vévodí nádherná oranžová vatra. Bude plápolat až do prvních hodin nejdelšího dne celého roku.

Eva s Michalem přichází až před devátou. Vloni už tady byli, takže cestu si určitě pamatují. Zvonění telefonu mě však vyvádí z omylu. I oni se kupodivu uchýlili na Vojtovi scestí. Mé osobní angažmá je i v tomto případě nevyhnutelné. Díky tomu jsou v tábořišti včas a zbytek pospolitosti mohou uvítat širokorozchodným úsměvem.

Nastává nezbytné doladění úsměvů a pak už postupné obsazování míst kolem ohně. Klenbou vesmíru začínají problikávat první hvězdy. Časem se k nim přidá i úzký srpek měsíce. Kulturní program nemusí nikdo předem vymýšlet. Vyvíjí se naprosto spontánně. Žertování, vzpomínání na staré časy, úryvky dávných písniček, šťavnaté pomlouvání nepřítomných bližních. Nejkratší noc v roce začíná parádně.

Najednou kdosi zpozorní a stočí zrak k vymletému korytu. Právě jím prochází autentická, živá, nevycpaná liška. Nějakých pět šest metrů od nás. Kupodivu nijak moc nespěchá. Nemá náhodou vzteklinu? Její chování je nanejvýš podezřelé. Ať tak či tak, u vodní hladiny se otočí a pak v mírném poklusu zamíří proti proudu. Jestli se noční lovec ještě vrátí, nemůžeme odtušit. O opakovanou návštěvu dvakrát nestojíme.

Každé posezení u ohně musí doprovázet nějaké opékání. Plameny ošlehávají všecko možné i nemožné. Od klasických špekáčků přes podušené houby až k americkým sladkostem či tuzemským sýrům. O těch by mohl vyprávět benjamínek výpravy, Vojta. Tekutá bílá hmota, v níž se sýr nad ohněm proměnil, mu poněkud nedobrovolně přizdobila ponožky i aktuální obutí.

Po půlnoci se postupně začínáme stěhovat do spacáků. Tedy, až na profesionálního farmáře Evžena, který díky pracovní únavě polehává už od setmění. Ani horizontální poloha však usínání neuspíší. Hovory postupně slábnou až se před druhou hodinou odmlčí úplně.

Nejkratší noc roku je překvapivě studená. Dokazují to vodní páry, které se při rozbřesku zvedají nad hladinu. Vylézám ze spacáku a jdu nasát něco z neopakovatelné ranní atmosféry. Procházím se mezi trsy vlčích máků a naslouchám neuvěřitelně bohaté symfonii ptačího zpěvu. Narození nového dne je pokaždé půvabné a v Zátoce milosrdenství zvlášť.

Romanticky laděná Eva taktéž ve spacáku dlouho nevydrží. Chvíle samoty obvykle věnuje neslyšným modlitbám. Kulisa zelených stromů, oranžových máků a zurčícího proudu řeky Bečvy kontakt s Neviditelným ještě umocňují. Atmosféru posvátného ticha začínají rozpouštět až první zlaté paprsky. Slunce se vyhoupne nad koruny stromů a pak už vládne kraji až do pozdních večerních hodin.

S přírodou se postupně probudí i nejproslulejší spáči. Nejkratší noc roku dlouhé vylehávání nedovolí. Připravují se nejrůznější snídaňové krmě a v ešusu klokotá voda se směsí okolních bylin. Divoká máta, třezalka, heřmánek, vrbovka či listy ostružin. Nebe oplývá azurem a nadějí slunečného dne. Kromě Evžena nikdo nikam nespěchá. Vládne pohoda a pocit nepoutané svobody.

Znenadání vtrhne na scénu nečekané stvoření! Autentický divoch ve válečných barvách a se smrtonosným kopím v ruce! Nepochybně poslední dožívající tuzemský lidojed! Jakkoli má před sebou mladé a vyloženě šťavnaté kousky, k vlastnímu útoku nakonec nedochází. Lovec se naopak  díky vodní lázni převtělí v poměrně mírumilovné individuum. Připluje s proudem řeky a znovu spontánně zapadne do aktuální pospolitosti.

Nastává čas odcházení. Nejdříve farmář Evžen, pak Ester s Vojtěchem a nakonec i Eva s Michalem. Zátoka milosrdenství  opět osiří. Zůstane tu však bezpočet barevných květů a sbírka kamenných srdíček symbolizujících stovky milých vzpomínek. Na nejkratší noc v roce a nezapomenutelnou partu romantiků. Takže, dá-li Bůh, za rok opět takto někde na viděnou!

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))