Jambo Africa!

Křeni v Keni – II

-Safari-

Vstáváme časně zrána a po letmé snídaní nastupujeme do trojice přistavených mikrobusů. Ten náš tvoří docela pestrou mezinárodní posádku. Tři Slováci, dva Češi, jeden Polák a keňský  řidič Skuby, jehož předci pocházejí z Indie. Byli sem kdysi odvlečeni Angličany, aby stavěli pověstnou železnici do Nairobi. Patrně přežili, takže měli štěstí. Spoustu jejich spolupracovníků sežrali lvi. Vypovídá o tom  i jeden celovečerní film natočený podle skutečných událostí.

Do kraje divokých zvířat máme namířeno i my. Nejdřív nás ale čeká průjezd Mombasou. Je otázkou, kde by běloch po vystoupení z auta přišel o svůj skalp dřív. Městská divočina, hlavně na předměstích, se  zdá o dost rizikovější. Ulice nabízejí přepestrou škálu dopravních prostředků. Kromě  motorových je tu dost těch, které pohání síla lidských svalů. Jeden takový se právě plouží před námi. Dodávka sice motor má, ten ale nepracuje. S klidem Angličana ji prostředkem cesty tlačí upocený domorodec. Koho přestane bavit rychlost hlemýždě, předjíždí ji kde se dá. Třeba jako náš Skuby, uvolněnou škvírou mezi cestou a prodejními stánky. Na poslední chvíli uskakující černoši jsou tu úkazem naprosto běžným. Auto má přednost, protože je silnější.

Po hodinovém popojíždění konečně opouštíme druhé největší město v zemi a nabíráme kurs Nairobi. Kousek za Mombasou je dokonce několikakilometrový úsek čtyřproudové dálnice. Kopírujeme vzpomínanou železnici a ve společnosti kamionů se posunujeme k cíli dnešního putování, Národnímu parku Tsavo. Jeho východní část, kam máme namířeno, má být velká  skoro jako polovina České republiky.

Vjíždíme do chráněného území s naprosto jasným varováním. Z auta tu nesmí nikdo vystoupit. Volný prostor je určen výhradně zvířatům. Strážci parku, jak tvrdí Skuby, bez milosti pálí na každého, kdo zákon poruší. Boj s pytláky je neúprosný.

Řidič nám vysunuje střešní poklop a rozjíždí svého nissana. Vystrkuji palici do proudícího vzduchu, abych lépe viděl do kraje. Což jsem neměl dělat. Po pár metrech safari, odlétá mi Samari. Tedy kšiltovka s názvem humanitárky, kterou jsem před léty pomáhal zakládat. Čepici teď patrně nosí nějaký černý brácha v domnění, že v onom nápisu bude asi chyba tisku.

Po nějakých pěti deseti minutách drkotavé jízdy Skuby zbystří. Orlím zrakem vypátral stádo zeber. Zdá se, že míří k nám. Zastavujeme a vyčkáváme. Za chvíli je tu další mikrobus. Zebry jsou už nějakých třicet čtyřicet metrů od nás. Přebíhají pistu na druhou stranu. Chvíli se popásají a pak se začínají vzdalovat. Nádherná podívaná! To nám žádná ZOO nemá šanci nabídnout.

Další obyvatelé savany na sebe nedají dlouho čekat. Pozorujeme postupně několik druhů gazel a v dálce se dokonce objevuje slon. Za chvíli si všímáme vysokého krku žirafy, která okusuje zelené keře. Vynořuje se další a pak ještě jedna. Dávají se do běhu. Paráda! Určitě nejpůsobivější zážitek dnešního dopoledne.

Prašnými cestami s červenou hlínou se dostáváme do základního tábora. Elektrickým drátem obehnaná tvrz Voi nabízí údajně nejlepší ubytování. Leží na skalnatém kopci a vyniká bezkonkurenčním výhledem. Nedohlednou pláň s blízkým napajedlem tu máme jako na dlani. Z restaurační terasy přímo od oběda pozorujeme postávající gazely, pasoucí se skupiny slonů i vzdálenou žirafu samotářku.

Odpolední safarijízdu zahajuje zastávka u zapáchající mršiny nějakého sudokopytníka. Jasný důkaz výskytu kočkovitých šelem. Uvidět je v tomto parku však bývá považováno za svátek. Loví v noci a většinu dne prochrápou. Lev se prý ještě tu a tam ukáže, potkat ale leoparda či superhbitého geparda se rovná pravděpodobnosti jedna ku tisíci.

Narazit na nejmohutnější zvíře, afrického slona, zato není až tak složité. Jeden statný exemplář okusuje keře jen kousek od cesty. „Popojeď blíž,“ říkám Skubymu. „Je trochu podrážděný, mohlo by to být nebezpečné,“ odpovídá, „stalo se pár případů, že tlustokožec zaútočil i na auto.“

I tak jsme navýsost spokojeni. Kromě opic, gazel a exotického ptactva se nám opět představuje několik žiraf, dvacetihlavé stádo slonů a v závěru dne i několik pasoucích se buvolů. Z významnějších reprezentantů už chybí jen ty šelmy. Třeba se zítra některá smiluje.

Večer na vyvýšené základně uprostřed divočiny dýchá prazvláštním kouzlem. Za vlahého vánku a hvězdami posetého nebe pozorujeme snad třicítku různě velkých gazel, které se popásají poblíž nedaleké vodní plochy. Všude kolem krouží bzučící černí chrousti velikosti mladé vlaštovky a narážejí do rozsvícených lamp. Na chodníku se občas ukáže barevný leguán a u barového pultu se prý objevil i smrtelně jedovatý druh škorpióna.

Noc je absolutně bezproblémová stejně jako časné vstávání. Bez rozdílu všichni se totiž těšíme na ranní safari. Pojedeme do míst, kde jsou lvi. „Uvidíme nějakého?“, ptáme se Skubyho. „Jak dá Bůh,“ odpovídá muslimsky orientovaný průvodce. Možná, že se teď modlí i  ateisté z České kotliny.

Během hodiny pomalé jízdy se posuneme nějakých dvacet třicet kilometrů od tábora. Znovu nám pózují velké i miniaturní gazely, červení sloni a strakaté žirafy. Patnáct metrů od auta se  o kořist perou mladí šakali, kousek dál přebíhá cestu stádo nejmenších opic na světě, které nejsou větší než naše veverky.

Z vysílačky, jež je non stop v akci, se najednou ozve vzrušený dialog ve svahilštině. „Islám, Islám,“ zahlásí do éteru Skuby a okamžitě otáčí auto. „Pořádně se držte, pojedeme rychle,“ křičí dozadu a přidává plyn. „Je tam něco zajímavého,“ překládá průvodkyně Lenka, “ale má to být dost daleko.“ Začíná hon s časem, nefalšovaná safari rally. Náš pilot svírá jednou rukou volant, druhou mikrofon a neustále komunikuje s kolegy. Ručička tachometru se z osmdesátky posunuje ke stovce. Zvířený prach od nissanu před námi snižuje viditelnost jen na desítky metrů. Zatáčky neprojíždíme, ale doslova řežeme, všudypřítomné výmoly ignorujeme.

 Po čtvrthodině zběsilého úprku zastavujeme za smečkou zaprášených džípů a mikrobusů. „Šíít,“ ozve se z úst bohabojného Skubyho. „Tady na té pláni byl ještě před chvílí gepard,“ vysvětluje zklamaně, „ale už je v háji.“ Za chvíli ale k onomu háji míří dalekohledy kolegů z vedlejšího vozu. „Tam je, vidíte ho?“ vykřikuje kdosi z naší výpravy .“Ho… vidím, ne geparda,“ odpovídá jiný a nervózně zaměřuje dalekohled. Světlejší skvrna na hromadě červené hlíny, kterou měla být ona šelma, se nakonec ztrácí v hustém křoví.

Motorizovaní lovci se však nevzdávají. Kolona opět startuje a rychlostí blesku sviští k tušenému místu úniku. Šoféři se přitom nevybíravě přetahují o co nejlepší pozici. Po nějaké té stovce metrů dobrodružného přesunu opět stojíme. „Je to on“, volá někdo,“tam, za tím keřem!“ Zraky všech se otáčejí žádaným směrem. Skutečně, dvacet metrů od nás je vidět hlava nejrychlejšího běžce planety. Zvedá se a začíná odcházet. Po několika krocích si to ale rozmyslí, otáčí se o sto osmdesát stupňů a míří přímo k našemu autu. Jsme vzrušením bez sebe. Rychlostní rekordman se přibližuje na nějakých pět šest metrů, chvíli pózuje na místě a pak důstojně odkráčí o kousek dál. Skuby bleskurychle předjíždí celou kolonu. V tuto chvíli nás dělí od geparda pouhé tři čtyři metry. Opět krátké zastavení, chvíle rozhlížení po okolí a potom nečekaný, střelhbitý skok přes cestu. Šelma, jejíž spatření v divoké přírodě se rovná zázraku, mizí opět ve své zelené domovině. Bůh nás má asi opravdu rád. Navzdory tomu, že jsme přichvátali z oázy ateismu.

Dokonale nadšeni se vracíme na základnu. Rychle posnídat, svižně sbalit a neprodleně opustit Národní park. Limit nám vyprší přesně o desáté. Dáša proto s předstihem odbíhá od snídaně. Věci máme víceméně nachystané, měla by vše stihnout za pár minut. Když je těch párů už několik, chvátám na pokoj. Moje choť dobaluje posední zbytky a přitom vzrušeně vypráví:    „Odemknu místnost, okno, které jsme před odchodem zavřeli, je dokořán a všude nehorázný binec. Všecky věci z nabaleného batohu venku. Nejhorší je, že jsem v něm měla i pas a všechny peníze. Nic z toho nevidím. Oblévá mě studený pot. Po chvíli intenzivního pátrání nejdůležitější věci přece jenom zahlédnu. Naštěstí nic nechybí. Kromě balíčku oplatků Made in Czech republic. Zatracená opice!“

Jen tak, na rozloučenou se podívám z otevřeného okna. Tři metry od něj, na konci stříšky, svítí moje pokrčená „Emergency folie“. Alobal, tak jako obvykle, nic sladkého neskrýval, a tak jej tu zklamaný opičák ledabyle pohodil. Protahuji se malým okenním otvorem na střechu. Ta se ale pode mnou začíná podezřele prohýbat. Zkouším to vleže. Plazím se opatrně až okraji. Záchranářská fólie je zachráněna!

Opouštíme území největší z keňských rezervací a po známé silnici míříme k dočasnému domovu na břehu oceánu. Devadesát procent dopravních prostředků tvoří kamiony. Když se některý porouchá, zůstane klidně stát v jízdním pruhu. Výstražné trojúhelníky tu asi moc nefrčí. Stačí skočit do buše, olámat pár keřů a větve pohodit jako varování před a hlavně za kamion. Kolegové řidiči si už nějak poradí. Většinou jej objedou, tak jako my, po hliněném okraji.

Nedlouho poté, přímo před našimi zraky, jen tak tak nedochází ke srážce dvou mohutných náklaďáků. Jeden z šoférů se rozhodne předjíždět. Navzdory tomu, že má v protisměru stejně silného protivníka. Chvíli se řítí přímo proti sobě. Předjížděný kamion s návěsem nezpomaluje, spíš naopak. V doslova poslední vteřině však jak on, tak vůz v protisměru razantně uhýbá na nezpevněnou krajnici. Hazardér projede středem jako vítěz.

Zdaleka ne vždycky to musí skončit takto. Během naší cesty jsme zahlédli hned dvě dosti čerstvé bouračky  nákladních vozů. V jednom případě na tom musela být posádka velice špatně. Dost možná, že nepřežila. O dalším těžkém karambolu, tentokrát před Mombasou, varují vysílačkou Skubyho kolegové. Zdržení prý vypadá tak na tři čtyři hodiny. Trojice našich mikrobusů proto volí objízdnou trasu. Je sice delší a kamenitější, vyhne se však stojící koloně, ucpanému velkoměstu i nešťastnému trajektu.

Vzdáváme se pohodlného asfaltu a zatáčíme do buše. Protíná ji úzká, dokonale prašná cesta. Pokud Skuby nekecá, jezdívá se po ní i autentická Safari rally, zařazená do Mistrovství světa.

Dlouho, předlouho tu nepotkáváme živou duši. Až později se vynoří obvyklá motorka se třemi pasažéry či s nákladem pytlů nacpaných dřevěným uhlím. To je jeden z mála prodejních artiklů tohoto chudobného kraje.

První vesničku, tvořenou shlukem několika jednoduchých chýší, potkáváme až po nějakých čtyřiceti kilometrech drkotavé jízdy. Sem tam musíme objíždět popásající se stáda vyhublých krav či podobně postižených strakatých koz. Domorodci, kteří tu žijí bez elektřiny a ostatních výdobytků civilizace mají pestré, naprosto čisté oblečení a vyhlížejí velice přátelsky. Nadšeně mávají a z rozesmátých tváří na nás cení své dokonale bílé zuby. Kartáček a zubní pastu jim prý pohodlně nahradí rozžvýkané větvičky akácií. Venkov a velkoměsto, to je nebetyčný rozdíl. Ostatně, jako všude na světě.

S narůstajícími kilometry přibývá vesnic a samozřejmě i lidí. Míjíme také několik jednoduchých škol, kolem kterých se hemží černá drobotina v barevných stejnokrojích. Náramně zajímavé je to i při průjezdu vesnickým tržištěm. Celkem slušnou rychlostí se proplétáme  mezi kmitajícími domorodci, vystaveným zbožím a korzujícím dobytkem. Mračna prachu, která za sebou nechává chvátající trojice našich minibusů evidentně nikomu nevadí.

Zatímco při průjezdu buší byly cesty snesitelné, tady, v hustěji obývaných oblastech je to katastrofa. Naši hoši však nezpomalují. Bylo by to pod jejich úroveň. Tam, kde by jel našinec krokem, volí šedesátku, tam, kde je snesitelná dvacítka, máme na tachometru osmdesát. Je  nám to prapodivné, ale po zdejších necestách jezdí i autobusy. Mají různé tvary, hýří barvami a jsou přetížené samými černými pasažéry.

Mírně zvlněnou krajinu najednou střídá hradba prudkých zalesněných kopců. Neplánovaně se ocitáme na území dalšího z Národních parků. Shimba Forest je svým způsobem přímým protipólem nedávno navštíveného Tsava. Je ze všech keňských rezervací úplně nejmenší. Žijí tu prý ale úplně největší sloni. Při krátké zastávce, kdy se kvůli bezpečnosti nesmíme příliš vzdalovat od vozů, si všímám jejich v písku otisknuté tlapy. Nechtěl bych je potkat na lesním chodníku.

Po další hodině jízdy jsme zpátky na hotelu. Autentická Afrika se mění v nezajímavý, sterilní Západ. Stavíme se před zrcadlo. Něco na nás z cesty přirozeným světem přece jenom zůstalo. Zrzavě žlutý přeliv našich šedivých vlasů.