Jambo Africa!

Křeni v Keni – I

-Přílet-

Jambo, jambo, ozývá se doslova na každém rohu. Pro věčně rozesmáté obyvatele černého kontinentu to znamená totéž, co pro našince stejně frekventované slovo ahoj. Než se tam ale dostaneme, musíme překonat úctyhodnou vzdálenost čítající kolem sedmi tisíc kilometrů. 

Do rovníkové Afriky se z tuzemských luhů a hájů vydá málokdo. Stojí to dost peněz. Zvědavý jedinec proto musí předtím tvrdě makat, mazaně šidit nebo mít štěstí. Nás potkává to poslední. Zájezd do Keni dostáváme jako dar od nejstaršího syna.

O třetí listopadové neděli se busem přesouváme do centra moravské metropole. Přestupujeme na speciální spoj mířící ke Stověžaté. Vítá nás jadrná slovenština, nálada vinných sklepů a parfém vonící po švestkách či meruňkách. Autobus totiž vyrazil z Bratislavy.

Prodejci barev a laků, kteří tvoří současnou výpravu, se vybarvují hned na startu. Nejmarkantněji jedno něžné, nevysoké stvoření z Vysočiny.  Účinek československých destilátů zaměstnává nejen švýcarské letušky, ale především jejího známého, německy pojmenovaného krajana Františka. Fyzická podpora na curyšském letišti je nevyhnutelná.

Obří Airbus se od evropské půdy odlepuje v pozdních večerních hodinách a míří k jihovýchodu. Svítání jej zastihuje někde nad Saharou. O pár hodin později už míjí táhlý hřeben Kilimandžára. Nedaleké letiště stejného názvu slouží k vypuštění dobrodruhů mířících k vrcholu zmíněného kopce  a také k doplnění vyschlých nádrží. Jsme tedy v Africe. Kupodivu tu nevidíme slony, lvy ani obyčejné opice. Dovídáme se ale, že známý  Národní park Serengeti máme takřka na dosah.

Tanzánii, kde na palubě letadla trávíme nejméně hodinu času, opouštíme po deváté a dvousetkilometrovým přískokem se posunujeme do dvoumilionové keňské Mombasy. Teploměr ukazuje třiatřicet ve stínu. Blízký Indický oceán se hlásí nápadnou vzdušnou vlhkostí. Přesto části tuzemské výpravy evidentně vyschlo v krku. První kroky na africké půdě proto směřují k prodejně chmelového moku. Absťák je absťák, pivo musí být i kdyby mělo stát stonásobek běžné ceny. Iniciátory  jsou tentokrát nenapravitelní žíznivci české národnosti.

Atmosféra třetího světa je patrná hned za hranou letištní haly. Dočerna opálení borci se ujímají více či méně objemných zavazadel a za jejich poposunutí k blízkému autobusu vymáhají bakšiš. Stejné je to s ukládáním do útrob zavazadlových prostorů. Kdo nezaplatí, má smůlu. Jeho kufr zůstane na ulici. Beru kabelu do svých rukou a ucpávám s ní malou škvíru. Ušetřil jsem sto šilinků, tedy pětadvacet českých korun.

Klimatizovaný bus se prodírá ucpanými ulicemi. Střídající se venkovní kulisy dokazují, že od staré dobré Evropy jsme asi pěkně daleko. Jen co opustíme neveliké, poměrně čisté centrum, začíná autentická Afrika, tentokrát méně líbivého městského typu. Slumy, letmo poslepované obchůdky,  neodbytní pouliční prodavači. Tu a tam  také nečinně postávající policajt opírající se o metr dlouhý kvér značky Kalašnikov.

Nejzajímavější je to u trajektu přes krátký mořský průliv. Využíváme dlouhého vyčkávání a pozorujeme kmitající davy. Průvodce radí zavřít veškeré průduchy. Při jedné z minulých výprav prý hbitý borec z domorodých kruhů přes otevřené okno obral nic netušící evropskou pasažérku o drahé náušnice včetně náhrdelníku. Stačil mu na to zlomek sekundy.

Každý normálně uvažující jedinec si musí položit otázku, proč tady už dávno nestojí most. Jak nám o pár dní později potvrzuje poměrů znalý Mombasan, jisté vlivné kruhy by přišly o velice tučné sousto. Za převoz se totiž platí a ne zrovna málo. Prakticky jedinou možností, jak se dostat na druhý břeh zadarmo, je vydat se na trajekt po svých.

Městská zástavba postupně řídne, stejně jako provoz na jediné výpadovce k jihu. Slušná asfaltka nás po další půlhodině dovede k hranicím totálně odlišného světa. Za dobře střeženou závorou se nachází hotelový komplex Diani See Resort. Pro nás mírně nadstandardní domov na příštích sedm dnů, pro domorodce nedostižný luxus, za jehož brány nemá drtivá většina místních šanci nahlédnout. Žijeme na velice divné planetě.

