sobota 2. prosince 2017

IZRAEL IV

 
- Od moře k moři -
 
 

Míříme kolem Mrtvého moře k jihu. Necháváme se zlákat odbočkou, která v serpentinách šplhá až k vrcholům okolních kopců. Udělali jsme více než dobře. Rozhledy jsou odtud přímo úžasné. Na jedné straně hladina nejníže položené vodní plochy na světě, na druhé čím dál kouzelnější Judská poušť se svými barevnými kopci a hluboko zařezanými kaňony.
 
 
 
 

Příští zastávkou je už důvěrně známé parkoviště u Národního parku Ein Gedi. Zatímco se drtivá většina posádky pouští do likvidace vydatné cestovní svačiny, moje maličkost míří ke slané vodě. Čím jsem jí blíž, tím více nádhery se mi odkrývá. Divoké drama se tu snoubí s něžnou poezií. Umělé pláže u Ein Bokeku jsou proti tomu o ničem. Přirozenou krásu žádné lidské dílo nevyváží.
 
 
 
 
 
  
Přestože by se to asi nemělo, kousek od břehu stojí stan a nějaké individuum se vznáší na hladině. Je to až příliš silná inspirace. Vyhledám parádně ukrytou plážičku, vzdám se veškerého textilního pokrytectví a na několik minut svěřuji své chátrající tělo superslané vodní lázni. Ten pocit je nepopsatelný. V Mrtvém moři zakouším dokonalé oživení! Doufám, že mě nikdo nevidí. Ve Svaté zemi je odtajnění Božího originálu nežádoucí, a pokud by mě z protějšího břehu zahlédl nějaký Mohamedu oddaný Jordánec, tak mě bezpochyby odpráskne. Česká republika a její lid by to však zcela jistě uvítali. Státní kase by odpadla každoměsíční povinnost v podobě vyplácení tučného starobního důchodu.
 
 
 
 

 
 
  
 

Po slané koupeli samozřejmě touží i moji nejbližší souputníci. Ale k napodobení mého naturálního stylu bych je asi nedonutil. Nedaleko odtud se nabízí civilizovanější alternativa. Má však nepatrný háček. Ponoření do viskózní kapaliny tu vyjde i se započítaným obědem na pouhých sto pětapadesát šekelů, což je pro jednu osobu bezmála tisíc českých korun. Navíc na pláž je to od pokladny nějakých pět stovek metrů. Před devíti lety jsme se tady někde taky koupali. Voda byla za humny a úplně zadarmo.

  
Nezbývá než se posunout k otestované jistotě. Ráj ruských zbohatlíků ve zmiňovaném Ein Bokeku stále ještě připouští nemajetné cestovatele úplně grátis. Využíváme toho dosytosti. Kašleme na doporučovaných dvacet minut ponoru. Přesolených mrtvomořských radovánek si užíváme nejméně hodinu v kuse. Kdoví, zda se tu ještě někdy podíváme.
 
 
 
 

K nejjižnějšímu cípu současné země izraelské to máme přes dvě stovky kilometrů. Cestou širokým wádím Arava nás nečeká žádná pořádná vesnice, natož nějaké město. Kolkolem jen pusté hory a kamenitá poušť. Stodvacítkou se řítíme stále na jih a pokud potkáme nějaké auto, jedná se spíš o zázrak. Narudlé slunce pomalu klesá za negevské kopce a z protilehlého jordánského hřebene začíná vykukovat dokonale kulatý měsíc. Ukazuje se, že ani putování autem nemusí postrádat pořádný kus romantiky.
 
 
 
 

Po týdnu jsme opět v Ejlatu. Teď už jenom zbývá najít dnešní nocležiště. Jak známo, na rozdíl od ostatních osádek neoplýváme navigací. Máme sice dost přesnou adresu, ale poněkud nepřesnou mapu. Laďa, neohrožený kormidelník našeho přibližovadla, uhýbá valícímu se proudu a v nejrušnějším centru zajíždí k obrubníku. První domorodec, kterého se odvažuje na inkriminovanou lokalitu dotázat, jej donutí k hurónskému smíchu. „Představte si,“ sděluje nám po návratu do vozu, „ten chlap bydlí přímo na naší ulici. Máme jet za ním, dovede nás až na místo.“
 

Usmálo se na nás štěstí. Případně i něco cennějšího. Srovnání reality se zmíněnou mapou naznačuje, že nebýt vnější pomoci, motáme se tu do ranního kuropění. V bočních ulicích je totiž poněkud vymeteno. Přišel páteční večer a pravověrným Židům začíná šabat. Pokud mají pravdu první stránky nejčtenější knihy na světě, pak je s touto specificky vymezenou sedminou času spojeno Boží požehnání. Hebrejci mají „filipa“, a tak jej využívají. Křesťané, až na pár trapných výjimek, ho naproti tomu s přehledem ignorují. A tak jim nezbývá, než tu zpropadenou židovskou sobotu se zavřenými obchody, nefungujícími službami a tisícem dalších omezení nějak přetrpět. Mně je ten jednodenní klídek naopak sympatický. Asi jsem cvok, nebo co...
 
