Javorníky po modré

- aneb -

Bludná Reganka

Valašský arcipastýř Pavel má patrně modrou krev. Jinak by ho asi tak intenzivně nelákala dvojice turisticky značených tras vyvedená ve zmíněném odstínu. Nachází se na slovenské straně Javorníků, mezi českou státní hranicí a korytem slovenského Váhu.

Píše se desátý duben šestnáctého roku a podle domluvy osedláváme časně ranní pacifik mířící k východním sousedům. Kromě jednoho. Dalibor uvěřil tištěnému jízdnímu řádu a řádně se dostavuje na třetí perón meziříčského nádraží. Odtud však stačí našemu vlaku jen smutně zamávat. České dráhy jeho start totiž nenápadně uspíšily o dvě minutky. Se zmíněným Pavlem, přistupujícím ve městě Čunka, zkrachovalé Zbrojovky a opálených spoluobčanů pak pokračujeme do Horní Lidče. Odtud  pak už prázdným dvoupatrovým  expresem do Púchova.

Povážské město se pozměnilo k nepoznání. Mají tu zbrusu nové nádraží a značně zmodernizované centrum. Někdejší šeď ustoupila barvám, rašící trávníky zdobí rozkvetlé trsy krokusů. Zatažené nebe je obšťastňuje vytrvalým přísunem jemných dešťových kapek. Už druhý či třetí den.

Pokud se chceme dostat na jednu ze vzpomínaných modrých, musíme nejdříve využít služeb jej žluté partnerky. Úzkým chodníkem  nás vyvádí na kopec. Ten je patrně dost populární a tak  tu mají poněkud přeznačkováno. Probouzející se lesy zdobí oranžové šipky, bílá véčka, červené čtverečky a další všemožné kreatury. Dlužno podotknout, že mezi záplavou orientačních symbolů se proplétáme úplně sami. Slovenský národ dnes dává přednost světu virtuálnímu. V papučích před obrazovkou je přece jenom příjemněji než pod vytrvale padajícími kapkami. Tedy, jak pro koho. Stále se ještě vyskytují blázni, které trocha padající nebeské vláhy nemůže rozházet.

Zatím se pohybujeme v království vápenců. V jednom místě vystupují na povrch a lesní svět přizdobují  nápadnými skalními útvary. Klikaté pěšiny i lesní cestičky, které tu jsou  i navzdory neustávajícímu dešti nádherně schůdné, pak pokračují dál pohodovým hřebenem bez jakéhokoliv výrazného převýšení. Jarní výzdoba v přírodní podobě se začíná rozjíždět na plné obrátky.

Napojení na značku mířící k českým hranicím se má konat v místě Zábavy. Těšíme se, že to tam s Pavlem rozšoupneme. Ale díky naší prachmizerné pozornosti máme po zábavě. V dědině, do níž jsme klesli, uhýbáme ze značky. Zabavit se tedy musíme něčím jiným. Pátráním po zatím první nevyhnutelné zkratce. Naštěstí se nám tady, v otevřené krajině se starými chalupami, docela líbí. Baví nás to i bez Zábav.

Naše nedůslednost má tentokrát jednoznačně pozitivní dopad. Důsledkem je nepatrné zkrácení trasy a patrná proměna krajiny. Smíšené lesy ustoupily nekonečným loukám s nádhernými výhledy do kraje. Jak to tak vypadá, dnešní Javorníky, to bude absolutní pohoda. Zvláště teď, kdy  dočista přestalo pršet. Předpokládanou padesátku do cíle v Hrozenkově profrčíme jako vítr. Zbývá nám už jen nějakých směšných čtyřicet kilometrů.

Přehoupneme se přes rozlehlé zelené pláně, abychom konečně narazili na modrou. Značka nás co nevidět opět zavede do lesa. Třídenní monzun se tu podepsal znamenitě. Můžeme si vybrat. Z bláta do louže, případně naopak. Pokud si chce někdo užít toto zapomenuté pohoří, tak jedině po dešti.

Představa o pohodovém putování javornickou hřebenovkou začíná vykazovat první trhliny. V klouzavém blátíčku se suneme čím dál pomaleji. Úzkou cestou prudce stoupáme na vrchol Široké. Rozjasněný horizont dává tušit náhorní planiny a daleké výhledy. Místo luk však narazíme na čerstvě vytěžený bukový les. Naděje na přívětivé pochodování rašící trávou se mění v neustávající boj s bahnem a letmo poházenými haluzemi. Boříme se po kotníky v dokonale rozmělněné javornické prsti a její průnik už avizuje i interiér mých nedávno darovaných salomonek. První náročnější testování je příliš nešlechtí. Poslední model za pěkných pár tisíc praská ve švech. To komunistické pionýrky, které jsem kdysi fasoval jako pracovní obuv snesly desetkrát víc. S moderními botami je to jako se současným člověkem. Obojí je pohodlné, tváří se inteligentně, ale nic moc nevydrží.

Zabráni do nepřetržitého řešení bahenních kreací si později vůbec nevšimneme výměny barev. Nejdeme už po modré, ale klesáme po zelené. Nezbývá než zařadit zpátečku. Návrat známou necestou nás okrádá nejen o dobrou náladu, ale i o drahocenný čas. Dalibor totiž hlásí, že nám jde v ústrety a dokonce už operuje v našem teritoriu. Musíme pohnout kostrou. Výsledkem snahy je však další mírné bloudění. Kolem zchátralé osady pak ztěžka pokračujeme k Javorníčku a odtud do Zigovského sedla. Padáme na hubu. Pohotově ji pak zacpáváme chlebem a ostatními poživatinami z našich tlumoků.

Najednou dochází ke změně. Ve stejnou dobu k nám přichází nejen déšť, ale i Dalibor. Motá se tu prý dobré dvě tři hodiny. Plánovanou neznačenou zkratku přes dva vrchy a jedno hluboké sedlo tak má dokonale zmapovanou. Teď si to s námi dá znovu v protisměru, takže další kufrování je vyloučeno. Není nad spolehlivého průvodce!

Hvozdnatý kopec pojmenovaný po mém kamarádu Zigovi zvládáme s přehledem. Chytře obejdeme jeho nejvyšší bod a zamlženými pralesními partiemi klopýtáme k tušenému sedlu. Mělo by být bezmála o dvě stovky metrů níž. Tady nám nezbývá, než lehce ztracenou výšku zatraceně těžce dobýt zpět. Před námi je hora Raganka. Na počest naší nefalšované lásky ke kapitalismu ji přejmenováváme  po nedávno zesnulé manželce jednoho z amerických prezidentů.

Sápeme se tedy na Reganku. Coby zdvořilá dáma vybraných mravů nám klade rafinovaný odpor. Počítáme s tím a nenecháváme se odradit. Vytrvale šplháme po jejím západním boku až vystoupáme na dohled jejího smrčím zarosteného temene. Pod vedením Dalibora pokračujeme k severozápadu. Strategická křižovatka lesních cest nabízí dva směry. Intuice velí jít doprava. Kombinace úvah podpořená displejem mobilní mapy však ukazuje opak. Dáváme tedy své hlasy levici. Snad nám to republikánsky laděná Reganka přemilostivě odpustí.

Po dvaceti minutách chůze mlžným lesem narazíme na další cestu. Nepochybně se jedná o toužebně vyhlížené znovunapojení na dávno opuštěnou modrou značku. Žádný náznak zmíněné barvy však na okolním stromoví nevidím. Co však vidím, je blížící se Dalibor s velenešťastným výrazem tváře a  výmluvně práskajícíma rukama: „Tak, přesně tu jsme před hodinou už jednou byli. A já jsem tady potřetí!“

Nezbývá než svolat generální konferenci. Tříčlenné osazenstvo dá hlavy, mapy a mobilní aplikaci dohromady a poté jednohlasně odhlasuje nekompromisně nastavenou přítomnou pravdu: Pokud chceme dojít do cíle, musíme se semknout k dokonalosti a v jednom šiku pochodovat k vytčenému cíli! Nepřátel v podobě mlhy a bludných cest se nelekejme, na jejich nepřeberné množství nehleďme!

Tušený azimut nás dovede k náznaku lesní komunikace. Za  chvíli však končí v houštinách. Nacházíme další možnost v podobě dávno nepoužívané pěšiny. Končí v potoce. Drápeme se do příkrého svahu plného vývratů a mohutných balvanů. Konečně další cesta. Je široká, takže jdeme po ní. Mobilní speciálka však hlásá, že vede do pekel. Nezbývá než vystoupat o pár desítek metrů výš. Čtvrtá možnost konečně míří správným směrem. Po několika minutách pochodu se ocitáme na důvěrně známém místě. Až příliš nemilé překvapení! Osudná křižovatka, která nás svedla doleva. S Pavlíkem ji okupujeme  podruhé, Dalibor dokonce počtvrté! Zakletá Reganka! Tušíme v tom tajuplné prsty Svobodných zednářů, mezi něž paní prezidentová se svým Ronaldem nepochybně patřila. Pavlíkův kolega Walter, který se v tom vyzná, by nám dal zcela jistě za pravdu.

Docela úzká cesta nás pak dovede k horské osadě Široké. Široký úsměv však ještě není namístě. Nabíráme severozápadní kurs a před námi je Panička. Po právě skončené štrapáci s jinou dámou  vyčpěla chuť na cokoliv ženského a tak se jí obloukem vyhýbáme. Naštěstí se však už doopravdy nevyhneme radostnému setkání se svévolně opuštěnou modrou značkou. Nechat se jí poslušně vést, mohli jsme už dávno hodovat na Portáši. Teď si můžeme dát nanejvýš jablko se čtverečkem čokolády a urychleně pokračovat dál. Prožitá zkušenost však není samoúčelná. Teologicky vzdělaný arcipastýř Pavel ji shrnuje do jednoznačné památné věty: Zkratky jsou hřích!

Dezorienační závod Reganka v nás potlačil povinnost sledovat čas. S hrůzou a narůstajícím šerem si najedou uvědomíme nelichotivou skutečnost. Pokud chceme být s Dalíkem ještě dnes doma, máme na cestu k poslednímu vlaku necelé dvě hodiny. Reálný odhad ukazuje na dvojnásobek. Od koryta Bečvy v Hrozenkově nás dělí nějakých čtrnáct patnáct kilometrů, z toho polovina lesem. A jedno veleslušné převýšení! To může stihnout jen blázen. Případně Dalibor. Ten nasazuje ostrý start a okamžitě mizí v houštinách.

S Pavlíkem  poté klopýtáme uzoučkým lesním chodníkem. Někde je v pohodě, jinde plný kamení či vyčnívajících kořenů. Naštěstí vede víceméně po vrstevnici. Místy dokonce vykazuje náznak mírného klesání. Světla však zatraceně rychle ubývá. V jeho posledních zbytcích ještě stačíme zaregistrovat divoké skalní útvary po naší levé straně. Nádherná divočina! Chybí už je nějaký ten rys, medvěd neb divočák.

Nádherná divočina v podobě stále se zrychlujícího přesunu nastává i v příštích okamžicích. Je už skoro tma, ale to není důvodem ke snížení kmitočtu. Pavlova  očividná oční vada ztrácí v tuto chvíli na významu. Noční mrákotou uhání jako severní vítr a já jen ztěžka dobíhám. Potvrzuje se Daliborova domněnka, že náš pastýř nechodí ani tak po zraku, jako spíš po hmatu. Nic jiného mu teď ani nezbývá. Pokud nestihneme úplně poslední spoj na Vsetín, nocujeme na Portáši ve psí boudě, případně pod některým hrozenkovským mostem.

Konečně jsme pod hlavním javornickým hřebenem! Od portášské chaty nás ale dělí několik stovek metrů převýšení. Směrovka ukazuje přibližně hodinu cesty. Pokud ji o třetinu nestáhneme, můžeme si nechat o spaní v některé ze vsetínských postelí jen zdát. Pereme se tedy s černou tmou, bílou mlhou, ale především s prudkým kamenitým svahem. S vyplazeným jazykem, upoceným tělem a zasopleným nosem zdoláváme poslední stoupání a slyšíme štěkot vlkodlaka. Z hotelu vybíhá jeho krotitelka. S nedopitým čajem a neskrývaným úžasem nám zvěstuje, že v takovouto pozdní hodinu ji tady ještě nikdo neotravoval.

S poděkováním odmítáme nabídku jejich samaritánských služeb a střelhbitě se ztrácíme v hustě zamlžených  temnotách. Noční tmou se ozývá zvonění. Dalibor hlásí, že už sedí ve vlaku. V dané situaci více než úctyhodný výkon! Přestože jsme v porovnání s ním absolutní béčka, neměli bychom náš  boj s neúprosným časem jen tak vzdát. Nasazujeme ostré tempo a za chvíli jsme ve Vranči. Ukazatel ukazuje čtyři a půl kilometru do cíle. Do odjezdu chybí půlhodina. Nezbývá než vyhlásit nejrychlejší variantu indiánského běhu. Střídání chůze a poklusu slaví úspěch. Přetínáme tok Bečvy a tím i gradované napětí. Jsme u kostela! V nohou máme padesát kilometrů a do odjezdu autobusu necelé tři minuty…

Interiér luxusního přepravníku je tu jen pro nás. Dalíkovi i švarné Hance, která zrovna drtí první diplomku svého života, rozesíláme zvěsti o přežití. Vsetínské nádraží oblažujeme půldruhé hodiny před půlnocí. Ulicemi bez lidí se protáhneme ke kostelní zóně. Pavlíkovo farní hnízdiště pod šikmou střechou je naštěstí dostatečně prostorné, takže puch z vyzutých ponožek  dostává šanci k neobvykle velkému rozptýlení.

Rozptýlit se můžeme i my dva. Každý má k dispozici svůj vlastní pokoj. Já, coby host, ten úplně největší. Noc přečkám na daleko nejměkčím zařízení celého bytu a k městu na soutoku dvou Bečev mě posune až ranní osobák. Jak zákon káže, zapojuji se do pracovního procesu. Kupodivu, bez jakékoliv újmy na těle, dokonce i na duchu…