Náš pokoj je sotva padesát metrů od moře. Přes zelené siluety kokosových palem prosvitá zářivá běloba široké pláže a azurová modř Indického oceánu. Bereme obvyklou výbavu, tedy celtu s karimatkou a vyrážíme k vodě. Prvním překvapením je skutečnost, že na ideálně hladké písečné ploše nevidíme jediného přímořského povaleče. Veškeré bledé tváře si k lapání afrického bronzu vybraly pouze lehátka ve střeženém areálu. Velice brzo nám dochází proč. Sotva se vzdálíme jen pár kroků od našeho dočasného útočiště, přitulí se k nám antracitově černý mládenec, v širokém úsměvu odhalí sněhobílé zuby a začne rozvíjet velice přátelskou konverzaci. Jak se ukáže ve všech pozdějších případech, ani zdaleka není samoúčelná. Dřív nebo později se přejde na tvrdé obchodní vyjednávání. Nabízené suvenýry či služby nejrůznějšího druhu jsou sice zajímavé, způsob jejich vnucování se však poněkud zajídá. Každopádně je to pro nás ideální příležitost k nácviku veskrze užitečné asertivity.

Stačí ujít dvě stě metrů od hotelu a jsme v přístavní zóně domorodých rybářů. Právě sem dorazila dlouhá dřevěná bárka s čerstvě uloveným rybím nákladem. Obchoduje se přímo na místě, po kolena ve vodě. První pokus o fotodokumentaci však zřetelně naznačuje, že další pokračování by nemuselo být bezproblémové. Raději se klidíme do bezpečnějších pozic bedlivě střežených bledých tváří.

Nástup na první africkou večeři je pro československou část klientely dost překvapivý. I hodinu po setmění se zdejší teplota točí kolem třicítky, takže prakticky všichni naši pánové, neznajíce anglosaské obyčeje, tasí kraťasy. Obsluhujícím černým bratrům, ovlivněným britskou koloniální nadvládou, to není po chuti. Jak velí zdejší bontón, s obnaženými lýtky mohou dovnitř pouze dámy. Vzhledem k tomu, že drtivou část personálu tvoří chlapi, je to svým způsobem pochopitelné. Mezinárodní zápletka naštěstí neústí v řešení silou. Slovenským a českým borcům je pro tento večer blahosklonně dovoleno stolovat výhradně pod širákem a své dolní končetiny dávat na odiv pouze některému ze čtyř druhů zde žijících opic.

Tropická noc je pro běžného Evropana snesitelná jen díky fungující klimatizaci. Okna by měla být tak i tak permanentně zavřená. Přinejmenším kvůli už vzpomínaným lidoopům. Darwinovi předkové prý tuze rádi navštěvují útulné přihrádky obývané druhem homo sapiens, protože tu mají šanci najít něco na zub. Průvodce Martin nám na dokreslení vypráví historku, která potkala jistého nešťastníka z některé předchozí tuzemské výpravy. Opici, vniknuvší do jednoho z pokojů, zaujal zbrusu nový foťák za třicet litrů. V domnění, že v něm vězí něco k snědku, odskočila si s ním do koruny nejbližšího stromu. Po zjištění, že se k jídlu dvakrát nehodí, spustila jej z dvaceti metrů na zem. Před zraky jeho majitele. Aparát byl tím pádem odepsaný. Fotograf svým způsobem také.

Příští den věnujeme sladkému nicnedělání. Teplota oceánu je shodná s teplotou vyhřáté vany. Není problém tu pročvachtat dvě tři hodiny v kuse. Z vahadlového člunu, který je vydlabán z jednoho kmene mangovníku a nese hrdý nápis ALOIS BMW TAXI, se na nás zubí mladý, polonahý černý mořeplavec. „Polland?“, ptá se po zemi našeho původu. „No, Czech republic,“ odpovídáme, pohupujíce se ve vlnách. „Oh, Czech! Tómas Rósicky!“, odpovídá pohotově a svůj úsměv rozšíří od ucha k uchu. Kdykoli se tu příště potkáme, zdravíme se  jménem našeho světoznámého fotbalisty.

Závěr dne končíme ve sladké vodě hotelového bazénu. Ten je nejčastějším místem výskytu jak české, tak hlavně slovenské vodymilovné družiny. Ať už se jedná o jednu či druhou národnost, poznávacím znamením je nápadně zvýšená hlučnost doplněná vůní středoevropských pálenic. Distingovaní rekreanti germánského původu dost dobře nechápou. Evidentně  nás mají za křeny. Případně za chybějící článek mezi nimi a všudypřítomnými kočkodany.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------