IZRAEL IV
-
Od moře k moři -
Míříme kolem
Mrtvého moře k jihu. Necháváme se zlákat odbočkou, která v
serpentinách šplhá až k vrcholům okolních kopců. Udělali jsme
více než dobře. Rozhledy jsou odtud přímo úžasné. Na jedné
straně hladina nejníže položené vodní plochy na světě, na
druhé čím dál kouzelnější Judská poušť se svými barevnými
kopci a hluboko zařezanými kaňony.
Příští zastávkou
je už důvěrně známé parkoviště u Národního parku Ein Gedi.
Zatímco se drtivá většina posádky pouští do likvidace vydatné
cestovní svačiny, moje maličkost míří ke slané vodě. Čím
jsem jí blíž, tím více nádhery se mi odkrývá. Divoké drama
se tu snoubí s něžnou poezií. Umělé pláže u Ein Bokeku jsou
proti tomu o ničem. Přirozenou krásu žádné lidské dílo
nevyváží.
Přestože by se to
asi nemělo, kousek od břehu stojí stan a nějaké individuum se
vznáší na hladině. Je to až příliš silná inspirace. Vyhledám
parádně ukrytou plážičku, vzdám se veškerého textilního
pokrytectví a na několik minut svěřuji své chátrající tělo
superslané vodní lázni. Ten pocit je nepopsatelný. V Mrtvém moři
zakouším dokonalé oživení! Doufám, že mě nikdo nevidí. Ve
Svaté zemi je odtajnění Božího originálu nežádoucí, a pokud
by mě z protějšího břehu zahlédl nějaký Mohamedu oddaný
Jordánec, tak mě bezpochyby odpráskne. Česká republika a její
lid by to však zcela jistě uvítali. Státní kase by odpadla
každoměsíční povinnost v podobě vyplácení tučného
starobního důchodu.
Po slané koupeli
samozřejmě touží i moji nejbližší souputníci. Ale k
napodobení mého naturálního stylu bych je asi nedonutil. Nedaleko
odtud se nabízí civilizovanější alternativa. Má však nepatrný
háček. Ponoření do viskózní kapaliny tu vyjde i se započítaným
obědem na pouhých sto pětapadesát šekelů, což je pro jednu
osobu bezmála tisíc českých korun. Navíc na pláž je to od
pokladny nějakých pět stovek metrů. Před devíti lety jsme se
tady někde taky koupali. Voda byla za humny a úplně zadarmo.
Nezbývá než se
posunout k otestované jistotě. Ráj ruských zbohatlíků ve
zmiňovaném Ein Bokeku stále ještě připouští nemajetné
cestovatele úplně grátis. Využíváme toho dosytosti. Kašleme
na doporučovaných dvacet minut ponoru. Přesolených mrtvomořských
radovánek si užíváme nejméně hodinu v kuse. Kdoví, zda se tu
ještě někdy podíváme.
K nejjižnějšímu
cípu současné země izraelské to máme přes dvě stovky
kilometrů. Cestou širokým wádím Arava nás nečeká žádná
pořádná vesnice, natož nějaké město. Kolkolem jen pusté hory
a kamenitá poušť. Stodvacítkou se řítíme stále na jih a pokud
potkáme nějaké auto, jedná se spíš o zázrak. Narudlé slunce
pomalu klesá za negevské kopce a z protilehlého jordánského
hřebene začíná vykukovat dokonale kulatý měsíc. Ukazuje se, že
ani putování autem nemusí postrádat pořádný kus romantiky.
Po týdnu jsme opět
v Ejlatu. Teď už jenom zbývá najít dnešní nocležiště. Jak
známo, na rozdíl od ostatních osádek neoplýváme navigací. Máme
sice dost přesnou adresu, ale poněkud nepřesnou mapu. Laďa,
neohrožený kormidelník našeho přibližovadla, uhýbá valícímu
se proudu a v nejrušnějším centru zajíždí k obrubníku. První
domorodec, kterého se odvažuje na inkriminovanou lokalitu dotázat,
jej donutí k hurónskému smíchu. „Představte si,“ sděluje
nám po návratu do vozu, „ten chlap bydlí přímo na naší
ulici. Máme jet za ním, dovede nás až na místo.“
Usmálo se na nás
štěstí. Případně i něco cennějšího. Srovnání reality se
zmíněnou mapou naznačuje, že nebýt vnější pomoci, motáme se
tu do ranního kuropění. V bočních ulicích je totiž poněkud
vymeteno. Přišel páteční večer a pravověrným Židům začíná
šabat. Pokud mají pravdu první stránky nejčtenější knihy na
světě, pak je s touto specificky vymezenou sedminou času spojeno
Boží požehnání. Hebrejci mají „filipa“, a tak jej
využívají. Křesťané, až na pár trapných výjimek, ho naproti
tomu s přehledem ignorují. A tak jim nezbývá, než tu zpropadenou
židovskou sobotu se zavřenými obchody, nefungujícími službami a
tisícem dalších omezení nějak přetrpět. Mně je ten jednodenní
klídek naopak sympatický. Asi jsem cvok, nebo co...
