NA THASSOSU RÁJ
Paradise je jednou z
nejkrásnějších pláží nejsevernějšího řeckého ostrova
Thassos. Jako ve správném ráji tu jsou stromy, hadi i fíkové
listy. Pokud se zde vyskytnou i Evy a Adamové, zpravidla je úspěšně
ignorují.
Dříve než se do
zmíněného pozemského Edenu dostaneme, musíme s mojí krásnou
chotí přeletět Balkán, u jeho makedonských břehů se nalodit na
trajekt a poté malým mikrobusem kopírovat část východního
pobřeží. Těsně poté, co se úspěšně přemístíme do
vesničky Kinira, má naše nešťastné přibližovadlo dopravní
nehodu. Napálí do něj přímo z garáže málo pozorná řidička
osobního automobilu. Odnáší to naštěstí jen pomačkaný bok
mikrobusu a pohmožděná horní končetina jedné z pasažérek.
Shodou okolností je zdravotní sestrou a navíc pochází přímo z
našeho města.
Klidnější
lokalitu bychom na ostrově bezesporu nenašli. Pod kilometr vysokými
skalnatými kopci se usadilo pár desítek domů a několik nevelkých
hotelů či penzionů. Naše budoucí útočiště se pyšní
sympatickým názvem Sylvia a leží sotva padesát metrů od mořské
hladiny. V jeho těsném okolí najdeme superčistý bazén a vzorně
udržovaný trávník s rozhozenými bílými stolky a tmavě modrými
lehátky. Celému areálu vévodí prastará oliva. Poskytuje
příjemný stín i známé zelené plody.
Rodinný hotel
obhospodařuje třígenerační příbuzenská pospolitost. Příliš
nemluví, zato neustále pilně maká. Ráno nachystá švédské
stoly, večer ukuchtí teplou večeři. Zatímco by moje maličkost
přivítala daleko méně masitých pokrmů, většina účastníků
je navýsost spokojena. Až na malé výjimky se totiž v jídelně
schází česky mluvící pospolitost. Jídla jsou vždy výtečně
ochucená a jejich součástí je pro našince nezvyklý podíl ovoce
a zeleniny. Kdo se chce seznámit s typicky řeckou kuchyní, je
bezpochyby ne té nejsprávnější adrese.
Náramné štěstí
máme rovněž na své sousedy, vlastně sousedky. Přestože Marie a
Helenka, dámy v nejkrásnějším věku, pochází z opačného
konce vlasti praotce Čecha, náramně dobře si rozumíme. Jsou
absolutně bez bezproblémové a oplývají vzácným smyslem pro
humor. Nikoho lepšího jsme si prostě nemohli přát.
Pokud někdo touží
po romantické večerní procházce, měl by si přibalit čelovku.
Promenáda po mořském pobřeží je osvětlena pouze nebeskými
zdroji. Vede po vyšlapaném chodníku, občas i po polní cestě.
Místo připitomělých tónů diskotékových tam-tamů tu šumí
vlnící se voda a cvrlikají cikády. Růžově fialová lavička s
pomalovaným srdíčkem zve k tichému posezení. Jak dokazuje náš
případ, využívají ji nejen mladé perspektivní páry, ale i
lehce přezrálé dvojice po sezóně.
Vlídně tiché
večery střídají nádherně prosluněná rána. Červený kotouč
se klube přímo z protější hladiny. Poté, co důstojně vystoupá
kousek nad obzor, začne nasvěcovat i hornaté východní stráně.
Kinira začíná
ožívat. Staré olivy, fíkové stromy i koruny s granátovými
jablky vítají nový den. Lufťáci, tedy, jen někteří, opouštějí
vyhřáté pelechy a dopřávají si mírně slané osvěžení. Bylo
by škoda té nádhery nevyužít.
Po vydatné snídaní
zpravidla vyrážíme do ráje. Zmíněná pláž Paradise je odtud
asi dva a půl kilometru. Vypadá to, že jsme jedinou dvojicí,
která se tam přemísťuje po svých. Asfaltová silnice sice není
tou nejvhodnější variantou, ale jiná se, žel, nevyskytuje. Její
bezprostřední okolí však nabízí bezpočet lákadel. Vinné
hrozny, dozrávající fíky i náramně sladké ostružiny bývají
pravidelným a docela milým dozvukem v jídelně servírovaného
ranního menu.
Hlavní část
zdejšího ráje tvoří klasická písčina s pravidelnými řadami
slunečníků. Což je přesně to, co nás na přímořských
dovolených děsí. Takže se velice rychle přesouváme k nedalekým
skalnatým zákoutím. Parádní zátoka má skvělý přístup do
vody a přímo pohádkové okolí. Pro příštích devět deset dnů
se stane tím, čím má pravý „paradise“ oplývat. Lidí je tu
tak akorát, a jak se zdá, patří k naší krevní skupině. Tedy k
té, které je nedotčená příroda bližší než gastronomický
servis a vyumělkované pohodlí.
Po několika dnech
rajského lenošení si dopřáváme lehký poznávací zájezd. Plně
obsazený autobus tvoří česko-anglické osazenstvo se dvěma
průvodkyněmi. Postupně objedeme celý ostrov, abychom si na
stokilometrové cestě dopřáli několik nedlouhých zastavení.
První štací je
romantické městečko Panagia. Úzkými uličkami, kterými se těžce
prodírají osobáky, skútry, autobusy i nebozí pěší turisté se
dá protáhnou hned k několika zajímavostem. Začínáme, jak
jinak, než u „Pramene lásky“. Kdo se z vydatného vodního
zdroje napije, je s ním prý až do konce života k nevydržení. Z
naší výpravy neodmítá nikdo. Přestože se v drtivé většině
jedná o úctyhodné kmety zdobené pleší či šedinami a obdobně
letité dámy s pestrobarevnými přelivy.
Případné vybujení
vášní má zjemnit návštěva řeckokatolického kostela.
Modrobílý interiér s vyobrazenými biblickými výjevy patřičně
kultivuje ztichlou zájezdovou pospolitost a tak se po chvilkové
meditaci může vyrazit k dalším zajímavostem.
Tak jako všude ve
Středozemí, je i na Thassosu v hlavní roli olivový strom. Muzeum,
které poté navštěvujeme, přibližuje staré, ale i docela
nedávné způsoby získávání známého oleje. Ať už bylo
zařízení poháněno vodním kolem nebo pozdější elektřinou,
vždy se jednalo o produkt dokonale panenský. Navzdory tomu, že při
jeho výrobě nemusely nutně asistovat panny či jejich pánské
ekvivalenty.
Z Panagie se dá prý
za pouhé čtyři hodiny vystoupat na nejvyšší bod ostrova,
dvanáct set metrů vysokou horu Ypsarion. Její skalnatý štít je
vidět přímo z městských uliček. Být tady bez mé choti, určitě
bych se tam vydrápal. Život je však o kompromisech a tak nasedám
do busu a nechávám se ve společností věkově srovnatelných
smrtelníků poslušně unášet dál.
Smaragdově zelený
východ ostrova je po čase vystřídán černohnědo okrovým jihem.
Hlavní zásluhu na tom má loňský požár, se kterým si prý
domorodci nevěděli rady. Proto i o letošním horkém létě platí
velepřísný zákaz rozdělávání jakýchkoliv venkovních ohňů.
Odhození nedopalku cigarety se tady po zásluze trestá velice
citelnými peněžními tresty, možná, i vězením.
Letovisko Alikes,
které je naší další zastávkou, nenabízí jen bohapusté
lelkování na pláži, ale i poučnou procházku po okolí. Může
obsahovat návštěvu archeology odkrytých památek starověku,
nahlédnutí do zatopeného mramorového lomu i letmé nakouknutí do
miniaturní jeskyně, která posloužila jako malý, ikonami
vyzdobený svatostánek.
Monastýr archanděla
Michala mají co nevidět zavírat, a tak se u vchodu velice svižně
nasoukáme do nachystaných sukní či pánských kalhot. Netuším
proč, ale pohled na odhalená kolena či ramena by zmíněný Boží
posel asi nesnesl. Slušivě oděni se poté noříme do potemnělého
interiéru prastarého chrámu, který by měl kromě nějaké
relikvie z Kristova kříže nabízet i několik obrazů z posvátného
poloostrova Athos, který je odtud mírně viditelný.
Posledním
zastavením je vychvalovaná pláž Psilli Amos. Netuším, co je na
ní až tak výjimečného. Podle mého pohledu se jedná o klasickou
velkoopékárnu se slunečníky a absolutní absencí soukromí.
Pokud je tady něco zajímavého, pak by to mohla být jemně barevná
mramorová plotna při jednom z okrajů.
Bez velkého
zdržování prosvištíme doporučovanou tavernou a zastavujeme u
prázdného stánku s občerstvením. Řecký salát, který nám po
chvilce čekání borec přinese na stůl, je vzhledem i chutí
poněkud jinde než jeho obvyklá česká varianta.
Zbylou půlhodinku
trávíme stranou rekreačního ruchu na poněkud nehostinném
skalnatém pobřeží. Kromě zajímavých kamenných reliéfů jsou
tu k vidění i poměrně rozlehlé mramorové podloží vyzdobené
sympatickým barevným žilkováním.
Dodnes funkční lom
na zmíněný stavební materiál zahlédneme až nad hlavním městem
s názvem Limenas. Sněhobílé bloky úctyhodných rozměrů tu
čekají na své adresáty. Pro domorodce prý toto ušlechtilé
kamenivo není žádnou vzácností. Docela běžně je prý
využíváno i při stavbách rodinných domů.
Příštích pět
dnů trávíme opět v rajském prostředí pláže Paradise.
Modrozelená voda přirozeně láká ke koupání a zlaté slunce k
lehkému osmahnutí obnažené kůže. Voní tu borovice a kvete
vřes. Samostatnou kapitolou jsou zajímavě probarvené skály. Sem
tam nás navštíví bílý racek a jednou se mi tu podaří
zahlédnout i metr dlouhého hnědě béžového hada. Zkrátka a
dobře, ráj jako vyšitý.
Stává se, že se
klidná hladina zvlní a moře pořádně rozburácí. Milovníci
adrenalinu toho musí samozřejmě využít. Nerovná pranice s
dovádějícím vlnobitím málokdy končí vítězstvím člověka,
ale pokud se provozuje v přiměřené míře, bude nepochybně
patřit k nejhezčím zážitkům letošních dovolenkových
kratochvílí.
Rajská pospolitost
soustředěná na severní skalnaté výspě je přiměřeně pestrá.
Vedle domácí řečtiny se tu ozývá němčina,
angličtina ,rumunština i bulharština. Zástupce Slovanů zde
reprezentují Slováci, Češi, Srbové a také bohorovná rodinná
sešlost Ukrajinců, která, na rozdíl od ostatních, nectí žádná
psaná, natož nepsaná pravidla. Ze vzpomínek jen tak nevymizí
pohled na dvě vnadné děvy značně mladistvého vzhledu. Tato Boží
stvoření berou igelitový pytel, do kterého postupně soustřeďují
veškeré mořem vyplavené odpadky. Nejsou při tom zohyzděná
žádným tetováním, piercingem a přirozeně ani textilem.
Představují tu naturismus v jeho nejušlechtilejší podobě.
Je tady poslední
den. Moře se loučí naprosto klidnou tyrkysovou hladinou a lehce
mlhavým oparem. Polední teploty, tak jako ve všech minulých
dnech, šplhají nad tropickou hranici. Nápadně se krátící
zářijový den se však už podepsal na nápadně menší
návštěvnosti. Slunce zapadá a my se naposled zastavujeme v
jediném obchodě v dědině. Postarší majitelka, která s
přehledem šermuje nejužívanějšími českými výrazy, posmutní
a vrhá se mé překvapené manželce kolem krku. Bez okolků ji
zásobuje řadou polibků a s upřímným výrazem tváře popřává
konečné „jasás“ doplněné českým „na shledanou“. S
takovým přístupem se ve vyhlášených rekreačních centrech jen
tak nesetkáte.
Po jedenácti dnech
absolutní pohody přichází závěrečné ráno. Ještě za tmy se
přemístíme k přístavišti, kde nás už očekává obrovitý
převozník. Thassos i se svým rájem necháváme za zády. Z
východní hladiny se klube sluníčko a na pozdrav mávají rackové.
Míříme na sever. Zdá se, že na obvyklé třicítky můžeme
zapomenout. Domovina hlásí déšť a deset nad nulou...
(-: :-)