Izrael

Část I. – Judsko

Do Svaté země se zpravidla pluje anebo létá. Kdo zvolí zdaleka nejčastější způsob, měl by se na letiště dostavit včas. Kromě běžných bezpečnostních rituálů jej zcela určitě nemine veledůkladný výslech. Agenti nejlepší tajné služby světa pro to mají tisíc dobrých důvodů. Jeruzalém, kam máme také namířeno, totiž symbolizuje nejen střed, ale především střet současného světa. „Až přistanete v Izraeli, budete se cítit bezpečněji než v Praze“, říká nám na rozloučenou korektně přísný mladý vyšetřovatel. Nemáme důvod mu nevěřit.

Po hodině letu se v anglicky mluveném sdělení objevuje něco o vítání izraelského prezidenta. Tušení se později potvrzuje. Je to neuvěřitelné, ale skutečně se v našem letadle nachází hlava státu, do nějž právě míříme. Na rozdíl od ostatních pomazaných hlav si to může dovolit. Aerolinky jeho země mají totiž všechna svá letadla vybavena protiraketovým systémem. Letíme tedy s nejbezpečnější leteckou společností světa.

Z rušného Tel Avivu vystoupáme k horám a okrajem Jeruzaléma se dostaneme k nedávno vybudované betlémské zdi. Rodiště Ježíše Krista totiž spravují Palestinci. A ti, jak známo, si rádi hrají na partyzány. Takže, proto zeď a přepečlivě hlídaná brána. Ubytování, které je tu levnější, nalezneme v křesťanském prostředí hotelu San Antonio.

Současný Betlém má s naší vánoční představou jen pramálo společného. Po cestách se prohánějí auta včetně našich škodovek, v ulicích proudí davy Arabů a Arabek s mobilem na uchu, výlohy obchodů nabízí malé pohlednice s Ježíškem i velké plakáty s Arafatem. Na ústředním náměstí z jedné strany křesťanský Chrám narození, z druhé muslimská mešita. Z tak zvaného stromu míru, který tu byl před časem slavnostně vysazen, zůstal jen  trapně olámaný pahýl. Na protější budově Mírového centra začala odpadávat písmena. Celkem zřetelná symbolika současné izraelské reality.

Jen kousek pod Betlémem začíná Judská poušť. Někdejší působiště Jana Křtitele teď, stejně jako před dvěma tisícovkami let, obývají Beduíni. Změnili jen způsob dopravy a komunikace.

U chatrčí stojí mercedesy a ze slátaných střech ční k nebi satelity.

Klesáme od Jeruzaléma k Jerichu. V biblických dobách tudy samozřejmě nevedla asfaltka. Kristus i jeho učedníci šlapali kamenitou cestou po svých. Letní teploty tu prý šplhají až k padesáti stupňům. Na stejné trase došlo také k incidentu, při kterém se dostal do dějin milosrdný Samaritán. Tady někde tady je možno hledat i prarodiště naší humanitárky Samari.

Mezi Jeruzalémem a Jerichem je kilometrový rozdíl. Zatímco první město leží ve výšce sedm set metrů nad mořem, to druhé tři sta metrů pod ním. Z biblických dob je známé především zázračným zřícením hradeb za vojevůdce Jozua, očištěním pramene nedobré vody za proroka Elizea a šplháním celníka Zachea na strom v dobách působení Ježíše Krista. V současné době je v palestinské správě.

Jen kousek pod Jerichem začíná se zlatožlutou pouští kontrastovat modrá hladina Mrtvého moře. Silná koncentrace soli nedovolí ani nejnadanějším neplavcům možnost utopení. Vychutnávání báječného stavu beztíže se však nedoporučuje dlouho prodlužovat. Všeobecně uznávaný hojivý roztok by mohl příliš horlivého pacienta proměnit ve slanečka.

Pojem Masada zní mezi Izraelci přímo posvátně. Na této vyvýšené skalní pevnosti odolávaly poslední zbytky židovských odbojníků římské přesile, aby nakonec spáchaly hromadnou sebevraždu. Některým podlézavcům z České kotliny může být této příběh nepochopitelný. Je totiž o všem možném, jenom ne o zbabělosti. 

Izrael

Část II. – Galilea

Četl jsem ty příběhy nesčetněkrát, ale nedokázal jsem si je uspořádat do prostoru. Až tady mi dochází, jak je Galilea od Jeruzaléma vzdálená. Asi jako Stověžatá od Špilberku. Za dob Ježíšových i dávno před tím to nebyla žádná významná vzdálenost. Překonávala se často a samozřejmě pěšky. Netuším, jak by většina současných Kristových následovníků dnes reagovala na jeho pobídku „Následujte mě“. Když už nic, doslovná poslušnost by je mohla zbavit přebytečné nadváhy.

Pokud nechceme jet do Galilei hornatou, nepříliš bezpečnou samařskou zkratkou, nezbývá než kopírovat koryto bájného Jordánu. Ale i tak zvaný Západní břeh, kudy vede silnice, je dodnes  předmětem sporů a občasného napětí. Všímám si zvlněné okolní krajiny. Její silueta se od dob biblických postav zcela jistě nezměnila. Čím jsme severněji, tím více přibývá zeleně. Rozkvetlá jarní Galilea je nádherná.

Je zcela samozřejmé, že nemůžeme vynechat zastávku u jordánského břehu. Opěvovaná řeka není žádný veletok. Barvou i velikostí připomíná spíše větší potok v údobí dešťů. Jan Křtitel, jak stojí psáno, musel vyhledávat místa, kde „byly vody mnohé“. Jinak by kající hříšníky neměl do čeho ponořit. Církevní tradice si však tento úkon poněkud zjednodušila. Na pokřtění jí stačí jenom pár kapek.

Hora Tábor, kam kdysi vystoupal Ježíš s trojicí nejbližších učedníků, je dnes dostupná auty. Událost proměnění, popsanou v evangeliích, se tu snaží připomenout mohutná katedrála. Ty dvakrát nemusím a tak se raději  klidím poněkud stranou. O hlubokém spirituálním zážitku Petra, Jakuba a Jana medituji mezi řídkými stromy a zelenými keři. Pod horou, v údolí Megido, se rýsují vzorně obdělávaná pole. Bohužel se až příliš často stávala poli válečnými.A pokud bychom brali proroctví doslova, právě tady by mělo dojít ke konečné bitvě všech bitev, Armagedonu.

O něco západněji leží město, kde za Ježíšovy doby došlo také k proměnění. Tentokrát se ale jednalo o proměnu vody ve víno. Kána Galilejská, kde se  nadpřirozená věc udála, z toho má profit do dneška. Víno, vyráběné podle pradávné receptury jde docela dobře na odbyt. Jestli to má vliv i na proměnu toho, oč Mistrovi šlo především, zůstává otázkou.

Pohoří Karmel se vypíná přímo nad významným přístavem Haifa. Naše průvodkyně Markéta, tak, jako na každém památném místě, otevírá i tady Knihu knih. Podle ní se na tomto návrší odehrála  za asistence proroka Eliáše dramatická scéna, při níž vzplála mohutná vatra, dokazující, kdo  je na zemi skutečným a kdo jen domnělým Bohem.

Každý křesťansky orientovaný návštěvník Galiley nemůže, pochopitelně, vynechat město nevalné pověsti, Nazaret. Tady, jak známo, došlo nejen k zázračnému početí, ale i pozdějšímu formování osobnosti, která od základů změnila svět. Po všemocných císařích a slavných vojevůdcích oné doby dnes neštěkne ni pes, zato nenápadný nazaretský tesař je dodnes Superstar nejvyšší velikosti.

Pravděpodobným pozdějším bydlištěm Ježíše bylo pobřežní město Kafarnaum. Zbytky vznosné  synagogy, ve které mimo jiné úspěšně vyháněl z nešťastníků nečisté duchy, stojí dodnes. Jen kousek odtud jsou základy domu, kde pravděpodobně bydlel jeden z nejvýraznějších učedníků, rybář Petr.

  

Galilejské jezero, k němuž se váže bezpočet Ježíšových zázraků, dnes zahaluje jemný opar. Okolní zvlněné krajině propůjčuje zvláštní, tajemnou náladu. Příliš mě nezajímají chrámy a kaple upozorňující na tu či onu událost. Vybavuje se mi především zmínka o tom, že Mistr odtud často vyrážel na pustá místa. Hladím očima okolní reliéf a tipuji, kde se asi mohla nacházet. Moc bych nedal za to , že jedním z nich byl výrazný skalnatý vrch nad dnešním Tiberias. Plujeme tam na historické dřevěné lodi. Nad námi plápolá izraelská a česká vlajka. Někteří s námořníků naši domovinu dokonce osobně navštívili. S amatérskou kapelou, která opěvuje jejich nejvýznačnějšího krajana.