Černomoří s bělovláskou
- Kiten -
K Černému moři se už nejezdí, k Černému moři se
létá. Pokud máte letiště skoro za rohem, je to přenáramně pohodlné. Není také
špatné někoho si přibrat. Když tedy k moři Černému, tak jedině
s bělovláskou. V daném případě s mojí zákonnou manželkou.
Z mošnovského letiště startujeme před svítáním. Přeplachtíme
Slovensko, Maďarsko, Rumunsko i větší část Bulharska, abychom se už po půldruhé
hodině letu snesli na plochu mezinárodního přístaviště vzdušných korábů
v Burgasu.
Cesta do cílové destinace v přímořském Kitenu zabere
další hodinu jízdy autobusem. Ještě před ní se dovídáme, že tu předevčírem
spadlo nejvíce vody za posledních sedmdesát let. Povodeň prý poničila kempy,
pláže a dokonce si vyžádala lidské oběti. Letošní pobřežní lenošení tak bude
mírně nestandardní.
Přesvědčujeme se o tom už téhož dne po poledni. Poté, co se
stačíme ubytovat v příjemném hotelu jménem EOS a bez povšimnutí minout
přeplněnou severní pláž vyzdobenou žlutými slunečníky a zelenými chaluhami,
protáhneme se lesem k nepříliš vzdálené
pláži primorské.
Zatímco kitenský břeh zdobily jen chaluhy, zdejší písčina
oplývá zbytky stromů, rákosí a nejrůznějších plastů. Ve zčeřených vodách navíc víří chomáče červených řas a na stožáru
plápolá stejnobarevný prapor. Máme podezření na ruskou invazi z protějšího
Krymu. Právě odtud totiž vane hvízdající vítr připomínající vichřici. Navzdory
zmíněným handikepům je tu lidí jako much. Ty zdejší jsou ale tak drzé, že každé
přistání na závětrné straně těla oznamují ne zrovna příjemným píchnutím.
Černomořská premiéra je tudíž poněkud rozpačitá.
Podobné je to podvečerním návratem k našemu kitenskému
útočišti. Vedeni osvědčenou intuicí k němu zamíříme co nejkratší cestou. Ta
naneštěstí vede do spleti dávnověkých ubytovacích komplexů z éry přeslavné
RVHP. To by až tolik nevadilo, kdyby nebyly ohraničeny nejrůznějšími druhy
plotů. Jeden z nich, který chrání socialisticky vyhlížející sídliště
chátrajících bungalovů, se nám podaří přelézt. Zdolání následné trnité buši, která
si tu svobodně vládne už od pádu totality, je však nad naše síly. Takže zpátky
přes zrzavé oplocení, zakomplexovanou čtvrtí málem až k moři, a pak
úctyhodnou oklikou po různobarevně dlážděných chodnících k vytouženému
Eosu. Samozřejmě za předpokladu několikerého zdolání zdejších převysokých
obrubníků. Méně zdatným jedincům radíme přibrat si na bulharský městský špacír
žebřík nebo přenosné hliníkové schůdky.
Samotné ubytování včetně ranní snídaně však nemá chybu. Hotel
je nový, udržovaný a kromě několika málo jedinců, kteří se zatím nenaučili
usmívat, se i personál jeví jako přátelský. Zvláště jedna čiperná dáma
zralejšího věku, která je nám ochotná snést snad i modré z nebe. To se naštěstí po většinu příštích dnů bude snášet samo od
sebe.
Naše kitenské působení pokračuje příštího rána návštěvou tzv.
jižní pláže. Až tady natvrdo vidíme řádění nedávné velké vody. Jen kousek odtud
totiž ústí do moře jedna z řek. I třetí den poté je stále mírně zakalená.
Nejen že zásobila kilometrovou pláž tunami dřeva a chrastí, ale stačila
zařídit, aby obyvatelé přilehlého kempu nemuseli k vodě udělat jediný krůček.
Ještě celý příští týden zdobily zdejší tábořiště úhledné laguny s nepříliš
voňavým obsahem.
Zatímco včerejší koupání obnášelo sotva namočení kotníků,
dnešní varianta nabízí podstatně širší možnosti. Zatímco bělovláska se do
Černého moře stále zdráhá ponořit, moje maličkost už chutná slanou vodu i
občasné útoky plovoucích větví a menších klád. Těm se dá ještě jakž takž
vyhnout, ale proti neviditelné medúze nemáte šanci. Na to, že si vybrala oblast
mého valašského mezinoží, ji pochopitelně jen tak nezapomenu.
Popravdě řečeno, samotný Kiten není zas až tak moc zajímavý.
Dvě hlavní ulice nabízí bezpočet krámků či malých supermarketů s většími
či menšími zbytečnostmi, několik poloprázdných restaurací, pár směnáren,
z nichž skoro žádná už v září nefunguje a také České informační
centrum, které je zabedněné totálně. Něco jako historické centrum
s radnicí a kostelní věží tu našinec hledá naprosto zbytečně. Jinak už jen
hotely, penziony a rodinné vily s nápisem Sloboden stan neboli Zimmer
frei. A také už vzpomínané oplocené komplexy pro pamětníky zarůstající
kopřivami či ostnatými šlahouny bujných ostružin.
Za procházku ovšem stojí chátrající betonová promenáda kolem
mořského břehu. Doporučujeme ji za zvláště silného větru a třímetrového
vlnobití. Na bezproblémové zdolání celé trasy však pouhý deštník či pláštěnka
nestačí. Není od věci si v tomto případě přibalit neoprén, případně vodotěsný
skafandr. K bezplatnému využití je také přilehlý modrý tobogán. Ovšem za
předpokladu, že si do přistávajícího bazénku nanosíte vodu nebo jej vystelete
peřinami.
Ale i nenapravitelní romantici si tu mohou přijít na své. Pozorování
rybářů u rákosového ústí řeky, podvečerní špacírování kolem přístavního mola či
procházka po vyprázdněné severní pláži se stanou přívětivou tečkou za
prolenošeným dnem na zlatém slunci či ve stínu oranžových slunečníků.
------------------------------------------------------------------------------------------------