 
 

Opatrně vejdeme do dveří a nestačíme se divit. Neotevírá nám žádný důstojný, typicky vyhlížející semita, ale svěží dvojice slovanského vzezření. Jevgenij pochází z Ukrajiny, jeho partnerka z Běloruska. Navzdory tomu se většina rozhovoru odehrává v angličtině. Oba nějak náleží k Hebrejům a tak se tato země stala jejich domovem. V poklusu nás seznámí s taji nového útočiště a s úsměvem na rtech a baťůžky na zádech mizí v ejlatských uličkách.
 

Listopadové sobotní ráno začíná dokonale modrou oblohou a teplotami kolem pětadvacítky. Denní světlo odkrývá i ve tmě neviditelná zákoutí. Jedno z nich zavoní vzdálenou domovinou. Vypadá to, že až dojde k finálovému dělení na ovce a ty druhé, nebudou na tom Češi nejlépe. Alespoň chmelový mok, který do Svaté země vyváží, tomu lehce napovídá. Pochází z našich luhů a hájů a jmenuje se Kozel.
 
 
 

Den odpočinutí, jak by se šabat dal přeložit, má dnes šanci naplnit své poslání. Coral Beach, kam míří naše kroky, k tomu skýtá bezpočet příležitostí. Rudé moře se stejně zabarveným kamením, písečné pláže se zbytky korálů a pohodová atmosféra bez trapné muzikální kulisy z nabuzených reproduktorů. Přestože nejsme v centru království pouště, je tu dost a dost impulzů k tichému usebrání a úžasu nad nádherou stvoření.
 
 
 
 
 
 

A co teprve zázraky pod vodní hladinou! Dojmy, které skýtá osobní kontakt s podmořským světem jsou nepopsatelné. Korálový útes s nepředstavitelně barevnou plejádou božských kreací nemůže dost dobře namířit člověka jinam než do nadpřirozena. Pokud je schopen nechat se unášet a vidět dokořán otevřeným srdcem.

 
 
 
 

Odpočívat se dá na tisíc způsobů. Ti způsobnější se oddávají pobřežním procházkám, zkoumání podvodní nádhery či neslyšnému polehávání na mořském písku. Taková Divá Bára se stejně Divokou Bárovou však objevily jinou alternativu. Věrny svému nezkrotnému naturelu vybíjí své vášně nejen v modravých rudomořských vodách, ale i v hromadách nazlátlého mořského písku. Když se uznávaná valašská kadeřnice s úctyhodnou doktorkou medicíny převtělí v rozpustilé amazonky, jejich řádění nezná mezí. Solidnější část naší výpravy nad tím kroutí hlavou, zbytek světa jim tu rozpustilost závidí. Patřím, pochopitelně, k méně početné druhé krevní skupině.

 
 
 
 
 
  
Nedaleko Rudého moře se ukrývá i Rudý kaňon. Nevyhloubili jej Indiáni ani komunisté, ale úplně obyčejná voda. Navzdory tomu oplývá až neobyčejnou nádherou. Můžete se prodírat romantickými průrvami na jeho dně, můžete jej obdivovat i z patřičného nadhledu. Ani tady jakýkoliv, byť sebe podrobnější popis jednoduše nestačí. Tento druh nádhery se dá vychutnat jen při osobním setkání. Škoda, že to dnešní je omezeno velice rychle se blížícím soumrakem.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
 
 
 
 
 

Závěr posledního izraelského dne je nezapomenutelný. Negevská poušť odkrývá své největší trumfy. Hra zemitých barev, světel a stínů, živých a neživých přírodnin nabízí více než důstojné finále. Slunce zapadá za sinajská pohoří. Končí šabat, největší židovský svátek. Zaslíbená země pomalu vplouvá do obvyklé šedi. Než se podél ostře střežené egyptské hranice protáhneme zpátky k moři, padá už na horskou krajinu čím dále černější tma.
 
