Alpy po valašsky

Matterhorn

Jakkoliv bylo včerejší stmívání uplakané, dnešní svítání je přímo ukázkové. Ranní slunce parádně nasvěcuje blízká stavení i romantické srázy na protější straně údolí. Nestačíme se divit kam až vyšplhalo lidské osídlení. Jak se tam osadníci dostanou a jak tam vůbec vegetují, zůstává pro nás nevysvětlitelnou záhadou.

Po vydatné  snídani, kterou nám v českém hotelu naservírovala sympaticky upovídaná dáma slovenské národnosti, se vydáváme ke švýcarskému vrcholu číslo jedna. V městečku Tasch měníme autobus za vlak a v Zermattu vláček za lanovku. Je to náramně vymakané zařízení, které má  na trase několik zastávek a aniž by zastavilo, umožňuje i neskutečně nemotorným zájemcům pohodlně vystoupit či naskočit. Ve výšce kolem 2 900 metrů si zvědavější poutníci přestoupí do stomístné kabiny a ta je na prověšeném laně přemístí ještě o kilometr výš.

                                                                                                                                                                                                              Mattenhornský ledovcový ráj, jak se  tomuto místu na Malém Matterhornu přezdívá, nabízí celoroční lyžařské terény a vynikající výhled na svého většího a slavnějšího bráchu. Ať se rozhlížíme sebevíc, vidíme jen bílou mlhu, případně výstražnou ceduli se zákazem vycházení do okolí. Spouštíme se raději o pár metrů níž a v ledové jeskyni si užíváme nejen  nejrůznějších ledomodelářských kreací, ale především v červenci vzácné minusové teploty. Tuzemské esemesky hlásí, že se naše příbuzenstvo právě smaží v pětatřicítkách.

Zatímco se slušněji vyhlížející většina naší výpravy věnuje v restauračním zařízení trpělivému očekávání zprůhlednění mraků, s bráchou Antonínem sjíždíme „o patro“níž. Tady, v necelých třech tisícovkách metrů sice nevidíme Matterhorn, ale i to, co se vidět dá, bezesporu stojí za to. Ledovcové jezero v těsné blízkosti přestupní stanice je přímo ukázkové.

V každé situaci by se mělo vyždímat maximum možného. V mém případě je to ignorování draze zaplacené zpáteční cesty a využití některého ze značených treků. Vybírám si tzv. Matterhorn glacier trail. Není sice nejkratší, zato se klikatí v těsné blízkosti bájného, zatím stále neviditelného štítu. Nabízí putování okrajem ledovce, překonávání skalních morén i zakalených bystřin a vůbec krajinu jako z jiného světa.

Pomalu se posunuji prazvláštními kulisami zamlžených velehor. Kromě jednoho mladého borce tu nepotkávám vůbec nikoho. Přestože  primárního cíle dnešního výjezdu asi nebude dosaženo, vůbec mi to v tuto chvíli nevadí. Je tu příliš mnoho věcí , které nutí k zastavení. Samota v pustinách je prostě nádherná.

Notorický problém tohoto zájezdu se mi nevyhýbá ani dnes. Ze začátku stále dost času, aby mi v závěru zatraceně chyběl. Už před stanicí Schwarzsee mě začínají pronásledovat černé myšlenky. Týkají se samozřejmě odjezdu vlaku z Zermattu. Navzdory dobře míněným předpokladům, jak si dnešní špacír užiji, nastupuje opět známý scénář. Směrový ukazatel oznamuje dvě hodiny patnáct a mě zbývá jedna celá. Výškový rozdíl necelých tisíc metrů. Kdo si ale myslí, že za kvaltování není krása viditelná, je na omylu. Řeším to po japonsky. Svižný poklus ve stylu „down hill“, fotografická minizastávka, přeskakování šutrů s klouzáním po blátě, opět pár rychlofotek a takto až dolů k civilizaci. To, že občas zaprší a docela blízko hlasitě hřímá, je v tuto chvíli vedlejší.

Kdo tady nedobíhal na vlak, netuší, jak je Zermatt dlouhý. V přeplněných ulicích už fotím za poklusu. Islamisti před křesťanským kostelem mě mají za buřiče. Důležité je, že stíhám. Ovšem až za pět minut dvanáct. Vlastně, za pět půl páté, na kdy byl u nádraží vyhlášen všeobecný scuk.

Vláček nás poté přesunuje do Tasche a naše pohodlná Bova do Grachenu. U jedné z prvních serpentin nám zatrne. Pohled na plně naložený sklápěč, pod kterým se urval kus svahu, je hrozivý. Čapí tam v pekelném náklonu a ze silnice jej jistí dva stavební stroje. Pod ním nejméně padesátistupňový sráz. Kdosi teď přemítá o štěstí. Nejspíš ale děkuje Všemohoucímu. Jsme totiž ve Švýcarsku, kde centrem všeho zůstává kostel

Před spaním vyrážím na minišpacír po Grachenu. Toto rázovité horské sídlo, které prý ožívá hlavně v zimě, se mi líbí čím dál víc. Nestačím se divit s jakým citem se domorodci chovají k okolní krajině i vlastní historii. Prastará hospodářská stavení se tu v pohodě snoubí s moderními nároky na bydlení, takže se tu našinec cítí jako v živém skanzenu. Módní trendy v podobě vyhazování a později drahého nakupování starožitností tu patrně moc nefrčí.