Jambo Africa!

Křeni v Keni – III

- Výlet -

Vstávám brzo ráno, abych se podíval, jak v Africe vychází slunce. Samozřejmě to nestíhám, visí už kousek nad oceánem. Je sice teprve něco po šesté, ale na pláži je už docela živo. Černoušci z rybářské vesnice hrají vesele fotbal, jejich tátové loví ryby nebo bílé rekreanty. Jeden z nich mi nabízí doprovod po obnaženém korálovém útesu a vytrvale vnucuje výlet nedaleko zaparkovaným vahadlovým člunem. Je právě odliv, pohled na dno může být zajímavý. Přikyvuji a odskakuji si do pokoje pro peníze. Jeho kámoš lodivod přibíhá s pádlem,  tedy čtyři metry dlouhou tyčí, kterou se bude odrážet od mělkého dna. Vtom se k nám jak blesk odněkud přiřítí jejich konkurent, se kterým jsem podobný kontrakt předjednával o dva dny dřív. Vehementně se dožaduje splnění příslibu. Černí hoši zvyšují hlas a oční bělmo se jim začíná zbarvovat do ruda. Vypadá to na rvačku. Snažím se předejít lokální občanské válce a pokouším se  o využití tajů evropské diplomacie. Říkám jim: „ Hoši, je mi jasné, že potřebujete prachy. Napřed dám vydělat tomu, kterému jsem to slíbil předevčírem, po snídani uskutečníme výjezd s konkurencí. Je to tak spravedlivé?“ Zástupci dvou námořích společností sice odpovídají kladně, jejich divoké dohadování ale pokračuje dál.

Když vidí, že trvám na svém, nechávají slovního šermování a každý odchází ke svému plavidlu. Nasedám do úzkého člunu a vyplouváme na východ. Můj lodivod nezapomene při každém druhém odražení ode dna zdůraznit, že jedině on je ten správný kapitán, ostatní jsou jen piráti a banditi. Chválím jej, že odvádí dobrou práci, ptám se na jeho rodinu, hlavně na děti. Okamžitě zjihne. Má tři potomky, žije v nedaleké vesnici a peníze, které vydělá sotva stačí na jídlo. Nemám problém mu věřit. Jeho loď vyplouvá jen výjimečně. A to se o výtěžek musí dělit s dalšími třemi společníky.

„Kapitáne, co to tam vidím pod naší lodí?“, ptám se po zahlédnutí nádherné hvězdice. Lodivod okamžitě opouští stanoviště a do červena zbarvený mořský tvor je na palubě. Za chvíli je tu další, jinobarevný. Přibývají mušle a žluté korály. “Já jsem ten správný kapitán a jsem tu proto, abych ti udělal radost“, říká vznešeně a dál se odráží dřevnou tyčí. Úhrada jízdného probíhá ještě na vodě. V případě nespokojenosti kapitána je tu možnost předání pasažéra pirátům. Somálské břehy jsou relativně nedaleko.

Po snídani sháním Amose. To je onen mladík, který mi sjednal první plavbu. „Tady je skoro každý Amos,“ říkají přítomní domorodci. Druhá výprava se tedy nekoná. Jeho lodivod, který mě později odchytí, ale nezapomněl. Vemlouvavě mi sděluje, že má dvě hladová děcka a těžce nemocnou ženu, kterou do lýtka uštknul had. Patrně kecá, tak jako většina jeho kolegů. O tom, že patří k extrémně chudé většině zdejších obyvatel, však není pochyb. V kapse mi zbylo padesát keňských šilinků. Vděčně je přijímá a pak mi donekonečna mává na pozdrav. Je evidentně šťastný. V přepočtu na naše dostal dvanáct padesát…

Většinu dne strávíme ve vodě. Rovníkové slunce zahřálo oceán na teplotu kafe. Není problém v něm vydržet dvě tři hodiny v kuse. Navíc tu máme pokoj od neúnavných plážových byznysmenů.