Opatrně vejdeme do
dveří a nestačíme se divit. Neotevírá nám žádný důstojný,
typicky vyhlížející semita, ale svěží dvojice slovanského
vzezření. Jevgenij pochází z Ukrajiny, jeho partnerka z
Běloruska. Navzdory tomu se většina rozhovoru odehrává v
angličtině. Oba nějak náleží k Hebrejům a tak se tato země
stala jejich domovem. V poklusu nás seznámí s taji nového
útočiště a s úsměvem na rtech a baťůžky na zádech mizí v
ejlatských uličkách.
Listopadové sobotní
ráno začíná dokonale modrou oblohou a teplotami kolem
pětadvacítky. Denní světlo odkrývá i ve tmě neviditelná
zákoutí. Jedno z nich zavoní vzdálenou domovinou. Vypadá to, že
až dojde k finálovému dělení na ovce a ty druhé, nebudou na tom
Češi nejlépe. Alespoň chmelový mok, který do Svaté země
vyváží, tomu lehce napovídá. Pochází z našich luhů a hájů
a jmenuje se Kozel.
Den odpočinutí,
jak by se šabat dal přeložit, má dnes šanci naplnit své
poslání. Coral Beach, kam míří naše kroky, k tomu skýtá
bezpočet příležitostí. Rudé moře se stejně zabarveným
kamením, písečné pláže se zbytky korálů a pohodová atmosféra
bez trapné muzikální kulisy z nabuzených reproduktorů. Přestože nejsme v centru království pouště, je tu dost a dost impulzů k tichému
usebrání a úžasu nad nádherou stvoření.
A co teprve zázraky
pod vodní hladinou! Dojmy, které skýtá osobní kontakt s
podmořským světem jsou nepopsatelné. Korálový útes s
nepředstavitelně barevnou plejádou božských kreací nemůže
dost dobře namířit člověka jinam než do nadpřirozena. Pokud je
schopen nechat se unášet a vidět dokořán otevřeným srdcem.
Odpočívat se dá
na tisíc způsobů. Ti způsobnější se oddávají pobřežním
procházkám, zkoumání podvodní nádhery či neslyšnému
polehávání na mořském písku. Taková Divá Bára se stejně
Divokou Bárovou však objevily jinou alternativu. Věrny svému
nezkrotnému naturelu vybíjí své vášně nejen v modravých
rudomořských vodách, ale i v hromadách nazlátlého mořského
písku. Když se uznávaná valašská kadeřnice s úctyhodnou
doktorkou medicíny převtělí v rozpustilé amazonky, jejich řádění
nezná mezí. Solidnější část naší výpravy nad tím kroutí
hlavou, zbytek světa jim tu rozpustilost závidí. Patřím,
pochopitelně, k méně početné druhé krevní skupině.
Nedaleko Rudého
moře se ukrývá i Rudý kaňon. Nevyhloubili jej Indiáni ani
komunisté, ale úplně obyčejná voda. Navzdory tomu oplývá až
neobyčejnou nádherou. Můžete se prodírat romantickými průrvami
na jeho dně, můžete jej obdivovat i z patřičného nadhledu. Ani
tady jakýkoliv, byť sebe podrobnější popis jednoduše nestačí.
Tento druh nádhery se dá vychutnat jen při osobním setkání.
Škoda, že to dnešní je omezeno velice rychle se blížícím
soumrakem.
Závěr posledního
izraelského dne je nezapomenutelný. Negevská poušť odkrývá své
největší trumfy. Hra zemitých barev, světel a stínů, živých
a neživých přírodnin nabízí více než důstojné finále.
Slunce zapadá za sinajská pohoří. Končí šabat, největší
židovský svátek. Zaslíbená země pomalu vplouvá do obvyklé
šedi. Než se podél ostře střežené egyptské hranice protáhneme
zpátky k moři, padá už na horskou krajinu čím dále černější
tma.
