EKU-VÝLET JAVORNÍK
- aneb -
Šťastná třináctka a pes
Ten kdo prohlásil třináctku za nešťastné číslo, nemohl být
křesťan. A pokud by byl, tak neuměl počítat. Jestliže k základní partě,
z níž křesťanství povstalo, připočteme i jejich Mistra, k jinému počtu
za žádnou cenu dojít nemůžeme. Právě tolik duší se schází na startu prvního
ekumenického výletu na Kelčský Javorník. (Snad nám to nebude mít paní majitelka
za zlé, ale jejího přítulného
dvojbarevného psíka jsme mezi duše nezapočítali.)
Sluší se připomenout, že ještě nepříliš dávno bylo něco
takového nepředstavitelné. To, že se u nás už protestanti s katolíky
neperou, hodnotí různí lidé různě. Jedni tvrdí, že konečně dostali rozum, jiní
to pokládají za zásah Vyšší moci. Najdou
se pochopitelně i takoví, kteří v tom vidí rafinované tahy
Lucifera.
I v tomto případě je třeba za vším hledat ženu. Jarka, extrémně
pohledná dáma v nejlepších letech, má za sebou bohatou trampskou minulost.
V současné době patří mezi nadšené vyznavače vzpomenutého nazaretského
Mistra a jeho rodiny. Na posledním ekumenickém setkání vyrukovala
s originálním nápadem. Když už se dokážeme setkat v běžném kostele,
proč bychom to nemohli zkusit přímo v zelené Boží katedrále?
Domlouváme se na polovinu dubna. Tři dny před startem je na
smluvené datum hlášen déšť. Později je předpověď upravena na přeháňky. Třetí
varianta už připouští pouze zataženou oblohu. Nad pomyslnou startovní čarou u
rajnochovického nádraží však z azurové oblohy sálá zlaté jarní slunce. A potom,
že se zázraky nedějí!
Zmíněná třináctka, včetně čtyřnohého ochránce, vyráží po silnici k Podhradní Lhotě.
Nejvyšší kopec Hostýnských vrchů se hrdě tyčí přímo před námi. Od jeho vrcholu
nás však dělí nějakých sedm kilometrů. A pokud dobře počítáme, musíme své
tělesné schránky vytlačit o dobrých pět set metrů výš. Věříme, že to zvládneme.
Jak jinak, než s Boží pomocí?!
Jak z názvu jmenované Lhoty vyplývá, musel se někde nad
ní tyčit hrad. A dokonce nejen jeden. Zubříč ani Šaumburk, jak se ony dávné
pevnosti nazývaly, se sice už pár století netyčí, zato návrší, na nichž kdysi
stávaly, jsou pořád stejně vysoké. A cesty k nim oplývají zatraceně
prudkým náklonem. Kdo chce dnes zdolat Javorník, nezbývá než se
s nakloněnou rovinou jaksepatří popasovat.
A máme tu první odpočinek. Kdysi tu stával hrad, dnes tu
stojíme my. Po Šaumburku tady zbyl jen hradní příkop a poházené šutry. Co
zůstane jednou po nás, to je zatím ve hvězdách. Neúprosný zákon entropie
směruje všecko k zániku. Ti skromnější s tím počítají, jiní
hledají řešení. Jak se zdá, naše třináctka
jej už nalezla. Většině jsme sice za blázny, ale na tom až tak nefrčí.
Naděje na život po životě za to bezpochyby stojí.
Kamenitou cestou pak
stoupáme k výšinám. Tvoří se malé skupinky, které čeká průběžné
přelévání. Ať se už přidružím ke kterékoliv, nikde kupodivu nezaslechnu módní
řeči o drahotě, islamistech a o našich přeneschopných politicích. Možná mám
štěstí, ale celý zbytek cesty na vrchol mě provází sdílení osobních zážitků
mých duchovních sourozenců, které se až příliš nápadně dotýkají nadpřirozena. A
protože ani pro mne nejsou podobné doteky úplně cizí, znovu si bytostně
uvědomuji, že ono „Něco nad námi“ skutečně, byť naprosto nepochopitelně,
existuje. A v našich případech má i docela konkrétní kontury.
Nejvyšší bod Hostýnských vrchů čítá 866 metrů nad mořem.
Abychom dosáhli devítistovky, nedávno
nám tu postavili šestatřicetimetrovou rozhlednu. Ti, kterým se po točitých
schodech podaří vydrápat až nahoru, bezesporu nebudou litovat. Na jedné straně
žírné hanácké roviny, na druhé namodralá panoramata valašských kopců. Východní
obzor zdobí štíhlý komín Babišovy chemičky, západní zas baculatá střecha
hostýnského svatostánku. Není to asi od nás pěkné, ale na ty, co zůstali na
pevné zemi, teď zíráme pěkně „spatra“.
Sympaťák Dan je přímým potomkem jednoho
z nejuznávanějších tuzemských teologů. Vypadá to, že se podědil. Zatímco
on pokračuje ve šlépějích svého dědy, my poslušně následujeme jeho stopy. Končí
u lesem zarostené skalky na Jehelníku. Rozezvučí se struny dvou kytar a do
okolí proniká zpívané poselství dobré zprávy. Následuje čtení posvátných textů
z daleko nejrozšířenější knihy světa. Pojednávají o uvěznění jednoho
z nejznámějších Ježíšových následovníků. Ale především o jeho následném,
dokonale zázračném vysvobození. Danovo zamyšlení pak míří k sebereflexi.
Neocitají se náhodou naši sourozenci z různých končin dnes také za mřížemi? A nedostáváme se do nejrůznějších
vězení často i my sami? Existuje řešení? Může být podobné jako v případě
zmíněného apoštola?
Kdosi kdysi prohlásil, že dýcháním duše je modlitba.
Povzdechy, prosby, děkování i chvály míří ke korunám smrků a potom ještě dál.
Zkušenosti přítomných dokazují, že nekončí ani u modré oblohy. V zelené
katedrále teď dochází k přímému kontaktu s Nekonečným. Mystérium Jeho
přítomnosti je hmatatelné. Utváří se kruh a spojují se ruce. Třináct úst
opakuje slova, která před staletími opakovalo dvanáct Mistrových učedníků. Může
být ještě krásnější bohoslužba?
Příštích pět šest kilometrů už půjde víceméně z kopce.
Přestože kráčíme stále jenom lesem, našim cílem je Loukov. Nejen na loukách,
ale i mezi stromy se už objevily květy.
Z šedivých větviček buků vyrazily první lístky, spící modříny ozdobila
svěží zeleň zmrtvýchvstalého jehličí. Celé Boží stvoření jakoby děkovalo za
nové jaro. Děkujeme s ním. Za nové jaro v našich vztazích, touhách i
nadějích.
Loukovské nádraží avizuje příjezd motoráčku. Po železných kolejích nás
přemístí k dosahu našich domovů. Nezbytné loučení je přívětivě
optimistické. Jako by v něm zněla slova známé křesťanské písničky. „To není,
není loučení, byť chvěl se nám i hlas, jsme vírou v Krista spojeni a
sejdeme se zas…“
-----------------(-:-)------------------
