NA THASSOSU RÁJ
 

 

Paradise je jednou z nejkrásnějších pláží nejsevernějšího řeckého ostrova Thassos. Jako ve správném ráji tu jsou stromy, hadi i fíkové listy. Pokud se zde vyskytnou i Evy a Adamové, zpravidla je úspěšně ignorují.

 

  

Dříve než se do zmíněného pozemského Edenu dostaneme, musíme s mojí krásnou chotí přeletět Balkán, u jeho makedonských břehů se nalodit na trajekt a poté malým mikrobusem kopírovat část východního pobřeží. Těsně poté, co se úspěšně přemístíme do vesničky Kinira, má naše nešťastné přibližovadlo dopravní nehodu. Napálí do něj přímo z garáže málo pozorná řidička osobního automobilu. Odnáší to naštěstí jen pomačkaný bok mikrobusu a pohmožděná horní končetina jedné z pasažérek. Shodou okolností je zdravotní sestrou a navíc pochází přímo z našeho města.

 

 

 

 

 

 

 

 

Klidnější lokalitu bychom na ostrově bezesporu nenašli. Pod kilometr vysokými skalnatými kopci se usadilo pár desítek domů a několik nevelkých hotelů či penzionů. Naše budoucí útočiště se pyšní sympatickým názvem Sylvia a leží sotva padesát metrů od mořské hladiny. V jeho těsném okolí najdeme superčistý bazén a vzorně udržovaný trávník s rozhozenými bílými stolky a tmavě modrými lehátky. Celému areálu vévodí prastará oliva. Poskytuje příjemný stín i známé zelené plody.

 

 

 

Rodinný hotel obhospodařuje třígenerační příbuzenská pospolitost. Příliš nemluví, zato neustále pilně maká. Ráno nachystá švédské stoly, večer ukuchtí teplou večeři. Zatímco by moje maličkost přivítala daleko méně masitých pokrmů, většina účastníků je navýsost spokojena. Až na malé výjimky se totiž v jídelně schází česky mluvící pospolitost. Jídla jsou vždy výtečně ochucená a jejich součástí je pro našince nezvyklý podíl ovoce a zeleniny. Kdo se chce seznámit s typicky řeckou kuchyní, je bezpochyby ne té nejsprávnější adrese.

 

Náramné štěstí máme rovněž na své sousedy, vlastně sousedky. Přestože Marie a Helenka, dámy v nejkrásnějším věku, pochází z opačného konce vlasti praotce Čecha, náramně dobře si rozumíme. Jsou absolutně bez bezproblémové a oplývají vzácným smyslem pro humor. Nikoho lepšího jsme si prostě nemohli přát.

 

 

Pokud někdo touží po romantické večerní procházce, měl by si přibalit čelovku. Promenáda po mořském pobřeží je osvětlena pouze nebeskými zdroji. Vede po vyšlapaném chodníku, občas i po polní cestě. Místo připitomělých tónů diskotékových tam-tamů tu šumí vlnící se voda a cvrlikají cikády. Růžově fialová lavička s pomalovaným srdíčkem zve k tichému posezení. Jak dokazuje náš případ, využívají ji nejen mladé perspektivní páry, ale i lehce přezrálé dvojice po sezóně.

 

 

 

 

Vlídně tiché večery střídají nádherně prosluněná rána. Červený kotouč se klube přímo z protější hladiny. Poté, co důstojně vystoupá kousek nad obzor, začne nasvěcovat i hornaté východní stráně.
 

 

 

 

 

 

 

 

Kinira začíná ožívat. Staré olivy, fíkové stromy i koruny s granátovými jablky vítají nový den. Lufťáci, tedy, jen někteří, opouštějí vyhřáté pelechy a dopřávají si mírně slané osvěžení. Bylo by škoda té nádhery nevyužít.

