Kolmo kolem břehu Baltu

Rally Kolobrzeg II

 

Přestože je to k moři nějakých dvacet minut chůze, nenechám si ani tentokrát ujít možnost tichého ranního usebrání završeného oblažující mořskou koupelí. Společnost mi tentokrát dělá jen zadumaně soustředěný rybář, klusající plážový poběhlík a několik poletujících uchechtaných racků.

 

 

 

 

Tato pobřežní lokalita však nabízí i pár krajinářských zajímavostí. Do moře zde ústí klikatý sladkovodní potok a některé útesy vykazují neobvykle rezavé zabarvení. Dalo by se tady pobýt daleko déle, ale sedmdesátikilometrová porce dnešních kilometrů už netrpělivě čeká na své překonání. Vracím se zkratkou přes borové lesy zpátky k tábořišti a málem se mi v té placaté krajině podaří zabloudit. Jak se za chvíli ukáže, stejný problém potkal ve zhruba stejných místech i neohroženou amazonku Janu.

 

 

 

 

Než se vypravíme na další pouť, je vždycky nezbytné solidně naplánovat budoucí trasu. Nejmladší účastník výpravy u toho samozřejmě nemůže chybět. Čtení v mapách je totiž odjakživa jeho nejmilejším koníčkem. Co se týká navigace, na Lukáše jednoduše nikdo nemá.

 

Také dnes to bude o veliké objížďce. Nejdříve to vezmeme souběžně s mořem a později se stočíme k jihu. Ještě dřív než se tak stane, musíme překonat pár pohodových lesních úseků, několik písečných zpestření a také nějaký ten nezbytný komediantský „LasVegas“. Kromě toho se nám dostává ještě přednosti zastavení u neobyčejného sousoší. Nějaký tuzemský vyznavač cyklistiky tu viditelně vztyčil početnou rodinku několika velocipédů.

 

 

Blížíme se k hranici dalšího chráněného území. Slowiňski park narodowy zahrnuje velká jezera, rozsáhlé lesy, časté mokřady, ale především písečné duny, kterým se přezdívá Evropská Sahara. Máme se tedy oprávněně na co těšit a tak nám nevadí ani vstupné vybírané na zvláštní vrátnici.
 

 

 

Cyklostezka vedoucí parkem je přívětivě upravená a v těchto místech také poměrně dost frekventovaná. Klikatí se nádhernými lesy, v nichž se střídají porosty kapradin s několika druhy mechů. Občas se objeví vodní tůňka či zelení pokrytý vodní kanál. Dramatický nádech všemu dodají padlí lesní velikáni, které tu pochopitelně nikdo neodklízí.

 

 

 

Samostatnou kapitolou jsou zdejší jezera. Nejen ta obrovská jako je Lebsko či Gradno. Ta, u kterých na chvíli zastavujeme, obklopují trčící pahýly suchých stromů, polštáře zelených rašeliníků a porosty zakrslých bílých bříz. Z jejich vodní hladiny vykukují květy leknínů a stébla dalších vodomilných rostlin. Zdá se nám, že jsme se najednou ocitli někde na české straně daleké Šumavy.
 

 

 

 

 

 

 

 

Přijíždíme k plánované obědové zastávce v obci Smoldzino. Prozrazuje ji z dálky viditelná Gora Rowokow. Vypíná se do obdivuhodné výšky nějaké stovky metrů nad mořem. Na zdejší poměry něco jako Himaláje. Antonín nás už netrpělivě vyčkává u malé modré kapličky.

 

Dnešní doplnění kalorií se odehrává ve společnosti ručně vyřezávaných dřevěných soch. Prostorný stůl, který během konzumace okupujeme, hlídá svedená Eva s hadem, jablkem a nepříliš šťastným Adamem. Rajskou společnost však víceméně ignorujeme, protože naše chutě jsou zlákány až příliš lákavou nabídkou nejrůznějších pokrmů. Počínáme si podobně jako před časem naše vzpomenutá pramáti. Neodoláme, ochutnáme, a poté, stejně jako ona, za to poměrně draze zaplatíme.

 

 

 

 

Velice slušné cesty nás pak zavedou k roztomilému shluku parádně udržovaných starých chalup. Jak se co nevidět dovíme, jedná se o skanzen. Lidová architektura, kterou vymodeloval sám život, působí ladně, nevtíravě a vyvolává příjemný pocit vnitřní rovnováhy.

