Expedice Banát - 1
dobročinné putování do českých vesnic v Rumunsku 

„Pochválen buď  Ježíš Kristus!“, zdraví při vstupu do obchůdku se smíšeným zbožím upracovaný strejček s holí a čepicí v ruce, „nýčko je venku  chladno, tak si muším dát trochu pálenky“, dodává a spokojeně usedá ke dřevěnému stolu kousek od pultu. Je druhá polovina září roku dva tisíce devět a nacházíme se v Gerníku, české vesnici na jihozápadě Rumunska. Začněme ale od začátku.

Eva Ludvíčková je někdejší ředitelkou otrokovické Naděje, současnou členkou revizní komise Samari, ale především nezvykle čilou důchodkyní. Někdy před rokem spolu se svým stejně čilým manželem navštívila zmíněnou oblast a jakožto dáma pohybující se celý život v sociální oblasti si nemohla  nevšimnout několika nápadných rozdílů. Především toho, že taková samozřejmost, jako je obvazový materiál,  paralen či preparáty k ošetřování ran a kožních defektů jsou  tu pro někoho zbožím vyloženě nedostatkovým. Protože je ženou činu, přišla s námětem nějak těm našim odloučeným krajanům pomoci.

A tak se to jednoho podvečera  před Vánoci v přízemí zlínské jednadvacítky hemžilo charitativně naladěnými lidmi. Od pana hejtmana přes zástupkyni Magistrátu až k herci  Městského divadla, který měl celou akci moderovat. Dražily se totiž výrobky mladých klientů  místních chráněných dílen. Ve prospěch vzdálených seniorů se tenkrát získalo bezmála třiadvacet tisíc korun.

O devět měsíců později, šestnáctého záři o půl čtvrté  ráno se sjíždíme v Dolní Lhotě u Luhačovic. Místopředsedkyně Petra si přisedá k řidiči  berlinga Antonínovi a  zmíněné iniciátorce Evě, pánská trojka ve složení Martin, Dominik a moje maličkost už chvíli zahřívá zcela zaplněný interiér prostorného renaulta. Prioritním obsahem obou přibližovadel jsou tentokrát dvě velké krabice s léky, gázami, mastičkami, spreji  či tinkturami a několik obrovských pytlů s obvazovým materiálem. Ještě téhož večera by měly být u svých adresátů, což je o nějakých tisíc kilometrů dál. Startujeme tedy k jihovýchodu.

Bez škrábnutí zvládáme slovenskou dálnici, co nevidět prosvištíme  probouzející se Bratislavou  a za doslova pár hodin už v nervózním „dvojstupu“ objíždíme sebevědomou Budapešť. Pohodový přesun široširou uherskou nížinou končí v ulicích jihomaďarského Szegetu. Z dopravního chaosu tu máme trochu guláš. A to i přesto, že nejméně polovinu expedice tvoří zapřísáhlí vegetariáni.

Rumunská hranice bývala odedávna hranicí dvou světů.  Čím dál větší stírání jejich rozdílů je však pro nás zklamáním. Cesty stejně rovné a hladké, bez drncajících dáčií a koňských povozů, prostě žádná romantika. Názor začínáme měnit až nějakých patnáct kilometrů před Temešvárem. Pár aut před námi silnici vévodí otlučený kouřící nákladní Roman z Ceausescovy éry. Do strany posunutá zadní náprava, tančící vlek a rychlost do čtyřiceti kilometrů za hodinu. Konečně nějaký záblesk starých dobrých časů! Romantické opojení však poměrně rychle oprchává. Zázrak socialistické techniky totiž nejde předjet. Do města, kde před dvaceti lety odstartovala krvavá rumunská revoluce, vjíždíme proto důstojně a v několikakilometrovém průvodu. V Temešváru je právě dopravní špička.

Jižanský temperament, benevolentní policajti, hlavní tahy svedené do centra statisícového města a zmíněná špička jsou ideální kombinací pro dokonalé vytěsnění nudy z dlouhého cestování. Poněkud vyšší berlingo, bezchybně navigované Petrou, naštěstí neztrácíme z dohledu. Přestože se nám v tom neustále kličkující, všemožně předjíždějící a přednost si vynucující domorodci snaží permanentně zabránit.  Po necelé hodině mírného stresu máme zdejší Babylon za zády. Před námi se otevírá široká, přímá a ideálně rovná výpadovka.

Malým problémem je však skutečnost, že dopravní značení dovoluje maximálně čtyřicetikilometrovou rychlost. Patrně proto,že se na silnici zrovna pracuje. Mezi popojíždějícími válci a dělníky v oranžových vestách jedeme šedesátkou. Držíme se raději dva tři metry od kraje. Místní borci, jejichž plynový pedál je navyklý se zásadně dotýkat  podlahy, jsou však za chvíli vzteky bez sebe. Nervózně nás předjíždějí zleva i zprava a ten nejvýbojnější, až příliš nápadně připomínající naše nepřizpůsobivé, hřmotným hlasem svolává hromy blesky a děsivě mává zaťatou pěstí. Je možné, že zareagoval na značku CZ. Pár jeho soukmenovců se totiž kvůli českému řidiči kamionu ocitlo za mřížemi. V nedalekém Aradu ho předevčírem umlátili k smrti.

Rušná cesta na Bělehrad pro nás končí sedm set kilometrů od rodné Moravy ve městě Moravica. Odkláníme se na slušné, liduprázdné okresky. Naneštěstí s takřka benzínuprázdnými nádržemi. Ručička palivoměru se už dávno ocitla v červené zóně a pumpa stále v nedohlednu. Postupně ztrácíme rychlost, bezstarostnou náladu  i vedoucí berlingo. Chvíli poté, co se pro nás jeho posádka vrátila, se vrací i zbylé dvě věci. Nepochybně proto, že jsme na konci malé dědiny nečekaně narazili na malou benzinku i ochotného čerpadláře.

Po Moravici a další padesátce kilometrů v romanticky zvlněné krajině tu máme pro změnu Oravici. Domovinu připomínající názvy měst avizují blížící se cíl naší cesty. Sto kilometrů a jsme tam coby dup! Trasa podél Dunaje a pak proti proudu potoka nevěští pražádné komplikace. Zvláště poté, co jsme z trasy rázně vyškrtli sice kratší, ale podle Evy hrozný úsek cesty, kterým zde cestovala vloni.

Slunce  pomalu klesá k obzoru a my o něco rychleji k modrým vodám evropského veletoku. Dunaj tu na nás dělá ohromný dojem. Právě tady se jeho líná pouť rovinami začíná zařezávat do skálami sevřeného údolí. Po impozantní podívané a dvou desítkách kilometrů podél jeho břehu odbočujeme doleva. Až tady si začínáme připadat jako v Rumunsku. Podvečer tu právě odstartoval tu pravou balkánskou atmosféru. Úzkou silničkou se proplétáme mezi traktory, dáčiemi, neosvětlenými povozy a z pastvy se vracejícími kravami. Mezi tím si hrají rozdováděné děti, kličkují postarší bicyklisté a randí zamilovaní mládenci se stejně postiženými tmavovláskami. Starší dámy v šátcích a dlouhých sukních vše s přehledem pozorují ze svých tradičních pozic na lavičkách před domem.

Za dědinou pak končí poslední zbytky světla, asfaltu a jak se zdá i legrace. Kamenitá cesta, vedená v mapě jako silnice, je čím dál kamenitější. V jednom místě se rozdvojuje na dva směry. Pochopitelně, bez jakékoliv směrovky. Jako zázrakem tu dojíždíme pádícího cyklistu v kšiltovce, který nás patřičně usměrňuje. Samozřejmě na tu užší a ještě skalnatější alternativu.

Zařazujeme jedničku a s plnými auty začínáme mírně stoupat k výšinám.  Komunikace víc než cestu připomíná řečiště, jímž se nedávno přehnala stoletá voda. Světlomety plasticky nasvěcují dramaticky tvarovaný povrch s výrazně vyčnívajícími bílými vápenci. Před nedávnem jsem za čtyři tisíce měnil výfuk. Jeho poškození se mi v této situaci jeví jako nejpřijatelnější poškození. Renault občas zahrabe na uvolněném štěrku, ale kupodivu se bez jakéhokoliv škrábnutí sune nahoru. Pokud ovšem nepočítáme všudypřítomné větve, neustále se s hlasitým kvílením otírající o jeho stříbrnou metalízu. Jestli teď o něčem pochybuji, tak je to naděje, že nás tato necesta dovede do Gerníku. Asi po  půlhodině poskakování se před námi vynořuje ze tmy mladá dvojice.  „Už jenom čtyři kilometry a jste tam. Šťastnou cestu!“, utěšuje nás rumunsky a s hlasitým smíchem mizí v temnotách.

Cedule s označením začátku obce, jíž se po další půlhodině „jízdy“ skutečně dočkáme, má v tomto případě zcela opačný efekt než na jaký jsme zvyklí. Místo na brzdu, šlapeme na plyn. Slušnou šotolinu později dokonce střídá hladký asfaltový koberec! Jsme u cíle cesty, v samém centru Gerníku. Ze Zlína to máme takřka rovných devět set…

Slyšet po těch stovkách cizojazyčných kilometrů češtinu je mimořádně působivé. Pan místostarosta se po popisu posledního úseku našeho putování docela upřímně baví. „ My sem jezdíme přes kopec. Vede tam lepší cesta a je to o třicet kilometrů blíž“. Mluví, samozřejmě, o komunikaci, před níž nás Eva tak vehementně varovala…

Pan Josef Bouda, ředitel místní školy, bydlí i se svou chotí Marií naštěstí nedaleko. Otevírá nám jeho matka, jak se tady říká, panímáma. „Dívám se nýčko na Poštu pro tebe, mladí odjeli do města, tady máte klíče“. Odjíždíme do jejich druhé chalupy, kterou pronajímají hostům. Je v ní sedm postelí z masívu, kuchyňka s kredencem a překvapivě i  splachovací záchod se sprchou. Pro nás, co máme za sebou pár ukrajinských brigád, nebetyčný luxus.

Prorokyně Petra, věštící třídenní monzun se, k naší lítosti, nemýlila. Nad ránem začíná kapat ze střechy a brzo poté zahradnický ranní déšť střídají vydatné přívaly. Po snídani z vlastních zdrojů se přesunujeme  opět k Boudovým. Přes útulný dvorek se starou mlátičkou, zaparkovanou dáčií a visícími hrozny červeného vína postupně dovnitř putují velké krabice i obrovské pytle. Prší, prší, jen se leje, ale nám je to v tuto chvíli ukradené. Cíle naší mise, předání zdravotnického materiálu, bylo právě dosaženo!

Paní Marie, matka dvou dospívajících synů, má ve vesnici na starosti zdravotnickou službu. Obvazuje, převazuje, píchá injekce, v jednodušších případech ordinuje léčbu. Doktor, natož sanitka sem zpravidla vůbec nepáchne. Drtivou většinu ze současných tří set obyvatel tvoří senioři. Celý život se plahočili na poli a nebyli pojištěni. O důchodu či bezplatné lékařské péči si tak mohou nechat jen zdát. Zdejší Charita, pod níž Marie pracuje, se snaží aspoň o zmírnění jejich nelehkého údělu. Na dokonalé materiální zajištění však ani zdaleka nemá. Přesvědčujeme se, že naše cesta vůbec nebyla zbytečná. Dary ze staré vlasti poslouží nejen v Gerníku, ale i v dalších českých dědinách.

Přeháňkové odpoledne využíváme k návštěvě další z českých vesnic, Svaté Heleny. Díky dešti působí takřka liduprázdně. Zastavujeme se pouze v místním obchodě a od sdílného pana majitele se dovídáme spoustu zajímavých informací. Jako jediná z českých dědin má dva kostely, katolický a baptistický. V tom druhém, údajně, působí věhlasný mandolínový soubor. Škoda, že dnes nemají bohoslužbu, jak všichni tvrdí, jejich poslech prý patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Z Heleny je to k Dunaji jenom pár kilometrů. Šedozelená, divoce zvlněná hladina dnes působí nevábně, kolem strmých srázů putují rozevláté cáry bílé mlhy. Stačí nám jen pár zastavení u břehu a pak se zas kolem opuštěných měděných dolů vracíme zpátky do Gerníku. Čeká nás tam u Boudových prostřený stůl s vonící večeří. Setkáváme se i s hlavou rodiny, Josefem a díky tomu se nám opět významně rozrůstá mozaika poznatků o této zajímavé vesnici. Třeba to, že v poválečných letech tu žilo přes patnáct set lidí. Dnes to není ani třetina. A jak to tak vypadá, pokles se už asi nezastaví.