Veškerá výprava
se poté vydává do ejlatského centra. Posvátno zhasínající
pouště střídá záplava barevných světel, rachot přistávajících
letadel a pýcha paláců pro zazobané. Babylon jako vyšitý! To
nás však nemůže odradit od toho, abychom si v tomto centru hýření
nedopřáli poslední večeři. Pizza na několik způsobů nemá tu
nejmenší chybu. Stejně jako pomalu se vynořující vzpomínky na
uplynulých sedm naplno prožitých dnů.
Kruh se uzavírá. K
závěrečnému odpočinku nám opět poslouží útulný resort na
„Jasmínové“ ulici. Všechno je tu jako před týdnem. Až na to
těžko měřitelné zbohacení našich duší. Ve Svaté zemi jsme
záměrně míjeli obvyklá svatá místa. Přesto, anebo spíš
právě proto se mnoho posvátného v srdci usídlilo. Sdíleli jsme
místa, kudy kráčely dějiny spásy. To jsou ony stopy, které jen
tak z nitra nevymizí.
Časně ranní
modlitba je startem do nejposlednější etapy. Karty se obrátily.
Předevčírem nám svítil měsíc nad Jordánskem, dnes je nad
Sinají. Tichou pouští se posunuje kolona plně obsazených
automobilů. Východ se začíná projasňovat. Odbočujeme z důvěrně
známé devadesátky a stoupáme do negevských kopců.
Slunce se vyhouplo
nad obzor a začíná ovládat bizarní pustinu. Ta postupně mění
barvy, tvary i sluneční ozáření. Čím jsme v poušti déle, tím
více nás okouzluje. V tichém úžasu a dokonalé pohodě nakonec
vyšplháme až na hranu nejširšího izraelského wádí, které
připomíná obrovitý sopečný kráter. Jsme v Micpe Ramon,
nejchladnějším místě hebrejských pouští.
Městečko uprostřed
pouště se usadilo na půl kilometru vysoké skalní hraně v
nadmořské výšce osmi set metrů. Kromě turistů, domorodců a
domestikovaných kozorožců tu žije také nejméně jedna Češka.
Pražské děvče si vydělává jako prodavačka a kupodivu se jí
na tomto konci světa líbí. Kousek pod námi se právě chystá
start nějakého cyklistického zápolení. Pokud to borci přežijí,
pak se toto pouštní dobrodružství bezesporu zapíše mezi jejich
nejsilnější zážitky.
Pustina postupně
ubírá na vyprahlosti a tu a tam nechá vyrůst i nějakému
šedozelenému keříku. Přibývá lidských sídel, mezi nimi i
dost svérázných obydlí beduínů. Silniční provoz se nenápadně
zahušťuje. Poblíž Berševy, lidnaté polopouštní metropole, je
to už zase ten klasický dopravní blázinec. Ještě, že hned za
ní začíná čtyřproudovka, tak trochu podobná našim dálnicím.
Po ní se dostaneme až na dosah tel-avivského mezinárodního
letiště.
Předání
vypůjčených aut je svižné a bezproblémové. Před námi je
poslední pěší túra letošní expedice. Obnáší docela dost
serpentin. Cestovní rychlost se blíží nule. Hustota turistů na
metr čtvereční tak čtyři až šest. Uniformovaní agenti tu a
tam někoho vysvobodí. Mezi nimi i naši adoptivní dceru. Docela
dlouho je zcela nezvěstná. Přepadává nás podezření z únosu
do některého z arabských sultanátů. Naštěstí se po čase
objevuje. Totální průzkum jejich zavazadel i skrytých myšlenek
nenarazil na žádný zádrhel. Eva je opět svobodná. Doufejme, že
už ne nadlouho.
Nízkonákladový
boeing začíná nabírat výšku. Současné hlavní město se
scvrklo do shluku šedých krabiček. Pod námi se objevuje poslední ze čtyř izraelských moří. Netrvá dlouho a západní
obzor začíná měnit barvy. Nakonec zvítězí totální čerň.
Navzdory tomu se po čtyřech hodinách temného plachtění
trefujeme do takřka domácí Bratislavy.
Kompaktní
sedmadvacítka se začíná drolit. Určitě ne navždycky. Společně
sdílený týden v průsečíku dějin je až příliš silným
pojivem. Loučíme se s nadějí. S nadějí na život bez loučení.
A s velikým poděkováním těm, kteří nás převyšují. Tomovi
a především tomu úplně Nejvyššímu...
(-: shalom :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat