Máj nad Berounkou
---------------------------------------------------------

Odskočit si k Berounce jen tak, na víkend je normální. Tedy, pokud  člověk patří k obyvatelům Matičky 100věžaté. Venkovan z Dálného východu sem na pouhé dva dny zpravidla nejezdí. Jedině, že by tu měl dobré přátele, případně povinnosti. V mém případě platí obojí.

Na pozvání doktorské dvojky Jany a Petra přijíždí kromě mé maličkosti i kamarád Kon. V berounském kostelíku bez věže máme mít něco jako recitál. Pozvání přijímá rovněž svěží sedmdesátník s kamerou a několika tituly. Jak se později ukáže, je zdaleka nejvýraznější figurkou odpoledního představení. Jestliže jej léta poslouchali budoucí kameramani, ještě neznamená, že jej musí poslouchat i jeho kamera. Ta si dává  říct až po několikeré telefonické urgenci. To vše, k nemalému pobavení obecenstva, v přímém přenosu.

Berounské náměstí, kde se zmíněný kostelík nachází, je potom svědkem setkání, která se nepodaří  uskutečnit každý druhý den. Nejmilejším překvapením je pro mne zjevení se mírně atypického intelektuála Jakuba, který je znám extrémně bystrým myšlením, originálním humorem a neobvykle dobrým srdcem.

Poslední díl sobotního dějství se odehrává u sálající vatry a rudnoucích červánků. Nacházíme se totiž v areálu, kde se scházívala přeslavná trampská osada stejného jména. Z někdejšího Červánku už zůstal jen totem a dvě dožívající babičky. Kromě nich ještě pár nostalgických písniček o zpívající řece, zamilovaných kovbojích a odcházejícím zlatém mládí.

Romantiku hasnoucího podvečera v našem případě umocňují oranžové plameny z lepenkové  krabice a velezdravé špekáčky z nevepřových zdrojů. Jinak by to ani nešlo – naše hostitelka Jana totiž zastává  významný post Arcináčelnice čechoadventního zdraví a pohody. Budiž jí přičteno ke cti, že vedle zmíněných vyuzených tkání  servíruje i přebohaté menu nesmrtelných býložravců.

Následná interpretace tzv. mládežnických písniček se odehrává v jednoznačné režii generace Padesát plus. Podobně jako závěrečné pohlazení z Knihy knih v podání přítomného apoštola v.v., Petra.

Zmrtvýchvstání nedělního rána ohlašují melodie kosů, postříbřená  rosa trávy a stoupající kotouč naší nejbližší hvězdy. S Janou i Petrem se spouštíme k vlakové zastávce v údolí bájné řeky Berounky. Cestou si všímáme nádherně zachovalého dřevěného stavení. Netušili jsme, že patří našemu známému J. Bártovi. Jak prozrazuje firemní nápis, v pražské Adře to už zabalil a na chléb vezdejší si vydělává broušením krumpáčů a jiných otupělých záležitostí.

K nevšedním zážitkům bezesporu patří i pozdější jízda dvouvagónovým vláčkem. Ve společnosti bicyklistů, pěšáků a ostatních reprezentantů českého proletariátu pozorujeme ubíhající kraj někdejší tuzemské aristokracie. Narozdíl od jejich zapřísáhlého protivníka, jednookého Janka Žižkového, stačíme zavčas od Berounky odbočit a tím pádem se ocitáme před husity nedobytým hradem Křivoklátem.

Pomalu vystoupáme na jednu z vyhlídek a za přežvykování čerstvých jablek s obdivem zíráme na devět set let staré stavení. Do toho nám zpívají ptáci, voní šeříky a od jihu povívá přenáramně vlahý vánek. Ještě parádnější pohled na hrad nabízí místo u hrobky nějakého lidem oblíbeného urozeného borce, který byl, navzdory své dobrotě, několikrát novými mocipány sesazen a jednou se musel dokonce skutálet z příkrého svahu. Naštěstí už nějaký čas po smrti, tedy ve zkamenělé podobě.

Na hradním nádvoří poté potkáváme sympatickou rodinku zlínsko-plzeňského původu.  Půlhodinové čekání na odbavení hradních příchozích z uherské nížiny nám ani trochu nevadí. Uvnitř se chechtáme výtvorům nezapomenutelného Neprakty a venku korzujeme ve společnosti vypasených koček a seschlých Germánů.

Následující dvě hodiny si hrajeme na panstvo. Za dozoru mladé průvodkyně jemně barokních tvarů, jejíž kořeny nepochybně sahají až někde k Ostravě, pomalu putujeme hradním prostorem i jeho historií. Od hladomorny, mučíren a věznice, kde šestnáct roků trápili našeho bráchu Augustu, se postupně dostáváme do sálů s tisíci knihami, zdobenými sáněmi či rozměrnými obrazy. Výhled z hradní věže pak vhodně završuje výlet do devíti století. Nabízí se malé srovnávání. Resumé je jednoznačné. Než být pánem v minulosti, to raději proletářem v současnosti. Staré (zlaté) časy byly hrozné…

Jako vždy a všude, i tady a teď se nevyhneme loučení. To dnešní je docela pohodové. Máme totiž naději, že nemusí jít o loučení poslední…

((((((((((((((((((((((((:- tož, ahoj :-))))))))))))))))))))))))