Nekonečné písečné korzo žije jako Václavák. Prodejci náramků, náhrdelníků, kokosů a nejrůznějších výletů se tu míjejí s domestikovanými dvojicemi dlouhonohých dromedárů nabízejících svezení či úsporně oděnými krasavicemi na jednovečerní potěšení, případně celoživotní soužití s HIV. Pár seschlých penzistů západoevropského ražení přisátých k černé kůži plnokrevné mladice se přesto tu a tam na promenádě objeví. Vetchý stařec si odnese do hrobu nezapomenutelný zážitek a královna krásy do života hrst eur či amerických dolarů. Mezinárodnímu sbližování uvedeného typu konkuruje mezinárodní soupeření. Odehrává se  za bílého dne na volejbalovém či fotbalovém hřišti. Temní i bledí tu poskakují zadarmo, jen pro vlastní potěšení. Černé mládí v trenýrkách je na bílém břehu rádo a úspěšně kopíruje.

Jsme už pár dní na rovníku, ale netuším, jak chutná nefalšovaná tropická noc. Zatím nám to vždycky znemožnila fungující klimatizace. Přemýšlím o možnosti přespání na balkoně. Ale pouze do dneška. Ochlazovač vzduchu patrně vytuší mé tajné přání a po dvaceti třiceti minutách bezproblémového chodu se rozhodne stávkovat. Výborně, říkám si v duchu, ideální příležitost k otestování afrického nocování. Budím se  do hodiny, totálně promočený. Nejen já, ale i veškeré lůžkoviny. Dáša se sice občas přemůže a jde zapnout air konditioner, jeho fungování však nepřesáhne zmíněnou půlhodinu. Příšerná noc! Napříště spíme ve vedlejší místnosti pod permanentně rachotícím větrákem. Je to o něco snesitelnější. Na zbývající dvě noci se raději stěhujeme do protějšího pavilonu. Paráda, klimatizace tu stávkuje jen výjimečně!

Další odpočinkový den je takřka přesnou kopií toho minulého. Čvachtání v oceánu, oběd, další čvachtání a večeře. Ta dnešní je pod hvězdnatým nebem mezi vonícími keři. Dorůstající půlměsíc září přímo nad hlavou. Teplota klesla na příjemných sedmadvacet. Přemítáme o domově. Mají tam být mlhy a rtuť teploměru u bodu mrazu.

Nejmenovaná nadnárodní firma, která má tento pobyt na svědomí, se zachlapila. Mladý, polsky hovořící náčelník sděluje, že přítomné zastoupení holandské společnosti objednalo pro slovenskočeské partnery lodní výlet na jeden z keňských ostrovů poblíž Tanzanie. Od přístaviště nás však dělí dobrých šedesát kilometrů. Po dvou prolenošených dnech je tu další možnost k nasátí typicky africké atmosféry.

Znovu se prodíráme vesnicemi. Ve stínu štíhlých palem, mohutných baobabů a dalších exotických stromů se krčí jednoduché chýše. K jejich stavbě postačí hromada roští, trochu mazlavé hlíny a na střechu vrstva  suché trávy či palmových listů. Ti movitější budují dům z nepálených cihel. VIP domorodci si mohou dovolit zakrytí módním vlnitým plechem. Není nám dost dobře známo, jak je to s aktuální stabilitou země. Před pár lety v Keni nějaký čas zuřila kmenová válka. Na jedné z křižovatek hlídkuje ozbrojená vojanda. Kalašnikov, o který se právě opírá, jí sahá až po prsa.

Zastavujeme na rušné návsi kousek od přístavu. V okamžiku se kolem seběhnou všichni přítomní obchodníci. Nabízené zboží strkají doslova pod nos, lepí se na nás jako pijavice. „Rychle, rychle odtud!“, popohání nás s vážnou tváří černý průvodce. Z horké půdy se přesouváme do stínu nedaleké jeskyně. Arabové tu prý kdysi shromažďovali ulovené domorodce. Za pár šupů je pak prodávali do Zanzibaru. V podobné praxi vynikali po celé Africe i evropští dobyvatelé. Docela zajímavá prezentace vyspělejší civilizace…

Našim plavidlem je dřevěná plachetnice se svinutými plachtami. Pohání ji naftový motor a nabízí plavbu s veškerým zaopatřením, tedy all inclusive. Polsky mluvící šprýmař Amos roznáší kávu, colu, pečivo, především ale tmavé pivo a bílé víno. Zásoby posledně jmenovaného moku jsou vyčerpány ještě před přistáním. Žízeň slovenskočeské družiny je neukojitelná.

Bystrozraký číšník Amos najednou zbystří a nadšeně zvolá: „Delfíni, tam, v dálce jsou delfíni!“ Suchozemci se bleskurychle přesunou na patřičnou stranu, ale kromě zvlněného moře nevidí nic. Zmíněné tvory jsou schopni spatřit až poté, co kormidelník navede loď do jejich bezprostřední blízkosti. Zdá se, že jim naše kocábka pranic nevadí. Klidně ji  podplouvají, obeplouvají a občas se ladně vynoří nad hladinu.

Do pozice mořských tvorů se posléze převtělí i polovina naší výpravy. Ti odvážnější si půjčují neoprén a kyslíkové bomby, zbytku stačí šnorchly, ploutve a potápěčské brýle. Menšina peciválů, ke které tentokrát patříme i my, si aspoň do otevřeného moře odskočí zaplavat. Musíme uznat, že zdejší koupel patří k nejpříjemnějším. Voda je tu krásně čistá, mírně zčeřená a příjemně osvěžující.

K ostrovu Wassini, kde už pro nás dovařují oběd, musíme doplout na malé pramici. Přistání na plážičce mezi skalisky by mateřská loď nezvládla. Rozpáleným pískem se přesuneme do rázovité, palmovými listy zastřešené jídelny. Někdo polyká kraby a jiné vodní potvory, mně přinášejí vegekrmi, Dáša, navzdory tomu, že si objednala hovězí, dostává dozlatova opečené kuře. K tomu ještě bohatě nazdobený špíz. „Meat?“, ptá se jí číšník poté, co z posledních sil zvládla obsah talíře. „Yes, meat,“ odvětí má přecpaná choť v domnění, že byla tázána na druh právě pozřeného pokrmu. Černý muž v bílém oděvu si to vysvětluje odlišně. Za okamžik má Dáša na stole repete…

Do vyplutí z ostrova už zbývá sotva hodina. Bylo by ale neodpustitelným hříchem, alespoň pro ty zvídavější, nepodívat se do blízké vesnice. Jdeme tam, pochopitelně, s domorodým průvodcem. První, co nás zaujme, je malý lom. Vesničané tu z usazeného travertinu odřezávají malé tvárnice, ze kterých si potom stavějí domy. Jak později vidíme, zdaleka ne všichni. Někteří raději vyznávají jednodušší tradici z roští, hlíny a palmových listů.

„Co to je za divné stavení?“ ptáme se průvodce po smyslu budovy připomínající něco jako nízké skladiště. „Je to rezervoár “, odpovídá. “Dešťové srážky jsou ze střechy svedeny do zakrytého bazénu. Slouží jako jediný zdroj sladké vody na ostrově. Místní ji používají k praní, mytí, vaření i pití. Kopat tady studny nemá smysl. Všude v podzemí je mořská sůl.“

Areálu základní školy vévodí osm set let starý baobab. Průměr jeho kmene odhadujeme na tři metry. Nízké budovy v jeho blízkosti tvoří něco jako státní školu, vedlejší pavilon je škola muslimská. Všichni ostrované prý patří mezi příznivce Mohameda. V prvním shluku vzdušných stavení dostávají školáci základy matematiky a jiných běžných předmětů, ve druhé se údajně učí totéž, ale v islámském balení. Děti prý pro jistotu navštěvují školy obě.

Velkou igelitku naplňujeme propiskami i dalšími užitečnými věcmi a po našem vůdci posíláme zástupci školy. Dovoluje nám vstoupit dovnitř. Okenní otvory zdobí pouze rezavé mříže. Děti sedí v jednoduchých lavicích a nesměle po nás pokukují. Gita, nepřehlédnutelná ranařka z Chebu je zjevně dojatá. Být tu ještě chvíli, rozdá snad všechno, co má.

To, že jsme v muslimském pavilonu, je na patrné na první pohled. Ve většině případů školáci sborově odříkávají arabsky psané texty. Mladší je čtou z tabule, ti vyspělejší z nějaké tlusté učebnice. Možná se jedná o Korán.

Mezi zděnými domky lepších rodin se protáhneme k zajímavým travertinovým skalinám. Vytvořilo je moře omíláním zmíněné usazeniny. V sousedství právě vyrůstají novostavby. Klasiku vyznávající stavitel už má hotovou dřevěnou kostru, moderněji uvažující budovatel zvolil bytelnější stavení z kvádrů.

Nemůžeme nenavštívit  místní obchodník z roští a igelitu. V rodinném podniku obsluhuje čiperná, šarmantní dcera majitele. Její otec je na ni jaksepatří hrdý. Venku zase vyčkává světlá budoucnost černošského ostrova a vytrvale žadoní o bakšiš. Byznys je byznys, napřed  musí zapózovat před fotoaparátem. Dělá to neobyčejně ochotně. Sto šilinků, což je nějakých pětadvacet korun, znamená pro smíšenou čtveřici majland.

K přístavišti se vracíme kolem zmiňované školy. Z nezasklených oken se vynořují natažené dlaně. Mizí v nich všecko, co zůstalo po kapsách či v kabelkách. Zdá se, že toto je, aspoň pro některé, jeden z nejpůsobivějších výjevů celé africké anabáze.

Malá bárka nás pak natřikrát převáží k zakotvenému titaniku. Připlouváme ke známému molu. Lodě, které vězely ráno na mělčině se teď pohupují na vlnách. Je čas přílivu. Nejen vody, ale i omladiny, toužící po obdarování. Těm z nás, kteří nebyli ve škole, ještě něco zůstalo. Po bonbónech a propiskách se jenom zapráší…

Prachem cest pádíme zpátky k hotelu. Dáša si uvědomuje, že nemá z Keni žádnou pořádnou upomínku. Obchodní centrum evropského typu je naštěstí poblíž. Vyrážím do šera. Stačí ujít nějakých sto padesát metrů po rušné silnici. Jen co vylezu z obchodu, oslovuje mě mladistvý prodavač se specielním zbožím: „ Helou, sire, dám vám na večer moji sestru. Můžete si tu udělat krásný hollyday.“  „Díky mládenče, na krásný hollyday tu mám vlastní manželku!“ „Manželku, manželku, co to je za pitomost!“, provolává na celé kolo a plácá se rukama do kolen. „Zítra tě tu čekám přesně ve čtyři, OK?“

Venku se zatím dokonale setmělo. Ujdu sotva patnáct metrů a narazím na dvě spoře oděné děvy, což je ve zdejších končinách výjimka. Tváří se  zajímavě. Obcházím je raději obloukem. Po několika krocích u mě zastavuje motorka s převesele pokřikujícími teenagery. Svahilsky naštěstí nerozumím.Vzápětí tu brzdí i rachotící džíp, jehož osádka taktéž něco požaduje. Vyčíhnu nejbližší příležitost a bleskurychle se mezi proudícími vozidly protahuji na druhou stranu. Do hotelu je to naštěstí jen pár desítek metrů. Dochází mi smysluplnost důrazného varování průvodce Martina: „V žádném případě nevycházejte na ulici potmě. Mohli byste se vrátit oloupeni, případně byste se nemuseli vrátit vůbec.“

Konečná večeře se opět odehrává pod klenbou nekonečna. Dáváme se do řeči se skromnou servírkou, která nás obsluhovala už na začátku pobytu. Pokud jí době rozumíme, je jí devatenáct a přišla o oba rodiče. Žije u babičky, ráda by studovala, ale nemá peníze. Tuším, proč tak stojí o výměnu kontaktů.

Poslední ráno vyrážím k moři ještě před svítáním. Láká mě ochutnávka rozbřesku nového afrického dne. Slunce by se mělo vynořit přímo z Indického oceánu. Tropický lijavec, který se tudy v závěru noci přehnal, však zatáhl východní obzor oponou neprůhledných mraků. Což vůbec není na škodu. Klasický východ se sice nekoná, zato souboj světla s ustupující tmou je  nebývale dramatický.

Po ránu se naposled vydáváme k Mombase. Opět jsme svědky neskutečných kontrastů. Sídliště hliněných chatrčí střídají výstavní budovy ze skla a betonu, muslimskou  mešitu s autobusem firmy Arafat křesťanský megakostel pentakostální církve. Mikrobusy, tříkolky, krávy a kmitající domorodci  okupují zdejší ulice v dokonalé symbióze.

Před letištní halou jsme s dvě a půlhodinovým předstihem. Povalovat se někde na křeslech bude nepochybně pěkná nuda. Ukázněně se stavíme na konec fronty. Ten je venku na  chodníku. Za hodinu se posuneme ke dveřím do budovy. Máme tu kolem pětatřiceti ve stínu…

První zřízenec pouští propocené lidi dovnitř. Další dvojice kontroluje, zda jména v pasech souhlasí se jmény na nějakém předlouhém seznamu. Dívka za pultem je sice pohledná, identifikace latinských písmen jí však činí nemalé potíže. Podle odění se zdá, že arabštinu zvládá líp. Do pátrání v rejstříku se spontánně zapojuje naše průvodkyně Lenka. Mezikontinentální spolupráce slaví úspěch. Fronta se pohybuje o hodně svižněji. Následuje další pasová kontrola, vystavování letenek a dvě kola rentgenování. Patnáct minut před startem jsme konečně na palubě. Než jsme se tu octli, museli jsme projít přes sedm kontrolních stanovišť.

Osmihodinový přelet do Evropy sledujeme na malém monitoru. Hovíme si tu v dokonale utěsněné konzervě, krouží kolem nás profesionálně usměvavé letušky a prakticky nic nám nechybí. Deset kilometrů pod námi se možná odehrávají netušená dramata. V Súdánu právě teď někdo umírá hlady, v sousední Lybii doznívají následky občanské války. Hladké přistání v Curychu tvoří za Afrikou symbolickou tečku. Otazníky však zůstávají. Pokud to nejsou vykřičníky!

K evropskému rentgenu jdu naprosto sebevědomě. Africkým jsem prošel bez pípnutí. Tady to však hvízdá jako rozhodčí při faulu. Odstavují mě bokem. Superdůkladná kontrola odhaluje příčinu. Důvodem pískotu jsou po kapsách ukryté Dášiny suvenýry z letadla: navlhčené ubrousky s protěží, víčka z vody od Kilimandžára a další drobnosti se znakem letecké společnosti Edelweiss.

Potom už jde všecko ráz na ráz. Stomístným letadlem do Prahy, padesátimístným busem do Brna a pětimístným citroenem do Valmezu. Odemykáme byt a počítáme hodiny. Před dvaceti jsme startovali od hotelu. Jak je ten svět malý!

Jambo Africa! Jambo, jambo!!!