Alpy  po valašsky

Eiger

Pokud míní Valach lenošit, jede s Valaškou, pokud chce poznat zbytek světa, zvolí Vsacan Tour. Lepší cestovky na planetě jednoduše nenajdete. Navzdory tomu, že se hlásím k lenochům, vybírám na začátek prázdnin druhou alternativu. Láká mě totiž evropský konec světa na Nordcapu a polární záře na Lofotech. Naneštěstí se nepřihlásil dostatečný počet podobných zvědavců a tak sahám po náhradní variantě. Je to ostuda, ale alpské „špice“ v podobě Eigeru, Mont Blancu a Matterhornu jsem doposud neviděl.

Druhý den prázdnin nasedám do klobouky ozdobeného autobusu Vsacanu. Když před vsetínským hotelem stejného jména přistupuje pan Havránek, je mi jasné, že zájezd nebude mít chybu. Dokonce, ani  kdyby „tragače“ padaly. Před sedmi lety totiž šéfoval našemu putování po Norsku. Dodnes na něj pějí všichni jenom chválu.

Valašský teploměr ukazuje třicet ve stínu a jihomoravský v Mikulově o pět víc. Rakouský před Dunajem ještě o dva dílky poposkočí. Klimatizace jede ostošest, ale stejně nestíhá. Šoféři Marek s Radkem to berou přes Vídeň. Ogary z Hovězího buď láká ruch velkoměsta, anebo milují červenou. Obojího si užijí do sytosti. Popojíždění baštou milované c.k. monarchie zabere přes dvě hodiny. Franz Josef  by to v kočáře zvládnul rychleji. To ale ještě nebyly semafory.

Odpolední výheň střídá večerní ochlazení. To už ale máme za sebou Linec i Salzburg a míříme k nechvalně známému Mnichovu. Z Germánie opět do Rakous a přes Lichtenštejnsko do Švýcar. Ogaři se zachlapili. Pod Eigerem jsme o půl hodiny dřív než avizoval „farplán“. V Lauterbrunenu  se líně probouzíme do nového dne. Vítá nás hučící řeka, šumící vodopád a rachotící zubatý vlak. Za „mírný“poplatek vyváží zvědavce až k úpatí snu všech horolezců. My se ale nejdříve zastavíme ve Wengenu.

Ráj superodvážných sjezdařů se zahalil hustou mlhou. Všechno je tu značně našikmo. Nejen lyžařské terény, ale především oči devadesáti procent aktuálních návštěvníků. Asiaté si to tady s předstihem mapují. Až zanedlouho zkolonizují Evropu, přijdou do hotového. Zatím jsou vítaným přínosem švýcarské ekonomiky.

Další zvláštností je místní doprava. Vehikle nejrůznějších tvarů pohání výhradně elektřina. Rozváží rohlíky, poštu a hlavně kufry migrujících Japonců. Škoda, že nežije vsetínský elektrovynálezce  Sousedík. Na Valašsku by to vypadalo podobně.

Rodný kraj, byť jeho západní pohraničí, mi teď připomněla i jedna z pohlednějších účastnic našeho zájezdu. Jako jediná přistoupila v krajském městě, které bylo po minulých pět let mým domovem. Při wengenském seznamovacím dialogu překvapeně zjišťujeme, že naše zlínská hnízdiště dělila sotva stovka metrů. Oba jsme totiž byli zalezlí na Kútech.
 

Z lyžařského Wengenu to dalším spojem bereme až pod horolezecký Eiger. Nádraží v Kleine Scheideggu leží ve výšce Ďumbieru. Komu to nestačí, muže ještě výš. Zubatá ho tunelem dopraví až do  tří a půl kilometru. Jungfraujoch je nejvýše položená železniční stanice starého kontinentu. Z naší výpravy se tam odváží pouze dvě spřízněné ostravské děvuchy. Jak se později ukáže, neprohloupily. Dnes si totiž mlhy vybraly o něco nižší sféry.

Zbytek osádky autobusu volí pěší přesun do Grindelwadu. Mezi nimi i můj rodný brácha Antonín. Jak říká, nejnáročnější je poslední úsek z Alpiglenu. Zatraceně prudké klesání dává zabrat hlavně kolenům. Méně odolní jedinci raději volí sešup horským vláčkem.

Moje maličkost, jak je zvykem, se nenechává unášet proudem  a z Malého Scheideggu vyráží opačným směrem.  Mlhy se občas trhají a dávají nahlédnout do hlubokých srázů i nebetyčných výšin. Jak říkají mazaní borci z pornobyznysu, vzrušující není nahota, ale její rafinované odkrývání. Striptýz kolmé stěny Eigeru slibuje nebývalou podívanou.

Dramatické kulisy divokých skal a ledovcových splazů vhodně vyvažuje pohled k zemi. Stoupající chodník lemují zelené louky vyzdobené tisíci pestrobarevných květů. Ve výšce kolem 2 300 metrů, kde nastupuji na tzv. Eiger Trail, krajinu oživují i poslední zbytky tajícího sněhu.

Traverz v těsné blízkosti obávané stěny byl vybudován nedávno. Je docela bezpečný, lidí je tu přesto pramálo. Což mi náramně vyhovuje. Překonává suťová pole, divoké bystřiny, travnaté i zledovatělé úseky. Oči se nicméně stále stáčejí k tušenému vrcholu. Obnaží se nebo neobnaží?

Kousek nad alpiglenským nádražím vybaluji svačinu. Za zády polozahalený Eiger, o tři sta metrů níž žlutý vláček a strakaté krávy, přehluboko pode mnou čarokrásný Grindelwald.  Všude kolem růžové trsy azalek. Nedaleko odtud burácející vodopád. Vsetínská vegepaštika s ratibořským chlebem proto chutná více než výtečně!

Přímou cestu do údolí odhaduje rozcestník na necelé dvě, nepřímou na dvě a půl hodiny. Vybírám si tu delší. Znovu přetínám několik potoků, plazím se nahoru i dolů, občas balancuji nad příkrými srázy. V jednu chvíli se mi na pár vteřin odhaluje i jeden z nejslavnějších vrcholů. Na sledování času není čas.

Další směrovka  mě neurvale vrací do kruté reality. K parkovišti busů je to podle ní hodinu čtyřicet. Valašský spoj však odjíždí už za hodinu. Nestihnout odjezd se rovná katastrofě. Dav by mě nepochybně zlynčoval. Ještě dnes totiž musíme dojet do Francie!

Zvažuji situaci. Čeká mě kilometrové superklesání kamenitou pěšinou. Všechno je mokré a zatraceně kluzké.  Široko daleko žádná živá duše. K tomu pobolívající koleno, které jsem celý den šetřil. Aktuální věk pětašedesát a půl. Váha a věk naštěstí totožné. Což je jediné příznivé zjištění! Do hodiny musím být dole. Nic jiného mi nezbývá.

Cross tohoto typu mi naštěstí není úplně cizí. Nejdůležitějším svalem je pochopitelně hlava. Je třeba svištět briskně, ale naprosto bezpečně. Bolavé koleno musí chtě nechtě zabrat. Jinak to neubrzdím.

Prudký padák s kameny, kořeny a umělými schůdky kupodivu zvládám bez ztráty kytičky. Před busem Vsacan Touru jsem za čtyřicet minut. A ptáte se na koleno? Nevím, jak je to možné, ale od této chvíle až do konce zájezdu nezabolelo! Máte-li podobné potíže, nechoďte k ortopedovi. Objednejte si zájezd do vysokých hor!

Vysoké hory musíme na chvíli opustit. Na noc pádíme až za Ženevu. Francouzské spaní je proti švýcarskému o dost levnější. V zemi helvetského kříže se pod cenu zásadně nejde. Během cesty se o ní dovídáme spousty zajímavostí. „Švýcarské hospodářství je založeno na krávě“, říká náš průvodce, „zatímco naše …na pitomcích“. „Na volech“, ozve se pohotově z publika.  Poté je řeč o zdejších sýrech, víně i vyspělém průmyslu. „Švýcar není blbý.  Koupí v Česku kolejnici a vyrobí z ní dvě stě padesát tisíc hodinek.“ Konečně je tu Havránek tak, jak ho známe. Pohotový, vtipný a nabitý informacemi. Všeobecnou pohodu v pádícím busu dotvářejí také stále se střídající venkovní kulisy. Městečka, jezera, vinice a táhlý hřbet Švýcarského Jury. Nic se neobejde bez zasvěceného komentáře. Zkrátka, zájezd s velkým „Z“.

Oblíbená „ef jednička“ nás čeká hned za francouzskou čárou. Rozmazlení jedinci, kteří se naštěstí na Valašsku nevyskytují, by patrně ohrnovali frňák, ale pro mne, milovníka salaší a spaní pod širákem se jedná o nebetyčný luxus. Po poloprobdělé noci v autobuse spíme jako nemluvňata. Až na to, že ta nechrápou.