 

 

Rovnováhu jiného druhu však musíme udržovat jen několik kilometrů od skanzenu. Travnatý chodník tu střídají vyvýšená přemostění bažinatých úseků. Jízda si začíná nárokovat složitější terénní návyky. Jinak může našinec klidně skončit v blátivé černé kaluži.
 

 

 

 

 

To nejzajímavější má však přijít až o kousek dál. Budovatelům mostů buď došla prkna, peníze nebo trpělivost, a tak se musí cestovatel spokojit jen s vyšlapaným chodníkem. Ten naneštěstí protíná snad největší rašeliniště v okolí. Za blátivými úseky čekají více či méně hluboké prohlubně naplněné vodou a neskutečně černým bahnem. Ti, kteří i tady zůstávají v pedálech, si koledují o problém. V mém případě nejdřív přistane v kaluži ledvinka, později boční brašna a nakonec letí přes palubu i moje stařecké tělo. Podobně dopadá Milan a nepochybně i mnozí další opovážlivci. Blátem přizdobené dolní končetiny ještě svými bodci dolaďují všudypřítomní komáři a neuvěřitelně drzí ovádi. Vzpomínka na rezervaci s názvem „Bagna izbickie“ proto zůstane nezapomenutelná.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opouštíme svět zrádných bažin a pevnějšími cestami se posunujeme dál. Míjíme umělé vodní kanály se zemědělskými usedlostmi a opět vplouváme do nádherných borovicových lesů. Ty znovu ukrývají romantické tůně i rozlehlá jezera, která nám v mnoha případech připomínají už dříve jmenovanou Šumavu.

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco jsme ještě před chvílí operovali v mazlavém černým bahně, teď nám cestu zpestřují úseky se sypkým béžovým pískem. Máme tak opětovnou šanci k vybrušování techniky jízdy tímto, pro nás dost nezvyklým, druhem povrchu. Zjišťujeme, že je výhodné pořádně šlápnout do pedálů a i kdyby stálo v cestě cokoliv, zásadně držet bicykl v dokonale přímém směru. Dost často to ovšem nevyjde, takže i největší borci se musí občas snížit k nedobrovolné tlačence. V prostředí pohádkově krásných hvozdů, které nás tady obklopují, se však nemusí jednat o kdovíjak nepříjemnou záležitost.
 

 

 

Krajina se otevírá a pisty nás vedou do bezprostřední blízkosti rozlehlého jezera Lebsko. Svištíme docela slušnou rychlostí, když si kdosi z nás všimne na cestě pohozeného tmavého klacku. Poslední metry však prozrazují jeho poněkud neobvyklý tvar. Až rychlý návrat k neobvyklé překážce potvrdí neblahé tušení. Málem jsme tu převálcovali nádhernou, lehce obézní hnědočernou zmiji. Před jejím výskytem jsme byli ostatně už v předstihu dostatečně varováni.

 

 

Zatímco se empatická Jana rozplývá nad netušenou hadí krásou, nepolepšitelný provokatér Milan si neodpustí pokus o mírnou drezúru. Dráždění ocasních partií vybudí zatím klidného plaza k odpovídající reakci. Výstražně vztyčí hlavu a nepřeslechnutelným syčením dává najevo, že teď už končí veškerá legrace. Takticky vyklízíme pole a případné další dějství raději přenecháváme ostatním účastníkům zdejšího provozu. V této oblasti se jich už pohybuje docela velké množství.

 

Náčelník ubytování a motorizovaných přesunů hlásí úspěšný nález kempu na okraji městečka Leba. Uvítání je naprosto impozantní. Horkokrevní tuzemští chuligáni, nadopovaní patřičnou dávkou nějakého spiritusu, se před našima očima snaží dobýt do nedaleké chatky. Hlasitý křik a ohlušující randál postupně graduje, až nakonec vyústí v ostré řinčení skla. Potetovaní borci s vyholenými lebkami nám na klidu nepřidali. Příští noc totiž budou našimi nedalekými sousedy.

Nepříliš vábně vypadají také břízy, pod jejichž korunami stavíme své plátěné příbytky. Jsou právě okupovány nesčíslnou armádou drobných housenek. Z náramnou vervou se zakusují do hořkých listů a potom vytrvale padají na naši vztyčenou celtovinu. Celonoční rámus připomínající lehké krupobití je naštěstí lepší variantou než přisprostlé hulákání polozdivočelých polských mládežníků. Ti jsou později absolutně neslyšitelní. Patrně je zchladila zákonitá návštěva místní policie.

 

Většina z nás si ještě před zalehnutím dopřává lehkou vycházku do těžce přelidněných ulic zdejšího „LasVegas“. Vládnou tu korzující davy, jedovatě nasvícené komediantské atrakce a aby toho nebylo málo, nadšený národ ještě vysílá k nebi rozsvícené lampiony. Raději se rychle klidíme do poněkud klidnějších pozic našeho předchystaného budoucího nocležiště.
 

 

Dnešní ráno je o dost moudřejší včerejšího večera. Zasluhuje se o to nejen vydatná snídaně, kterou vybraní jedinci kombinují s jablůnecko-thajskou masáží, ale především náramně příjemná komunikace s partnerskou dvojicí sympatických Bělorusů. Ti nám mimo jiné radí, jak se načerno dostat do placených zón přilehlého národního parku.

 

 

 

Slowiňski park narodowy, jehož drahnou částí jsme včera projeli, má však v záloze ještě svůj nejpozoruhodnější trumf. Písečné duny, chcete-li, wydmy, patří k vůbec k největším na kontinentě. Přezdívá se jim po zásluze Evropská Sahara. Naskakujeme do sedel a míříme do pouště!

 

 

 

Pohodová cyklostezka končí v hlubokém písku. Následuje neskutečný krpál s velice slušným sklonem stoupání. Posunovat po něm své vlastní tělo už představuje poměrně úctyhodný fyzický výkon. Dotlačit nahoru i bicykly už málem hraničí s lidskými možnostmi. Jako jediní z přítomných jsme to nakonec dokázali. Ostatní museli své stroje zaparkovat v draze placených stojanech.
 

 

K pochopení atmosféry pouště je nezbytná osobní přítomnost. Žádná reprodukce ji není schopna bezezbytku přiblížit. Shodujeme se, že právě toto místo je zlatým hřebem celého přímořského putování. Máme ovšem štěstí. Zatím je tu jen pár desítek smrtelníků. Už za chvíli tu bude lidí jako much a největší středoevropská duna začne připomínat Václavák, či spíše bájné demonstrace někdejší Walensovy Solidarity.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco věkově mladší většina naší bicyklistické pospolitosti volí jistější návrat projetou trasou, moje stařecká maličkost se odhodlává k posunu po nevyzpytatelné pláži. Poté, co dotlačím své přibližovadlo ke kilometr vzdálené mořské hladině, opatrně zkouším, co vydrží zdejší pískové podloží. K mému milému překvapení je pevné a v naprosté pohodě unese nejen kolo, ale i muší váhu mé stařecké tělesné schránky. Sedmikilometrová sólojízda takřka prázdnou písčinou se tak zařadí k nejmilejším vzpomínkám na celé letošní cykloputování.
 

 

 

 

 

Sjíždíme se opět v Lebě, a kde jinde, než u oběda? Je nezbytné se pořádně naládovat, protože nás čeká poměrně dlouhý přesun k východu. A protože to bude zase tak trochu podél moře, nikdy nevíme, co nás na trase očekává.

 

 

 

Za zmíněným městem nás čeká poměrně bezproblémový přejezd otevřenou krajinou. Putujeme přes vesnice, mezi poli a podél líně tekoucích řek. O něco později se opět ocitáme v lese. Netrvá dlouho, a předjíždíme dvě nešťastně vyhlížející ztroskotankyně. Na jednom z vypůjčených bicyklů jim prasknul řetěz. Okamžitá česko-polská výpomoc se však zmáhá jen na jediné. Na vysvobození jmenované součástky z pevného sevření a popřání šťastné cesty zpátky do Leby. Pěšky to tam mají nějakých třináct čtrnáct kilometrů.

 

 

 

 

 

Náramně půvabné lesy však pokračují i dál. Tu a tam neodoláme, abychom na pár minut nezastavili.

Úroda borůvek, brusinek a dalších lahodných darů zdejších hvozdů příjemně zpestřuje jídelníček a evidentně pozvedá náladu. Ta mírně poklesne jen ve chvílích, kdy nás přepadne nevyhnutelné pěší překonávání písečných úseků.

 

 

 

 

 

Klikatá pěšina nás prostřednictvím technicky náročných pasáží posunuje až k samotnému moři. Zatímco ji většina úspěšně překonává v sedle, moje maličkost musí jít v jednom z prudších nájezdů z kola ven. Přistání na tváři matičky země je naštěstí bezproblémové. Měkký písečný polibek nebolí a nezanechává na těle ani ten nejmenší suvenýr.
 

Být opět u hladiny a nedopřát si smočení našich lehce zapocených tkání by bylo těžko odpustitelným prohřeškem. Jemně slané baltské wellness je sladce příjemné a navíc zadarmo. Stačí pár letmých křtů ponořením a unavený zaprášený hříšník zažívá znovuzrození.

 

 

 

Obávaná trasa do Debki se obejde bez depky i dalších nepříjemností. Krásnými lesními cestami a pěšinami se závratnou rychlostí řítíme k předposlednímu etapovému nocležišti. Překonáme sympatickou říčku a jsme na místě. Antonín tentokrát nestihl ani svou obvyklou okružní procházku.

 

 

 

 

Na rozdíl od včerejška dnes táboříme bez nenasytných housenek i postpubertálních chuligánů. Společnost nám dělají vysoké borovice i nízké porosty ostružin. Jejich zralé plody se stanou součástí večerního menu i zítřejší vydatné snídaně. Ještě než k ní dojde, čeká některé chudé romantiky posezení u ohýnku. Movitější labužnická většina zase dává přednost něžné ochutnávka zdejších goferů.
 

 

 

Na pořadu příštího dne je poslední, tedy šestá etapa. První kilometry vedou přes lesy i mezi poli k impozantnímu, moderně pojatému kostelu. Právě tento druh staveb patří v Polsku k nejpozoruhodnějším architektonickým výtvorům. Zatímco se poddajné ateistické Česko nechalo bez vážnějšího odporu převálcovat nájezdy rudých komančů, na katolickou velmoc severního souseda si až tolik netroufli.

 

 

Přímořskými pěšinami mezi břečtanovými lesy se posunujeme k mírně vyvýšené lokalitě s názvem Jestrebia Góra. Dál už musíme využít poměrně frekventované silnice. Netrvá dlouho, a jsme v patnactitisícovém Wladyslawowu. Pro lepší zapamatování mu říkáme Vladivostok. Mimo jiné proto, že leží takřka na konci našeho putování. Dál už čeká jen absolutně bezproblémová spanilá jízda čtyřicet kilometrů dlouhou Helskou kosou.
 

 

Katolický svatostánek, u kterého jsme na chvíli zaparkovali své unavené bicykly, byl vztyčen k nebi někdy v roce 1957. Tedy v době, kdy v českých luzích a hájích věšeli Horákové a jí podobné tmáře. Má údajně velice povedený interiér, ve kterém vynikají velice vzácné vitráže. Patrně si toto místo oblíbil i nejslavnější ze všech Poláků. Jan Pavel II. tu dodnes sedí na lavičce a nenuceně vybízí k přisednutí. Většina domorodců však v tuto dobu osedlává svá auta. Pomalu, ale jistě se posunuje do Helu, neboli do pekel…

 

 

 

 

 

 

 

Do pekelného města máme však namířeno i my. Starosti, jak tam protlačíme i náš mikrobus, jsou v tuto chvíli oprávněné. Po poledni se však stává zázrak. Zácpa je vyléčena a cesta k Helu opět svobodná. Můžeme směle vyrazit do finálového dějství.

Spolu s Michalem volíme nejdříve značenou cestu pro pěší. Vede příjemně zastíněným listnatým lesem a vyniká pravidelnými retardéry v podobě písečných přechodů na nedalekou souvislou pláž. Ta je i v těchto končinách plná ohrádek, lehátek a lehce přioděných povalečů. Což nás ani trochu neláká, takže pádíme vesele dál.

 

Po nějakých desíti kilometrech narazíme na shluk chalup s místopisným názvem Chalupy. Po Překonáme stometrovou vzdálenost a jsme na druhém břehu. Vede tu vydlážděná cyklostezka s poměrně hustým provozem. Zdobí ji porosty kvetoucího vřesu a nádherně vonících růží. Projížďka růžovým sadem je omamná a nevěstí nic jiného než blažený, ničím nenarušený dojezd do cíle.

 

 

 

 

 

 

Za letoviskem Jastarnia se mořská šíje rozšiřuje a cyklistická trasa míří do lesa. Kopíruje někdejší duny a proto je parádně zvlněná. Reliéf trati přímo svádí k poněkud svižnější jízdě. Tomášův tachometr ukazuje něco kolem pětadvacítky, když mu do protisměru vjede nepozorné děcko. Prudce zabrzdí a vyhýbá se tím pádem nebezpečnému střetu. Za ním jedoucí Jana už nestačí dobrzdit a strhává svůj divoce se řítící stroj stranou. Následuje nevyhnutelný pád. Osm kilometrů před cílem! Úplně stejné finále jako před dvěma roky. Tenkrát však naše smolařka skončila v nemocnici s naštípnutou lopatkou. Dnes to odneslo nepříjemně rozbité koleno a fialové modřiny na horní i dolní končetině.
 

 

 

 

 

V přibližně stejných místech má namále i spolehlivě jedoucí Lukáš. Úzkokolejka tu křižuje cyklotrasu v nebezpečně ostrém úhlu. Náš reprezentant je sveden do kolejí a nečekané vykolejení z přímého směru jej donutí k sérii těžko popsatelných akrobatických kreací. Na rozdíl od Stíhačky stihne nějakým zázrakem svůj velocipéd ještě zkrotit a vyhnout se tak hořkým líbánkám s drsným povrchem polské matičky země.
 

Pekelný dojezd do Helu však musíme dotáhnou až na samý konec možností. Spořádaně dojíždíme na Cypeľ, což je nejzazší bod dlouhé kosy a tím pádem i konečný cíl naší šestidenní pouti. Můj počítač vzdálenosti dospěl k zajímavé cifře. Bez sto sedmdesáti metrů, rovné čtyři stovky kilometrů…
 

 

 

Čeká nás poslední noc v kempu. Mírně roztěkaný zřízenec, jemuž díky neustálému používání jistého slova přezdíváme Kurde, nám vyhrazuje neveliký plácek pod mohutnými stromy. Máme to za sebou a tak naposled a zcela bezstarostně vztyčujeme své plátěné pozice. Kolem půlnoci je sice hlášena bouřka se silným větrem, my tomu však nevěnujeme nejmenší pozornost. Bereme to jako vítané zpestření závěrečné noci pod střechami našich stanů.

 

 

Na závěr dne se většina vytrácí do ulic vzpomínaného městečka. Leží na samém konci polského světa, a tak není divu, že si tuto výspu oblíbili nejrůznější militaristé. Na začátku Druhé světové se tady úplně nejdéle bránili Poláci a na jejím konci zase pekelní Germáni. Za totáče opanovala Hel Varšavská smlouva a běžný proletář se tu prý dostal jenom na propustku. Pozůstatky vojenské tvůrčí aktivity jsou tu na mnoha místech dodnes patrné.
 

 

 

Ať už je minulost jakákoliv, dnešní podvečer se nese v nádechu přívětivé romantiky. Nízké slunce nasvěcuje přístav i jeho okolí a potom pomalu a důstojně klesá k mírně se mračícímu západnímu obzoru. Na majáku, v ulicích i v oknech domů začínají problikávat první světla. Nadešel čas návratu k poslednímu polskému odpočinku.
 

 

 

 

 

 

 

 

Podezřele teplý večer dává tušit výraznou změnu. Dochází k ní někdy po půlnoci. Šustění větru nabývá na síle. Oslnivé záblesky a dunivé ozvěny jsou čím dál výraznější. Poryvy vichru divoce klátí okolními stromy a opírají do stěn stanů. Tyčky se ohýbají až k zemi a plátěná střecha schytává první zásahy padajících větví. Z deště je teď už průtrž mračen, vichřice se převtěluje v uragán. Ke kvílivé meluzíně se přidává houkání sirén. Vypadá to, že nadešel čas Armagedonu. Michal vyhodnocuje situaci a nasazuje si na hlavu cyklistickou přilbu. Milana to nenapadne, dostává proto větví po hlavě. Silná haluz naštěstí dopadá na pružnou tyčku, čímž podstatně mírní razanci zásahu. Potrefený hrdina vyplouvá ze zmítajícího se stanu. V záři nebeského ohňostroje a v neustávajícím lijáku osvobozuje holýma rukama svůj bombardovaný přístřešek. Peklo v Helu končí až po nějakých třiceti čtyřiceti minutách.
 

Až časné ráno ukazuje, co se během noci v kempu událo. Ty nejsilnější větve naštěstí přistály mimo obydlené objekty. Kromě jednoho případu nebyla ani citelněji poškozena zaparkovaná auta. Jakýmsi zázrakem se tady nevyvrátil žádný strom. Nepochybně k tomu nebylo příliš daleko.
 

 

 

 

 

Jdu se podívat směrem k moři. Tady to pár starších topolů schytalo a zatarasilo lesní cestu. Místní záchranný systém je třeba zaslouženě pochválit. Už v sedm ráno jsou všecky popadané stromy odklizeny. Ne všude to však dopadlo tak příznivě. Jak se později dovídáme, tato smršť si vzala pět životů, z toho dva v oblasti Gdaňska, kde se právě nacházíme. Třinácti a čtrnáctiletým skautkám už nebylo pomoci. Skončily pod vyvrácenými lesními velikány. Dalších dvacet lidí teď leží v nemocnicích.

 

 

 

S pekelnou hrůzou noci teď nádherně kontrastuje rajská pohoda stojících borových lesů. Navlhlé mechy teď vydechují neznámé vůně a neslyšný vánek je roznáší po okolí. Někde se červenají barevné akcenty brusinek, jinde vyrůstají ze země plodnice jedlých hub. Potichu se loučím s touto laskavou divočinou a mířím za posledním zamáváním k mořské hladině.

 

 

 

 

 

Čekal jsem burácivé vlnobití, ale hladina je snad ještě klidnější než včera. Široké helské pláže jsou dokonale liduprázdné. Ocelově šedivé mraky putují k severozápadu a východní obzor se rozjasňuje. Závěrečná ochutnávka Baltu je krátká a mírně nostalgická. Dá-li Bůh, během nastávající noci bychom měli být zpátky doma.

 

Balíme a kolem desáté vyrážíme k Vladivostoku. Tady nastává neplánovaný zádrhel. Kolona, do které se náš koly ověšený mercedes dostává, vykazuje rychlost srovnatelnou s posunem extrémně líného lenochoda. Vydržíme to v ní něco přes půldruhé hodiny. Pod Michalovou taktovkou se pak vydáváme na boční objízdnou trasu. Přestože vyhlíží nadějně, nakonec končí v poli. A to navzdory tomu, že tady mobilní aplikace zvěstuje existenci okresní silnice.
 

 

 

Na navigátorskou scénu vystupuje všeobecně uznávaný Lukáš. Prostřednictvím klikatých cest nejrůznějších tříd nás nakonec vyvede až k okraji známého Tříměstí. Nezajímavou Gdyní profrčíme a po sérii nekonečných pokusů nakonec zaparkujeme nedaleko centra lázeňského města Sopoty.
 

 

 

Největší dřevěné molo Evropy, kam máme právě namířeno, praská ve švech. Přestože se tu vybírá vstupné, touží sem zavítat snad polovina polského národa. Vplouváme tiše do jeho řad a necháváme se unášet pomalu pochodujícím davem.

 

 

 

 

 

Pohodová hodinová procházka končí opět na pevnině. Sopotské pobřeží tu zdobí pohledná architektura staršího data, takže i tady je pořádná tlačenice. Prodíráme se jí až k výdejnímu pultu s jedlými tuzemskými specialitami.

 

 

 

 

Čeká nás předlouhý přejezd širé polské republiky a proto si dáváme záležet na pořádném natankování. Předposlední zloté se mění ve čerstvé výtvory místních pekařů a ty ještě zatepla vplouvají do našich nenasytných žaludků. Teď už máme opravdu všechno za sebou, takže můžeme směle vyrazit.
 

 

 

 

 

 

Přímá cesta k jihu probíhá až překvapivě poklidně. Náramně pohodové dálnice, které tu za evropské prachy rostou jako houby po dešti, nás rychle posunují k nedávno opuštěné české domovině. Mikrobus si vesele pobrukuje, Tomáš občas pootočí volantem a zbytek světa se oddává nerušenému spánku spravedlivých. Ten definitivně končí až na první pořádné zastávce. Tou je parkoviště před obchodem Dekora, kde jsme před týdnem s Michalem nastupovali. Následuje Hošťálková, Vsetín a konečná v Jablůnce. Mercedes si tu může konečně odpočinout, Tomáš dospat probdělou noc a Jana vyléčit barevné šrámy na těle.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rally Kolobrzeg je za námi, a tak se sluší poděkovat. Surovčíkům za auto, Toníkovi za polské přesuny a Pánu Bohu za všecko ostatní. To, že jsme se živí vrátili, nemusí být samozřejmost...