 
 
 
 
 
 

Veškerá výprava se poté vydává do ejlatského centra. Posvátno zhasínající pouště střídá záplava barevných světel, rachot přistávajících letadel a pýcha paláců pro zazobané. Babylon jako vyšitý! To nás však nemůže odradit od toho, abychom si v tomto centru hýření nedopřáli poslední večeři. Pizza na několik způsobů nemá tu nejmenší chybu. Stejně jako pomalu se vynořující vzpomínky na uplynulých sedm naplno prožitých dnů.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Kruh se uzavírá. K závěrečnému odpočinku nám opět poslouží útulný resort na „Jasmínové“ ulici. Všechno je tu jako před týdnem. Až na to těžko měřitelné zbohacení našich duší. Ve Svaté zemi jsme záměrně míjeli obvyklá svatá místa. Přesto, anebo spíš právě proto se mnoho posvátného v srdci usídlilo. Sdíleli jsme místa, kudy kráčely dějiny spásy. To jsou ony stopy, které jen tak z nitra nevymizí.
 
 
 

Časně ranní modlitba je startem do nejposlednější etapy. Karty se obrátily. Předevčírem nám svítil měsíc nad Jordánskem, dnes je nad Sinají. Tichou pouští se posunuje kolona plně obsazených automobilů. Východ se začíná projasňovat. Odbočujeme z důvěrně známé devadesátky a stoupáme do negevských kopců.
 
 
 
 
 

Slunce se vyhouplo nad obzor a začíná ovládat bizarní pustinu. Ta postupně mění barvy, tvary i sluneční ozáření. Čím jsme v poušti déle, tím více nás okouzluje. V tichém úžasu a dokonalé pohodě nakonec vyšplháme až na hranu nejširšího izraelského wádí, které připomíná obrovitý sopečný kráter. Jsme v Micpe Ramon, nejchladnějším místě hebrejských pouští.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Městečko uprostřed pouště se usadilo na půl kilometru vysoké skalní hraně v nadmořské výšce osmi set metrů. Kromě turistů, domorodců a domestikovaných kozorožců tu žije také nejméně jedna Češka. Pražské děvče si vydělává jako prodavačka a kupodivu se jí na tomto konci světa líbí. Kousek pod námi se právě chystá start nějakého cyklistického zápolení. Pokud to borci přežijí, pak se toto pouštní dobrodružství bezesporu zapíše mezi jejich nejsilnější zážitky.
 
 
 
 
 
 
 

Pustina postupně ubírá na vyprahlosti a tu a tam nechá vyrůst i nějakému šedozelenému keříku. Přibývá lidských sídel, mezi nimi i dost svérázných obydlí beduínů. Silniční provoz se nenápadně zahušťuje. Poblíž Berševy, lidnaté polopouštní metropole, je to už zase ten klasický dopravní blázinec. Ještě, že hned za ní začíná čtyřproudovka, tak trochu podobná našim dálnicím. Po ní se dostaneme až na dosah tel-avivského mezinárodního letiště.

 
 
 
 
 
Předání vypůjčených aut je svižné a bezproblémové. Před námi je poslední pěší túra letošní expedice. Obnáší docela dost serpentin. Cestovní rychlost se blíží nule. Hustota turistů na metr čtvereční tak čtyři až šest. Uniformovaní agenti tu a tam někoho vysvobodí. Mezi nimi i naši adoptivní dceru. Docela dlouho je zcela nezvěstná. Přepadává nás podezření z únosu do některého z arabských sultanátů. Naštěstí se po čase objevuje. Totální průzkum jejich zavazadel i skrytých myšlenek nenarazil na žádný zádrhel. Eva je opět svobodná. Doufejme, že už ne nadlouho.
 

 

Nízkonákladový boeing začíná nabírat výšku. Současné hlavní město se scvrklo do shluku šedých krabiček. Pod námi se objevuje poslední ze čtyř izraelských moří. Netrvá dlouho a západní obzor začíná měnit barvy. Nakonec zvítězí totální čerň. Navzdory tomu se po čtyřech hodinách temného plachtění trefujeme do takřka domácí Bratislavy.
 
 
 
 
 
 

Kompaktní sedmadvacítka se začíná drolit. Určitě ne navždycky. Společně sdílený týden v průsečíku dějin je až příliš silným pojivem. Loučíme se s nadějí. S nadějí na život bez loučení. A s velikým poděkováním těm, kteří nás převyšují. Tomovi a především tomu úplně Nejvyššímu...
 
 
 
 
 
 
(-: shalom :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat