Kolmo kolem břehu Baltu

Rally Kolobrzeg I

Pokud se jede do Polska, tak většinou za nákupy. O tom, že tam mají i moře se sice ví, ale skoro nikdo z České kotliny k němu nejezdí. Sehnat doma mapu polského pobřeží je v tuzemsku věc nemožná. Navzdory tomu vyrážíme právě na zmíněný sever. Přibalíme sedmero bicyklů, ověšíme jimi devítimístného mercedesa a pátého dne osmého měsíce se v počtu osmi duší vydáváme na osm set kilometrů dlouhou pouť k neznámému baltskému břehu. Jako startovní pozici si vybíráme město s příznačným názvem Kolobrzerg. Má ve svém názvu jak kolo, tak i břeh, podél něhož na onom kole pojedeme.

 

Z Meziříčí Valašského se postupně dostáváme do Medzyrzyczy polského. Doplníme pohonné hmoty jak pro auto, tak i pro naše tělesné schránky a pádíme až k německé hranici. Dostáváme se na sotva postřehnutelný Volyňský ostrov a až tady nás napadá mírná změna původního plánu. Vystartujeme na kolech už odsud a potom se uvidí. Zatím jsou však tři v noci a venku tma jako v pytli.

 

Díky mobilním aplikacím několika map se nám po čase daří najít jakž takž zapomenutý kout za dědinou. Opouštíme útulný interiér našeho přibližovadla a na zbytek noci se svěřujeme otevřenému prostoru. Ten však, jak se brzo ukáže, neumí ochránit před občasným deštíkem ani všudypřítomnými komáry. Většina to řeší vztyčením stanu, případně zalezením do auta. Pod širákem vydrží jen největší hrdinové. V tomto případě se jedná o sladěné manželské duo Stíhačky Jany a jejího oddaného Tomáše.

 

 

Nacházíme se na výsostném území Woliňskiego parku narodowego, a tak se pátraní po cestě k moři mění v detektivku. Veškeré náznaky komunikace k Baltu střeží zákazy vjezdu či bytelné závory. Nezbývá než zaparkovat poblíž letoviska Miedzyzdroje a k vodě se spustit nejbližší pěšinou. Sundáváme bicykly, nacpáváme se posledními zbytky české domácí kuchyně a poté už svá těla i nablýskané bicykly stavíme na pomyslnou startovní čáru.

 

 

 

Protože jsme žili v domnění, že největším kopcem na polské přímořské trati může být nanejvýš nějaký krtinec, zažíváme hned v prvních metrech jízdy nečekané překvapení. Chodník nejdříve stoupá do lesa a poté dost znatelně klesá k pobřeží. Trasa je navíc vyzdobena úhlednými schůdky, takže naše klikaté drkotání mezi spořádaně korzujícími davy budí nemalé pozdvižení.

 

 

 

Konečně jsme u vody! Staré lázeňské městečko, které až do konce Druhé světové patřilo Germánům dnes navštívila snad polovina polské populace. Smečka vrávorajících bicyklistů se mezi slušivě oháknutými domorodci vyjímá stejně zdařile jako demonstrace komunistů na vatikánském náměstí, a tak hledíme co nejdříve zmizet z jejich dohledu. Naneštěstí se už nacházíme na písečné pláži, takže jakýkoliv zrychlený přesun se jeví jako značně problematický.

 

 

 

Postupně ubývá lidí a tak se pokoušíme o první cyklojízdu po plážovém podloží. Jak se ukazuje, nebude to žádné lážo plážo, ale dosti slušná zabíračka. Někde kolo jakž takž jede, jinde se neúprosně boří do sypkého písku. Občasná tlačenka je proto zcela nevyhnutelná.

 

 

Jako daleko nejvýhodnější varianta se jeví jízda v co nejtěsnější blízkosti šplouchající vody. Někteří borci to neřeší a berou to přímo mělkým mořem. Co na slanou vody řeknou nechráněné útroby bicyklů, ukáže až budoucnost. Každopádně se při tomto stylu jeví kola jako přenádherně vymydlená.

 

 

 

Překonáme nějakých pět šest kilometrů a na pláži už nejsou skoro žádní lidé. Z pravé strany strmí stometrové útesy, z písku vyčnívají větší či menší balvany a celé pobřeží ještě zdobí vybělená torza někdejších vzrostlých stromů. Občasné zpestření způsobí i sem tam nějaký sesuv nepevného svahu, který je třeba obejít zpěněnou mořskou hladinou.

 

 

 

 

Přestože letošní plážová premiéra nemá chybu, začíná se nám po nějakých sedmi kilometrech komplikovaného posunu docela zajídat. V dálce zahlédneme první odbočku a tak míříme přímo k ní. Pracně vytlačíme kola po dřevěném schodišti nahoru a ocitáme se u otevřené branky. Neohrožený Milan vklouzne přes veškeré zákazy dovnitř. V tom se ale zvedne vítr a milou branku za ním zaklapne. Náš reprezentant se tím okamžikem dostává do zajetí. Přelézt třímetrový plot jištěný ostnatým drátem je nemožné a klikou či klíčem zmíněná branka neoplývá. Technicky zdatný Tomáš se snaží svého soudruha ze spárů baltického vězení ze všech sil zachránit, jeho snahy jsou však absolutně marné. Naštěstí se po chvíli na scéně objevuje skupina lufťáků s lehátky doprovázená nějakým zřízencem. Tan však lapeného narušitele nedotknutelného sídla Národního parku kupodivu netrestá, ale s úsměvem na rtech jej vypouští na svobodu. Sympatičtí domorodci navíc doporučují zkrácení trasy přes zmíněný, přísně střežený areál. Nejvyšší náčelník, kterého se talentovaný vyjednávač Milan snaží později obměkčit, však trvá na svém. Žádné výjimky neplatí, pokud se chceme dostat ze spárů chráněného území, nezbývá než překonat další dva kilometry písečné pláže. Někteří to zvládají v sedlech, většina však používá poněkud zdlouhavou, ale osvědčenou tlačenici.

 

 

 

Letovisko Wiselka nabízí nejen slalom mezi polehávajícími rekreanty, ale především tolik očekávaný exit z přímořského zajetí. Vytlačíme kola na vysoký břeh a šlápneme do pedálů. Po písečné anabázi se ocitáme na pevné půdě. Nestačíme se divit. Přestože vede pěšina do kopce, kolo jede jakoby samo. Značená cesta meandruje voňavým borovicovým lesem, pofukuje tu lehký mořský vánek a v korunách zpívají nebeští ptáci.

 

 

Netrvá to však dlouho, a pohodová projížďka se rázem mění v galeje. Chodník se zakusuje do takového krpálu, že jej není s to zdolat ani náš nejzdatnější vrchař Tom. Takto jsme si tedy Polsko určitě nepředstavovali!

 

 

Cesta nevedla nahoru jen tak pro nic za nic. Na samotném vrcholu, který se nachází v úctyhodných devadesáti metrech nad mořem ční k nebi kamenný maják. Jeho signální světlo je prý vysíláno z největší výšky na celém polském pobřeží.

 

Pokračujeme dál. Chvíli silnicí, chvíli lesními cestami či úzkými chodníky. Občas musíme projet vesnicí či nějakým letoviskem. Netrvá dlouho a jsme v cíli dopolední etapy.

 

Přibyli jsme do městečka Dziwnow. Je to divné, ale za nic ne světě se nemůžeme dovolat našemu doprovodnému týmu. Zkoušíme to několikrát hned z několika mobilů, ale pořád nic. Kdybychom však nevolali přes telefon, určitě by nás slyšeli. Antonín s Lukášem totiž čekají hned za zvedacím mostem. Ten je patrně z nějakých bezpečnostních důvodů chráněn před radiovými signály.

 

Dopřáváme si lehký odpočinek spojený s nezbytným doplněním kalorií. To, co nám v tuto chvíli také dost chybí, je nějaká turistická mapa. Přestože se nacházíme v rušném letovisku nacpaném bezpočtem lufťáků, nic mapě podobného tu nemají. Nezbývá, než se i nadále spoléhat na nahrané mobilní aplikace.

 

Přeplněné pestrobarevné Las Vegas střídá zelený tichý les. Působí jako lék na tělo a balzám na duši.

 

Nedá nám to, abychom se nespustili zpátky k vodě. K našemu překvapení je jen trochu slaná a docela teplá. Koupací premiéra v baltských vlnách se nepochybně zařadí k těm nejkrásnějším přímořským vzpomínkám na letošní putování.

 

 

Abychom se dlouho nepohybovali v pozitivním rozmaru, přichází po chvíli menší zádrhel. Lucyna, životní souputnice již vzpomínaného Milana, registruje při jízdě lesem duševní problém. Defektu se efektivně ujímá její jmenovaný partner a tak je co nevidět zalepená duše na ráfku a Lucynina duše v peří. Můžeme opět v poklidu pokračovat dál.

 

Doprovodné duo nám hlásí polohu prvního nocležiště. Nedá se nic dělat, ale vzhledem k aktuální okupaci pobřeží mořechtivými davy, musíme do kempu. Nachází se v Rewalu. Není dvakrát levný, zato má teplou vodu, splachovací záchody a elektrické přípojky na dobíjení mobilů. Mořské pobřeží je navíc hned za jeho plotem.

 

 

Být u vody a nechat si ujít západ slunce za jeho hladinu by muselo být neodpustitelným hříchem. Jana sice přichází s nabitým foťákem, ale s křížkem po funuse, nicméně i tak má možnost nasát něco z neopakovatelné atmosféry právě končícího dne. Ten dnešní byl pestrý a proto nádherný. Stojí za to za něj poděkovat. Adresáta si už musí najít každý sám…

 

 

Obecná většina jde ráno pod sprchu, pár bláznů dává přednost čerstvějším mořským vlnám. Pláže jsou teď liduprázdné a svobodný pohyb s absencí textilního pokrytectví bezproblémový. Kromě jednoho případu, kdy se moře nesnesitelně vzdálí od kempu, se tento osvěžující rituál stane pro moji stařeckou maličkost pravidelným vítáním právě probuzeného dne.

 

Včerejší etapu vnímáme jako neplánovanou předehru k chystanému hlavnímu dějství. Nasedáme proto opět do našeho mercedesu a s veškerou výbavou se posunujeme o nějakých šedesát kilometrů dál. Na okraji Kolobrzegu se tedy stavíme na původně zamýšlenou startovní čáru s předpokládaným cílem na cípu Helské kosy. Máme na to o jeden den méně, ale neměl by být problém celou trasu v pohodě zvládnout. Zvláště když v týmu, kromě nejmenovaného sedmdesátníka, není žádný výrazně zpomalovací element.

 

 

 

Kolem břehu z Kolobrzergu vede parádní cyklostezka. Proudí po ní namakaní borci, barokní dámy, vychrtlí staříci, vnadné dorostenky i snaživí žáci základních škol. V blízkém dosahu je totiž celý řetězec přeplněných rekreačních zařízení. Projet jimi a přitom nesrazit k zemi nějakou méně pozornou kobietu se rovná téměř zázraku. Zdejší pláže pak připomínají nacvakanou krabičku pestrobarevných sardinek. Vybrat si tady dovolenou na zotavenou vyžaduje bezpochyby následnou lázeňskou léčbu doplněnou nezbytnými psychoterapeutickými procedurami.

 

 

 

 

Ale i tady se najdou oázy klidu a nevyumělkované pohody. Zelené mokřady ve stínu stromů či modrá jezírka s kachnami a labutěmi spolehlivě vyváží stresy pochytané při zdolávání zdejších poblázněných “LasVegasů“.

 

 

 

Tu a tam se značená cesta odkloní a zavede našince do otevřené krajiny. Polní cesty bývají prašné a často plné výmolů. Jinde se komunikace právě opravuje a tak našinci nezbývá než se pár kilometrů proplétat mezi hromadami štěrku, zapocenými cestáři, udýchanými silničními stroji a rachotícími náklaďáky.

 

 

Na to, že jsme v nejkatoličtější zemi Evropy, jsme zatím moc kostelů nepotkali. Ten, kolem kterého projíždíme v Mielnu, však stojí za zastavení. Je to dokonalá protiváha všeho, co se děje kolem něj. Vejít z velehlučné ulice plné nezajímavých bezduchých tretek do ticha chrámového interiéru je jako nebe a dudy, případně přesně naopak.

 

 

 

Víceméně pravidelné střídání lesů a „vegasů“ pokračuje dál. Trasa je přítažlivá právě svojí pestrostí. Kontrasty ticha a ruchu, zeleně a křiklavých barev způsobují, že se putující bicyklista ani chvíli nenudí.

 

 

 

 

Po poměrně úzké šíji mezi Baltem a Jamnským jezerem se dostáváme k Lazům. V otevřené hospůdce si vybírám krmi z rybího menu a na vytrvalé doporučování labužnicky nadané Lucyny to jistím lákavě vyhlížejícím goferem. Musím potvrdit, že jak dary moře, tak dary polí a lesů se ve zdejším podání jeví jako nanejvýš vydařené. Přitom za ceny mírně nižší než v je obvyklé v českých luzích a hájích, potažmo jejich přilehlých vývařovnách.

 

 

 

Abychom se dostali do letoviska Dabki, musíme se opět protáhnout kosou mezi dvěma hladinami. Tentokrát tu nevede cyklostezka, ale jenom chodník pro pěší. Tušíme, že se můžeme dočkat menších dopravních problémů. Za hranicí Lazů zpevněné cesty končí a nastupuje už důvěrně známý písek. Úzké pěšiny v borovicovém lese zdoláváme poměrně bravurně, protože poskytují travnatý podklad. Ten však postupně ustupuje vzpomínané sypké hmotě. Nástup slušné porce další tlačenky tak už visí ve vzduchu.

 

 

 

Červená trasa nás hlubokým pískem svádí na širokou pláž. Tady už musí i ti největší fanatici z kola ven. Pěší posun je sice pomalý, ale nikoliv nezajímavý. Celé pobřeží je přikrášleno pravidelnými řadami dřevěných kůlů sahajících daleko do moře. V kombinaci se zelenými řasami a vybroušenými tvary se zvýrazněnými léty tvoří nevšední, někdy až fantastické výtvarné kreace.

 

 

 

 

 

 

Na pláži jsou k vidění i vlnami vyplivnuté ukázky vodního života. Někde průhledné medúzy, jinde stříbrné rybky protáhlých tvarů. Dál od vody se promenádují nejrůznější brouci a další suchozemská havěť. Není špatné občas zpomalit a zadívat se do detailů…

 

 

 

 

V některých místech ustupuje obvyklý písek drobnému kamení. To hraje hned několika odstíny tlumených zemitých barev. Lucynu to nenechává klidnou a vytrvale se shýbá k zemi. V dlani jí přibývá zlatožlutých oblázků. Je přesvědčena o tom, že se jedná o jantar. Baltské pobřeží je ostatně jeho nejznámějším nalezištěm.

 

 

 

 

Po několika kilometrech přívětivé tlačenice se rýsuje úniková cesta na druhou stranu. Vytlačíme bicykly na nejvyšší bod a nestačíme se divit. Hned pod námi se nachází více než sympatický kemp. Je malý, poměrně levný a dokonale poklidný.

 

 

 

Pokud tu nastává nějaký problém, pak je to navedení Antonína s jeho doprovodným mercedesem. Všecky komunikace mířící tímto směrem jdou do ztracena či oplývají zákazy vjezdu. Vytrvalá telefonická navigace fenomenálně nadaného Lukáše se i po hodině pokusů jeví jako neúčinná, a tak nezbývá, než pro bloudícího šoféra zajet na kole. Otec se synem se nakonec v cizině potkávají a poté už svorně míří do zmíněného útočiště.

 

Na zelené louce se postupně zvedá do vesmíru čtveřice oblých stanů. Vaří se večeře a chystají místa k nočnímu odpočinku. Na nebe vyplouvá nápadně veliký měsíc. Právě dnes se jedná o jeho částečné zatmění.

 

 

Stačí vyběhnout o pár desítek metrů výš a na opačné straně můžeme pozorovat dnešní sluneční loučení. Obdivuje se mu nejen pár romantiků druhu homo sapiens, ale i ztichlá skupina mořských racků. Denního světla postupně ubývá. Za chvíli už vládne nad zemí jen bledá záře stoupajícího měsíce. Vypadá to, že právě dnes by mohl být v úplňku.

 

 

 

Ráno jsem zpátky na pláži. Vidím, že mě kdosi předešel. Jana si dnes přivstala a užívá si nádherné ranní samoty. Samozřejmě, že ani moje maličkost si špetku tohoto blaha nenechává ujít. Moře je absolutně klidné a křest ponořením až nečekaně příjemný.

 

 

 

 

Ranní procedury spojené s přípravou snídaně a následným balením se pravidelně protahují k deváté hodině. Poté už se opět naskakuje do sedel a šlape do pedálů. Přestože jsem je, jakož i další pohyblivé části důkladně promazal, ozývá se odněkud nevábný zvuk podobný ptačímu cvrlikání. Což nemusí být na škodu, protože při průjezdu „LasVegasy“ nemusím vyluzovat další varovná znamení.

 

 

 

Hrbolatou silničkou se z Dabkovic posuneme k Dabkám a poté už nabíráme směr k přístavnímu městu Darlowu. Ukázková cyklostezka nedávného data zrození však končí v poli. Nezbývá než se vrátit a zmíněné přímořské sídlo dobýt menší oklikou.

 

 

Někdejší sídlo vévodů Pomořanska se může pochlubit parádním zámkem, jakož i dalšími historickými budovami. Coby nefalšovaní suchozemci se necháváme zmámit především zdejším přístavem. Parkuje zde pestrá řada nejrůznějších plavidel počínaje rybářskými bárkami a konče funkční replikou pirátské plachetnice.

 

 

 

 

Na programu je průtah další šíjí, tentokrát podél jezera Kopaň. Ani tentokrát neodoláváme naléhavému volání blízkého moře a písečnou výspou se spouštíme k jeho svůdné hladině. Udělali jsme více než dobře. Původně zamýšlená koupací lokalita poblíž Jaroslawiece se totiž později ukázala jako nesnesitelně přelidněná.

 

 

 

 

 

 

 

Obávaný úsek procházející úžinou mezi mořem a jezerem je však líbezným překvapením. Cesta byla zpevněna betonovými panely a tak jen občas musíme překonávat zpomalující písečné retardéry. Jet jako podle pravítka je sice trochu nuda, zato kilometrů teď více než zdárně přibývá.

 

 

 

 

 

 

Později se opět uchylujeme na důvěrně známé komunikace, kdy se více či méně hluboký písek střídá s více či méně hrbolatým tvrdším podložím. Netrvá dlouho a jsme na široké autostrádě. Po obou stranách jsou zaparkována obytná i obyčejná auta, což avizuje neklamnou blízkost mořského pobřeží. Následná sondáž dokazuje, že tu tísní hlava na hlavě. Ještě, že jsme dorazili vykoupaní!

 

 

 

Na chvíli zastavujeme u naší doprovodné mobilní základny. Toník se uchýlil do blízkých lesů a v z jejich útrob vylovil pár příspěvků ke dnešní večeři. Borovicové porosty tu zdobí nádherné mechové polštáře vyšperkované zelenými ostrůvky růžově kvetoucího vřesu.

 

 

 

Samotný Jaroslawiec je odtud sotva pár nekomplikovaných kilometrů. K nebi tu ční další ze štíhlých majáků a z hospůdek a krámků se šíří lákavé vůně osmahlých výtvorů zdejších kuchtíků. V jednom z podobných zařízeních zakotvuje i naše potulná pospolitost. Opět se vrháme hlavně na místní speciality. Neukojitelná zvědavost svádí Lucynu k ochutnávce zdejšího boršče. Čeká ji však poněkud nemilé překvapení. Namísto tušené střapaté směsi řepy, masa, zelí a smetany se jí dostává vínově červené tekutiny bez jakéhokoliv náznaku nějaké pevné složky. Odvar sice chutná výtečně, ale boršč takřka vůbec nepřipomíná.

 

 

 

Slušná venkovní teplota ve spojení s narůstající únavou a vydatným obědem dělá své. Naštěstí tu radní nechali pro uštvané poutníky udělat odpočinkové lavice. Nejpohodlnější možná nejsou, ale pro poledních dvacet bohatě postačí.

 

Poprvé jsme nuceni se poněkud odchýlit od Baltského nábřeží. Polští obránci raného kapitalismu tu totiž zřídili vojenský prostor. Uchylujeme se proto do vnitrozemí. Po silnicích, polních a lesních cestách, někdy i pěšinách se dostáváme do většího kontaktu s autentickým životem zdejších domorodců. Míjíme jejich stavení, potkáváme je u jejich polí a nasáváme nový ozón této zemědělsky zaměřené krajiny.

 

 

 

 

 

Současnost dodala zdejší tváři nový výrazný fenomén. Jsou jím především všudypřítomné větrné elektrárny. Názory na jejich pohlednost se mohou různit, ale ve využití zadarmo proudících větrů jsou na tom naši severní sousedé podstatně dál. Nepochybně i tady mazaně využili nabízených evropských dotací.

 

 

 

Nepřehlédnutelným krajinným prvkem jsou v Polsku i různá stromořadí. Je jen málo cest, kolem nichž by něco podobného nerostlo. Reliéf se v těchto končinách začíná poněkud vlnit a tak svým způsobem někde připomíná naši domovinu.

 

Zatímco se u nás podařilo komančům soukromé rolníky dokonale zlikvidovat, tady se z nějakého neznámého důvodu bolševik příliš nechytal. A tak se i dnes můžeme protahovat podél dávných a dodnes solidně udržovaných selských usedlostí. Je na ně bezesporu o mnoho sympatičtější pohled než na opuštěné či chátrající monumenty někdejšího českého socialistického zemědělství.

 

 

 

 

 

Jestliže jsme si celou dosavadní cestou stěžovali na nedostatek či totální absenci rozcestníků, pak ten, který se nám právě připletl do cesty, všecko vynahrazuje. To, že bludným cyklistům příliš nepomůže, je však už docela jiná kapitola.

 

 

Pomalu a jistě se blížíme k městu jménem Ustka. Patrně v něm ústí řeka Slupia, k jejímuž břehu jsme právě zavítali. Neregulovaný vodní tok se prodírá původním lesním porostem, který je součástí přírodní rezervace. Úzké pěšiny tu vedou nahoru i dolů a proto si tady připadáme jako na území důvěrně známé České republiky.
 

 

 

 

 

Na okraji zmíněného města nakoupíme zásoby proviantu a hned nato se pouštíme do pátrání po našem doprovodu. Měli by se nacházet někde v katastru obce Przewloka, ale protože jsme tu poprvé v životě, navíc neoplýváme stejnou mapou, tak se naše vzájemné nalezení jeví jako dosti obtížné. Po dobré hodině popojíždění a nekonečných telefonátů se konečně dopátráme ke společnému bodu na mapě a brzo poté i ke konečnému shledání.

 

Milana, našeho nenahraditelného přeborníka v oblasti zahraniční komunikace vysíláme do nedalekého soukromého kempu. Ten, díky svému šarmu a neopakovatelné výřečnosti v mžiku sjednává podmínky našeho dnešního ubytování a tak se neprodleně přesouváme k uzmutí co nejlepších pozic pro naše jednonoční stanování. Paní majitelku, obývající blízký malovaný dům však evidentně naštveme poté, co po ní chce náš bankéř Lukáš vrátit zbytek drobných, které jdou nad rámec dojednané ceny.

 

Nedaleké denní tábořiště s několika ohništi využíváme ke krátkému večernímu posezení. Hoří oranžová vatra, voní namodralý kouř a k hvězdnatému nebi se vznášejí červené jiskry. Končí nám už třetí den a my se pomalu převalujeme do druhé poloviny.

 

 

pokračování někdy příště