Izrael

Část III. – Jeruzalém

Jeruzalém je prazvláštní město s prazvláštní atmosférou. Jak už bylo zmíněno, nejen střed, ale hlavně střet současného světa. Mísí se tu tolik vlivů, že je takřka nemožné je postihnout, natož aspoň přibližně popsat. Stačí se projít starým městem. Na malém kousku se tu tísní hned čtyři čtvrti. Křesťanská, arabská, arménská a židovská. Každá se svým nezaměnitelným koloritem. Zvláštním zážitkem je procházka po staroměstských plochých střechách. Úhel pohledu na Svaté město, Jeruzalém ze zlata, uhýbá všem představám. Zlatého, natož svatého, se tu moc k vidění zatím nenabízí.

Nejzajímavějším pohledem ze střech je bezpochyby ten, v jehož zorném úhlu je jak židovská Zeď nářků, tak kupole muslimského Skalního dómu. Dva totálně rozdílné světy v nejtěsnějším sousedství.

Začínáme u zmíněné Zdi, nejposvátnějšího místa všech Židů. Nepopsatelné fluidum něčeho zvláštního tu vnímají zapřísáhlí ateisté. Tušený spor čehosi nadpozemského tu dokreslují i věci zřetelně viditelné. Na jedné straně nehrané posvátno meditujících, na druhé pohledné děvy s ostře nabitými samopaly. Nejvíc mě však upoutává holubice, která po chvíli kroužení usedá do jedné ze skulin. Zeď nářků se rázem proměňuje v Zeď naděje…

Chrámová plošina, někdejší centrum Izraelitů, je pro Židy tabu. Všechno tu patří muslimům. Zatím. Někteří znalci se domnívají, že právě tady asi jednou dojde k rozhodující roznětce. To  ticho, které tu vládne, působí zlověstně.

Nejkrásnější pohled na Jeruzalém je z Olivové hory. Po delším pátrání jsem tu jednu olivu skutečně našel. Tady někde chodíval Ježíš se svojí dvanáctičlennou družinou, tady ji později opustil, aby se právě sem, jak se dá vyčíst z některých záznamů, na konci věků vrátil. Na to, co se zde událo a co se ještě udát má, to tu vypadá poněkud fádně. Pro mne je to jeden z důkazů, že na tom bude kus pravdy. Nejvýznamnější věci, které se kdy staly, se totiž staly tak trochu mimo…

Kousek pod Olivovou horou je Getsemanská zahrada. Znalcům Písem je známá jako místo Ježíšova úpěnlivého modlitebního zápasu, Jidášovy zrady a následného zatčení. Existují domněnky, že prastaré pokroucené olivy, které tu rostou, mohou ony nešťastné události pamatovat.

Getsemane a jeruzalémské hradby dělí jen plytké kedronské údolí. Tady někde by mohla začínat pověstná Via Dolorosa. Kudy šla Jeruzalémem dál, je otázkou spekulací. Město bylo od té doby hned několikrát pobořeno a znovu vybudováno. Dnešní Křížovou cestu je tedy možno považovat za jakýsi pokus o repliku. Atmosféra, která na ní vládne, ani náznakem nepřipomíná, co se tu kdysi odehrávalo. Jak Židům, tak Palestincům je to evidentně fuk. Hlavně, že plní měšce. Jidášova motivace zdárně přežívá.

Jestli na nás něco působí rozpačitě, možná až nechutně, je to Chrám hrobu a jeho nejbližší okolí. Ať už tu byla či nebyla skutečná Golgata, ten jarmareční cvrkot, nepochopitelné liturgie a vůbec všechno, co tu na člověka působí, ústí do jediného závěru - co nejdříve odtud vypadnout. Paradoxně i toto přispívá k utvrzení mého názoru, že se v příběhu Ježíše Krista nejedná o pohádku. Jen tam jsou totiž věci uspořádány podle našich představ.

Úplně nakonec, jen tak, mimo program, odvede Markéta některé z nás k alternativnímu, tak trochu protestantskému hrobu. Nachází se za hradbami Starého města. Rachotí tu autobusy, v ulicích se hašteří palestinská omladina, z oprýskaných výkladů vykukují pomeranče, skopové a vybledlé plakáty s Arafatem. V nevelkém parčíku  pod výrazným skalním útvarem ve tvaru lebky však na vás dýchne něco posvátného. Neproudí tu davy, nestojí tu žádná kaple, natož katedrála. Jenom do skály vytesaný otvor a na dveřích jednoduché sdělení: Není tu, byl vzkříšen. Pokud by se mě někdo ptal na nejsilnější spirituální prožitek z Izraele, pak to bylo nahlédnutí do prázdného hrobu…