Na čtyři dny v Alpách

- Obersee -

Zamlžené noční stanoviště u Lahnsattelu opouštíme před sedmou. Dnešním cílem je padesát kilometrů vzdálený Lunz. Mělo by tam být jezero a nejen jedno. Kromě toho, jak je ve zdejším kraji zvykem, opět vápencové hory.

Putování přes poutní Mariazzel se obejde bez zastávky.Ta přichází na řadu až o kus dál. V bystřině, jejíž chladné vody pramení na svazích kaskádovitého Durrensteinu, si dopřáváme příjemné ranní osvěžení. V mém případě rovněž nezbytný kosmetický zákrok na spodní straně stařecké tváře. Horní část těla je nahřívána sluncem, nohy chlazeny ledovým potokem. Docela přívětivá kombinace.

Městečko Lunz je malé a proto milé. Nákup ze zdejší samoobsluhy vybalujeme u parkoviště nad jezerem. Po dvou dnech poprvé sedíme u stolu. Snídaně se protáhne na dobrou hodinu.

Našim společným cílem je horské jezero Obersee. Dělí nás od něj dvě hodiny chůze údolím. Protože každý volíme rychlost, která nám právě vyhovuje, je jasné, že po chvíli putujeme každý sám. V čele je pochopitelně daleko nejmladší a tudíž i nejzdatnější Luky. Jak se zdá, láká ho to dnes na některou z okolních výšin.

Na trase ke zmíněné vodní ploše míjíme ještě neméně jednu další. Je sice poněkud menší, navíc umělá, ale bezprostřední okolí je fantastické. Mít více času a odvahy, tak se tam dozajista smočím.

Zatímco nad jezírkem údolí dočista ztichne, o kousek výš se šumění vody znovu ozývá. Je čím dál hlasitější. Může za to padesát metů vysoký vodopád Ludwigfall. Být to u nás, tak tu stojí předválečná chata a deset vyhlídek se zábradlím, ale tady k němu nemíří ani obyčejný chodník. Pokud si jej chci aspoň trochu osahat, nezbývá než přelézat balvany a brodit se kopřivami. Bezprostřední kontakt ovšem stojí za to.

Kromě zmíněných porostů  kopřiv jsou tu k vidění i bujné kapradiny. Jedna z nich, tzv. jelení jazyk, je u nás docela vzácná a proto přísně chráněná. Tady je jí tolik, že si s tím nikdo hlavu neláme.

Obersee čeká jen kousek nad vodopádem. Odděluje jej pouze několik serpentin a pár kaskádovitých peřejí. Už první pohled na vodní plochu naznačuje, že mě čeká docela nevšední zážitek.

Nedá mi to, abych si „Hořejší jezero“ pomalu a v klidu neobešel. Prodírám se sice pobřežními křovisky, v žádném případě ale nelituji. S každým novým zákoutím se mění barvy, tvary i nasvícení. Nikde kolem žádní lidé. Potuluji se tady dobré dvě hodiny a náramně si toho užívám.

Zkouším se také řídkým lesem vydrápat o nějakou stovku metrů výš. Nabízí se mi nové pohledy a nejen na jezero. Skály tu v poklidu obrůstá několik druhů mechu i u nás docela vzácné plazící se plavuně.

Značená stezka od vody prudce stoupá nahoru. Po slabé hodince mě přivede na malebně zvlněnou náhorní plošinu. Je pochopitelné, že ani tady nesmí chybět všudypřítomné krávy. Jejich vyzvánění mě doprovází až k severním svahům zmíněného, bezmála devatenáct set metrů vysokého Durrensteinu. Na protější straně se vypíná neméně zdatný konkurent, přibližně stejně vysoký Gross Otscher.

K obědové zastávce, která se tentokrát koná kolem čtvrté odpolední, si vybírám parádní vyhlídku. Stěžejním objektem je samozřejmě fotogenické Obersee. Tentokrát i s prstencem mohutných hor, které jej ze všech stran obklopují.

Vracím se stejnou cestou a tak si neodpustím koupel v průzračné jezerní vodě. Je snesitelně chladivá. Nízké slunce se odráží ve zvlněné hladině. Opět dokonalá samota. Nádherný závěr svátečního dne!

Problémy s telefonním signálem, který je v údolních partiích nedosažitelný způsobují, že naše málo svatá trojice ztrácí jakékoli spojení. Až po návratu k parkovišti se dovídám, že Kyma došel k jezeru a zpátky a Luky dlouho a marně pátral ve vyšších partiích po domnělém, na mapách uvedeném značeném chodníku. Vrátil se, mírně podrápaný a slušně naštvaný víceméně stejnou cestou. Kam se hrabou Rakušáci na naše vymakané, přehledné a spolehlivé turistické značení!

Na poslední noc se přesouváme k ranní zastávce u durrensteinské bystřiny. Prognózy varují před přechodem fronty. Nebývale teplý večer tomu nasvědčuje. Zaléhám pod smrkem s celtou v pohotovostní poloze. Až do rána však ani nekáplo. Tedy, alespoň ne na mne…