 

 

 

 

 

 

 

Po vydatné snídaní zpravidla vyrážíme do ráje. Zmíněná pláž Paradise je odtud asi dva a půl kilometru. Vypadá to, že jsme jedinou dvojicí, která se tam přemísťuje po svých. Asfaltová silnice sice není tou nejvhodnější variantou, ale jiná se, žel, nevyskytuje. Její bezprostřední okolí však nabízí bezpočet lákadel. Vinné hrozny, dozrávající fíky i náramně sladké ostružiny bývají pravidelným a docela milým dozvukem v jídelně servírovaného ranního menu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Hlavní část zdejšího ráje tvoří klasická písčina s pravidelnými řadami slunečníků. Což je přesně to, co nás na přímořských dovolených děsí. Takže se velice rychle přesouváme k nedalekým skalnatým zákoutím. Parádní zátoka má skvělý přístup do vody a přímo pohádkové okolí. Pro příštích devět deset dnů se stane tím, čím má pravý „paradise“ oplývat. Lidí je tu tak akorát, a jak se zdá, patří k naší krevní skupině. Tedy k té, které je nedotčená příroda bližší než gastronomický servis a vyumělkované pohodlí.

 

 

 

Po několika dnech rajského lenošení si dopřáváme lehký poznávací zájezd. Plně obsazený autobus tvoří česko-anglické osazenstvo se dvěma průvodkyněmi. Postupně objedeme celý ostrov, abychom si na stokilometrové cestě dopřáli několik nedlouhých zastavení.

 

 

První štací je romantické městečko Panagia. Úzkými uličkami, kterými se těžce prodírají osobáky, skútry, autobusy i nebozí pěší turisté se dá protáhnou hned k několika zajímavostem. Začínáme, jak jinak, než u „Pramene lásky“. Kdo se z vydatného vodního zdroje napije, je s ním prý až do konce života k nevydržení. Z naší výpravy neodmítá nikdo. Přestože se v drtivé většině jedná o úctyhodné kmety zdobené pleší či šedinami a obdobně letité dámy s pestrobarevnými přelivy.

 

 

 

 

 

Případné vybujení vášní má zjemnit návštěva řeckokatolického kostela. Modrobílý interiér s vyobrazenými biblickými výjevy patřičně kultivuje ztichlou zájezdovou pospolitost a tak se po chvilkové meditaci může vyrazit k dalším zajímavostem.

 

Tak jako všude ve Středozemí, je i na Thassosu v hlavní roli olivový strom. Muzeum, které poté navštěvujeme, přibližuje staré, ale i docela nedávné způsoby získávání známého oleje. Ať už bylo zařízení poháněno vodním kolem nebo pozdější elektřinou, vždy se jednalo o produkt dokonale panenský. Navzdory tomu, že při jeho výrobě nemusely nutně asistovat panny či jejich pánské ekvivalenty.
 

 

 

 

Z Panagie se dá prý za pouhé čtyři hodiny vystoupat na nejvyšší bod ostrova, dvanáct set metrů vysokou horu Ypsarion. Její skalnatý štít je vidět přímo z městských uliček. Být tady bez mé choti, určitě bych se tam vydrápal. Život je však o kompromisech a tak nasedám do busu a nechávám se ve společností věkově srovnatelných smrtelníků poslušně unášet dál.
 

 

 

Smaragdově zelený východ ostrova je po čase vystřídán černohnědo okrovým jihem. Hlavní zásluhu na tom má loňský požár, se kterým si prý domorodci nevěděli rady. Proto i o letošním horkém létě platí velepřísný zákaz rozdělávání jakýchkoliv venkovních ohňů. Odhození nedopalku cigarety se tady po zásluze trestá velice citelnými peněžními tresty, možná, i vězením.
 

 

Letovisko Alikes, které je naší další zastávkou, nenabízí jen bohapusté lelkování na pláži, ale i poučnou procházku po okolí. Může obsahovat návštěvu archeology odkrytých památek starověku, nahlédnutí do zatopeného mramorového lomu i letmé nakouknutí do miniaturní jeskyně, která posloužila jako malý, ikonami vyzdobený svatostánek.

 

 

 

 

 

Monastýr archanděla Michala mají co nevidět zavírat, a tak se u vchodu velice svižně nasoukáme do nachystaných sukní či pánských kalhot. Netuším proč, ale pohled na odhalená kolena či ramena by zmíněný Boží posel asi nesnesl. Slušivě oděni se poté noříme do potemnělého interiéru prastarého chrámu, který by měl kromě nějaké relikvie z Kristova kříže nabízet i několik obrazů z posvátného poloostrova Athos, který je odtud mírně viditelný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Posledním zastavením je vychvalovaná pláž Psilli Amos. Netuším, co je na ní až tak výjimečného. Podle mého pohledu se jedná o klasickou velkoopékárnu se slunečníky a absolutní absencí soukromí. Pokud je tady něco zajímavého, pak by to mohla být jemně barevná mramorová plotna při jednom z okrajů.

 

 

Bez velkého zdržování prosvištíme doporučovanou tavernou a zastavujeme u prázdného stánku s občerstvením. Řecký salát, který nám po chvilce čekání borec přinese na stůl, je vzhledem i chutí poněkud jinde než jeho obvyklá česká varianta.

 

Zbylou půlhodinku trávíme stranou rekreačního ruchu na poněkud nehostinném skalnatém pobřeží. Kromě zajímavých kamenných reliéfů jsou tu k vidění i poměrně rozlehlé mramorové podloží vyzdobené sympatickým barevným žilkováním.

 

 

 

 

 

 

 

Dodnes funkční lom na zmíněný stavební materiál zahlédneme až nad hlavním městem s názvem Limenas. Sněhobílé bloky úctyhodných rozměrů tu čekají na své adresáty. Pro domorodce prý toto ušlechtilé kamenivo není žádnou vzácností. Docela běžně je prý využíváno i při stavbách rodinných domů.

 

 

Příštích pět dnů trávíme opět v rajském prostředí pláže Paradise. Modrozelená voda přirozeně láká ke koupání a zlaté slunce k lehkému osmahnutí obnažené kůže. Voní tu borovice a kvete vřes. Samostatnou kapitolou jsou zajímavě probarvené skály. Sem tam nás navštíví bílý racek a jednou se mi tu podaří zahlédnout i metr dlouhého hnědě béžového hada. Zkrátka a dobře, ráj jako vyšitý.
 

 

 

 

 

 

 

 

Stává se, že se klidná hladina zvlní a moře pořádně rozburácí. Milovníci adrenalinu toho musí samozřejmě využít. Nerovná pranice s dovádějícím vlnobitím málokdy končí vítězstvím člověka, ale pokud se provozuje v přiměřené míře, bude nepochybně patřit k nejhezčím zážitkům letošních dovolenkových kratochvílí.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rajská pospolitost soustředěná na severní skalnaté výspě je přiměřeně pestrá. Vedle domácí řečtiny se tu ozývá němčina, angličtina ,rumunština i bulharština. Zástupce Slovanů zde reprezentují Slováci, Češi, Srbové a také bohorovná rodinná sešlost Ukrajinců, která, na rozdíl od ostatních, nectí žádná psaná, natož nepsaná pravidla. Ze vzpomínek jen tak nevymizí pohled na dvě vnadné děvy značně mladistvého vzhledu. Tato Boží stvoření berou igelitový pytel, do kterého postupně soustřeďují veškeré mořem vyplavené odpadky. Nejsou při tom zohyzděná žádným tetováním, piercingem a přirozeně ani textilem. Představují tu naturismus v jeho nejušlechtilejší podobě.
 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

Je tady poslední den. Moře se loučí naprosto klidnou tyrkysovou hladinou a lehce mlhavým oparem. Polední teploty, tak jako ve všech minulých dnech, šplhají nad tropickou hranici. Nápadně se krátící zářijový den se však už podepsal na nápadně menší návštěvnosti. Slunce zapadá a my se naposled zastavujeme v jediném obchodě v dědině. Postarší majitelka, která s přehledem šermuje nejužívanějšími českými výrazy, posmutní a vrhá se mé překvapené manželce kolem krku. Bez okolků ji zásobuje řadou polibků a s upřímným výrazem tváře popřává konečné „jasás“ doplněné českým „na shledanou“. S takovým přístupem se ve vyhlášených rekreačních centrech jen tak nesetkáte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Po jedenácti dnech absolutní pohody přichází závěrečné ráno. Ještě za tmy se přemístíme k přístavišti, kde nás už očekává obrovitý převozník. Thassos i se svým rájem necháváme za zády. Z východní hladiny se klube sluníčko a na pozdrav mávají rackové. Míříme na sever. Zdá se, že na obvyklé třicítky můžeme zapomenout. Domovina hlásí déšť a deset nad nulou...

 

 

 

 

 

(-:  :-)