Na čtyři dny v Alpách

- Schneealpe -

Vstáváme celkem brzo a až na Lukyho odpočatí. Přehoupneme se přes sluncem nasvícený průsmyk Gscheid a klesáme do zamlžených údolí. Opět vystoupáme do kilometrových výšek u Lahnsattelu a poté odbočíme do údolí Neuwald. Slunce se už i tady začíná hlásit o slovo. Podle předpovědi nás čeká nádherně slunečný den.

Luky a Kyma  se po včerejším nečekaném záběru hodlají vzdát horních pater a míní operovat v dolinách. Coby nejstarší člen smečky mám za úkol dobýt nejvyšší vrchol a pořídit fotodokumentaci okolí. Vyrážím po ránu proti proudu potoka.

Hodinka pohodové chůze pohodlnou cestou je vystřídána stoupajícím chodníčkem v orosené trávě. Klikatí se po obou stranách sevřeného údolí a pomalu vystoupá až k široké kotlině na hranici lesa. Dál už čekají jen holé pláně, časté serpentiny a nádherné výhledy na krajinu vápencových velikánů.

Hodiny nádherně osamoceného putování končí na horizontu. Vítá mě tu spokojená rodinka lenošících krav. Ledabyle přežvykují a sem tam mi i některá zazvoní. Můj zrak se však upírá k novému obzoru. Pohoří Rax, které jsme dobyli předloni, mám odtud jako na dlani.

O pár desítek metrů dál se otevírá další z nádherných výhledů. Bezlesou náhorní plošinu pod námi  zdobí sympaticky roztroušená pastevecká stavení, mělká jezírka a vyvýšený pahorek s chatou Scheelalepnhaus.

Neméně zajímavé jsou také výhledy z nejvyšší hory, devatenáct set metrů vysokého Vindbergu. Kam se oko podívá, všude jen hory, pláně a hluboká zalesněná údolí.

Spouštím se na rozlehlou planinu a nemohu si nevšimnout poněkud nezvyklého úkazu v horské krajině. Jednu ze skalin trochu přizdobili delší kumštýři. Graffiti v pastvinách se hned tak nevidí, ale v tomto případě mi připadá až překvapivě zdařilé.

Okraj plošiny, podobně jako na Raxu, tvoří strmě klesající skalnaté srázy. Jen kousek odtud překvapivě narážím na dva hluboké závrty se zbytky sněhu. Je to tady nádherně divoké. Na dlouhé vysedávání však není čas. Slunce se už povážlivě nachyluje k západu.

Vracím se oklikou přes pastviny a dobrou půlhodinu se s odjištěným foťákem poflakuji v tom půvabném království zelené trávy, modrobílých jezírek a dřevěných obydlí pastevců. Nepřipadám si ani tak jako u jižních sousedů, jako spíš někde ve Skandinávii či na Islandu.

Máme už čtyři hodiny a pokud nechci jít stejnou trasou, zbývá mi na základnu ještě podstatně větší díl dnešní cesty. Přidávám do kroku a mířím k severozápadu. Nikde ani živáčka. Je to paráda, toulat se pláněmi úplně sám.

Po nějakých třech čtyřech kilometrech bezstarostného putování narazím na rozcestník. Ani jeden z údajů na směrovkách však na mé oskenované speciálce nenacházím. Vydávám se tady podle intuice. Po půlhodině se mi to nezdá a tak se vracím k rozcestníku. Jdu na opačnou stranu. K mému překvapení narazím na oblast slatí a malých jezírek. Navzdory kvapem ubíhajícímu času tu utratím další půlhodinu.

Opět, asi už po padesáté, vytahuji mapu. Důkladně vše porovnávám s okolím a zjišťuji, že mířím opět špatně. Takže zase zpátky k rozcestníku! Pokud se ani napotřetí netrefím, tak tu někde budu muset nocovat! Nasazuji zrychlený přesun a v klesajících partiích uplatňuji běžeckou formu „down hillu“.  Vyčnívající skály a kluzké kořeny mi ji však příliš neusnadňují. Samozřejmě, že si neodpustím občasnou minizastávku s mačkáním spouště. Časy na směrovkách i tak zkracuji na polovinu.

Dalších deset kilometrů vede po naprosto nudné lesní cestě s absencí výhledů. Je to víceméně po rovině, zvládám to za hodinu. K zatraceně nemilému překvapení však  ve svém závěru nabírá výšku. Tři sta metrů převýšení, končící za krátkým tunelem, mě dokonale odrovnává. U osady Hinteralmhutte klesám únavou a dopuji se posledními zbytky chleba a sušených jablek. Naštěstí je tu signál a tak oznamuji zbytku světa, že žiji a spouštím se do Freinu. Ať mě tam vyzvednou autem. Směrovka avizuje dvě hodiny, já to slibuji za polovinu. Slunce právě zapadlo.

Uzoučký chodník, jemné bláto a neskutečně kluzké vápencové kameny však příliš velkou rychlost nedovolí. K tomu časté úseky hustým lesem, kde je už docela obstojná tma. Za tři čtvrtě hodiny jsem dole. Moc se mi to tu nezdá. Značka měla končit ve vesnici, já jsem však naproti nějakého statku v horách. Opustím značenou jistotu a zamířím k silnici. V cestě mi však stojí řeka Murz. Vyzouvám boty, vykasávám kraťasy na nejvyšší možnou výšku a vstupuji do koryta. Po dvaceti metrech balancování a dvou minutách v ledové lázni jsem na druhém břehu. Teď je už tma úplná.

Tasím mobil a hlásím polohu: “Jsem nad Freinem, tak se pro mne kousek vraťte.“ Čekám čtvrthodinu, pořád nic. „ Vrátili jsme se, ale tebe jsme asi přehlédli. Takže nový pokus.“ Dalších dvacet minut a auto nikde. Po dalším telefonickém dohadování a několika marných pokusech zkoušíme poslední možnost. Jet silnicí pořád po proudu. Podařilo se! Byl jsem pět kilometrů pod Freinem. Spouštěl jsem se totiž do údolí úplně jinou cestou…

Místo k noclehu máme naštěstí vytipované. Zaléháme ihned po pozdním příjezdu. Tedy po desáté hodině večerní. Jak se zdá, tato noc nebude krátká. V kilometrové výšce to na velké vedro nevypadá. Luky proto okupuje interiér přibližovala, Kyma a já zabíráme tradiční pozice v jeho blízkosti.

V noci blikají  hvězdy a nad ránem troubí jeleni. Ještě za tmy se kolem přetáhne auto. Vypadá to na loveckou výpravu. Padnou dva výstřely. Troubení je odzvoněno. Horští myslivci dnes budou slavit. Případně zapíjet nezahojitelný žal z nešťastného rozpadu C. K. monarchie.