Alpy po valašsky

Mont Blanc

Pokud by se historie znalý Čech dověděl, že Mont Blanc se překládá jako Bílá Hora, asi by se mu zdaleka vyhnul. Na rozdíl od té naší skutečně září bělobou. Vidíme to už z úctyhodné dálky. Máme dnes krásné slunečné ráno a reálnou naději, že počasí vydrží. Z pěti návštěv  oblasti Mont Blancu je prý vrchol vidět jen jednou.

Ve světově proláklém letovisku Chamonix je lidí jako much. Hlavně kolem lanovky, která by nás měla vytáhnout do bezmála čtyřtisícové výšky. Opět převládají šikmoocí. Při každém zhoupnutí jsou nadšením bez sebe. Piští jako pominutí. V posledním dějství, to když se na předlouhém volném laně vznášíme nad hrůzostrašnou propastí, je už v kabině posvátné ticho. Aiguille du Midi, špičatý skalní ostroh s několika terasami nás vítá modrou oblohou a nulovou teplotou.

Sotva se stačíme trochu  rozhlédnout, ozve se krátké a ostré zasvištění. Z vyhlídkové rampy nad námi se postupně do hlubin vrhá  trojice   okřídlených borců. Samozřejmě po hlavě. Mírně korigovaným volným pádem se řítí v těsné blízkosti skalní stěny, aby potom při úpatí snížili rychlost brzdícím padákem. I pro nás, diváky, je to jednoznačně adrenalinová podívaná. Což teprve pro aktéry!

Pohled vzhůru napovídá, že máme skutečně štěstí. Většina je nás tu poprvé a už vidíme Mont Blanc v celé nádheře. Působí majestátně a vzbuzuje úctu.

Kdo se touží dívat na evropskou střechu z nejvyššího možného bodu, musí se nechat vyvézt nitroskalním výtahem. Tentokrát máme smůlu. Sotva se dostaneme na nejhornější plošinu, začínají se kolem Bílé Hory stahovat mraky. Nálada klesá jak v pobělohorském údobí. Vrchol se až do večera neukáže. Navíc se mě čím dál zřetelněji zmocňuje jakási zvláštní obava. Strachem z výšek jsem nikdy netrpěl, ale teď při pohledu do hlubin pociťuji sílící tíseň. Neumím si to vysvětlit. O den později se dovídáme, že právě dnes přišlo nedaleko odtud o život pět horolezců. Že by nějaká předtucha? Nebylo by to ani zdaleka poprvé.

Masív Mont Blancu a především jeho vrchol pochopitelně láká spoustu alpinistů. Menší či větší skupinky pochodují přes sněhové pláně, jiní slézají skalnaté či ledovcové srázy, většina se ale v tuto dobu vrací úzkým hřebenem ke stanici lanovky. Ta sem údajně každou hodinu dopraví až šest stovek návštěvníků.  Podle toho to také vypadá.  Pestrobarevné davy se tu tísní na poměrně malém prostoru. Aiguille du Midi se svými 3 842 m n.m. je bezesporu nejvýše položeným poutním místem Francie. Nepochybně i jedním z nejnavštěvovanějších.

Není kam spěchat a tak střídám vyhlídkové terasy a vychutnávám si neobyčejně vděčné výhledy. Po poledni je už i v těchto výšinách na slunci příjemně  a tak se mi po zkonzumování lehké svačinky podaří usnout.  Probuzení je nemilé. Zjišťuji, že všichni účastníci naší výpravy jsou už v čudu. Do odjezdu busu z Chamonix naštěstí zbývá půldruhé hodiny. Houf Japonců mě pak unáší k nástupní rampě. Každý z nich má kromě „jízdenky“ ještě nějakou záhadnou kartu s číslem. V domnění, že to platí jen pro Asiaty, nechávám se proudem posunout až ke kontrolnímu stanovišti. Dva francouzsky hovořící zřízenci však k lanovce připouštějí pouze očíslované. Kategoricky mi naznačují, že bez numera nemám nejmenší šanci. Zkouším to všemožně, leč bez úspěchu. Nezbude než prokleté číslo někde sehnat.

Po deseti minutách konečně najdu výdejnu kartiček a zároveň pochopím smysl jejich vydávání. Jde o pořadí nástupu do kabiny. Na vývěsní tabuli je vedle každého čísla čas „odjezdu“.  Na mne přichází řada až o půl páté. Autobus Vsacan Touru, který parkuje o dva tisíce osm set metrů níž, však odjíždí, jak je dobrým zvykem, ve čtyři.  Tedy za hodinu. Včerejší drama se opakuje. S tím rozdílem, že nemám šanci je ovlivnit. Havránek mě zabije!

Oblitý studeným potem horečnatě vymýšlím nějaké řešení. Žádné schůdné mě nenapadá. Opět se nechávám unášet k vrátnici. Pozoruji způsob připouštění a najednou si všímám, jak se jeden z vrátných k někomu otáčí a na okamžik mě ztrácí ze zorného úhlu. Kšilt narazím až na nos, skrčím se mezi metr a půl vysoké Japonky a  v jejich sevření se proderu na schodiště mířící k nástupišti.  Modlím se přitom jak už dávno ne. Pohlcen žlutým davem mizím v zóně bezpečí. Pane Bože, díky, jsem zachráněn!

Z Chamomix nakonec vyjíždíme podle plánu a míříme zpátky do Švýcarska. Tentokrát do oblasti věhlasného Zermattu, v jehož blízkosti se nachází nejkrásnější alpský štít, Matterhorn. Než tam dojedeme, všimneme si strmých vinic nad městem Martigny, dovíme se, že od nedalekého průsmyku Svatého Bernarda dostali jméno bernardýni a že nejznámější kulinářské speciality Švýcarů jsou založeny na sýrech.

V podvečer se stačíme serpentinami vyšplhat do vesnice Grachen, kde se nachází naše budoucí útočiště. Pyšní se honosným názvem Bellevue a náleží českému přivandrovalci, panu Lacigovi. Ten nám jede v ústrety se svým elektrickým náklaďáčkem, abychom se ke kilometr vzdálenému hotelu nemuseli vláčet s kufry a taškami. Lehká procházka grachenskými uličkami se tak stává více než příjemnou záležitostí. Až na to, že jemné mrholení se mění v zahradnický deštík. Pro zítřejší plán žádné dobré znamení.