Expedice Banát - 2

dobročinné putování do českých vesnic v Rumunsku

Celý příští den si vyhrazujeme na toulky po Gerníku a jeho okolí. Navzdory rannímu dešti vyrážíme přes kopec do malebného údolí, na jehož dně se klikatí krasový potok. Češi nejsou žádná béčka a tak sílu jeho proudu náležitě využili. Několik vodních mlýnků tu dodnes slouží svému účelu. Pšenice a kukuřice, která nedávno vyrostla na nedalekých políčkách, se tu mění v hrubší či jemnější mouku a ta potom v domácích píckách na nejrůznější dobroty.

„Ideální kraj na toulání“, říká Martin při pohledu na zprohýbanou náhorní plošinu s pastvinami, sklizenými poli a úzkými kamenitými cestami. A podle mne nejen pro tuláky, ale i pro malíře, fotografy a nenapravitelné romantiky. Potulujeme se jen tak, občas každý sám , občas ve  dvojici a nostalgicky nasáváme tu zvláštní atmosféru u nás už dávno zašlých časů. Potkáváme stádečka pasoucích se krav, občas koně, sem tam utrhneme zapomenutou švestku , rozlouskneme spadlý oříšek a vůbec nic nám nechybí. Není ale od věci si uvědomit, že autentický život v tomto kraji zdaleka není jen o romantice. Je to především o dřině a odříkání.

Poslední večeře u Josefa s Marií je ještě pestřejší a voňavější než ta minulá. Obzvlášť zajímavá je především ochutnávka nejrůznějších domácích marmelád, pochopitelně, z vlastních zdrojů. Centrem zájmu pana domácího však nejsou ani tak vzpomínané sladké lektvary, jako spíš výroba třiadvacetiprocentní pálenky, které nesmí být nikdy nedostatek. Její objem se ve zdejších rodinách neměří v nám obvyklých jednotkách, ale nejméně v hektolitrech. 

Pokud by si někdo představoval starousedlíky jako zhýralé otroky ostrého moku je na velikém omylu. Jedná se o hluboce zbožné lidi, pečlivě dodržující katolické tradice a vyznávající osvědčené křesťanské hodnoty. „ Pochválen buď Ježíš Kristus!, tak se zdravíme, když se potkáme, jinak by se náš pan farář zlobil“, říká paní Marie. Pan farář Mašek, který do Gerníku pravidelně dojíždí, dostal před léty od presidenta Havla vysoké státní vyznamenání. Určitě mu jej nedal jen z dobrého rozmaru.

Je tu poslední ráno a na rozdíl od těch minulých, nádherně slunečné. Loučíme se s Boudovými i Gerníkem a důvěrně známou skalnatou necestou, která nás sem před pár dny dovedla, klesáme do údolí Dunaje. Zastavujeme u nejužšího místa jeho toku s nádhernou krajinnou scenérií a kousek opodál u obrovské, ve skále vytesané hlavy, zpodobňující nějakého významného dáckého panovníka. Jako všude jinde, i tady nám dělají nezbytné společníky smečky žebrajících potulných psů.

Do vesnice Eibentál vede od Dunaje docela slušná polní cesta. Českou dědinu s německým názvem střídá osada Nové Doly. Pravděpodobně kdysi byly opravdu nové, ale dnes to v nich vypadá jako po zemětřesení. Dolování antracitu se patrně nevyplácelo, před šesti léty skončilo a ním naneštěstí i pracovní uplatnění pro desítky převážně českých horníků. Hluboce zařezané údolí působí opuštěně a trochu posmutněle.

Zastávka ve městě Oršova i v nedalekých lázních Herculane, je pro nás mírným zklamáním. Potřebujeme natankovat, ale něco jako směnárnu, v níž bychom  proměnili tvrdou evropskou měnu ve zdejší valutu, se nám prostě nedaří. Proslulé lázeňské město nás navíc šokuje svojí architekturou. Převysoké věžáky nám s okolní typicky horskou krajinou poněkud neladí.

Nevadí, jedeme dál. Většinou se spíše ploužíme. Nejméně sto příštích kilometrů je totiž hlavní tah na Temešvár více či méně opravován. V dokonalé noční temnotě při absenci patníků a vodorovného značení, navíc za hustého výskytu protijedoucích kamionů se přesun tímto úsekem mění v docela slušnou zábavu. Kolem desáté večerní zabočujeme na polní cestu a na břehu řeky Timiš rozbíjíme provizorní tábor. Není snad nutné připomínat, že jediní tvorové, které tu potkáváme, jsou dva nevrlí potulní psi. Pár hodin pod širákem u dohasínajícího ohníčku je však záležitostí více než příjemnou.

V obvyklé tři hodiny ráno startujeme do posledního dějství. Dlážděná silnice ulicemi města Logoj připomíná tankodrom. V jednom místě, právě, když mě míjí protijedoucí kamion, stačím až na poslední chvíli zabrzdit před půl metru hlubokou, ničím neoznačenou dírou. Ještě, že se tudy nedalo jet rychleji než dvacet třicet v hodině.

Ranní Temešvár tentokrát zvládáme bez zaváhání. Zastavujeme u pumpy a necháváme načepovat plné nádrže. Platíme posledními pozůstatky rumunské měny. Zbytek budeme muset dát v eurech, pochopitelně, s nějakou ztrátou. Jaké je však naše překvapení, když pumpař oznamuje, že  nám chybí pouhé dvě lei. Převracíme všechny kapsy i záhyby peněženek. Nakonec je nacházíme. Jsou ale opravdu úplně poslední. Ještě, že se nám včera večer nepodařilo proměnit.

V nedalekém maďarském Szegetu chutnáme opět obvyklý navigační guláš, naštěstí počet najetých kilometrů není nijak závratný. Což se ale nedá tvrdit o přejezdu do pár set kilometrů vzdálené Slovenské republiky. Vpředu jedoucí Antonín s Berlingem se totiž už od Budapešti soustřeďuje na směr Rajka. Což je poslední dědina na  maďarském území. Těsně za ní už sice leží slovenská metropole, ale zaťatá národní hrdost zdejších grófů patrně nedovolila zmínit její název na směrových tabulích. Těsně před hranicí, kde se už sice název Bratislava objevuje, Antonín však víceméně automaticky zabočuje z pohodlné dálnice do oné zapadlé Rajky. Zkoušíme sice  najet na nejbližším domnělém nájezdu zpátky na dálnici, ale místo na rušné autostrádě se po chvíli objevujeme v ospalém rakouském městečku. Pokus o přímou cestu do blízké Bratislavy je opět neúspěšný. Dostáváme se na křižovatku mezi poli se zákazy vjezdu na veškeré strany. Takže, pěkně zpátky, z Rakouska přes Slovensko do nešťastné maďarské Rajky a po půldruhé hodině a třiceti kilometrech jsme znovu na místě, které jsme před nedávnem opustili.

Bratislava, Trenčín, Starý Hrozenkov. Na čerpací stanici se loučíme s náčelnicí Evou a řidičem Antonínem. V Dolní Lhotě nás opouští Petra a po slabé půlhodince jsme ve Zlíně. Díky Bohu, ve zdraví a v pohodě. Tachometr se zastavil na čísle dva tisíce dvacet sedm kilometrů. Tak, ať žije Banát a všichni jeho dobří rodáci! Pokud možno, co nejdéle…